Polibek smrti, či života?
POLIBEK SMRTI ČI ŽIVOTA?
Sníh. Krásné zmrzlé kapičky vody, které dopadají na zem a zakrývají ji velkou vrstvou bílé duchy. Erik se právě pomalu vracel domů z dalšího náročného dne na vysoké škole, nastoupil teprve nedávno, ale už teď ho nebavila. Brouzdal sněhem a sledoval, jak vločky poletují vzduchem. Nevěnoval pozornost tomu, kam jde, jen nechal nohy, ať ho nesou, kam se jim zachce a aniž by si to uvědomil, stanul před domem, ve kterém si nedávno pronajal byt. Věděl, co ho tam nahoře čeká. Malý, studený, prázdný byt a v něm nikdo. Ale mohl být. Měl osobu, kterou miloval a není tomu tak dávno kdy si myslel, že ta osoba cítí totéž. Přesně před rokem v den stejně chladný jako je ten dnešní zmizel z jeho života. Nenechal mu ani vzkaz, ve kterém by své chování vysvětlil. Proč a kam šel? Najednou se prostě sbalil a odešel neznámo kam. Od té doby Erik nežije, jen přežívá. Stala se z něj prázdná skořápka. Necítil nic víc než smutek, bolest, vztek. Přestal se scházet s kamarády, kteří si jeho chování nedokázali vysvětlit. Odstěhoval se od rodičů kteří mu neustále opakovali jakou měli pravdu, že vztah s jiným mužem nemůže vydržet. Nedokázal se dívat na to, jak se před ním objímají, šeptají si slůvka lásky a sem tam se políbí, jako by mu to dělali naschvál. V hlavě měl neustále jeho, nedokázal myslet na nic jiného i přesto že každá myšlenka na něj ho bodala jako dýka zaražená do srdce. Musel svou mysl zaměřit jiným směrem. Proto taky začal chodit na vysokou, i když to neměl v plánu. Zafoukal vítr a sfoukl mu do obličeje pramen jeho zlatavých vlasů plných sněhových vloček. Otráveně ho vrátil zpátky za ucho, vytáhl klíče a vešel do domu. Chvilku si počkal na výtah a už mířil do 13ho patra. V tom to patře bydlel sám, jediné co tu ještě bylo, byla půda a místo kde se dalo věšet a sušit prádlo. Jeho byt byl jediný v tomto patře jediný a to mu také vyhovovalo. Dřív samotu nesnášel, teď ji miloval. Připomínalo mu to Edwarda. Zasunul klíč do zámku a otevřel dveře. Zarazil se, něco nebylo v pořádku. Bylo odemčeno, i když by přísahal na svou smrt, že ráno zamykal na dva západy tak jako každý den. Opatrně vešel do bytu. Bundu i boty si nechal na sobě pro případ, že tu ještě pořád někdo a bylo by potřeba utéct. Byt ho k jeho velkému překvapení přivítal světlou a hřejivou náručí. Přešel rovnou do obýváku odkud se ta záře i teplo šířilo. Na stole v kuchyni, která byla spojena s obývákem bylo nádherně prostřeno. Stůl se přímo prohýbal pod nánosy lákavě vypadajících potravin. Samozřejmě nechybělo, červené víno nalité ve dnou skleničkách ani dvě svíčky, které ho lákaly svými mihotavými plamínky. S nakrčeným obočím přistoupil ke stolu při čemž si všiml osoby, která byla do této chvíle zahalena stínem.
„Co to je? Kdo jste? Co ta má…?“ Začal na neznámého chrlit své otázky.
„To je mi ale přivítání. Vím, že jsme se neviděli dlouho ale, že mě už ani nepoznáš mě opravdu ranilo.“ Místnosti se rozezněl podmanivý hlas, který v Erikovi vyvolával radost se zármutkem zároveň. V první chvíli si už myslel, že se zbláznil. Ale když osoba vystoupila ze stínu přistihl se, že na chvíli šokem přestal dýchat.
„Edwarde? Co tady…?“ Už mu chtěl radostí skočit kolem krku, když si vzpomněl, jak moc mu ublížil, najednou se v něm nahromadil všechen vztek, který celý ten rok cítil.
„Vypadni a ty své laciné triky si vem sebou.“ Kývl hlavou k prostřenému stolu a udělal krok zpátky, aby dal najevo, že tu tato osoba opravdu není vítaná. Edward se k němu přemístil neobyčejnou rychlostí, přirazilo ho ke zdi a ruce mu držel nad hlavou, aby se nemohl bránit. Erika až překvapilo s jakou silou mu ruce drží, silou která mu pomalu až drtila zápěstí a přitom jej přidržoval jen jednou rukou, zatímco druhou ho hladil po tváři. Jeho ruce byly studené a rty, kterými mu následně vtiskl polibek taktéž. Oklepal se, i když to se zimou neměla nic společného, jelikož měl na sobě stále teplou zimní bundu, ve které se teplem v bytě potil. Erik trhl hlavou a tím přerušil polibek, po kterém celý minulý rok toužil a který v tento moment ze srdce nenáviděl, protože mu otevřel staré rány ze ztráty milované osoby.
