Vlčí jáma
27. 4. 2009
Vlčí jáma
Je sychravý říjnový den a lovci jsou prokřehlí. Koňům stoupá od nozder pára, odfrkávají námahou, psi dýchají zrychleně vzrušením z lovu, nepravidelný klapot kopyt na kamenité lesní cestě vytváří dojem impozantní podzimní sonáty. Na mýtině se válí cáry mlhy a z ocelově šedivých mraků slabounce mží. Muži jsou napjatí před lovem jak býci v ohradách, kterým pikadoři mávají kolem hlav červenými šátky. Kníže Karel Jáchym Slavata dá konečně pokyn k zahájení honu. Lovci se rozdělí na skupinky a za vydatné pomoci naháněčů postupují lesem vpřed, bázlivý dech lovené zvěře stupňuje touhu po krvi u lovců a psů a dotváří kulisu hraběcího honu Slavatů, pořádaného mezi Telčem a Vanovem. Před hrabětem Slavatou se objeví vzrostlý jelen. Šestnácterák! Mohutná šíje pulsuje v naběhlých žilách krví a hrabě s mírně třesoucíma se rukama zacílí. Jelen nečeká a dá na střemhlavý úprk, Slavata bez rozmýšlení za ním. Po půlhodině pronásledování se mu jelen ztratil v hustém mlází. Hrabě zprudka zastavil koně, seskočil a vydal se po jeho stopách. Polohlasně kleje, když v tom pod ním praskne větev a hrabě padá...
Když se probere, neví, kde je, ani co se s ním stalo. Vědomí souvislostí se k němu vrací po mravenčích krůčcích. Lovci. Jelen. Pronásledování a pád do hlubin. Rozhlíží se, při nepatrném pohybu hlavou se mu zatmí před očima. Asi se poranil při pádu. Kam to vlastně spadl? Obdélník světla nad ním pomalu tmavne, slyší jen šumění borovic, jejichž černé špičky vlajou nad ním na pozadí šedivé oblohy vyzdobené třpytem hvězd ke každovečerní slavnosti stmívání. To už je večer? Vždyť hon začal v jedenáct hodin dopoledne! To tady celou dobu ležel a nikomu nechyběl? Ani bratrům, matce, otci... Dokonce ani čerstvé snoubence ne. Jak ho k tomu zasnoubení všichni přemlouvali! Ona je děvče z dobré rodiny, takový vztah má budoucnost, opakovala mu neustále matka. Jeho názor nikoho nezajímal, jeho sen o službě Bohu byl považován za bláznovství, teď bylo třeba sloužit rodině. V zájmu rodiny se měl oženit a hlavně mít potomky, jakoby byl nějaké cizokrajné zvíře, které je zapotřebí zachránit pro další chov. Ano, my, šlechtici, jsme vzácní, a proto musíme zachovat svůj rod příštím generacím, rád opakoval otec. Naše krev je modrá a myšlenky ušlechtilé. Pěstujeme a rozmnožujeme rodinné bohatství. To my stojíme v čele pokroku lidstva, bez nás by se zastavil. Mávl rukou před čelem, jakoby chtěl odehnat dotěrné myšlenky, a pokusil se vstát. Nohou mu projela krutá bolest a za krkem jakoby se mu rozhořel palčivý oheň, jehož sžíravé plameny zasáhly mozek. Podruhé ztratil vědomí.
