Kapitol čtrnáctá-válka v Libanonu 75-78
Občanská válka v Libanonu vypukla v roce 1975, nešlo však o konflikt dvou stran, střetávalo se jich v něm více. Angažovali se i Palestinci. Patnáct let dlouhé střety, které si vyžádaly na sto tisíc obětí, záhy přesáhly i charakter čistě občanské války. Přímo se v něm angažovali dva sousední státy, Sýrie a Izrael. Situaci se však snažili ovlivňovat i Íránci, kteří stali u zrodu hnutí Hizballáh. Do bojů byly zataženy i jednotky mezinárodního společenství, které měly dohlížet na klid zbraní mezi asi 40 milicemi.
Na vzrůstu napění měli značný podíl Palestinci, jichž působilo v polovině sedmdesátých let přes tři sta tisíc. Prvních sto tisíc palestinských uprchlíků přišlo do země už v roce 1948 po vyhlášení státu Izrael a po první arabsko izraelské válce, jíž se Libanon účastnil. Další do země přišli pro šestidenní válce z roku 1967, kdy Izrael ovládl Sinaj a Golanské výšiny. Od roku 1968 také Palestinci podnikali z libanonského území sporadické útoky na Izrael. Jejich počet narůstal a intenzita sílila po černém září 1970, kdy Jordánsko vyhnalo Organizaci pro osvobození Palestiny ze svého území. OOP se přestěhovala do Libanonu a na jeho jihu začala budovat podobný stát ve státě, jako to dělala v Jordánsku.
Nejprve se Palestinci střetávali s místními socialisty a komunisty, ale brzy i s místními obyvateli, kteří se cítili Palestinci utlačování, Nespokojení byli především křesťané. V polovině sedmdesátých let stáli na jedné straně křesťanští falangisté a na druhé palestinští uprchlíci, sunnitští muslimové a drúzové. Ve vzájemných bojích zahynulo až padesát tisíc lidí a dvakrát tolik jich bylo zraněno. Země zůstala prakticky bez centrální vlády a její ekonomika byla boji zcela rozvrácená.
U počátku války stálo několik útoků. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975 na autobus převážející členy Falangy ze mše v Bejrútu. Zemřeli při něm čtyři lidé. Předák Falangy Pierre Džamáíl z útoku obvinil Palestince. Několik hodin poté falangisté zaútočili na autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora. Zahynulo jich 27. Záhy poté zachvátily Bejrút střety mezi falangisty a Lidovou frontou za osvobození Palestiny.
Situace se vyostřila příští rok, když 18. ledna falangisté zaútočili na Palestince žijící v Karantině, chudinské bejrútské čtvrti. Zahynulo tam přes tisíc lidí. Dva dny poté palestinští bojovníci obsadili křesťanské město Damour, kde ničili budovy, zejména křesťanský hřbitov a kostel. Asi tři stovky obyvatel postříleli.
Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přišlo na 40 000 syrských vojáků, kteří měli ukončit boje a ochránit maronity před útoky palestinských sil. Libanonský velvyslanec u OSN si 14 října stěžoval na postup palestinských bojůvek, které terorizují obyvatelstvo, unášejí Libanonce i cizince. Křesťané spolu se Syřany vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Říjnové příměří však dlouho nevydrželo a v roce 1977 propukly další boje, přičemž Syřané se nakonec přidali na stranu muslimů.
Bojovníci z Organizace pro osvobození Palestiny podnikali z jihu Libanonu partyzánské akce také proti Izraeli. Tel Aviv se rozhodl zakročit poté, co 11. března jedenáct členů Fatahu proniklo do Izraele po moři a unesli dva autobusy na cestě mezi Haifou a Tel Avivem. Nakonec proti nim zasáhla armáda. Zabito bylo 34 cestujících, 76 jich bylo zraněno.
Armáda židovského státu o síle 25 000 mužů 14. března 1978 překročila v rámci operace Litání hranice a obsadila jih Libanonu, aby zabránila dalšímu ostřelování severu Izraele raketami. Pronikla až k řece Litání. Kvůli bojům z jihu Libanonu uteklo na sto tisíc obyvatel. Operace si vyžádala asi 200 obětí.
Na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN 425 a 426 se červnu izraelské jednotky stáhly a v oblasti se začaly rozmisťovat vojáci mezinárodního společenství UNIFIL. V rozporu s rezolucí RB zde ale zůstali palestinští bojovníci. Protože šest tisíc příslušníků mírových sborů nedokázalo efektivně kontrolovat aktivity milicí, Izrael předal oblast do rukou spřízněné křesťanské Jiholibanonské armády majora Saada Haddáda.