„Co chceš, Edwarde?“
„Chci tebe“ odpověděl, suveréně jako by se bavil o počasí a ne o lidských životech a citech.
„Na jak dlouho?“ Zeptal se s veškerou bolestí v hlase. Nevěděl, kdy zase odejde. Možná že tentokrát zůstane napořád, ale na to teď nechtěl myslet, nechtěl si dělat falešné naděje.
„Na tak dlouho jak to jen půjde… Nebo spíš na tak dlouho dokud mě zde budeš chtít“ odpověděl s láskou a něhou v hlase a zahleděl se chlapci před sebou do očí. Erika ten pohled naprosto odzbrojil. Kdyby ho Edward nadržel možná by se mu i podlomila kolena. Edward byl vždy krásný, vzpomněl si na den, kdy se viděli poprvé, připadal mu, jako ten nejkrásnější člověk kterého kdy viděl ale teď? Připadalo mu to jako by ještě víc zkrásněl je li to vůbec ještě možné. Jeho dlouhé černé vlasy se leskly ve světle svíček a v jeho očích zářily rudé odlesky. Erik však nedokázal určit, jestli to je jen jeho představa nebo taktéž odlesk svíček. Pleť měl bledou a ledově studenou. Kdyby do něj Erik nebyl už dávno zamilovaný určitě by se zamiloval po tomto pohledu na něj. Edward pustil Erikovy ruce a poodstoupil.
„Miluju tě Eriku, a dokud nezemřu tak budu. To jak jsem zmizel mě opravdu mrzí ale věř že to bylo nejkrajnější řešení. Udělal jsem to, abych tě ochránil.“ Erik ho poslouchal, chtěl mu věřit, opravdu chtěl, ale rozum mu radil, aby se držel zpátky.
„Abys mě ochránil? Co tím chceš říct?“
„To ti nemůžu vysvětlit… Ne teď ale věř, že má láska k tobě je skutečná, stále tě miluju a vím, že ty mě taky. Jsme si souzeni, už tehdy jsme byli. Nech mě ti to dokázat. Určitě si nezapomněl, že já na řeči moc nejsem, že za mě mluví moje činy.“ Pousmál se úsměvem na půl úst a čekal, co na to řekne jeho společník. Erik se zakoukal na podlahu a usilovně přemýšlel. Uvnitř sebe sváděl těžký boj. Srdce mu říkalo, že mluví pravdu že ho stále miluje kdežto rozum mu říkal že je to lhář že ho zase opustí a jemu nezbude víc než oči pro pláč. Pomalu vzhlédl a pohlédl Edwardovi do očí a v ten moment prohrál rozum nad srdcem.
„Moc mluvíš. Tak už sklapni a polib mě“ rozkázal ještě před tím, než se na něj Edward vrhl a jeho ústa uvěznil ve vášnivém polibku. OH, jak dlouho po tomhle oba dva toužili. Ten rok, který bez sebe strávili, byl mučení pro obě strany. Erik obmotal ruce kolem Edwardova krku a ten ho bez větších obtíží přenesl na gauč v obývacím pokoji. Jemně ho na něj položil a začal mu rozepínat teplou zimní bundu. Dále sundal čepici a svetr se sobem, který Erik dostal od své matky a nad kterým se Edward musel pousmát. Pomalu mu rozepínal knoflíčky jeho košile jeden po druhém, když ho Erik zastavil s tím, že on ho tu svléká a sám je stále oblečený. Pousmál se a nechal Erika na chvíli převzít vládu nad jeho tělem. Sledoval ho, jak z něj sundává černou vestu a posléze rozepíná knoflíčky jeho zelené košile a jak občas ¨omylem¨ přejede dlaní po jeho rozkroku. V ten moment to nevydržel a opět povalil Erika na gauč a začal ho opět vášnivě líbat.
„Zůstaneme spolu až do smrti“ slíbil po tom se přestal líbat Erikova ústa se zvláštním odleskem v očích. Pomalu se začal přesouvat ze rtu na krk tam jej jemně políbil a pak Erik ucítil ostrou bodavou bolest v oblasti krční tepny. Chtěl se začít bránit, ale Edward ho opět držel pevně za ruce. Chtěl se podívat co se děje ale zakryl mu i oči. Chtěl začít křičet ale bolest byla tak silná že mu nedovolila vydat ani hlásku. Cítil na tvářích, jak mu z očí tečou slzy bolesti. A náhle jako by vše kolem utichlo. Tělo mu začalo malátnět a víčka těžknout z posledních sil se ještě snažil na Edwarda promluvit.