Probudil se na rušné ulici, kterou právě požírala ohromná plechová obluda. Jakýsi neviditelný rytíř ji držel na sotva viditelném drátku. Hlomozila při tom tak mocně, že mu tuhla krev v žilách. Zastavila kousek od něho a vyplivla pár svých obětí, které se tvářily, že se jich to netýká. Pak se ze ohromného rachotu prokousala kolem něho a rychle se vzdalovala. Domy kolem ulice byly vysoké jak hory, až stínily blahodárnému slunci. Kolem něho bezhlavě pobíhali sem a tam pradivně ustrojení lidé, nezajímali se jeden o druhého, jen někteří uskakovali před dalšími plechovými obludami, aby je nesežraly. Jeho pohled mimoděk sklouzl dolů a hle! i on sám byl oblečen po způsobu šašků, jakési těsné nohavice mu svíraly nohy, které vězely v botech ze směšných pásků, jaké u nich nosili ti nejbědnější z chudých. Kolem něho právě procházel muž, snad spěchal méně než ti ostatní, jeho pohled se setkal se Slavatovým a ten se odvážil otázky: „Dobrý muži, můžete mi říct, kde to jsem?“ Muž s otazníky v očích odpověděl: „No, přece v Praze, na Národní třídě. Vy jste asi v noci přebral, pane.“ „Člověče, tohle přece není Praha! Tam není ani jeden takhle vysoký dům! A jak jsou ti lidé oblečení, takhle by nevyšla naše děvečka ani nakrmit prasata.“ Poslední slova už říkal do zad spěšně se vzdalujícího muže. Považuje mě za blázna, pomyslel si hořce, a šel dál, tam, kde tušil řeku, tady se to ukáže, Vltavu v Praze on přece pozná. Právě míjel po levé straně ohromné monstrum bez oken, zato vystavěné z ošklivých skleněných kostek. Tady snad ani nemohou žít lidé, komu by se chtělo pobývat v domě bez oken, vždyť by se tam udusil. Možná tam uvěznili draka. Má to alespoň dveře? Cosi skleněného na úpatí děsivého monstra se samo otvíralo a zavíralo, aby to opět mohlo pohltit a pak vyplivnout lidi. Zvědavost ho přitáhla blíž, držel se z bezpečnostních důvodů dál od huby skleněného monstra, na velkých deskách četl nápis „Nová scéna Národního divadla“, teď našel důkaz, že není v Praze, tam přece žádné divadlo není. Asi jsem v Londýně! O londýnských divadlech se nesly fámy celou Evropou, jak lid i šlechta chodí do téhož, považ Bože, divadla, nejvíc na hry jakéhosi Šekspíra, který už drahně let není mezi živými. Celé je to bláznivé, sám si připadal jako jedna z postav šíleného divadelního kusu. Jak je to možné, že s ním ten člověk mluvil česky a ne anglicky? Rozhodl se tomu přijít na kloub a rázně se posadil vedle staršího muže, který odpočíval na lavičce na nábřeží řeky. „Pěkná je ta Temže, viďte,“ utrousil nedbale, aby navázal kontakt, „kamenné břehy a tolik mostů, to se pozná bohatství. Že by ze zámořských plaveb a nových kolonií?“ Starší prošedivělý muž s podivným cvikrem na nose se na něj klidně podíval: „Asi jste si spletl místo a čas, pane. Jste v Praze roku 2008, sedíte u Vltavy a anglické kolonie už dávno skončily po právu na smetišti dějin.“ Slavata zalapal po dechu: „Co jste to říkal, pane? Rok 2008? Víte to jistě?“ To vím tak jistě, jakože se jmenuji Pavel Pěšina a jsem historik.“ „Tak já jsem v budoucnosti,“ pronesl mimoděk nahlas Slavata, nelíčené zoufalství v jeho hlase probudilo v druhém muži zvědavost: „A kdo vlastně jste?“ „Jan Karel Joachim Slavata z Chlumu a Košumberka,“ spíše si povzdechl hrabě. „Ale to jste k nám zavítal ze sedmnáctého století! Jak se vám to stalo?“ historik byl náhle ve svém živlu, „víte, já se zabývám paranormálními jevy, dokonce jsem sepsal knihu o strašidlech.“ „Já nejsem žádné strašidlo, jak račte vidět,“ ohradil se hrabě, „byl jsem na honu, 12. října 1662, spadl jsem do jámy a najednou jsem se ocitl tady, ani nevím, proč.“ Svěsil hlavu a vypadal jako hromádka neštěstí. Historik chvíli usilovně přemýšlel: „No jo, bodejť, jste to vy, dal jste se na kněžskou dráhu a váš rod vámi vymřel po meči. Odmítl jste i dispens, papežův list, který by vás zprostil kněžství v zájmu zachování rodu. A dobře jste se rozhodl, šlechta pak postupně ztrácela své výsadní postavení a dnes už jen přežívá. Urozenost rodu se ve většině případů nerovná ušlechtilosti ducha...“ Historik se rozhlédl, ale hrabě byl pryč, jen pár lidí se ohlédlo. Snad si nemysleli, že trpí samomluvou? Zmizel jako duch, pomyslel si historik...
