Sníh vs. květina (=o nás)
Na stromy první sněhová vločka padla,
do běla barví se okolní krajina.
Málokterá květina ještě neuvadla,
a příroda zdá se být stejně nejiná.
Ta kytka zvadlá,
to je moje čistota.
A i když pro tebe tato čistota padla,
já nemizím ze světa.
A až bílé budou kopce i údolí,
přijdeš zase za mnou k nám.
Srdce mě zase zabolí,
až ti budu říkat, jak moc ráda tě mám.
Pak slzy stékat po tvářích budou,
já budu chtít rozkvetlou květinu a místo toho bude padat sníh.
Však mé myšlenky vždy za tebou pudou
a já se budu topit v citech svých.
Nasněžíno brzy všude kolem bude,
a nikde neuvidím květinu žádnou.
Mé tělo s tvým ruku v ruce pude
a tím květina moje bude čím dál více vadnout.
Avšak tobě sníh kolem nevadí,
a mě i bez květiny rád máš.
Vždy mi slzy setřeš a po tváři mě pohladíš,
dojímáš mě, když říkáš mi, že beze mě steskem umíráš.
Miluji tě na sněhovém poli,
miluji tě na květinové pláni.
Byls první kdo ukázal mi jednu z ženských rolí,
o nevinnosti již nemám zdání.
Každá dívka si jednou muže najde,
pak napadne sníh.
Její květina tím pádem zajde,
ale bude šťastná a obličej jí rozzáří smích.