DRAMA NA KONCI DOVOLENÉ – 14.3.2008
A tak to je.Jestli se vám to líbí,nebo, ne.Každá špatná,dobrá i taková normální dovolená končí.Dva dny před jejím koncem uvažujete,zda patnáctihodinová, nebo kratší cesta letadlem domů, bude OK , co si obléci na cestu.Tady je pětatřicet a co doma? No, možná těsně pod nulou, nebo snad více?
Tak to já neřeším.Aby se mi takové nesmysly nehonily hlavou, raději někde- pokud to jde a není to moloch s otravnými prodavači – vyrazím.
S Pedrem, ( PETREM) kolegou se kterým jsem se seznámil v Salvadoru, jsme se domluvili, na sólo výletě do šedesáti tisícového města Sonsonate, které jsme vždy jen projížděli.
Viděli jsme tržnice, nebo spíše prodej na cestě. A to nás sem táhlo. Úzké ulice ve městech, vypadají jako vyměřené pravítkem. Mají šachovnicový tvar.Jdou směrem – jih a sever – východ a západ, bez zatáček.A přesto se zde dá pěkně zabloudit.
Den „H“
Den předem jsme stanovili plán výletu, který zněl.
Ráno si pospíme a v osm se sejdeme na snídani, kde domluvím domluvené. Stanoven jsme neměli jen čas odjezdu.
Klaplo to a na odjezdu taxíkem jsme se shodli.Ve dvě odpoledne.Cenu, jsme znali – 15 dolarů tam a stejná cen zpět, taxíkem, který vás počká.Nabízeli, jsme výlet i pár dalším lidem, o kterých jsme se domnívali, žeby, žeby, no prostě jeli a cena se ponížila.Zájem nebyl.
Ve dvě odpoledne, je tady pořádný pařák, ale pokud chcete něco vidět a na hotel se vrátit před setměním, tak vám nic jiného nezbývá.Taxi má přece „klímu“, tak to zvládneme.Ti co jste znalí podmínek v těchto krajích, mi dáte jistě za pravdu, že po šesté večer se setmí a nato tata, je tma.Tma jako v pytli.
JEDEME
Je něco málo před druhou, jsme na recepci a taxi je objednané.
Na cestě stojí malinký autobus u něj krásná průvodkyně.
Okolo nás jde „známá“, ze společného zájezdu a zvídavě se ptá – „kampak cestovatelé, moře vás nebaví“.
Ale baví, jenže nás baví i zdejší okolí, lidi a vůbec.
Jestli jedete směr Sonsonate, tak tam ten autobus přes něj jede.Říkala.Jó? A vy nám to domluvíte? Jasně, ale jestli vás vezme, nevím, zato neručím.Taxi odvolám.Bezva a díky.
Šup a s Pedrem, už sedíme, hned ve druhé řadě autobusu.Mladá krásná Willi – tak se jmenovala ta dívenka nám řekla.“Jak zastavíme v Sonsonate, v klidu si vystupte. Řeknu vám. Fajn.A dokonce na papírku nám dala své telefonní číslo a své jménem.To proto, kdybychom měli nějaký problém, že jí můžeme zavolat.Nevzala si ani dolar!!!Přísahám.
A problém začal!!! VELKÝ !
V Sonsonate, jsme byli za malou chvíli.Vystoupili, jsme před marketem jako je Kerfur a šup tam.
Neodolal jsem a fotím ovoce naskládané jedno vedle druhého, cvak a další fotka.Chodím mezi regály a porovnáváme ceny, kupujeme krásně balený čaj – kávy máme habaděj – a najednou je u mě „policajt“, foto tady ne, ne, ne.
Nevadí, já stejně raději fotím úplně něco jiného.Vysvětluji mu.
Konečně jsme v uličkách města.Vážení, tak to nebylo ani v Istanbulu, či Mombase.Prostě nikde.Uzoulinké jednosměrné uličky, kde je pouze místo, aby tudy projelo auto případně autobus.Někdo tu má „stánek“, jiný své „zboží“ prodává jen tak na klíně, jiný ho má položené na holé zemi a vedle čmoudí prodavači, kteří nabízí opečené banány,neidentifikovatelné ovoce, kuřata, a spoustu levných „specialit“, které můžou jíst jen domorodci.My raději ne.
Oči nám lítají všemi směry a vidíme tu prodávat staré indiánky i malé děti.Maso visí volně v tom vedru na „tyčkách“ a sedící prodavači z něj odhání dotěrné mouchy.Všichni děkují, když něco koupíte.Jsou hrozně milí.Usmívají se a rádi se fotí.Ukazují, že ještě vedle známý chce také vyfotit.
Žízeň.
Máme obrovský pocit žízně, zapadáme do sportovního baru.Restaurace nic moc, ale pivo tu mají.Sláva.Až napočtvrté, když jsme řekli „pilsner“, jsme se studeného moku dočkali. Španělsky neumím a musím se přiznat, – což je ostuda – že ani dalšími znalostmi světových jazyků se pochlubit nemůžu.
Zaplatili jsme dva doláče a už zase jsme v té „nádheře“.Krásné náměstí, kostel, parčík a lavičky.Pedro mění film ve foťáku. Už skoro suchá lavička, která dostala nový kabát zanechává zelený obtisk nejen na jeho kraťasech ale i mých.