Hrabě se postupně probíral k vědomí. Bolavé tělo mu připomnělo bolestivý pád do vlčí jámy, nastražené jeho lidmi na jejich úhlavního nepřítele, vlka. Hladové vlčí smečky byly postrachem všech, bez rozdílu původu. Při vlastním honu se chytil do vlastní pasti. A pak ten sen nebo co to bylo. Co to říkal ten muž? Že jsem byl poslední svého rodu? A že šlechta jen přežívá? Hlasitě mu zaškrundalo v břiše, podle slunce stojícího vysoko nad jeho osudovou jámou soudil, že je v ní uvězněn víc než den. Asi už má halucinace, ale všechno bylo tak opravdové, plechová obluda požírající lidi, vysoké domy, kamenný břeh Vltavy... Urozenost rodu se už dávno nerovná ušlechtilosti ducha, znělo mu v hlavě. Vždyť dnes také ne, po té strašné válce není šlechta to, co dřív, otec si často takhle stěžoval. A on tolik chtěl být knězem! Teď z něj bude v lepším případě kostra ohlodaná dravými ptáky a mravenci, v horším ho sežere vlk. Jakoby se mu rozbřesklo! Vždyť mu jde o holý život! Jestli ho tady v té pustině někdo zachrání, nejenže se svému zachránci bohatě odmění, ale on sám si rozhodne o takto darovaném životě. Bude knězem! Nechce žít obyčejný rodinný život, jeho nastávající, hraběnka Klára Teresie Attemsová, je sice půvabná mladá dáma, ale nepřitahuje ho ani v nejmenším. On chce sloužit Bohu! Jestli se zachrání, věnuje všechny své síly vysněnému cíli. Opět mu naskočila ta neodbytná věta: urozenost rodu se dávno nerovná urozenosti ducha. Bože, vyslyš mě! Jestli se zachráním, všechny své síly dám do boje za ušlechtilost ducha. Vyhlašuji soukromou křížovou výpravu proti té strašné vizi budoucnosti. A na tomto místě nechám postavit kapli. To slibuji. Sepjal ruce k modlitbě, celou svou duší se napojil na nekonečnou Boží sílu a pomalu se v ní celý rozpouštěl. Zaplavil ho neobvyklý příliv světla a blaženosti.
Jak dlouho setrval pohroužen do modlitby, nedokázal nikdy později odhadnout. Najednou nad sebou uslyšel praskání větví a těžké kroky. To nevypadá na zvíře. Sebral všechny své síly: „Pomooóóc! Tady jseeeem!“ Kroky se přiblížily, přes okraj vlčí jámy se vyhoupla zarostlá tvář zdejšího uhlíře: „Ale, mladý pane, kampak to spadli? Počkaj chvilku, hned přivedu pomoc.“
Epilog:
Svému zachránci, uhlíři z blízkého Vanova, se hrabě odměnil vskutku velkoryse, jedním stem zlatých a vyvázáním z poddanství. Hned po svém návratu zrušil zásnuby (jeho snoubenka se stala jeptiškou a posléze abatyší v jakémsi klášteře v Kraňsku) a dal se na kněžskou dráhu, kde to dotáhl na řádového generála a roku 1675 byl dokonce považován za možného kandidáta na post pražského arcibiskupa. Už rok po osudové události, roku 1664, nechala jeho matka, hraběnka Františka Slavatová, postavit na místě synova pádu a zachránění kapli, obezděná vlčí jáma v jejím sklepení se proměnila v Boží hrob, malované výjevy na zdech kaple pak znázorňovaly Slavatovo zaslíbení se Panně Marii. Podle jedné z verzí se kaple původně jmenovala Kaple smrtelné úzkosti, později byla podle obrazu na oltáři zasvěcená svatému Karlu Boromejskému. Najdeme ji dodnes mezi Telčí a Vanovem, v opuštěné lesní krajině působí tajemně, opodál v houští stojí sochy Kalvárie.
Když se v jednu chvíli ukazovalo, že rod Slavatů vymírá po meči, nabídl papež nejmladšímu ze čtyř bratrů dispens, tedy možnost vrátit se do světského života, kterou hrabě Jan Karel Joachim Slavata prý odmítl se slovy: „Když i rod Slavatů vymře, proto přec svět nezhyne.“
Fakta a svědectví
Literatura:
August Sedláček: Historické pověsti lidu českého, Praha, 2001
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář