Blahoslavení chudí duchem (Dům u Černé matky boží v Praze)
Únor: Blahoslavení chudí duchem (Dům u Černé matky Boží)
Dne 21. února 2008 byla fara v Českém Rudolci vedle kostelíka Svatého Jana Křtitele opět zasypaná sněhem, kterého bylo v této zimě požehnaně. Užívali si ho milovníci lyžování i ctitelé ladovské zimy a tiší vyznavači bílé krásy. Okna fary svítila útulným světlem, v němž se míhaly stíny. „Á, kastelán má zase pozdní návštěvu, pomyslel si závistivě majitel hospody přes ulici, když za sebou zamykal dveře. Ve všední den jeho hosté vydrží v lokále většinou jen do zavírací doby, zato kastelánovi přátelé odcházejí vždy až po půlnoci. Nemohl si pomoci, ale vnímal ta setkání jako konkurenci, proč by se ti lidé nemohli scházet u něj v hospodě? Čím se tak liší od jeho obvyklých hostů? Umí žena majitele snad lépe vařit než on? Domácí zabijačkové hody v hospodě byly přece vyhlášené. Jeho kroky křupaly v čerstvém sněhu a jeho nitro hryzla závist...
Na faře v krbu žhne dubové poleno, na stole jsou malebně rozloženy talíře se zbytky jídla, příbory spoluvytvářejí dojem stolní morseovky. Sklenice na vysokých nožkách pableskují rudým příslibem Frankovky z moravských vinic, rozpálené tváře spokojených hodovníků jsou napjaté očekáváním. Kastelán obrátí pomněnkové oči na přítele malíře Lesného: „Jsi připraven se svým příběhem?“ Ten kývne hlavou, zhoupne se v křesle, které je vyhrazeno vypravěčům, přimhouří oči, aby se lépe rozpomněl, a pomalu začne vyprávět:
„Minulý rok v únoru jsem se rozhodl navštívit expozici umění devatenáctého a dvacátého století ve Veletržním paláci v Praze. Ta neblahá funcionalistická budova mě dlouho odrazovala od výstavy, jejíž obsah mě lákal už řadu měsíců. Jenže když jsem tam konečně dorazil, tak jsem místo obrazů užasle sledoval ty dva. Postupovali systematicky od obrazu k obrazu, na každém objevili něco zajímavého, mužovy poznámky byly sice dětsky přímočaré, ale trefné, vyzařovala z nich hluboká znalost a zkušenost vnímavého pozorovatele výtvarného umění tak protikladná jeho kostrbatému zevnějšku a zadrhávající mluvě, občas si něco poznamenal do malého sešitku, psal velkým dětským písmem a špulil při tom námahou rty. Jeho partnerka s ním mluvila spíše očima, veškerý rozhovor zastal sám. Ani jednomu z nich to nevadilo.
