Než si pořídíme pejska
Pokud se má štěně u nás doma cítit dobře,musíme se na jeho příchod řádně připravit. Měli bychom mu připravit takové zázemí,nebo alespoň z větší části,na jaké bylo zvyklé u maminky a chovatele.
Pejsek musí poznat,že jsme se na něj opravdu těšili a hodláme ho přijmout jako právoplatného člena rodiny. Nejprve si však musíme ujasnit,jaké plemeno,se pro nás bude hodit,zda budeme mít čas denně
pejska koupat a česat nebo jestli jsme tak sportovně nadaní,abychom s ním vydrželi každý den a za jakéhokoliv počasí strávit tři hodiny venku a ještě u toho vyvinout nějakou aktivitu nebo si raději pořídíme
tzv. pejska gaučového,kterému stačí tři procházky denně a jen takové,aby mohl vykonat svoji potřebu a pak zase honem domu,do tepla a pohodlí pohovky. Na mysli také musíme mít velikost našeho bytu či domu a tedy
možnou a přípustnou velikost či počet pejsků.Určitě se nehodí pořídit si čivavu k vile a zahradě o rozloze půl hektaru,stejně jako irského vlkodava do garsoniéry. Když už si vybereme plemeno,je na čase zvolit,zda si pořídíme
pejska a pak trpět vytím a častějším močení při každém hárání sousedovic Asty nebo běhat po celém městě a našeho Romea chytat a zachraňovat před koly aut,ale i nenávistnými pohledy majitelů lásky chtivých feneček,
nebo být majitelem přítulné,leč hárající fenečky a odhánět její nápadníky,pokud máme pro ni naplánovanou nějakou "lepší" budoucnost. Pokud se ale běžný dvounožec dostane až do fáze,kdy si u chovatele právě vybral
svého mazlíčka a pyšně si ho odváží domu,měl by mít na paměti,že ten malý tvoreček,byl právě vytržen ze známého prostředí a od maminky i sourozenců,na které si zvykl a proto se mu bude s největší pravděpodobností
velmi stýskat a dá nám to, hlavně v noci velmi rázně najevo. Krom toho,že se nevyspíme,tak máme téměř 90% jistotu,že nestihneme ráno dostatečně brzo vstát a náš poklad vykoná svoji potřebu na nejnevhodnějším
místě,určitě takovém,abychom se o tom na vlastní kůži přesvědčili,že jsme něco udělali špatně. A tím to ještě nekončí. Další prima situace nastává většinou v okamžiku,kdy se snažíme našemu hafínkovi poprvé nasadit
obojek,připnout vodítko a vydat se na procházku. Většinou to skončí tak,že po pěti metrech trvalého a prosebného přemlouvání zmítající se chlupaté koule,která ještě před chvilkou byla krásným načesaným pejkem,
vezmeme pejska do náruče a zbytek trasy,na které jsme se chtěli pochlubit okolí ho ponesem. Po této náročné procházce musíme dát psíka do původního stavu,protože otisky tlapiček,ikdyž malinkatých na novém potahu
pohovky v obýváku nikoho nepotěší. Další trapas může nastat při krmení,pejskovi totiž zaručeně nebudou chutnat ty granulky ani konzervy,které jsme mu my vybrali a dokonce se může stát,že nám nebude baštit ani
baštu,kterou byl krmen u chovatele a kterou nám sám doporučil. Dokonce nemusí zabrat ani osvědčený trik nebo možná také mls pro štěňátka a to mléko s tvarohem a piškoty nebo rohlíky rozlámané či roztrhané
na malinkaté kousíčky.Pak je třeba zajít za veterinářem,aby nám pomohl. Za ním se stejně musíme vydat a zapsat u něj pejska a domluvit se na očkování a odčervování našeho miláčka. Když se ale dostanem přes všechna
tato milé,leč pro chovatele a hlavně ty začínající nutné maličkosti a trablíky,bude nám odměnou společný život s chlupatým věrným kamarádem,který nás nezklame,pokud se k němu budeme chovat jak si zaslouží a jak bude
potřebovat. Není totiž nic,tedy téměř nic,smutnějšího než pejsek se zacuchanou srstí,vyhublý na kost a ještě s nějakými kožními či jinými nemocemi. I on má právo na důstojný život i smrt, na misku se žrádlem a čistou
vodou, na teplý pelíšek,ve kterém si odpočine jak po hře tak po práci,do kterého nefouká ani neprší,na výchovu,kterou nazýváme výcvikem,aby mohl řádně a bez obav žít v lidské společnosti a to i té vnější a nejen u nás
na zahradě či v bytě a na lásku,hodně lásky. Možná se vám to bude zdát podivné,ale vím,co jsem napsala,měla jsem možnost mít psíka staršího,u bývalého přítele,a dokonce si i pořídit štěňátko,také s bývalým přítelem.
Pořídit si Gorýska,bylo to nejkrásnější,co jsem v našem vztahu zažila. Goro je krásným zástupcem Bílého švýcarského ovčáka, je to pejsek, který má strašně moc síly a elánu a ikdyž nás,své páníky miloval nadevše, nejraději
býval i spával venku pod schody domu a to ikdyž měl svoji boudu,kterou jsme mu sami postavili a tak to bylo od té doby,co jsme si ho tenkrát přivezli. Zůstal s námi vlastně jen tu první noc a my ráno vyšlápli nejednu
loužičku :-) a problémy jsme měli i s krmením,alespoň ze začátku. Naštěstí hlad u Gorýska byl silnější a začal žrát druhý den. Problémy byly i při učení na obojek a vodítko,doteď Gorča neumí chodit na vodítku,byly sice
krátké chvilky,kdy to uměl,ale můj bývalý přítel ho zkazil a teď už mu to do hlavy někdo těžko vtluče. Na to si musíte také dávat pozor,je důležité,aby všichni,kdo přijdou s psíkem do styku dodržovali stejná pravidla a
stejné postupy jako vy. Nejde,aby někdo hafíka káral za kousání lodiček babičky,které si pořídila z větší poloviny důchodu,protože se před časem seznámila s prima dědulou a budou spolu chodit tančit, a jiný člen domácnosti
mu dával staré,vyřazené škrpály,ať si s nimi pejsek pohraje,stejnak už je nikdo nebude nosit. To je ohromná chyba,protože pes nerozeznává,zda to je blůza,kterou nosila snad moje prapraprababička nebo ta,kterou jsem si
včera koupila v OP prodejně. Pro něj to je stále kus hadru. To byl náš další problém při výchově našeho ovčáka,ovšem ne z naší strany,ale ze strany rodičů,kteří mu dělali pohodlí starými kabáty bundami.
Každopádně,pokud si nějakého pejska pořídíme,mějme ho hlavně moc rádi,zbytek přijde sám.