Stáje a hřebčíny
Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem je nejstarším velkým hřebčínem na světě. Leží v Polabské nížině nedaleko Přelouče, pro chov koní v příznivých půdních podmínkách (půdy písčité a hlinitopísčité). Koně Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem jsou v současné době chováni jednak v Kladrubech samotných (bělouši) a dále ve Slatiňanech (vraníci). Hřebčín Kladruby nad Labem: V Kladrubech nad Labem jsou starokladrubští bělouši ustájeni v několika objektech. Přímo v Kladubech n. L. jsou ustájeni koně základního stáda – plemenní hřebci a chovné klisny, hříbata do odstavu, koně ve výcviku, sportovní a koně určení k prodeji. Do nedalekého „Padocku“ přicházela většinou odstavená hříbata, která bývala v jednom roce přemístěna do odchovny v Selmicích, dnes jsou zde většinou teplokrevné klisny. Na vzdálenějším Josefově jsou ustájeny chovné klisny nízkobřezí nebo nezabřezlé. Odchovna Selmice je s hřebčínem spojena čtyři kilometry dlouhou lipovou alejí, jež přímočaře protíná pastviny. V Selmicích jsou v oddělených stádech hřebečků a klisniček odchovávány tři ročníky mladých koní – ročci, dvouletci a koně tříletí. Roku 1560 Jaroslav z Pernštejna prodal královské komoře pardubické panství, k němuž náležel kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Císař Maxmilián II. zde založil v roce 1563 hřebčinec, čímž položil základy dnešnímu známému a uznávanému chovu koní v Kladrubech. Pro svůj častý pobyt zde si nechal císař postavit zámek, o němž je první zpráva z roku 1588 v urbáři pardubického panství. Jednopatrový zámek byl vybudován v renesančním slohu a v půdorysu připomínal písmeno L. K zámecké budově byl přistavěn i kostel, tvořící se zámeckou budovou jeden celek. Zámek sloužil především k ubytovávání hostů, o čemž svědčí i velké množství pokojů, dvě kuchyně, komory a sklepy. Vedle zámku byly vystavěny správní a provozní budovy - dům správce hřebčína, jízdárna a nezbytná kovářská dílna. Zámek se nevyhnul přestavbám, které přicházely s nastupujícími módními trendy. Baroko připomíná přestavba kladrubského zámku v roce 1722 na níž historikové umění nevylučují ani spoluúčast Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Zámku se nevyhnul ani velký požár, který poničil zámek, kostel i stáje. Za Josefa II. byl ale celý zámecký areál obnoven. V letech 1836 - 1844 byly vystavěny nové empírové stáje. Jak se měnily styly a staletí, přichází opět na zámek renesance v podobě pseudorenesanční přestavby za císaře Františka Josefa I. V majetku císařské rodiny zůstal hřebčín se zámkem až do konce habsburské monarchie v roce 1918. Hřebčín Slatiňany : Hřebčín Slatiňany je od r. 1992 součástí Národního hřebčína Kladruby n.L., s.p. Hřebčín Slatiňany má správní středisko, středisko Ústřední evidence chovu koní, 4 střediska chovu koní, středisko rostlinné výroby a středisko údržby. Správní středisko se nachází v hlavní budově hřebčína. Středisko Ústřední evidence chovu koní patří pod Českomoravskou společnost chovatelů a.s. a je pověřeno MZe ČR vedením ústřední evidence všech koní, chovaných v ČR (mimo A 1/1 a klusáka). Středisko chovu přímo v hřebčíně tvoří stáj plemenných hřebců a tři stáje plemenných klisen. Plemenní hřebci jsou ustájeni v prostorných boxech, plemenné klisny bez hříbat jsou na vazných stáních, klisny s hříbaty v boxech nebo na volné stáji. Ve výcvikovém středisku se provádí výcvik hřebců a klisen, ukončený zkouškami výkonnosti a výcvik klisen, určených k prodeji, pod