Paulo Coelho
Okamžitě se stávám podezřelým, zatýkají mě, jelikož jsem odmítl sdělit, kde jsem se zdržoval v den jejího zmizení. Vězeňský dozorce mi však právě otevřel dveře a řekl, že jsem svobodný člověk.
Proč jsem svobodný člověk? Protože dnes všichni všechno o každém vědí, stačí chtít nějakou informaci, a je tu: kde byla použita kreditní karta, kde jsme se zdržovali, s kým jsme spali. V mém případě to bylo velice snadné. Jedna žena, rovněž novinářka, přítelkyně mé ženy, ale rozvedená – která tedy mohla bez problémů oznámit, že spala se mnou –, vypovídala v můj prospěch, jakmile se dozvěděla o mém zatčení. Podala konkrétní důkazy, že jsem s ní v době, kdy Esther zmizela, strávil den i noc.
Jdu si promluvit s vrchním inspektorem, ten mi vrací věci, omlouvá se a dodává, že mé bezodkladné zatčení bylo legální, pročež nemohu žalovat stát nebo vyžadovat soudní řízení. Vysvětluji, že to vůbec nemám v úmyslu, vím, že každý člověk je neustále podezřelý a sledovaný čtyřiadvacet hodin denně, i když žádný zločin nespáchal.
„Jste svobodný,“ opakuje dozorcova slova.
Ptám se: není možné, že se mé ženě opravdu něco stalo? Už dříve se mi svěřila s pocitem, že její kroky bývají občas nenápadně sledovány, protože má rozsáhlou síť styků v teroristickém podsvětí.
Inspektor zavede řeč jinam. Já naléhám, ale on mi neodpoví.
Zeptám se, jestli Esther může se svým pasem vycestovat, on říká, že ano, neboť se nedopustila žádného trestného činu: proč by nemohla svobodně opustit zemi anebo se do ní vrátit?
„Existuje tedy možnost, že už není ve Francii?“
„Domníváte se, že od vás odešla kvůli dívce, s níž máte poměr?“
To je moje věc, odpovídám. Inspektor se na chvíli zarazí, zvážní, řekne, že mé zatčení bylo součástí běžného postupu, ale prý je mu velice líto, že moje žena zmizela. Je také ženatý, a přestože se mu moje knihy nelíbí /tak on ví, kdo jsem! Není tak hloupý, jak vypadá!/, dokáže se vžít do mé situace a ví, jak těžké je pro mě to, čím procházím.
Ptám se, co bych měl nyní udělat. Dává mi vizitku, žádá mě, abych ho informoval, pokud bych dostal nějakou zprávu – podobnou scénu vídám ve filmech, nepřesvědčuje mě, inspektoři vždycky vědí víc, než co řeknou.
Ptá se mě, jestli jsem se někdy setkal s mužem, který Esther doprovázel při poslední příležitosti, kdy byla spatřena. Odpovím, že znám jeho krycí jméno, ale osobně jsem se s ním nikdy neseznámil.
Ptá se mě, jestli máme doma nějaké problémy. Říkám, že jsme spolu víc než deset let a máme stejné běžné problémy jako jiné manželské páry – ani víc, ani míň.
Zeptá se mě ohleduplně, jestli jsme v poslední době nemluvili o rozvodu nebo jestli moje žena neuvažovala o tom, že bychom se rozešli. Odpovídám, že s tím jsme nikdy nepočítali, přestože se – a opakuji „jako všechny manželské páry“ – někdy pohádáme.
Často, nebo jen někdy?
Jen někdy, trvám na svém.
Ještě ohleduplněji se mě zeptá, jestli manželka tušila, že mám poměr s její přítelkyní. Říkám, že to bylo poprvé – a naposled –, co jsme se spolu vyspali. Nebyl to žádný poměr, stalo se to po pravdě řečeno z nedostatku jiné zábavy, den byl nudný, po obědě nebylo co dělat, hra na svádění je vždycky něco, čím ožijeme, a proto taky jsme skončili v posteli.
„Vy jdete s někým do postele jen proto, že den je nudný?“
Chystám se mu říct, že podobné otázky nepatří k vyšetřování, ale potřebuji, aby stál na mé straně, možná ho budu potřebovat později – existuje ostatně neviditelná instituce zvaná Protekční banka, která mi byla vždycky velice užitečná.
„Občas se to stává. Člověk nemá na práci nic zajímavého, žena hledá vzrušení, já hledám dobrodružství, a je to. Nazítří se oba tváříme, že k ničemu nedošlo, a život jde dál.“
Inspektor děkuje, podává mi ruku a říká, že jeho svět je trochu jiný. Existuje v něm nuda, omrzelost, ba i chuť jít s někým do postele – ale je třeba mnohem víc se ovládat, a nikdo nedělá to, co by zrovna zamýšlel nebo chtěl.
„Umělci jsou možná v tomhle ohledu svobodnější,“ dodává.
