Jakou cenu má svědomí?
Jakou cenu má svědomí?
„Na tu svatu Katerinuuu, Katerinsku nedeluuu...“ potáceli jsme se přes náměstí v Březnici, drželi se pod paží a hulákali jak na lesy. Naše nálada vylepšená několika bílými mědvědy z místního hostince si našla svůj ventil ve zpěvu, který se povážlivě blížil řvaní. Nejistým krokem jsme se doškobrtali k mostu, kde jsme se bouřlivě rozloučili. Moji kumpáni pokračovali po silnici a já nejistým krokem kráčela k zámku sama. Kastelán odjel za svými záležitostmi do Prahy, a tak budu na zámku v noci sama. Alkoholový opar mi nejen zatemňoval mozek, ale také zvedal hladinu odvahy na dlouhodobé historické maximum. Park se v noční tmě proměnil v říši stínů, nad hlavou mi neslyšně zakroužil výr - lovec, alespoň jsem se necítila tak sama, byli jsme v té černočerné tmě prokazatelně dva živí, kdyby tak alespoň zasvítil měsíc, hned by bylo veseleji... Zapálila jsem si cigaretu, plamínek zapalovače mě na chvíli oslepil, labužnicky jsem vtáhla, až jsem rozdmýchala do žhava konec mé bílé společnice. Kamínky mi křupaly chmurně pod nohama, stezka zámeckého parku svítila ve tmě daleko dopředu jako myšlenky vizionářů a já se nezadržitelně blížila k silutě zámku. Najednou mě cosi zarazilo. V okně lokšanské knihovny se mihlo světlo. Ale tam nemá nikdo teď o půlnoci co dělat! Že by nás navštívili zloději? Mám se obrátit zpátky do města a říct vše na policii? Co když je to Mirek, který nakonec neodjel, a všichni se mi vysmějou jako příkladnému strašpytlovi? Však se mě Mirek potutelně ptal, jestli se tu nebudu sama bát, nafoukla jsem se a dávala okatě najevo, že nemusí mít obavy. Na tu policii prostě jít nemůžu.
Milosrdný alkohol ze mě napětím skoro vyprchal. Těleso namočené do alkoholu je nadlehčováno vahou alkoholu tělesem vytlačenou, opakovala jsem si mechanicky náš opilecký kánon. Otočila jsem ohromným klíčem v zámeckých vstupních dveřích, rachocení klíče v zámku se přes moji snahu o co nejtišší odemčení podobalo zvuku, který vydává spousta plechovek padající jedna přes druhou po šikmé plechové střeše. Vydala jsem se dlouhými zámeckými chodbami k lokšanské knihovně. Pod jejími dveřmi prosvítalo světlo a já si byla téměř jistá, že kastelán neodjel a místo toho pracuje na generální aktualizaci památek, což byl úkol, který ho doháněl k šílenství. Jednalo se o úplný soupis knih, určený památkářskému ústředí v Praze, a on občas takhle doháněl časový skluz na nezáživné, ale potřebné inventární práci. Bez obav jsem vzala za kliku a vkročila dovnitř. Připravený společenský úsměv mi zamrzl na rtech. Stanula jsem tváří tvář muži, jehož bledý nervózní obličej mi někoho připomínal. Stál u okna a otočil se po směru zvuku dveří. Chvíli jsme beze slova hleděli jeden na druhého. Jeho pohled mi pronikal až do ledví. Úlek mě na chvíli zcela ochromil. Jako by v místnosti zavanul mráz, který mi sevřel ledovou rukou srdce. Odvrátila jsem vší silou pohled, pomalu se otočila a chtěla před ním zbaběle utéct. „Neutíkejte,“ zaznělo zpola jako příkaz, zpola jako prosba. Hlas zněl dutě, jakoby vycházel z hlubin země. „Vy tady nemáte být,“ vypadlo ze mě, když jsme se pomalu otáčela zpět k podivnému muži, můj hlas byl strachem proměněný k nepoznání. Jestli je to zloděj, tak nevyváznu se zdravou kůží, vířilo mi hlavou, „Nejsem zloděj,“ ozval se ten podivný kovový hlas. „Tak kdo tedy?“ otázku jsem vyslovila skoro proti své vůli. „Přibík Jeníšek z Újezda.“
