Mám dost neklidnou noc, často se budím.Převaluji se z boku na bok a to jsou teprve tři hodiny ráno.Jdu na balkón, stále je hluboká noc.Nebe je temné, září na něm spousty hvězd.Jsou tak blízko.Je úplně jiné, jiné než u nás.Legračně obrácené a tak marně tu můžete hledat to co je na naší noční obloze.Tady září rovníková souhvězdí, která u nás nenajdete, prostě je nemáme.Nebe je tady pro Evropana dosti nečitelné, stejně jako bylo v Keni.Něco jsem o tom už psal.
Uléhám opět do veliké postele a probouzím se v šest ráno.Odhrnuji závěs a dívám se zase na tu nádheru.Už je světlo.Pacifik je klidný, jako by ještě spal.První „lidičkové“, už chodí kolem kraje oceánu a sbírají si drobné mušličky na památku.
V osm ráno, na snídani s Pedrem probíráme nejen včerejší sólo výlet, ale i večerní program a tanečky.Už jednou jsem psal o bezkonkurenčních tanečnících a jejich společnicích.Hodinové vystoupení, každý den jiné, zvedalo lidi k potlesku ve stoje! To byl nářez.večer, co večer.
Dopoledne se „mazlíme“ ve vlnách oceánu, sem tam mi dá pořádnou facku, tam o kousek dál sundá chlapíkovi plavky a hned vedle mě, šup a korpulentní dáma má vršek od plavek dolů.
Je krásně teplé.Jeden „měřič“, tak jsme ho tady pojmenovali, dennodenně měřil co šlo!Vedl si přesnou evidenci a klidně vám řekl, že po příletu byla teplota vzduchu dvacet devět a půl stupnů.Měl popsáno snad dvacet stran svého neodmyslitelného deníčku.Koníček.Je to můj koníček, říkal.
A JE TO TADY
Popíjíme studenou kolu s rumem a dívenka co nám domlouvala odjezd do včerejšího Sonsonate, s vytřeštěnýma očima a nervózním hlasem říká.Vyhodili Willi! Oni jí vyhodili!Zato, že vás vzala do Sonsonate.
Někdo jí „prásknul“, že vás vzala s sebou.Honem,rychle, honem, musíme pro ní něco udělat!
Stojíme, jako omráčeni.Nechápeme, že je něco takto možného.
V kanceláři průvodců se snažíme vše vysvětli, jak se to odehrálo.Marně!Dostala hodinového padáka.Co hodinového – vyrazili jí na minutu!To se tady prostě nesmí.
Tak to je síla, to se nemělo stát.Zuřím sám na sebe! Ne, ne, opakuji si stále. Nevzala si ani floka, jen udělala, to co by snad udělal každý. Tak to ne.Večer máme odletět domů?Nechat to tak?Kdybychom to věděli, jedeme tím taxíkem.
Dívenka, které nebylo pětadvacet , byla ráda, že má práci a my jí uděláme toto?Jak můžeme vyvrátit nařčení, že si od nás nevzala peníze?Není to pravda, rozumíte mi není to pravda, opakuji nesčetněkrát.Nic,nic, si nevzala.
Přichází nějaký „vyšší“ šéf a společně ho prosíme, aby si nás vyslechl.Sláva, konečně nějaký posun – možná k lepšímu.
Sepisujeme „papír“ s prohlášením, jak vše proběhlo.Hlavně zdůrazňujeme, že si žádné peníze nevzala!Peníze ne, opakujeme stokrát!Následuje překlad do španělštiny a angličtiny.
Na vyjádření si máme počkat do zítřka.
Bože, do zítřka?V tudobu budeme už v letadle, někde nad oceánem!Deset kilometrů vysoko! Prosím,řešte to pokud možo co nejrychleji.Říkám co nejklidnějším hlasem, ať si nemyslí, že jim chci něco nařizovat.
Dosáhli jen alespoň toho, že nás budou průběžně informovat, jak věc probíhá.S díky jsme odešli a čekali.Horší zprávu jsme už dostat stejně nemohli.
Oběd mi nechutná, ne že by tady neuměli vařit to v žádném případě, ale nejde to jaksi do žaludku.
Sedíme u baru popíjíme kávu a martini (volně na all), sem tam se jdeme osvěžit do oceánu a bazénu.Naštěstí o „průšvihu“,co jsme napáchali víme jen my tři a naši tři průvodci.Lidé totiž dovedou vše náramně přetočit a vymyslet si nevymyslitelné.
Špatnou náladu nám alespoň spravil „měřič“.
Pánové, moře má dnes třicet dva a víte kolik bazén? Tradičních třiatřicet a už měl více.Hlásil a byl hrdý na své informace.
Sakra, kdyby věděl, co jsme vymamlasili dal by pokoj.
Blíží se třetí hodina, kdy uvolňujeme pokoje.Kufry už nám „pikolíci“ odvezli, do úschovny na recepci.Večeři máme jen pro naši skupinu vyhrazenou na půl šesté a odjezd na letiště je v devět.Nikdo nám nebere „náramky“ a „all“ můžeme využívat do samého konce pobytu.
Joj, poslední den.Tak náramně tady bylo a my stále nevíme co je s Willi.Nechceme je dráždit, proto čekáme.
Večeříme a díváme se na západ slunce.Zase tam daleko se jde sluníčko „koupat“do nádherného Pacifiku.
Je tma a autobusy jsou připravené k odjezdu.Stále nic nevíme.To je pech.
Jsme na letišti.Někteří dokupují v duty free dárky, pro své nejmilejší, jiní, plní tašky těmi nejlepšími značkami alkoholu.Tak nízké ceny jsem nikde neviděl ( a to jsme dostali na něj navíc slevu deset procent). Jiní naposled okukují kouzelné mayské „ozdobičky“.
Letadlo má zpoždění.Odlet bude o hodinu posunut.Naděje, že se dozvíme něco o naší Willi, stále žije.
Nová „várka“ našich rekreantů právě přiletěla.Díváme se, jestli neuvidíme někoho známého.Hledím přes kouřové sklo na letadlo, do kterého nakládají kufry, jídlo a vše nutné, abychom měli klidný let domů.
NEUVŘITELNÁ ZPRÁVA
Průvodce Milan, který se tady před třemi lety oženil a už tady zplodil klučinu na mě z dálky volá!
Právě mi volali a Willi vzali zpátky!!! Cože? Opakuj to! Zpátky jí vzali!Rozumíš?
Rychle vytahuji papírek, na který mi napsala své telefonní číslo.Voláme jí.Do odletu je času dost.
Sláva,! Byť je pozdě večer,slyším jí!Slyším její hlas v telefonu a připadá mi naprosto stejně, jako včera „samozřejmě vás vezmu“ slyším.
Milan vše překládá do španělštiny.
Moc Ti děkujeme a pokus se rychle zapomenout na problém který jsme Ti nechtěně připravili.
Měj se moc krásně.Díky, díky stokráte díky!
Není zač, říká a dodává mějte se tam daleko v Evropě také krásně!Díváme se s Pedrem vzájemně do očí.Nic neříkáme.Ulevilo se nám obrovsky.
Lidi jak mi se ulevilo, si nedovedete vůbec představit.
Z okna letadla se dívám na spící San Salvador, hlavní město El Salvadoru. Je půl druhé ráno a my letíme domů.