„Vidíš, Adélko, jak se ti dva mají rádi? A taky trpí, přesně jako my dva,“ ukazoval menší tmavovlasý muž dvojici domorodců z Tahiti, muže a ženu, své přítelkyni. Stáli plni obdivu před obrazem francouzského malíře Paula Gauguina „Útěk“. Adélka byla už postarší a měla jemné vousky nad horním rtem, nosík pršák a šikmé oči Bohem vyvolených chudých duchem, muž vyslovoval tak, že mu jazyk chvílemi škobrtal jako potok o oblázky, patrně následkem vážného handicapu z dětství. „Líbí se ti to, Adélko? Paul Gauguin tak pěkně odděloval černou linkou ty své postavy od okolí, připomíná mi tím našeho Josefa Ladu,“ vysvětluje mužík své partnerce, láskyplně ji drží za ruku a táhne ji k dalšímu plátnu, které se jmenuje „Bon jour, monsieur Gauguin“. Oběma se zračí v očích dětinská radost z jásavě hřejivých Gauguinových barev. „Podívej, co všechno naši nakoupili ve Francii už v roce 1912! Ti měli pod čepicí! I dnes se nakupují nové a nové obrazy. Představ si, že je tady na ploše třináct tisíc pět set metrů čtverečních víc než dva tisíce exponátů!“
„Promiňte, můžu se zeptat, co si to zapisujete?“ podlehl jsem okamžitému návalu zvědavosti a porušil pravidla slušnosti. „Dobrý den“, otočil se ke mně zdvořile muž, „jmenuji se Filip Konečný. Vedu si poznámky o výstavách, které jsme společně tady s Adélkou navštívili. Chci se dostat do Guinessovy knihy rekordů.“ Nedalo mi to: „A kolik jste jich doteď viděli?“ Přemítal jsem o stovce a odpověď vyslovená jeho zvláštním váhavě klopýtavým způsobem mě ohromila: „Sto sedm tisíc.“ To je těžko zvládnutelné pro normálního smrtelníka, natož pak pro... Raději jsem nedomyslel, pod pohledem zkoumavě nevědoucích Adélčiných očí jsem se zastyděl. Pozval jsem je na kávu. Filip si vymínil, že pojedeme do Kubistické kavárny v centru Prahy, protože si naplánovali na dnešek ještě návštěvu Muzea českého kubismu v domě U Černé Matky Boží. Ačkoliv jsem vůbec neměl cestu tím směrem a bylo to přes půl Prahy, kývl jsem, nemohl jsem se od té prazvláštní dvojice odtrhnout. V hlavě se mi točila dokola jedna myšlenka z Bible: Blahoslavení chudí duchem, blahoslavení chudí...
Cestou mi Filip vyprávěl, jak seo milé Adélky na výstavu připravoval, co všechno o českém kubismu přečetl, Adélka přitom občas pohybovala rty, jakoby po něm opakovala. Myslel jsem si o jeho studiu své, pořád ještě jsem ho podceňoval, ale pro Adélku byl milovanou autoritou, o tom nebylo pochyb. „A jak vás to vůbec napadlo, navštěvovat výstavy?“ vyzvídal jsem. „Myslíte, když jsme tak postižení?“ Filip reagoval na můj neupřímný nesouhlasný posunek smutným úsměvem. „Víte, my vnímáme umění jinak než vy, takzvaně normální lidi. Máme otevřené jiné přijímače. Poznáme, kdy vyzařuje obraz dobré a kdy špatné vibrace, kdy je upřímný a kdy falešný, nerozlišujeme mezi uměním abstraktním, realistickým nebo naivním, gotickým, renesančním nebo barokním. Známe jen obrazy dobré nebo špatné. Když je jakékoliv umělecké dílo opravdu dobré, sálá z něj tak silná pozitivní energie, že nám to stačí na celý den, další den se ovšem musíme dobít zase jinde.“ Podíval se na Adélku, kterou celou dobu držel za ruku: „Tady Adélka mě naučila chodit pro energii do kostelů, tam jsou také příjemné vibrace, každý den se v některém na chvíli zastavíme a pomodlíme k Pánu Bohu.“
Užívali jsme si dosyta martyria pražské dopravy, byla zrovna polední dopravní špička a my stáli smačklí k sobě na zadní plošince tramvaje. Oba byli o hlavu menší než já a v anonymním davu se zdáli ztracení. Rozhlédl jsem se kolem a teprve teď zpozoroval na tvářích některých spolucestujících úsměšek spojený s pohrdáním, v lepším případě s lítostí. Ale tak to není, chtělo se mi zařvat na celou tramvaj, oni jsou cennými lidskými bytostmi jako vy nebo já, věřte mi, já už jsem je trochu poznal! Zbabělost mi zabránila konat, a tak jsem po chvíli schlíple vystoupil za Filipem a Adélkou, kteří se nepřestávali držet za ruce, v tom jejich gestu bylo obsaženo tolik vzájemné lásky, že jsem měl co dělat, abych jim nezačal závidět. Moje manželství se rozpadlo už před třemi roky, svého jediného syna vidím jednou za čtrnáct dní o víkendu, mým životem pak prošly spousty jiných žen, ale nikdy jsem si je nevedl jako když kněz drží v rukou monstranci. Ve Filipově tváři se zračilo štěstí podobné tomu, které pociťuji, když se mi podaří prodat nějaký svůj obraz, pohodová Adélka ťapala oddaně vedle něho.
