Výlet 8 - velký - Na skok domů, do Milána a zpátky do Němec (14.11. - 24.11.)
Konečně přišel ten dlouho očekávaný pátek, na který jsem měl naplánovanou cestu k domovu. Nejsem nikterak tesknivý typ, ale po dvou měsících v Drážďanech jsem se domů už hodně těšil. Ráno jsem si odbyl takřka nekonečnou hodinu angličtiny a po posilnění v menze jsem si hodil krosnu na záda a vyrazil na cestu.
Mile mě potěšilo, když mi po deseti minutách stopování, za slunečného ale chladného počasí, zastavil chlapík s Avií a svezl mě za 2 hodinky až do Prahy. Odtud jsem měl u kamaráda zamluvený odvoz autem až do Klatov, takže se doma všichni divili, jak jsem se mohl dostat z Drážďan tak rychle.
Cesta se vyvedla vážně pěkně – a nejen ta. Celý zbytek dne byl vydařený – přivítání, smaženice k večeři, jídlo z domácí lednice, vyprávění zážitků, znova domácí lednice a i večerní posezením s kamarády, které se nám protáhlo do pozdních nočních hodin.
V sobotu dopoledne jsem zajel potěšit do Habartic babičku s dědou a odpoledne byla na programu návštěva druhé babičky v nemocnici v Horažďovicích. Všechny ty návštěvy děsně rychle utíkaly a najednou tu byl večer, o kterém se už hodně dlouho dopředu mluvilo a všichni se na něj těšili. Byl tu maturitní ples mé sestry Petry, který se konal v Sušici, v místní sokolovně. Jelikož to byla opravdu velká sláva, byly z Klatov vypraveny hned dva vozy s těmi nejbližšími z rodiny a s hrstkou kamarádů. Večer se náramně vyvedl, hodně se povídalo, tančilo a taky trochu popíjelo a jediná věc, která mi trochu pokazila náladu bylo to, že jsem měl obrovskou smůlu a jako jediný jsem nevyhrál nic v tombole – a to jsem si koupil hned 5 lístků. Asi v tom byly nějaký podvody, nebo co…
Po krátkém času na spánek jsem se v neděli brzy z rána vypravil na další cestu. Namířeno jsem měl do Komárova, kde se konal volejbalový turnaj chlapů, který nebyl příliš kvalitně obsazen, ale po mé hrací pauze kvůli naraženým zádům to byla ideální příležitost na seznámení se s míčem a na sehrání se s lidmi, se kterými jsem měl o pár dnů později odjet na univerzitní turnaj do Milána. Po tuhém boji ve dvou zápasech, z celkových pěti, jsme se nakonec umístili na prvním místě, což nám bylo do Itálie velkou motivací. Po turnaji jsem ještě chvíli popovídal se známými, které jsem dlouho neviděl a zas jsem se vydal na vlak, na cestu domů.
Hlavní událostí pondělního, svátečního (17.11.), dne pro mě bylo divadlo. Divadlo nikterak známé, ale o to víc lákavé. Sepsal ho jeden človíček od nás z volejbalu z matik (Meloun) a s hrstkou volejbalových, vodáckých, pražských a plzeňských kamarádů a muzikantů toto dílko nacvičili do takové kvality, že jim bylo umožněno sehrát tento kousek v divadle Na Zábradlí. Pes baskervilský, jak se hra jmenovala, se moc líbil a stejně tak se všem líbila i následná beseda s umělci v občerstvovacím zařízení místního divadla. Muzikanti hráli zvesela a nikomu se moc nechtělo domů, tak se stalo to, že se večírek přehoupl přes půlnoc, já v Praze přenocoval a jel domů až v úterý ráno.
Úterní odpoledne jsem strávil ve městě na nákupech, v bance a u holiče a večer probíhalo velké balení na středeční cestu do Itálie.
Ranní vstávání v 5 hodin mi moc sil nepřidalo a tříhodinový přesun busem do Prahy taky ne. Na srazu u školy jsme se sešli všichni kromě učitelů a autobusu, ale do půl hodiny se vše napravilo a mohli jsme zvesela vyrazit. Zvesela to bylo ale jen pár okamžiků, protože jsem se už u Plzně začal na sedadle kroutit a nervózně jsem hledal místo, kam bych složil své dlouhé nohy. Když už to vypadalo, že se mi konečně povede usnout a kus cesty mi rychle uteče, autobus zastavil v Innsbrucku a od vedoucího výpravy jsme se dozvěděli, že zde uděláme dvouhodinovou přestávku na procházku, abychom nepřijeli do Milána moc brzy. Všichni jsme zajásali a s chutí jsme vyrazili v půl jedenácté v noci na prohlídku tohoto alpského městečka. Nemuselo by tam být zle, kdyby bylo alespoň něco otevřeno a nebyla taková psí zima.