„Do mojí…“ začal zcela nesmyslně.
„Co do tvojí miláčku“ zeptal se Edward a jeho hlas zněl jakoby z velké dálky.
„Do mojí smrti. Přišel jsi mě zabít?“
„Nikoliv můj drahý. Přišel jsem ti dát věčný život po mém boku“ odpověděl, ale pak Erik ztratil vědomí a upadl do blažené nevědomosti.
Když se po dlouhé chvíli opět probral, ležel už ve své posteli přikrytý peřinou až pod bradu a na křesle vedle postele seděl Edward a sledoval ho s radostí v očích. Erik se nadechnul a už, už chtěl na Edwarda začít křičet co to jako mělo znamenat, ale Edward ho opět přerušil polibkem. Jak se sem dostal tak rychle? A začal se vyptávat sám.
„Jak se cítíš? Není ti špatně? Necítíš se malátný?“
„Ne, jsem v pořádku ale co to sakra mělo znamenat?“ Vyštěkl na něj a sáhl si na krk, odkud mu předtím vystřelovala ta ostrá bolest. Nic tam nebylo, jediné co tam nahmatal, byly dvě malé dírky hned na krční tepně. Chvíli si je ohmatával, nemohl přijít na to, odkud se tam vzaly o co je způsobilo. Že by ho kousl nějaký brouk nebo pavouk? Edward ho celou dobu bedlivě pozoroval a čekal na vhodný okamžik. Erik stále přemýšlel o tom, co mu mohlo způsobit tyto podivné ranky. Poletoval pohledem po místnosti když mu pohled padl na jeho knihovnu kde měl jeho staré dětské knížky, encyklopedie ale i knihy zaměřené na mytologii a paranormální jevy a jedna z nich se zabývala i Vampyrismem. V ten moment jako by se pro něj zastavil čas. Upřeně sledoval onu knihu, jejíž obsah vždy považoval za vymyšlené báchorky. Pak svůj pohled přemístil k Edwardovi.
„Ty jsi vampýr“ skoro až zašeptal.
„Ano. Proto jsem musel odjet. Má přeměna začala a ty jsi tak nádherně voněl, že jsem si nemohl pomoct. Musel jsem pryč, abych ti neublížil, ale teď už se nemusím bát, že ti ublížím, protože jsme na tom stejně.“ Erik vyskočil z postele a rychle přeběhl k zrcadlu v předsíni. Chtěl se podívat na ty ranky, ale neměl možnost, v zrcadle neměl odraz. Edward k němu přešel a zezadu ho objal. Stáli tam objímali se, ale zrcadlo zůstalo prázdné. Erik přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Stal se z něj upír, stvoření noci. Od teď bude žít jen díky tomu, že budou umírat jiní. Už nikdy neuvidí slunce, rozkvetlé květiny ani modré nebe. Naproti tomu bude už navždy s Edwardem, přece by ho nepřeměňoval, kdyby s ním nechtěl být. Teď už se ho nezbaví, budou spolu po zbytek věčnosti. Otočil se k Edwardovi a jemně ho políbil na rty. Edward se uvnitř sebe usmál a přitáhl si Erika ještě blíž na svou ledovou hruď. Erik se náhle odtáhl a v jeho očích se značil šok.
„Co se děje lásko?“ Zeptal se se strachem Edward.
„Moje škola. Nebudu moct dál chodit do školy a rodiče se z toho zcvoknou.“ Edward se při zmínce na Erikovi rodiče zašklebil. Neměl je rád a oni jeho taky ne, prý jim zkazil jejich dokonalého syna.
„To nic. Tak budeš chodit na noční vyučování. Teď už je pro nás spousta možností než kdysi.“ Utěšil ho Edward a opět si ho přitáhl pro polibek. Erikovi nezbylo nic víc než souhlasit.
„Budeme spolu navěky, že?“ Zeptal se náhle Erik s odleskem naděje v očích.
„Ano. Budeme spolu navěky a vzhledem k tomu kdo jsme to není jen metafora“ pousmál se Edward a zavedl Erika na balkón jeho bytu. I přesto že byla ledová zimní noc jim to vůbec nevadilo, zima jim nebyla, i když byli do půl těla nazí. Stáli tam a přemýšleli, co jim vlastně bude z denního života chybět? Měli jeden druhého a to jim bohatě stačilo. Stáli tam a pozorovali noční svět, který se pro ně nyní stal světem jediným.
oh...
(Sajuri Hiroshia(www.aiyaoi.estranky.cz), 9. 6. 2010 14:25)