sedlem a v zápřeži. Ke slatiňanskému hřebčínu patří ještě výcvikové středisko Heřmanův Městec, jehož součástí je galasedlovna se sbírkou památkově chráněných uzdění, sedel a postrojů; dále hříbárna Slavice, kde jsou odchováváni hřebečci a klisničky od odstavu až do věku 3,5 let, středisko rostlinné výroby ve Škrovádě a středisko údržby. Hřebčín Slatiňany byl založen r. 1898 jako zámecký hřebčín. Vznikl z původních stájí pro dostihové koně a koně pro parfosní hony, které patřily spolu s přilehlým zámkem a panstvím rodině Auerspergů (v zámku se nyní nachází Hippologické muzeum s rozsáhlými sbírkami) a nachází se na severním okraji města v zámeckém parku. Hřebčinec Písek V době založení současného hřebčince měla na chov koní rozhodující vliv armáda a proto ještě v té době byli jako ošetřovatelé hřebců vojáci a to až do roku 1924, kdy hřebčinec přechází plně do civilní správy. HŘEBČÍN NAPAJEDLA Historie hřebčína Hřebčín Albertovec Hřebčín Albertovec vznikl v roce 1952 přestěhováním vojenského hřebčína Hostouň na Šumavě. Původním posláním hřebčína Hostouň na Šumavě, i po přestěhování do Albertovce, byla produkce jezdeckých koní pro potřebu armády, hřebců pro zemský chov a klisen pro obnovu základního stáda. Vojenská hříbárna byla v Hostouni od roku 1918. Před druhou světovou válkou byl vojenský hřebčín Hostouň evakuován, po válce se do Hostouně žádná z původních klisen už nevrátila. Základní stádo klisen bylo vytvořeno z klisen ukořistěných za války ze známých německých plemen, několika klisen plnokrevných a klisen z chovu československých hřebčínů. V polovině šedesátých let armáda přestala reflektovat na jezdecké koně a chovný cíl se změnil na produkci koně všestranně užitkového, hospodářského. V roce 1990 byl systematický chov koní na Albertovci ukončen. Z původního počtu koní zůstala do roku 2006 jen polovina (182 koní) a podmínky odpovídající hřebčínské úrovni šlechtitelského chovu nebyly zachovány. Noví majitelé se snaží vrátit Albertovci jeho tradici a slávu. O výsledcích jejich snažení se můžete přesvědčit sami při návštěvě areálu Albertovec. Hřebčín Aslan, Málkovice Hřebčín se zabývá chovem shetlandských pony a WPB pony. Chloubou chovu je klisnička shetland pony SAMETKA, která se v roce 2000 stala šampiónkou plemene na výstavě ve Valči a vicešampiónkou plemene na výstavě v Manětíně. Na fotografii je hřebec Borgis, který již delší dobu v hřebčíně působí. Hřebčín Favory Vztah člověka a koně má své kořeny v hluboké minulosti. První dochované obrazy koní se objevují na jeskynních malbách starých 15 000 let. Ačkoliv se dnes již nedozvíme, kdo usedl na koně jako první, jedno je jisté. Byl to čin nedozírného významu pro celou lidskou civilizaci. Putovat přírodou na hřbetu koně, cítit jeho sílu, vnímat celým svým tělem každý jeho pohyb, jeho teplo, zažívat slovy nepopsatelnou euforii z rychlé jízdy, uvědomovat si partnerství s živým tvorem, jeho věrnost, patří zřejmě k bytostné potřebě každého člověka. Řečeno slovy klasika: koně nám propůjčují křídla, která postrádáme. HŘEBČÍN MLÉKOJEDY Objekt Hřebčína Mlékojedy-Stáje Kamila Horáka se nachází na pravém břehu Labe, v blízkosti lužních lesů a říčních zákoutí Labe, v obci Mlékojedy. Celý objekt byl počátkem roku 2000 kompletně zrekonstruován tak, aby splňoval současné náročné požadavky na chov koní, současně však vytvořil kvalitní zázemí pro své návštěvníky. Naším cílem bylo vytvoření centra, kde je možné prožívat každodenní kontakt mezi člověkem a koněm, odpočinout si a nabrat