Je či není Théra bájnou Atlantídou?

Téměř celý den jsme se proplétali mezi ostrovy a ostrůvky Kyklád v Egejském moři. Avie odpočívá v podpalubí a my na horní palubě trajektové lodi Olympia Expres. Opalovali jsme se a kochali fantastickými pohledy na skaliska a ostrovy s občasnými bílými domky jako korálky ztracené v hnědi vyprahlých kopců. A to vše v ostrém kontrastu s nádhernou modří nebe a moře. Postupně jsme přistáli na ostrovech Paros, Naxos, Ios až nakonec jsme u cíle plavby.

Je jím sopečný ostrov či vlastně souostroví Théra. Ve starořečtině znamená pustinu a italský název Santorini pochází ze středověké okupace Benátčany a je to zkomolenina svaté Ireny – Santa Irina a navíc, do třetice se novořecky nazývá také Thira. Antické bájesloví znalo ostrov pod jménem Strongylé nebo Kallisté…….

 Můžeme si tedy vybrat. V každém případě je to parádní ostrov s velmi zajímavou historií.

Asi před 1 500 let před naším letopočtem došlo k výbuchu sopky, při čemž se z centra ostrova stal obrovský kráter, který se později zalil mořem a vytvořil tzv. kalderu. Tento výbuch a následné důsledky -  množství popela, až údajně 100 m, vysoká vlna atd. – dal podnět k mnohým úvahám spojeným právě se zánikem Atlantidy a zcela jistě zániku minojské kultury na Krétě a k ovlivnění i okolních civilizací. Obojí je velmi lákavé, možné, pravděpodobné a v případě minojské kultury již prokázané. Ovšem domněnky o zániku bájné Atlantidy spojené s výbuchem sopky na Théře ponechme raději povolanějším.

Théra je dnes obrovský, roztříštěný kráter sopky v západní části proražený a zalitý blankytně modrou vodou Egejského moře. Tvoří jej šest ostrůvků: hlavní ostrov podkovovitého tvaru stejného jména, na západě Thirasia a Aspronisi a tři ostrůvky uprostřed laguny, Nea Kaiméni , Palea Kaiméni a Mikrá Kaiméni o celkové ploše asi 75 čtverečných kilometrů.

Naše loď snižuje rychlost a pomalu vplouvá do ohromného, téměř kruhového kotle kráteru ze severní strany. Je to velkolepý pohled na skoro kolmé 200 – 300 vysoké, různobarevné strmé stěny fialových, červených, růžových, šedých, černých či hnědých odstínů vrstev sopečného popela, tufů a pemzy. Vysoko na této barevné nádheře jako na šlehačková čepička na dortu se vyjímají sněhově bílé domy městečka Fira a Ia.

Po pravé straně míjíme ohromné černé balvany lávy nově vzniklého

 sopečného ostrůvku Nea Kaiméni. Loď se otáčí a couvá k nepatrnému molu miniaturního přístavu Athiniós, přilepenému pod strmou stěnou, aby mohla otevřít obrovská vrata a uvolnit průchod ze svých útrob desítkám aut a stovkám turistů. Manévr je to dost složitý a navíc zkomplikovaný asi metrovými vlnami. Přístav tvoří několik nízkých, malých domků a stánků se suvenýry a hned za nimi se zvedá strmý sráz, občas porostlý opunciemi. A v něm spatřujeme nekonečnou stužku ostrých serpentýn, poskládaných velmi hustě nad sebou. No tak to tedy bude mít naše Avie hodně práce dostat se nahoru, prolétlo myslí celé posádky. Jen Vladimír, jako vždy plný optimismu, jen mávl rukou.

Kouzelné městečko Fira je jako z pohádky. Bílé stavby jsou zdobené věžičkami, kopulemi kostelíků, zvonicemi natřené blankytně modrou barvou. Žádná jiní barva na stavbách po celém ostrově není. Jen sněhově bílá a blankytně modrá. Všude mezi domy jsou hýřivě barevné buganvileje pnoucí se po pergolách, zdech i střechách. Uličky jsou naprostým bludištěm. Procházíme jimi a ocitáme se najednou na střeše domu a v zápětí ve sklepě jiného, abychom přešli na terasu s bazénem dalšího. A samé obchůdky, restaurace a bistra otevřené nepřetržitě po celých 24 hodin.

Projíždíme v prudkém stoupání hlavní třídou Firy. Je to velmi 

komplikované, protože po obou stranách silnice parkují auta a stovky motorek, od nichž nás dělí jen centimetry. Za námi i v protisměru se utvořila kolona osobních aut. Dopravní zácpa je totální. Všichni se koukají, gestikulují a smějí se. Rázem jsme se stali vítanou atrakcí nejen obyvatel městečka, ale náhodných turistů z celého světa. Ovšem Vladimír předvedl mistrné řidičské dílo a projel i tím nejkomplikovanějším místem s bravurou zkušeného řidiče. Vysloužil si potlesk a uznalé bouchání do kapoty Avie.

Asi po dvou hodinách a za úplné tmy a za úplné tmy jsme se konečně dostali na opačný konec Firy. Začal foukat velmi solný, ale poměrně teplý vítr. Jedeme na protilehlý konec ostrova do městečka Kamari, kde jsou jediné pláže na ostrově vhodné ke koupání. Všechny ostatní břehy jsou strmé. Noční koupel v teplých rozbouřených vlnách nás všechny osvěžila.