Odpovídám, že znám jeho svět, ale teď nehodlám naše odlišné názory na společnost a lidské bytosti srovnávat. Odmlčím se a čekám, co na to řekne.
„Když už je řeč o svobodě,“ poznamená inspektor, poněkud zklamán, že si spisovatel nechce povídat s policistou, „smíte odejet. Teď, když vás znám osobně, přečtu si vaše knihy; řekl jsem, že se mi nelíbí, ale ve skutečnosti jsem je nikdy nečetl.“
Není to poprvé ani naposled, co tu větu slyším. Tahle epizoda byla přinejmenším dobrá k tomu, že získám dalšího čtenáře. Zdravím ho a odcházím.
Jsem svobodný. Pustili mě z vězení, moje žena zmizela za záhadných okolností, nemám pravidelnou pracovní dobu, nemám problémy ve styku s lidmi, jsem bohatý, slavný, a jestli mě Esther doopravdy opustila, rychle si za ni najdu náhradu. Jsem svobodný a nezávislý.
Co to však je svoboda?
Velkou část života jsem něčemu otročil, měl bych tudíž význam tohoto slova znát. Od dětství jsem bojoval, aby svoboda byla mým nejcennějším pokladem. Bojoval jsem proti rodičům, kteří chtěli, abych se stal inženýrem, a ne spisovatelem. Ve škole jsem bojoval proti spolužákům, kteří si mě hned ze začátku zvolili za oběť zvrácených žertů, a teprve potom, co nám z nosů vyteklo hodně krve, a po mnoha večerech, za nichž jsem musel skrývat před mámou šrámy – protože problémy jsem si musel vyřešit sám –, jsem dokázal předvést, že snesu výprask bez breku. Bojoval jsem, abych si našel zaměstnání, které by mě uživilo, dělal jsem poslíčka v železářství, abych se osvobodil od známého rodinného vydírání „my ti dáváme peníze, a ty musíš dělat to či ono.“
Bojoval jsem – i když bezvýsledně – o dívku, kterou jsem v mládí miloval a která také milovala mne; nakonec mě nechala, protože její rodiče ji přesvědčili, že nemám žádnou budoucnost.
Bojoval jsem proti nepřátelskému prostředí v novinařině, ve svém dalším zaměstnání, kde mě první šéf nechal tři hodiny čekat a trochu pozornosti mi věnoval, až když jsem začal trhat na kusy knihu, kterou četl. Užasle se na mě podíval a uviděl, že má před sebou člověka schopného vytrvat a čelit nepříteli, což jsou základní vlastnosti dobrého reportéra. Bojoval jsem za socialistický ideál, skončil jsem ve vězení, pustili mě a bojoval jsem dál s pocitem hrdiny dělnické třídy – dokud jsem neuslyšel Beatles a nedospěl k závěru, že mnohem zábavnější je obdivovat rock než Marxe. Bojoval jsem o lásku své první, své druhé, své třetí ženy. Bojoval jsem, abych se odvážil rozejít s tou první, druhou a třetí, protože láska nevydržela a já jsem musel hledat dál, dokud nenajdu ženu, která se ocitla na světě proto, aby se setkala se mnou – a žádná z těch tří to nebyla.
Bojoval jsem, abych se odvážil odejít ze zaměstnání v novinách a vrhnout se na dobrodružnou dráhu spisovatele, přestože jsem věděl, že v naší zemi neexistuje nikdo, kdo by se literaturou uživil. Po roce, když jsem napsal víc než tisíc stránek, které se zdály naprosto geniální, protože ani já sám jsem je nedokázal pochopit, jsem toho nechal.
Zatímco jsem bojoval, viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říct „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, zdání luxusu, zdání zdání luxusu. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějaké dveře, říkali:
„To mě nezajímá, nechce se mi.“
Jak mohli vědět, jestli se jim chce, nebo nechce, když to nikdy nezkusili? Bylo však zbytečné se ptát; ve skutečnosti se báli jakékoli změny, která by otřásla světem, na nějž si zvykli.
Inspektor řekl, že jsem svobodný. Svobodný jsem nyní a svobodný jsem byl ve vězení, protože svobody si na tomhle světě stále vážím ze všeho nejvíc. Vedlo to samozřejmě k tomu, že jsem pil víno, jež mi nechutnalo, dělal věci, které jsem dělat neměl a které už nebudu opakovat, že jsem utržil mnohé šrámy na těle i na duchu, zranil pár lidí – jimž jsem se nakonec omluvil, a to v době, kdy jsem pochopil, že mohu dělat vše, jen nesmím nutit druhého člověka, aby mě následoval v mém šílenství, v žízni po životě. Nelituji okamžiků utrpení, snáším své jizvy, jako by to byly medaile, vím, že za svobodu se platí draze, stejně draze jako za otroctví; jediný rozdíl je v tom, že člověk platí rád a s úsměvem, i když je to úsměv v slzách.