další energii. Část objektu byla také vyčleněna pro aktivní provozování hiporehabilitace. Tím máme na mysli provozování cviků na speciálně vycvičeném valachovi FALCO z chovu Národního hřebčína Kladruby pod vedením zkušeného hipologa a fyzioterapeutky s akreditací České hiporehabilitační společnosti. Hřebčín Dobrovskýho Chov starokladrubských koní byl založen v Hřebčíně Dobrovský ve Vracově v roce 1986, v říjnu, kdy byly dovezeny první dvě dvouleté klisny ze Slatiňan. Tyto ovšem nedosáhly námi požadovaných kvalit, proto byly prodány a znovu byly zakoupeny další klisny, které již přísné požadavky našeho chovatelského záměru splnily V současné době je v našem chovu zařazeno 24 plemených klisen ( 13 černých, 11 bílých ). Ve stádu matek černých klisen jsou zastoupeny rodiny B, E, F, M, S, R. Ve stádu bílých matek jsou to rodiny A, E, R. V majetku jsou dále 3 plemenní hřebci. Sacramoso Romana XLVI - vraník, Sacramoso Espina XLI, Favory Parma XII - bělouši. Narozená hříbata si užívají své koňské dětství na pastvinách. Jsou to samostatná stáda hřebečků a klisniček. Po dosažení věku 3 let je u mladých koní zahájen výcvik sedlový a vozatajský. Vybraní hřebci a klisny absolvují zkoušky výkonnosti a po úspěšném absolvování jsou zařazeni do chovu. K prodeji jsou nabízeny koně od věku 6 měsíců Z historie hřebčína a zámku:
Z historie hřebčína:
Areál současného hřebčince byl řešen s ohledem na požadavky na zdravé ustájení plemenných hřebců, t.zn., vzdušné, prostorné a světlé stáje, součástí areálu je prostorná krytá a otevřená jízdárna, objekt pro potřeby inseminačního střediska, izolační stáj a samozřejmě honosná správní budova s byty, celý areál hřebčince je zahrnut do souboru kulturních památek. Jediným problémem bylo, že k areálu nepřiléhaly žádné další pozemky, kde by bylo možno pracovat se hřebcem v terénu. Slavné písecké jezdecké dny se musely pořádat na pastvinách hříbárny v Novém Dvoře.
Úkolem hřebčince bylo vždy zabezpečovat plemenné hřebce pro potřeby chovatelů, které se měnily dle využití koní, ať to byla armáda, nebo zemědělství. K pokrytí těchto potřeb zajišťoval hřebčinec vhodné plemenné hřebce jednak z domácího chovu, k čemuž sloužily hříbárny, které byly součástí hřebčince, dále pak tyto potřeby byly zabezpečovány dovozem plemenných hřebců a to jak mohutných teplokrevných hřebců oldenburských, hannoverských
anglonormanských, tak chladnokrevných hřebců, provenience belgické a norické
Hřebčín Napajedla byl založen v roce 1886, jeho dějiny se však fakticky začaly psát již o dva roky dříve, kdy se do rodiny majitele napajedelského panství Friedricha Stockaua přiženil 31-letý Aristide Baltazzi, příslušník vlivné vídeňské rodiny s řeckými kořeny a velký dostihový nadšenec. Po brzké Stockauově smrti převzal rodinné panství a po velkorysých přestavbách zdejších stájí skotu na moderní boxové stáje založil plnokrevný hřebčín. Hřebčín brzy dosáhl úctyhodných úspěchů a stal se českým protipólem uherského Kisbéru, nejvýznamnějšího soukromého chovu podunajské monarchie. Baltazzi při jeho budování využil svých zkušeností z Maďarska a Anglie a s rozmyslem postupně rozšiřoval krevní základnu importy z britských ostrovů, Maďarska i Ruska. Jako prvního plemeníka přivezl hned vítěze chovatelsky nejcennějšího dostihu - The Derby Stakes v Epsomu, hřebce Kisbéra. Na vídeňském závodišti dělali napajedelskému chovu reklamu koně jako dvojnásobný derby-vítěz Con Amore, výborný vytrvalec Horkay, železná klisna Tovább či třídový sprinter Falb.
Zlaté období skončilo smrtí Aristideho Baltazziho v roce 1914. Hřebčín se sice držel ještě krátkou dobu na výši, ale pak nastal jeho úpadek. Příčinou byla těžká doba první světové války a hospodářská krize poválečné doby, ale ke krachu značně přispěla i Baltazziova vdova Marie, která po svém muži zdědila celé panství a hřebčín. Po válce uvěřila záměrně šířeným pověstem, že se na pozemcích zámeckého parku a pastvin hřebčína nachází prameny nafty. Dala se pak snadno získat pro nákladné průzkumné vrty, ale naftu se nepodařilo najít a tím byl v roce 1929 definitivně dokonán finanční úpadek panství. Hřebčín tak koncem 20. let přežíval jen díky obětavosti ředitele Eduarda Gerschy. Od roku 1937 nesl hřebčín název ?Státní plnokrevný hřebčín v Napajedlích? a byl zapojen do svazku státních ústavů pro chov koní v rámci ministerstva zemědělství ČSR. Jedním z prvních tahů ministerstva poté, co se stal stát majitelem hřebčína, bylo oživení krevní základny. V letech 1937-38 bylo importováno z Francie do Napajedel dvanáct klisen, z nichž několik významně ovlivnilo čs. plnokrevný chov. V této skupině byla například ryzka Vandoise, zakladatelka významné rodiny Danaide, podobně úspěšná Lyndora a matka Panoše Pasiphae.
Období druhé světové války přečkal hřebčín pod vedením dr. Ludvíka Ambrože. Zatímco na chuchelském závodišti vítězili Lionel, Diva a další, dr. Ambrož čelil tlaku okupantů o zakoupení více koní z ?říše? pro zdejší chov. Řadu nevyhovujících plemeníků odmítl, nakonec však souhlasil se zakoupením předního německého tříletka Gradiva. Jak šťastná volba to byla se ukázalo až po válce, kdy Gradivo více než jedno desetiletí patřil mezi nejúspěšnější československé plemeníky.
Při přiblížení fronty byli téměř všichni napajedelští koně ukryti na různých místech na Moravě a 18 klisen společně s Gradivem bylo převezeno do Kladrub. Ztráty ani škody nebyly příliš velké, budovy byly zasaženy třemi granáty, bylo zabaveno krmivo, prchajícím okupačním vojskem byli odvezeni jen tři plnokrevníci a osm tažných koní, tedy při stavu 100 koní ztráta minimální. Krátce po osvobození 3. května 1945 byl provoz hřebčína obnoven.
Od 1. 5. 1992 se začala psát nová významná kapitola hřebčína. Změny spojené s privatizací ukončily období Státního hřebčína a hřebčín byl privatizován do akciové společnosti s názvem HŘEBČÍN NAPAJEDLA a.s. a následně vstoupil do kupónové privatizace. Tímto rozhodnutím bylo zabráněno jednak spekulativním snahám jednotlivců, které by pravděpodobně ohrozily i samotnou existenci chovu, jednak bylo umožněno chovatelům a příznivcům získat akcie a podílet se přímo na dalším vývoji hřebčína. Stát si zachoval vliv na nejdůležitější chov v ČR jako majitel akcie se zvláštními právy (zlatá akcie).
V současné době je 75% akcií soustředěno u pěti akcionářů, jejichž zájmem je pokračovat v tradicích napajedelského chovu. Je to současně i splnění přání stovek dalších akcionářů, kteří na začátku privatizace vložili své kupóny do akcií hřebčína a v rozhodující míře přispěli k jeho záchraně. Dá se říci, že jsou vytvořeny dobré předpoklady pro zachování a další rozvoj tradičního a historicky nejdůležitějšího chovu anglického plnokrevníka v ČR.
Z chovatelského hlediska získal hřebčín přístup k nejmodernějším světovým liniím. Byl angažován irský klasický vítěz Dara Monarch, jeden z vůbec nejúspěšnějších plemeníků v historii českého chovu, Mill Reefův syn Mill Pond a celá řada dalších. V roce 2000 byl hřebčínem angažován Lyphardův syn Rainbows for Life, hřebec s vynikající kariérou, rodokmenem i nespornými úspěchy v chovu, který je dnes jedničkou mezi napajedelskými plemeníky. V kvalitě rodokmenu za ním nezaostávají ani House Rules či Beccari, jimž úspěšně běhají první potomci, či Security Risk, jehož první ročník se představí v roce 2004. Hřebčín se dokázal úspěšně vyrovnat i s výrazným nárůstem importu koní ze zahraničí a příklady Vadary, Vakacia, Yokoma, či Vapety ukazují, že napajedelský chov má nadále velkou perspektivu.
Historie