Sokolovksý ,,minivýlet,,
Původně to mělo být jen lehké venčení v zájmu socializace a vyblbnutí psů v Sokolově. Plán byl asi na hodinku až hodinku a půl.
Sešli jsme se v 5 na klasickém místě na parkovišti u Pajtaše. Hned jak dorazila Evča s Terezkou vyrazili jsme a Evču jsem pověřila vedením výpravy ( to jsme ještě netušili, jaký jsme si na sebe ušili bič). Evča byla sice upozorněna na naši bídnou fyzičku a mé bolavé koleno z Krkonoš a tvrdila, že to zvládneme. Když jsme šli a šli asi hodinu, přešli frekventovanou silnici a vyřešili první konflikt psích kluků, někteří z nás se pomalu začali zabejvat tím, kam vlastně jdeme. Odpověď zněla, že na Novinu- nějak mě to neznepokojovalo, protože to tam neznám.
Poté co jsme se vyšplhali na Novinu- kopec nebyl sice nijak prudký a šlo se pěkně, ale byl poměrně dlouhý a táhlý, začali se někteří méně zdatní členové výpravy dožadovat upřesnění trasy a minimálně výčepu s vodou. Pro psy byla voda po cestě v dostatečném množství , ale pro nás žíznivé nikoli. Také jeden psí účastník, jorkšírák Mimík, se dožadoval nošení, že na tohle není zvědavý a bolí ho pacičky a tak mu panička vyhověla.
Po uklidnění, že Lobzy- v kterých je hospoda jsou asi 1km od Noviny, jsme všichni spořádaně ťapali dál. Když jsme došli na pastviny nad Lobzama, byli jsme všichni unešení nádhernou krajinou- po jedné straně zelená tráva, po druhé straně zelená pastvina plná kraviček s telátky- no pohádka. V této části jsme byli rozděleni na dvě skupiny- skupina A- hovíci a ti zdatnější a skupina B- malí pejsci s paničkami a moje mamkaJ. V Lobzích jsme dokonce uvažovali, že je zde ponecháme a dojedeme pro ně autem, ale po zjištění, že nemáme tak velké auto jsme tento návrh rychle zavrhli. V Lobzích jsme si teda konečně mohli dát pivko- on si teda s sebou skoro nikdo nevzal hotovost a tak jsme se o to všichni svorně podělili a založili ty, co s sebou penízky neměli- jak řekla Iva od –Bernýho ,, Pivo už mi dlouho takhle nechutnalo,,. S tímto výrokem nelze nic jiného, než souhlasit. V Lobzích se také začalo projevovat mé koleno a při sestupu po tvrdém asfaltu se projevovalo čím dál tím víc. Terezka, hoví holka, dělala frajerku a kolemjdoucí ji chválili za krásný šáteček kolem krku a když uviděli, že tam má trávu, tak zkonstatovali, že je těžká frajerka. Když nám Evča oznámila, že vlastně dorazíme do Březový, všem se nám jen zatajil dech. Ještě, že cesta byla opravdu pohodová a počasí krásné. Při sestupu zazněl další krásný výrok, když kolem nás projelo jakési hlučné a smrdící auto já ,, nějak mu to smrdí fuj,,
Evča ,, Tomu se říká tůning,,
já ,, No já tomu říkám upadlej vejfuk.,, a podobných rozhovorů bylo po cestě zpět víc.
Po tom, co jsme dorazili do Březový a odtud opět přešli naši úžasnou ,,šestku,, ( poměrně frekventovaná silnice z Varů do Chebu), zjistili jsme, že opět vidíme v dáli sídliště Michal a naše známé golfové hřiště, které jsem míjeli i cestou tam. No obcházet se to nikomu nechtělo a kdosi trefně podotknul, že v půl 8 večer už tam stejně nikdo hrát asi nebude. Cesta po golfovém hřišti se velice líbila nejen mému kolenu- měkoučký trávníček byl úžasný zážitek, tak i Bernýmu, který si také travičku náramně užíval a zanechal otisk šlápot i v pracně uhrabaném písku- jestli je někdo sejme asi Bernýho uvidíme už jen v pruhovaném mundůruJ. Nicméně nás za celou cestu nikdo nesestřelil, ani houkačky nás nehonili a tak jsme opět dorazili v klidu k Rychnovskému rybníku a na parkoviště k Pajtašovi. Zde jsme se rozloučili a rozešli domů.
Mamka celý víkend odpočívala a vyráběla panenku vůdů v červené mikině :o)(nakonec ji nepropíchala, protože se jí procházka líbila), já si byla v sobotu koupit stahovací obvaz na koleno a radši se moc nehejbala. Až dneska jsme byly schopný se kouknout, kudy jsme to vlastně šly a kolik jsme toho nachodily. No, dle měření v mapě jsme ušli asi 13,5km mezi 5-8h podvečerní. Všichni jsme to zvládli a přežili bez větší újmy na zdraví, ale jedno vím už jistě, od Evči budu chtít už vždy předem přesný plán cesty s kilometráží J.
Ale i tak Evce děkujeme za krásnou procházku. Bylo to sice dlouhý, ale krásný, viděli jsme místa kolem Sokolova, která neznáme, přestože tu bydlíme celý život.a těšíme se na další setkání. A nyní již víme, že i když je v plánu krátká procházka, je vždy dobré s sebou vzít foťák ( nikdo ho s sebou neměl a je to velká škoda).
Na závěr bych také chtěla pochválit Ivču s Berným, od posledního setkání na sobě i na Berným hodně zapracovala a je to znát, Berný šlape jak má a je z něj prima parťák.
A kdo šel s náma na „malililinkou“ procházku? Ajka a její mamka s Blackem, Ajkou a Deuškou, Evka s Terezkou, Iveta s dcerou a Berným, Anička s Oránkem (trpasličí jezevčík a celé to ušel !!!!) a Šárka s Mimíčkem (jorkšír malinko přerostlý, ale statečný).