osud
Den za dnem ubíhá čas.
Má vlastně smysl vůbec žít?
Kolikrát život skončí,jak přetržená nit.
Proč to tak vlastně musí být?
Osud je k někomu neskutečně krutý.
Bohužel nejde odvrátit.
Ztrácíme často ty,které jsme nejvíc milovali.
Kteří byli pro nás vším a najednou jsme zůstali sami.
Okolo nás bolest a prázdno se točí.
Pořád dokola ,jak na cirkusovém kolotoči.
Nechceme vidět i to krásné ,co je kolem nás.
Proč jen to tak musí být,ptám se sama sebe.
Proč jen nejde vrátit čas a změnit vše kolem tebe?
A chtěla bych to vůbec?
NE! Je jasná odpověď.
Už je všechno minulost.Důležité je to co je teď.
Vidím sladký úsměv své holčičky,rozzářené pohledy svých kluků,
muj manžel je jak z pohádky,milující něžný a bez okolků
mě pohladí a políbí,jen tak bez příčiny.
Jsem vlastně šťastná za svůj osud.
I když zůstává pocit viny.
Za moji sestřičku jsem nedokázala bojovat
ubránit její život.
A to si budu navždy vyčítat.
Snad přijde jednou odpuštění,
ale to ji život nevrátí.
Osud byl prostě neuprosný.
Snad naše "matka" krutě trpí,
snad se ji vede co nejhůře to jde.
Přeju ji to ze srdce ,pro mě to už matka není.
Akorát žiju s vědomím ,že někde je.
Asi ji ani netrápí svědomí.
To se bohužel občas stává.
Doufám jen ,že život je spravedlivý
a ránu za ránou ji dává.
Přeju jí to,snad nejsem hyena.
Jen kvuli sestřičce,která byla stvořena
pro to aby trpěla a brzy zemřela.
"Matky " rukou,která neuměla pohladit,
jen bití a trest nám dala okusit.
Doufám ,že ona bude umírat dlouhou a bolestnou smrtí.
Pak uvěřím ve spravedlnost osudu a ve smysl žití.
pro Lavínii
(Pam, 5. 10. 2008 10:34)