Kolem silnice je všude na nehostinné půdě volně vysázená 

vinná réva a mezi ní všude přítomné opuncie a agáve. Téměř žádná jiná zeleň. Na ostrově je nedostatek pitné vody. Máme asi 200 l v kanystrech ještě z Pirea. Zátoka v Kamari je kouzelná. Černý písek na pláži je v kontrastu s bílou tříští dvoumetrových vln neustále dorážejících na pobřeží. Podél pláže jsou hotýlky a penziony. Každý z nich má v zahradě bazén s přepychovým vybavením. Jsou to malé architektonické skvosty. Ovšem, drtivá většina těchto penzionů je prázdných, stejně jako místa na plážích. Tento překvapivě malý zájem turistů o překrásná a atraktivní místa jsme pozorovali po celou dobu pobytu v Řecku.

Nečekaně jsme u kostela Agia Irina stojícím na velkém pustém prostranství spoře porostlém vinnou révou. Je to novostavba a navíc jsme objevili přímo u zdi kostela vydatný zdroj pitné vody. Přespali jsme v Kamari a tak doplnili tenčící se zásoby vody. Nad námi se vypíná nejvyšší hora Théry, 584 metrů vysoká Profiti Elias. Na vrcholku je vojenské zařízení, ale přesto jsme se odtud bez problémů podívali na překrásnou kalderu Théry, na klášter a na úrodnější část ostrova.

Na ostrově jsme již třetí den. Je tu překrásně, nechybí zde ani antické památky, vykopávané ze silných vrstev popela. Ve Fiře jsme ve Volcano Travel, v jedné z desítek malých cestovních kanceláří, koupili polodenní výlet lodí na nově vzniklý sopečný ostrůvek Nea Kaiméni uprostřed kaldery, na němž se stále projevují příznaky aktivní sopečné činnosti.

Odjezd je prý za půl hodiny ze starého přístavu. A tak v poklusu sbíháme nekonečné serpentiny. U mola je zakotvená malá motorová loď a

si pro třicet pasažérů. Díky velkým vlnám a velmi obtížnému nasedání na palubu, jsme ji ještě zastihli, i když měla už být asi deset minut někde na moři.

Potácíme se po malé palubě, narážíme jeden na druhého či druhou, což je příjemnější. Příď člunu má výkyvy dobré dva tři metry. Blížíme se k veliké černé kupě lávy uprostřed kaldery, objíždíme ji a v klidné malé závětrné zátoce přistáváme.

Kotví tu již čtyři lodě. Průvodce nám po krátkém výkladu dává asi dvouhodinové volno k prohlídce kráteru a celého ostrůvku. Ostrov Néa Kaiméni i okolní dva další uprostřed kaldery vznikly po několikerém vulkanickém probuzení v minulých staletích. Poslední výbuch byl v roce 1956. Celý ostrov je tvořený z lávy, strusky, sopečného popele různých

 barevných odstínů. Na několika 

místech nepravidelně vyvěrají sirné plyny. Z nejvyššího místa 128 metrů vysokého bodu ostrova je pěkný pohled do kráteru Jiřího a na nesmírně pestré a malebné okolí celé Théry. Ostrov je porostlý místy jen nízkou trávou, jinak je naprosto holý, bez zjevného života. Silné poryvy větru a pálící slunce nás zahání zpět do zátoky k lodi. Zde mezi černými lávovými balvany nabízejí místní rybáři vysušené mořské houby roztodivných tvarů. Kdysi to byl velmi výhodný artikl, možná že si ještě někdo vzpomene na zvláštní houby, jimiž se dříve utíraly školní tabule, či čistila okna. Ovšem dnes, po invazi umělé hmoty je to pro nás jen drahý suvenýr. Cena jedné malé houby se pohybovala kolem čtyř set korun.

Obeplouváme Néa Kaiméni a po pravé straně se objevuje další ostrůvek Palea Kaiméni. Asi 200 metrů před malou zátokou naše loď zakotvila.

„Dámy a pánové“, oslovila nás anglicky lodním rozhlasem pěkná černovlasá průvodkyně:

“Jsme u Hot Springs, což jsou vyvěrající asi 40 stupňů teplé železité prameny dokazující stálou aktivitu sopky. V zátoce, která je před námi a je červeně zbarvená, je nejteplejší místo. Čekáme tu hodinku, kdo chce, můžete si tam doplavat. Pro informaci, pod lodí je hloubka 280 metrů, ovšem dno se ke břehu prudce svažuje, proto nemůžeme připlout blíže“. A dodala:

„ Dejte pozor na velké vlny!“

To už na lodi zavládl úžasný zmatek. Ze všech stran se skákalo do moře. Na palubě zůstaly jen hromady fotoaparátů, videokamer a batůžků, tenisky všech světových značek, průvodkyně, kormidelník a kapitán lodi v jedné osobě. Nezaváhali jsme ani my.

Jak jsme se synem juniorem blížili k zátoce, modř moře přecházela ve špinavou hnědou až téměř červenou barvu. Teplota vody stoupala. Připadali jsme si jako v lázni. Bylo to příjemné pohupování ve vlnách skutečně horkého moře.

Při proplouvání kolem dalších ostrůvků jsme fotografovali neskutečně nakupené kusy lávy. Cesta zpátky byla ještě „divočejší“, protože vítr zesílil a s ním se zvětšily i vlny.

Ráno v devět hodin najíždíme s Avií do podpalubí lodě Anemos a odplouváme na Krétu. Anemos pomalu vyplouvá z kaldery Théry a zanecháváme za sebou pěkné vzpomínky na ojedinělý sopečný ostrov v Egejském moři.