Po půlnoci, poté co se našli i ti (ztracení) největší milovníci innsbruckých památek, jsme pokračovali dále v cestě. Ukázalo se ale, že cesta byla skutečně nějak prapodivně naplánována, a tak jsme dorazili na místo skutečně brzy - ve 4:40 ráno. Naštěstí hlídač školního areálu, kde se hry konaly, podlehl úsměvům hezčí poloviny nás volejbalistů a pustil nás do haly, kde jsme se složili tiše na karimatky, konečně natáhli nohy a usnuli.
Čtvrteční den byl ve znamení aklimatizace. Turnaj ve volejbalu začínal až od pátečního rána, tak jsme měli celý den na projití města, okukování památek, na nákupy a na fandění fotbalistům, baskeťákům a tenistům, kteří takové štěstí jako my neměli a hráli hned od prvního dne. Večer jsme se pokusili najít v okolí nějakou hospodu, abychom před turnajem řádně stmelili kolektiv, ale bez úspěchu. V Miláně asi jen tancují na diskotékách a nebo baští pizzu. Nakonec jsme chvíli poseděli v parku a užívali si relativně teplého večera. Tou dobou jsme měli zprávy, že v Praze je už 5cm sněhu, ale místních
Dopoledne jsme si celkem snadno poradili se Švýcary z Basileje a po obědě nás čekali ještě soupeři z chorvatské Puly a také kousaví Rusové z moskevské univerzity. Nakonec jsme ale všechny zápasy zvládli a do sobotních bojů jsme šli z prvního místa ve skupině. Rovněž holkám se dařilo a po prvním dnu na tom byly stejně jako my. Druhý večer se nám už podařilo najít něco k posezení a mohli jsme tudíž kolektiv stmelit ještě hlouběji a taktiku promyslet ještě dokonaleji.
Sobotní pavouk nám přisoudil za soupeře postupně Jacobs University z Brém a pak Srby z Bělehradu. Tou dobou jsme již fungovali na hřišti jako dobře promazaný stroj a bez ztráty kytičky jsme se dostali až do finále. Naše holky nám pak předvedly, jak že to máme ve finále hrát a hravě si poradily s týmem z Bratislavské univerzity. Na nás se v ten okamžik už rozcvičovali další Srbové, rovněž z Bělehradu a do balonů mlátili jako vzteklí. Jak by tady v Německu volejbalovou hantýrkou řekli, to bylo samé Boden – Decken (podlaha - strop), až to v hale dunělo. Jak ale všichni dobře víme, rozcvičování je samostatná disciplína a když se přišlo na hřiště, bojovalo se jen chvíli, vždy tak do poloviny setu, a pak soupeři došel dech. Za mohutného povzbuzování zbytkem české výpravy se nám povedlo turnaj vyhrát a mohlo se slavit dvojnásobné volejbalové prvenství. Po dohrání následovala ještě soutěž ve vystoupení Cheerleaders (roztleskávaček), kde si nejedno oko přišlo na své a pak už se jen fotografovalo, vyhlašovalo a oceňovalo. Pro všechny studenty byla připravena závěrečná rozlučková párty v jednom z milánských klubů, ale nějaký dobrák nám ji asi nepřál a poslal nás na úplně jiný konec města. Nakonec jsme ještě přece jen část této akce stihli, ale vidina ranní cesty a utrpení na sedadle v autobusu nás za včasu stáhla do spacáků do haly.
Druhý den, po osmé ranní jsme si spakovali tašky, někteří z nás zvládli i typickou italskou snídani – toustový chléb s nutellou a jablko a kolem deváté jsme vyrazili k domovu. Cestou jsme shlédli asi 5 filmů a s napětím jsme čekali, kde uděláme kulturně-poznávací zastávku tentokrát, abychom náhodou nepřijeli do Prahy moc brzy, ale naštěstí se nic podobného nekonalo a za 13 hodin jsme byli i s medailemi “doma“. Když jsme si cestou od hlavního učitele a organizátora akce vyslechli, že jsme mile překvapili, všechny nás to hřálo na duši a odsouhlasili jsme, že klidně pojedeme v květnu ještě na další podobnou výpravu – a to do Litvy na SELL GAMES. Vidina mé poslední studentské volejbalové zahraniční akce na ČVUT mě osobně hřála natolik, že jsem úplně zapomněl na to, že mám před sebou ještě dalších 200km cesty z Prahy do Drážďan.
Náhledy fotografií ze složky výlet 8 -Na skok domů, do Milána a zpátky do Němec