Blížili jsme se ke kubistickému domu na rohu Celetné a Ovocného trhu známému jako Dům U Černé Matky Boží. Mraky lidí se přelévaly ze strany na stranu. Únor toho roku byl pocukrovaný sněhem a Praha vypadala ve stříbřitě bílém hávu jako pohádková kulisa sebe sama. „Já bych si chtěl Adélku vzít,“ přemýšlel nahlas Filip, najednou měl potřebu důvěrných sdělení, jako bych se za tu chvíli stal jeho blízkým přítelem, „ona u mě tahle nemůže bydlet. Já bych moc chtěl , abychom bydleli spolu, pomáhal bych jí s domácností, muž by měl přece pomáhat své ženě, chodil bych do práce a po večerech bych si psal výstavy.“ Opravdovost jeho výpovědi mě dojala, Adélka se při jeho slovech celá rozzářila, bezzubá ústa roztáhla k úsměvu, který zaplavil její obličej jak velká voda a celou ji projasnil. V tu chvíli se mi zdála téměř krásná.A kdesi uvitře mé hlavy opět naskočil titulek: Blahoslavení chudí duchem...
Kubistická kavárna Grand Café Orient patří k mým milovaným místům nejen proto, že kavárna ve stylu kubismu je na celém světě ojedinělá. Novodobí návrháři výzdoby se řídili několika fotografiemi a skicami z dob autora, architekta Josefa Gočára, a řízeni myšlenkou na obnovu památného kubistického prostoru stvořili příjemný prostor, stolky, židle lustry, to vše stmelené nechutí k pravým úhlům a přesvědčením o hlubším posláním hmoty. Usadili jsme se uvnitř u jednoho z hranatých stolků, odkud jsme měli výhled na podlouhlý balkón památného domu. Tam jsem rád sedával v létě a vychutnával si štiplavou vůni muškátů a dav pode mnou, který se sunul odnikud nikam, aniž si příliš všímal pozoruhodných kosých úhlů a šikmých ploch kubistického svatostánku. Nikdy jsem nezapomněl pozdravit černou panenku s neméně černým děťátkem, tam vlevo za zlatou mříží, a tak jsem si na ně dnes, kdy dveře balkónu byly neprodyšně uzavřené, alespoň vzpomněl. Filip, jakoby uhádl, na co právě myslím, pronesl: „Za tou mříží je jim smutno, všimněte si někdy, pane, jak nešťastně koukají. A jestlipak víte, že ona není jedinou černou madonou v Čechách?“ zeptal se mě ostýchavě svým jedinečným zadrhávajícím způsobem. Ani jsem nestačil odpovědět. „Není!“ vyrazil vítězoslavně, „je jich v naší zemi asi pět a obrazů s jejím námětem okolo dvaceti.“ Musel jsem poctivě přiznat, že jsem to nevěděl. Filip vypadal potěšeně: „A víte, proč je černá?“ „Asi že jsou křesťané i mezi černochy,“ zkoušel jsem si tipnout, abych zakryl vlastní rozpaky před přímočarou učeností svého společníka. „No, původ černých madon je asi opravdu předkřesťanský,“ nesnažil se popást na mé neznalosti člověk, jehož mí spolucestující v tramvaji – a v první chvíli i já sám - pasovali na intelektuální nedochůdče, „protože jsou k vidění u všech světových kultur, najdete je v Africe stejně jako v Jižní Americe, a podle duchovního výkladu jsou symbolem původní černé pralátky, můžeme si ji představit jako neopracovanou rudu před zušlechtěním nebo jako matku Zemi před oplodněním. Na tomto domě asi nebyla umístěna náhodou, prý se tady v podzemí protínají různá silová pole, možná že má za úkol je hlídat.“ Adélka se na něj obdivně dívala svýma šikmýma očima, vyprahlými odulými rty opět neslyšně pohybovala jak zpěvák při playbacku a já byl omráčen neuvěřitelností Božího díla, rozporem mezi nevábnou formou a ušlechtilým obsahem, ti dva se vynořili, aby mi dali lekci o mnohotvárnosti světa a nesmyslnosti předsudků.