Jeho odpověď mě přibila k podlaze. Jak dobře znám velký jezdecký portrét bývalého majitele zámku z hodovní síně zámku, tak dobře znám i jeho osud. Jako císařský prokurátor a věrný poddaný jeho císařského veličenstva se osobně zasloužil o kruté potrestání českých vzbouřenců po nešťastné bitvě na Bílé hoře, za tyto a jiné služby získal do vlastnictví Březnici. Však si také nechal všechny události kolem krvavé popravy na Staroměstském náměstí namalovat, ten obraz se mi vynořil v mysli, vždy o něm v úvodu prohlídky mluvím. Klečící ženy a děti odsouzených mě znova a znova proti mé vůli dojímají. I když Přibík nebyl zlým pánem, nikdo ho tady v Březnici neměl příliš v lásce. My, průvodci, dáváme rádi k dobru tajuplný příběh o jeho smrti. Přibíka prý hryzalo špatné svědomí, dokonce se mu jednou v noci před Štědrým dnem zdálo, že jej navštívil původní majitel panství, Adam z Lokšan. Vznešeně kráčel proti němu místností, jakoby se ani podlahy nedotýkal, a zastavil se až u intarzovaného stolku, na který položil černé pouzdro, pohrozil ohromenému Přibíkovi a zmizel. Zbrocený potem probudil se nový zámecký pán a hrozivý sen se mu jako připomínka minulých dějů celý den vracel jako špatně strávené sousto. Po návratu z půlnoční mše nalezl opravdu na nočním stolku černé pouzdro s tímto vzkazem: „Jsi proklet! Nikdy se nedočkáš toho, abys dětem vlastní krve předal to, cos získal ničemnou zradou!“ Od toho dne Přibík churavěl a trpěl velkými bolestmi. Netrvalo dlouho a zemřel, bezdětný, a tak se naplnila výhružná slova tajemného Adamova vzkazu. Asi ho přece jen tížilo špatné svědomí, pomyslela jsem si.
Někteří průvodci vyprávěli, že Přibík na Březnici straší. Smála jsem se jejich povídačkám a teď stojím duchovi Přibíka tváří v tvář. „Máte pravdu s tím svědomím,“ zvláštní kovový hlas roztřásl dvířka nádherné lokšanské knihovny a moje nohy. Nechal mě prožít, jaké to je, když mi někdo druhý čte v myšlenkách jako v otevřené knize: „Hryže, potvora, nedá mi spát a nutí mě vracet se na tento svět. Co jsem měl dělat? Stál jsem v té době na straně vítězné moci. Jako císařský prokurátor jsem neměl právo volby.“ Spustil nešťastně hlavu do bledých dlaní. „Mí odpůrci spí dávno v klidu svůj věčný sen, jen já se musím trápit svými dávno promlčenými činy. Vy si myslíte, že je to spravedlivé?“ „Nedokážu to posoudit,“ odpověděla jsem a hlavou mi bleskly obrazy zbídačení všech vrstev obyvatel zemí Koruny české ve jménu násilné rekatolizace, hamižnosti Habsburků a několika dobrodruhů, „ale mezi dnešními Čechy moc dobré jméno nemáte. O něco hůř je na tom už jen Karel z Lichtenštejna, podvodník velkého formátu, který se asi nejvíc obohatil na úkor pokořených protestantských stavů. A poněkud problematické je hodnocení dalšího vašeho kolegy, Albrechta z Valdštejna.“ Užívala jsem si své znalosti historických faktů a s láskou vzpomínala na pana profesora Tomáška, jehož výklad dějin byl pro nás, neklidné studentíky karlovarského gymnázia, zajímající se o všechno jiné než historii, pokaždé kulinářským zážitkem. „Lichtenštejna mi raději nepřipomínejte,“ duch Přibíka svěsil hlavu, „mnohokrát jsem byl nucen s ním spolupracovat. To jeho konsorcium! Českou měnou se pak nedalo nikde platit, spadla na desetinu své původní hodnoty. Někoho tak nemorálního jako on jsem pak už nikdy nepotkal.“ „Proč jste se s ním tedy stýkal?“ zeptala jsem se naivně. Přibík bezmocně rozhodil ruce: „Vždyť jsme byli na jedné lodi, já stál na stejné straně jako on. Karel Lichtenštejn představoval zlo koncentrované proti českým zemím. Ale já byl přesvědčený katolík a chtěl jsem konat zbožné skutky.“