Skvělé označeni, vcházíme do kostela.Stejný obrázek.Uklízí se – Palmová neděle a Velikonoční svátky klepou na dvoře.
Nedaleko od kostela jsou dva obchody, s rakvemi.Pěkné je tady mají.Vedle nabízí svatební šaty a o kousek dál je banka.Zrovna „nakládají“ peníze.Chlapíci jsou rychlí a ještě rychleji mizí v uzounkých uličkách.Pro klid mám foto jen jak mizí.
Jsme na starém vlakovém nádraží.Ten tady přestaly jezdit mezi Sonsonate a městem Akahutla, v roce 1998.
Dnes slouží jak jinak, než tržnice.Máte tu možnost i posedět, ale k tomu jsme nějak neměli odvahu.Zatím.
Jdeme tam, říkám Petrovi.Co? To máš fakt tu odvahu.Jasně!To si přeci nemůžeme nechat ujít!
Potichu souhlasil.Před námi je dvěstěmetrová dlouhá úzká ulička.Po levé ruce jsou jakési prodejní bxy, s občerstvení a po pravé nepohodlné židle a stoly.Tady si „hačnete“ a oni vás s úsměvem a rychle obslouží.
Není jediného prodavače, který by vás nezval na posezení.Někteří vás lákají a přepínají hrající televizory na jiný program. Ukazují, jak se tančí salsa, druzí přidávají na síle reprodukované hudbě, která tady hraj všude.Prostě jen ať se vám u něj líbí.
Jdeme dál a před námi je ještě cesta dlouhá.Fotím a je co.Pedro mává a dokonce i volá.Snad narazil na někoho známého, říkám si.Omyl.Ulovila ho jedna indiánka a ukazuje mu svůj „kšeft“.
Neodoláváme jí a pijeme druhé studené pivo.Marně vysvětlujeme, že jsme „čeko“, či z Evropy.To tady neznají.
Když chodíte těmi uličkami, všichni hned poznají, že nejste odsud. Kraťasy,fotoaparát,ani kamera nejsou tím pravým poznávacím znamením.Tady jste prostě jiní.A jim to vůbec nevadí, naopak.Tak laskaví, slušní a milí lidé to jsou.Jsou chudí.Doslova jim vidíte do jejich těžkého života!
Bude skoro pět hodin.Na mnohé jsem určitě zapomněl.Je třeba se vrátit za světla na hotel.U „benzínky“ si bereme taxi.Salinitas hotel Dekameron.Říkáme taxikáři.
Jasně, jako by řekl.Patnáct dolarů.
Sakra, tady se přeci smlouvá.Ne?Fakt.A za třináct se vezeme.Nejdříve však musíme natankovat.Nic moc tam toho nedal, říkám Petrovi a dívám se na ukazatel nádrže. A také, že jo.Snad jen dva galony, více těžko.No asi moc „rit“ neměl, tak proč mít „prašule“ v nádrží.
Uháníme správným směrem.Ještě před hotelem máme dopředu plánovanou zastávku. V cirkuse.Fakt v cirkuse.
CIRKUS
Kolem něj jezdíme už pár dní, co zde rozbalil svůj stan.
Jsme na místě.
Klepu řidiči na rameno, aby zastavil.Vystupujeme z auta a hned fotím CIRKUS.
A to byl cirkus.Nějaký človíček –dle Pedra – majitel, říká monky, monky a ukazuje někde za šapitó.Prolézáme pod ostnatým drátem nízký plot.
Na stromě hopsá na řemínku uvázaná opice a čím jdeme blíže vidíme, že se bojí.Cvak,cvak a máme jí vyfocenou.
Přes plot už zpátky nelezu, říkám Petrovi a směle si to kráčím v „objektu cirkusu“. Očima hledám další „zvěř“.Nikde nic.Jen před hlavním vstupem do areálu cirkusu vidím nepočetnou rodinku,
jak v protékajícím potoku koupou malého „cirkusáčka“, umývají nádobí a omývají ostrouhanou mrkev.Podívaná, která se hned tak nevidí.
Škoda jen, že jsem nenašel odvahu a nenahlídnul více do postaveného stanu.Ve vchodu stál – snad se nepletu – nějaký starý velký kdysi mrazící pult, možná dva a další mohutné harampádí.
Nevadí.Fotím rodinku, která nám později mává jak odjíždíme.
Kontrola před hotelem
Před branou hotelu, je vždy nezbytná kontrola.Strážný nahlíží do „lejser“ a „odfajkovává“ autobusy i náhodné taxi s počtem osob.Právě teď jsem pochopil, že bude problém.
Willi nás nenahlásila!
Vystupujeme, byť taxikář, nás chce dovézt až k recepci.Ukazujeme náš „náramek“ all a jdeme v pohodě do hotelu. Výlet končí.Taxi odjíždí.Prožili jsme neskutečné odpoledne.Celé čtyři hodiny.U baru si dlouho povídáme a ti co nás poslouchají litují, že nejeli také.Jejich smůla.Zatím netušíme, co bude zítra v poledne.
Jak to celé dopadlo? Příště se to dovíte.