1.kapitola
Nikdy jsem neviděla tak krásný západ slunce, jako byl ten včerejší. Slunce, jakoby se rozlilo do krajiny za malou vesničkou nedaleko Paříže, kterou byste nenašli ani na nejpodrobnější mapě Francie. Nicméně tato vesnice tu skutečně byla, i statek, který pamatoval ještě Napoleona. A za ním už byly jen pole a louky a semtam nějaký lesík, či mez. Takovou nádherou jsem v Londýně za celý život nezažila, i když mě k němu poutali zase jiné věci, ale tuhle panensky krásnou přírodu jsem u něj vždycky postrádala.
Nicméně dnes byl první den, kdy jsem měla navštívit onu proslulou a okázalou Paříž. A ne tak známou dílnu mistra Paula, který mě měl vzdělávat v malířském umu. Také kvůli tomu jsem sem přijela, ne kvůli Paříži, či Versailles, i když se tam stejně nejspíš podívám, ale skutečný důvod je právě dílna mistra Paula.
A nyní, když jsem měla opustit tuto vesničku, kde jsem si měla jen oprášit své znalosti francouzštiny, které upřímně nebyly tak slavné, jak jsem původně doufala, chtělo se mi brečet. Paní Laidsová, která se o mě tak mile starala a její roztomilé děti, to vše mi najednou bylo tak blízké a přeci cizí.
„Už je čas, slečno Lucy.“ozvala se z kuchyně paní Laidsová a nahlédla do pokoje, který se po krátkou, ale krásnou dobu stal mým.
„Ano, už jdu.“přikývla jsem a pohodila sii elegantní batoh na zádech.
„Budete mi chybět, Lucy. Vy, i ta vaše legrační francouzština.“pronesla paní Laidsová a objala mě. „Budete tu vždy vítaná.“
„Děkuji, nikdy nezapomenu na pomoc, kterou jste mi poskytla.“odpověděla jsem upřímně. Protože tak jsem to i cítila. Krásné vzpomínky na tuhle vesničku ve mně navždy zůstanou.
Po rozloučení s dětmi mě paní Laidsová doprovodila k autobusové zastávce a tam mi dala poslední radu: „Slečno Lucy, Paříž je krásná, ale umí se přetvařovat, a stejně tak i ti lidé tam, pozor, ať nenarazíš za Paříž, co se jen přetváří.“a pak se mírně poklonila a byla pryč.
S naprosto nečekanou radou jsem nastoupila do autobusu a i se svými věcmi jsem se usadila k oknu, abych se ještě chvíli mohla dívat na tu překrásnou krajinu. Jak to asi ta žena myslela? Francouzi, tak upřímní a otevření lidé, že by to jen dělali? Nechce se mi věřit...Ale nakonec jsem došla k závěru, že žena, která žije ve Francii celý svůj život o tom ví asi víc, než holka co je tu ani ne dva měsíce. A že bude dobré, když budu mít tohle moudro stále na paměti až budu jednat s lidmi, které neznám.
Den, jako tenhle se těžko mohl vyrovnat některým předešlým dnům v Londýně. Věčný déšť a mlha halila Londýn do nekonečného oparu, kdežto Paříž byla po celý tento den zalita sluncem a vůní nadcházejícího jara.