„Uvědomujete si vůbec, jak významně jste mu pomohl ve funkci císařského prokurátora změnit mapu vlastníků v Čechách? Víte, že ze země, která měla tenkrát asi čtyři milióny obyvatel, odešlo sto až dvěstě tisíc lidí? A že tři čtvrtiny půdy a nemovitostí změnilo své majitele? Sám jste si taky přilepšil, že? Umíte si představit, jak se cítil Adam z Lokšan se svými bratry, když odsud museli utéci?“ dostávala jsem se do vyšších obrátek. „Jenže my byli vítězové, a tak jsme si mohli diktovat,“ poznamenal suše můj společník. „I vítězové by měli postupovat v mezích zakonů, a to jste vy nedělali. Nerespektovali jste ani Matyášovo privilegium z roku 1610! Znáte ho, ne? I po hrdelním odsouzení majitele panství měly patřit šlechtické majetky stále příslušníkům původního rodu. Hráli jste si na Boha, zabavovali jste statky vám nepohodlné české šlechty jak na běžícím pásu a přitáhli jste do Čech chamtivé cizáky, kteří neměli vnímavost ani pro českou krajinu, ani pro českou duši. Důsledky vašich činů neseme v jistém smyslu dodnes.“ „Vy mě tedy nešetříte,“ Přibík se smutně usmál, „a asi máte pravdu. Co jsem nechtěl vidět, to jsem neviděl, kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje. Moje funkce prokurátora mě opravňovala jednat tak, jak jsem to dělal, v mezích tehdejších norem.“ „Bezzákonnost nemůže být normou ani pro obyčejného člověka, natož pro prokurátora,“ odporovala jsem. „Ale já jsem jednal ve zbožné víře v Boha!“ Přibík se ozval prudce, až trochu nazloběně. „Vy si myslíte, že ti druzí nejednali ve zbožné víře v Boha? Dokonce v toho samého Boha jako vy? Neuvědomujete si, že ctili pouze jiné přístupové cesty k Bohu? Cíl byl stejný, jen se lišily metody, jak toho cíle dosáhnout.“
Mluvila jsem teď i sama k sobě. Zamilovala jsem se před dvěma lety do ztepilého tmavovlasého studenta medicíny, budoucího zubaře, který měl malou chybičku. Pocházel z Lybie, byl pravověrný muslim a ctil Alláha. Hodlal si otevřít v budoucnu praxi v Německu nebo Holandsku a měl báječný nápad. Chtěl si mě vzít. Jsem křtěná katolička, moje víra je vlažná, ale ne natolik, abych se stala muslimkou. Hodně jsme si s Hasanem povídali o našich bozích i zvycích v našich kulturách, srovnávali kladné i záporné stránky, učili se vzájemně o historii našich různých náboženstvích. Postupem času jsme získali oba velkou shovívavost k víře toho druhého, uvědomovali jsme si víc a víc, že Bůh je jen jeden, ať mu říkáme jakkoliv. I když jsme někdy narazili i na nepřekonatelné překážky, to když po mně Hasan chtěl, abych přestala nosit krátké sukně, dvojdílné plavky a halenky s výstřihem. No, musel se nakonec smířit s tím, že má vedle sebe ženu nejen pohlednou, ale i emancipovanou a tvrdohlavou. Oba jsme uskutečnili mnoho vstřícných kroků k tomu druhému, oba jsme si prožili údobí naplněné pocity ublíženosti a bolestínstvím, náš vztah to upevnilo, i když téma svatby bylo zatím odsunuto na vedlejší kolej.
Jen s obtížemi jsem se vracela v duchu k Přibíku Jeníškovi z Újezda, který stál zády ke mně u okna lokšanské knihovny a díval se ven do zámeckého parku. Už jsem se nebála. Zaznamenala jsem změnu, shrbená záda prozrazovala tíživé pocity viny, jeho ramena podklesávala pod tíhou špatného svědomí, které sice bylo za jeho života umlčováno pobožnými gesty svého majitele a přesvědčením, že stojí na straně zákona, aby se o to více projevilo po jeho smrti. Otočil se ke mně. „Od viny k nevině je vlastně jen malý krůček a my nikdy nevíme předem, kdy učiníme ten osudný krok z jednoho břehu na druhý. Někdy to nevíme ani potom, jako jsem to nevěděl já. Tenkrát jsem si myslel, že pravda je jen a pouze jedna, samozřejmě na naší katolické straně a protestanti byli pro mě jen bezbožníci.“ Byla jsem ze změny jeho postoje trochu zmatená: „A jak to tedy podle vás je? A kde je pravda?“ „Pravda?“ Odfoukl nosem, otázka mu nebyla po chuti. „Asi jsme se o ní podělili, obě strany měly svůj kousíček pravdy, jako když skládáte mozaiku, kdo ví, třeba adamité nebo pikharti měli taky svůj díl pravdy, třebaže tehdy většina protestantů, o katolících nemluvě, je za jejich názory pronásledovala.“ Nespokojeně jsem se zavrtěla, vzpomněla jsem si na svého muslimského přítele: „Jak tedy najdu pravdu?“
Podíval se na mě a v očích měl najednou veselé ohníčky: „To už je věcí vás, živých. Já už jsem se dostatečně historicky znemožnil, teď je řada na vás. Přeju vám, abyste nemusela strašit po své smrti jako já, abyste naslouchala špatnému svědomí a našla svůj ždibínek pravdy. Děkuji vám, to byl ten nejzajímavější rozhovor za posledních tři sta let. Už vím, jakou cenu má svědomí, proč jsem tady a co mám dělat, abych tady v budoucnosti nebyl.“ Nebylo mi to příliš jasné a pálila mě na jazyku ještě jedna otázka: „Tady v Březnici se vypráví, že jste v zámecké oboře našel a vykopal poklad Adama z Lokšan. To místo je prý v zámeckém parku označeno křížem. Je to pravda?“ Pokývl stále více průsvitnou hlavou, na okna zámku totiž klepal nový den v bleďounkém hávu ranního úsvitu, dosud nezřetelný příslib nového dne působil na mého společníka jako zmizík: „Bohužel ano, myslím, že i to byl důvod, proč ke mně Adam přišel a předal mi svou chmurnou předpověď. Nepoužil jsem však poklad pro své osobní účely, ale na výstavbu nového kostela v Březnici, za který jsem zaplatil celých čtyřicet dva tisíc míšeňských kop. A možná že jste informována o mém přispění na založení jezuitské koleje. Vytvořil jsem tak z Březnice kulturní centrum...“ Milostivě mi už zdálky pokynul, obrysy jeho postavy byly stále rozmazanější: „Můžu vám splnit jedno, sebe pošetilejší přání, jako poděkování za vaši pomoc.“ Mávla jsem rukou: „Tak třeba někdy naleštěte zámecké schody, ať to nemusím dělat já, když tady teď nemáme uklízečku...“
Tam, kde se překrývá svět zjevný a mimosmyslový, tam se dějí tajemné věci. Od té doby duch pana Přibíka na Březnici občas nablýská schody tak dokonale, že na nich návštěvníci padají jak zralé hrušky.
Fakta a svědectví
Březnice je půvabné městečko, které získalo městské privilegium už někdy kolem roku 1250. Rod Buziců tady založil nejprve tvrz, ze které se postupem času stal pohádkový zámek uprostřed nádherného parku. Nejvíc stavebních úprav podnikli majitelé Lokšanští, hlavně tajemník krále Ferdinanda I. a zároveň jeho místokancléř Liří z Lokšan se svou ženou Kateřinou. Načas tu dokonce ukryli tajnou manželku králova syna, Ferdinanda, později nazývaného Tyrolský. Jmenovala se Filipína Welserová a později žila na Křivoklátě (viz příběh Madona).
Přibík Jeníšek z Újezda byl císařským prokurátorem, který se osobně zasloužil o odsouzení 27 představitelů českého stavovského povstání, už v roce 1623 získal rozhodnutím konfiskační komise do držení zámek Březnici, přetavil do té doby protestantské panství na katolické, nechal ve městě vystavět kostel a jezuitskou kolej Také si nechal namalovat obraz se všemi událostmi souvisejícími s popravou dvaceti sedmi českých pánů a měšťanů v den letního slunovratu, 21. června 1621. Obraz má charakter komiksu, vypráví jednotlivé děje v obrazech a je uchováván na Březnici. Rod Jeníšků z Újezda vymřel v roce 1728. Duch Přibíka byl několikrát spatřen pozdějšími majiteli zámku, jak bloumá po chodbách. Roku 1925 je zaznamenáno svědectví pana učitele Františka Kubáta z Březnice o smutném konci Přibíkově, o zjevení ve snu i o tajemném poselství v černé skříňce.
Podle očitých svědků se duch Přibíka zjevoval na Březnici prokazatelně ještě ve dvacátém století, jednu pracovnici zámku jeho projevy natolik zneklidňovaly, že musela jír pracovat jinam. Prý bloumal pochodbách a prováděl zlomyslné kousky, například naleštil schody zámku tak, že na nich občas některý z návštěvníků uklouzl.
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí, díl 3, Praha 1994 V. Vokolek, J. Kuchař: Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, díl 3, Praha 2005