V rozpacích jsem pro nás objednal zdejší vyhlášené espresso macchiato. Seděli jsme v tichu a upíjeli skvělou kávu. Uvědomil jsem si, že Filip nemá potřebu společenské konverzace. Mluví jen tehdy, když má co říct. Pak se najednou zvedli: „Je čas jít na výstavu, pane, děkujeme vám za kávu,“ prohlásil Filip jako přirozený mluvčí páru a chytil Adélku za ruku. Pak se TO stalo. Ano, zodpovědně prohlašuji, že jsem na vlastní oči zažil uprostřed netečně chladné únorové Prahy zázrak lásky muže a ženy, v jejich propletených rukou kolovala nebývalá síla, snad ji nasávali z vesmíru na své mimořádně dobře naladěné přijímače, jin a jang se v nich zakulacovalo do úplňku, byli obklopeni svatou aureolou spřízněných duší. Jakoby se před nimi rozestoupilo nebe a za nimi zůstávalo nekonečné prázdno.
Filip se na mě naposledy otočil: „Kdoví, třeba má umístění černé panenky na domě ještě jiný důvod. Naproti totiž bývalo ve třináctém století sídlo templářů, těch úžasných mužů v bílých pláštích s červeným křížem. Prý se tady ve sklepeních scházeli i po nešťastném zrušení řádu.a kruté likvidaci jeho členů. Ačkoliv - v Čechách se k nim Jan Lucemburský zachoval víc než milostivě...“ Po těch slovech mi zjevení lásky nadobro zmizelo za mohutnými těly přicházejících hostů, obtloustlých familiérních Američanů. V interiéru kavárny tlumeně hrála píseň „Láska je láska“ a Lucie Bílá svým chraplavým tremolem vykřikovala do prázdna slova o lásce „moderní“, když jsou „...holky s holkama ... a kluci s klukama...
Blahoslavení chudí duchem.“
V místnosti nastalo ticho těhotné myšlenkami. Přeskakovaly od jednoho hosta k druhému jako jiskry v dohasínajícím krbu. Příběh prosvítil faru zvláštním světlem. Vsáklo se do posluchačů tak silně, že téměř světélkovali. Když se paní domu zvedla, aby přiložila do kamen, všichni sebou trhli. Jen neradi se vraceli do skutečnosti. „Filip s Adélkou opravdu existují?“ zeptala se mladá žena, sedící po malířově pravici. „Jistě, jen jsem je v příběhu vybavil jinými jmény. A jejich životním cílem jsou skutečně výstavy všeho druhu, o kterých si Filip vede pečlivé poznámky. Byli zjevením mého života...“ malíř mluvil najednou rychle a jiným tónem, jakoby cítil potřebu odlišit příběh od běžného hovoru.
Ostatní hosté byli zamlklí. Snad se vraceli ve svých myslích k příběhu, snad jej porovnávali s vlastními zážitky a hodnotami svých životů. Když se pak v tichosti rozcházeli, připomněla jim paní Maruška příští schůzku, v březnu při dalším úplňku.
Měsíc se na mrazivé obloze usmál širokým vědoucím úsměvem pastevce ženoucího svá hvězdná stáda na nejšťavnatější a nejrozlehlejší louku. Jeho modravý paprsek zasvítil na domovní znamení bytelných vstupních dveří rozlehlé fary v Českém Rudolci a ozářil ozdobně vyřezávaný kříž, který se zvláštně zatřpytil. Zdálky vypadal jako roj světlušek. A vesnice dál vydechovala zatmělými okny tu více, tu méně pokojný spánek svých osadníků...