Nová doba
9. 2. 2009
Nová doba
Všichni fotí, všichni píšou, všichni tvoří výtvarné artefakty, všichni hrají divadlo, všichni filozofují, všichni přemýšlejí o životě. Mnozí koketují s magií, neznámými silami a tajemným světem. Jiní se snaží spočítat viditelné i neviditelné. Všichni, nebo skoro všichni, jsou tvořivě zapojeni do procesu formování našeho světa. Žijeme v době připomínající athénskou demokracii. Hněteme svými mozky a svýma rukama novou dob. Jak zodpovědně pracujeme tady a teď na budoucí podobě světa?
Třídíme odpad, vytváříme veřejné mínění, píšeme emailové vzkazy politikům i hercům, sledujeme bedlivě dění na domácí i zahraniční politické scéně, díky televizi a internetu máme pocit, že „jsme u toho“. Skypujeme si s přáteli na druhé straně zeměkoule, máváme na ně do webbové kamery, to vše v jeden a týž okamžik. Zásluhou mobilů můžeme kdykoliv volat svým blízkým, psát jim, posílat jim fotky a videa, která jsme natočili tady a teď. Náš osobní svět se rozšířil za hranice sotva představitelné ještě před několika desetiletími. díky moderním technologiím se plížíme do hájemství spisovatelů, malířů, režisérů a hudebních skladatelů. Jak jednoduché je napsat text, pak ho smazat, přepsat a znovu smazat. Papír unese hodně, ale blikající stránka monitoru ještě víc. A kolik toho unese film? Už od nepaměti víc než člověk. Stačí se podívat na You Tube. Jak je jednoduché nahrát učitele na mobil, zrovna když se rozčílí. Vždyť vypadá jako tajtrdlík! Alespoň si nemusím připouštět, o kolik víc toho ten člověk ví a umí, tím podařeným filmem zalepím ústa vlastní hlouposti. Že svému učiteli ublížím tak, že spáchá sebevraždu? To není moje věc. Důležité je tady a teď, na důsledky nehraju.
Okamžik je zachytitelný a přenosný pro druhé, Faustovo „Okamžiku postůj, prodli jen, neb teď jsme spokojen“ je naplněno měrou vrchovatou. Okamžik, orosený čerstvostí jak tráva zrána, vonící dálkami, exotikou nebo jen prostou radostí nad právě rozkvetlou sedmikráskou, tento okamžik můžeme dnes bez obav zakonzervovat, postojí jen pro naši potěchu. Máme snad také smlouvu s ďáblem? Užíváme si nyní plnými doušky, než dojdeme věčného zatracení? Kde zůstala skromnost a pokora života?
Tady a teď. Ta jedna jediná vteřina je pro nás tolik důležitá, že o ní píšeme svým blízkým, nahráváme ji na displej mobilních telefonů, na obrazovku miniaturních kamer nebo ji zachytíme na fotografii našich výkonných fotoaparátů. Sami sobě jsme velmi důležití. Jaký rozdíl proti bláhovým snílkům minulých generací! Karel Havlíček Borovský se nechal zavřít daleko od své země kvůli svému vlasteneckemu přesvědčení. Je to směšné? Tomáš Garrigue Masaryk byl odsouzen k trestu smrti kvůli svému národu, kterému vyšlapával v zahraničí diplomatické cestičky kvůli nějaké bláhové chiméře vzniku nového státu. Je to nepochopitelné? Václav Havel a mnozí jemu podobní se nechali mlátit a zavírat kvůli jakési svobodě. Je to donquijotské? Dnes je důležité tady a teď. Svoboda? Té přece máme přehršle, můžeme ji i svobodně zneužívat, na internetových diskuzích plivat jedy v hluboké anonymitě proti těm, kteří se nám slušně představí. Komunisté mohou svobodně vyjadřovat své názory o nutnosti světové revoluce a nikdo je za to nezavře do vězení ani nezmlátí. Neonacisté svobodně pochodují centry velkých měst a svobodně šíří strach. Ano, hranice naší svobody jsou obludně nafukovatelné. Snílkovství není v módě, naše hodnoty jsou taveny v obrovském kotli „tady a teď“. Co bude za horizontem, to nás už nezajímá, horizont není součástí „okamžiku“. Užít si všech slastí života, faustovské stigma je znakem naší doby. Ideály vyčpěly, slušnost se nenosí, vždyť všude kolem sebe vidíme, že kdo nejvíc křičí, ten nejvíc dostane. Slova se stala hadrem, kterým se dá utřít kdejaká špína. Slova, slova, slova. Nejsme první, kdo si takto povzdechl. Snad ani Hamlet netušil, kam až lze v obratné rétorice zajít. Popřít lze dnes vše. Úplatky, které mají svědka. Nevěru, která bolí. Zradu, faleš, intriky. Je to bílé? Ale, co to povídáte, vždyť je to jasně černé. Jistoty tají jak ledy zjara. Jen jedna jistota nám zůstává. Jistota smrti. Fausta si odnesl ďábel. Faust hrál vysokou hru s falešnými kartami. Mohl hodně získat, ještě víc mohl ztratit. A nakonec ho zradil jeden jediný okamžik. Tady a teď.
© Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář