Bolestně zamilovaný (2/8)
Můžete někoho milovat tak, až to bolí? Myslel jsem, že jsem se téhle otázky dávno zbavil, ale je tak těžké přestat milovat. Zvlášť když s tím někým máte společné hodiny angličtiny. Chudák anglicky neumí skoro vůbec nic. Tak rád bych ho to doučil, protože jsem jeden z mála, komu se povedlo ve větší míře odstranit japonský přízvuk. Jenže nemůžu. Nemůžu nic než se zdálky dívat.
Dneska jsme se zase potkali. Do školy chodí od pondělka, takže už pět dní je celá škola na nohou, protože jeho příběh je jako z nějaké mangy, které tak rád četl. Člověka s kompletní ztrátou paměti nepotkáte každý den. Shizuka, kterého jsem znával, byl společenský, tenhle vypadá, jako by byl nejradši neviditelný. Na druhou stranu mu nikdo nedá ani na chvíli pokoj.
Adokenai by mohla vybírat poplatky za mluvení s ním, samotné jí totiž pusa jede skoro bez přestání. Jak mohl klesnout tak hluboko? Naivní prosťoučká Ado-chan je lepší než já? Možná potřebuje někoho úplně cizího, někoho, kdo věčně něco neřeší, ale má přece kolem sebe spousty jiných spolužáků! Nikdo jiný nenosí k uniformě pruhované podkolenky. Je hlučná a energie má na rozdávání.
Dneska o velké přestávce jsem seděl na svém oblíbeném místě. Bývalo to naše oblíbené místo, teď jsem tu jen já. Nikdo z party se neodvážil za mnou přijít, nikdy tu kromě nás dvou nikdo nebyl. Všichni respektovali, že my dva jsme víc než spolužáci, ale koneckonců naše parta měla normálně podskupinky. Miki a Kiki se taky od sebe nehnuly na krok, kde byla Taeko, následoval Yuu a Kira se přidával ke komukoliv, kdo byl na blízku bez rozdílu, nedá se říct, že by se s někým bavil víc, než s ostatními. Takový spojovací článek.
Teď jsem zůstal sám, i když se mě Yuu a Taeko ujali. Bez nich bych na tom byl asi mnohem hůř. Jenže teď jsem chtěl být chvíli o samotě, sednout si a přemýšlet. Najednou jsem za sebou slyšel kroky. Zvláštní, paměť sice ztratil, ale jeho kroky zněly stejně. Zajímalo by mě, kdo mu řekl, že tady budu. A co mi asi chce?
„Hledáš mě, nebo ses ztratil?“ zeptal jsem se aniž bych se pohnul.
„Ani jedno. Jen jsem hledal klidné místo a cestou jsem narazil na tebe.“ To mu mám věřit? Že došel právě sem? Blbost.
„Jen tak čirou náhodou jsi došel sem?“ Sarkasmus byl skoro hmatatelný. Podíval jsem se na něj. Vypadal upřímně, na něm bych lež poznal, tím jsem si byl i přes to všechno, co se stalo, jistý.
„Netušil jsem, že tu budeš. Upřímně, kdybych to věděl, tak bych si to nejspíš rozmyslel,“ odsekl. Jo přesně, můj Shizuka nesnášel, když jsem se bavil na jeho účet. Vrátil jsem se k pozorování ulice přes okraj střechy a nechal ho posadit se vedle sebe.
„Ty, Tomodachi,“ začal, „mezi námi dvěma se něco stalo, že jo?“ Mlčel jsem, co mu na to říct?
„Musí být nějaký důvod, proč se tak chováš. Muselo se něco stát, nějaká hádka nebo tak něco.“ Kdybys jen věděl... Tak daleko od pravdy...
„Řekni mi, co se stalo. Ostatní mi nic neřeknou a - “
„Ostatní ti nic neřeknou, protože nic nevědí,“ nevydržel jsem to a skočil mu do řeči. „Ano, stalo se mezi námi něco, díky čemu nevím, jak se mám chovat. Nemůžu ti říct co, protože bys mi nevěřil, a já nemám, čím ti to dokázat. Neřeknu ti to, protože by to pak bylo ještě horší.“ Soustředil jsem se celou svojí silou, aby se mi netřásl hlas. Přesně tak, kromě Tazu jsem jediný, kdo to ví, a s ní mluvit nebude. A i kdybych mu to řekl, nevěřil by mi. A kdyby ano, vyhýbal by se mi a jen by mu to dělalo starosti navíc. Promiň, Shizuko, takhle to bude lepší.
„Teď, jestli mě omluvíš, nerad bych přišel pozdě na hodinu. K mý smůle netrpím žádnou ztrátou paměti a tím pádem nic neomlouvá můj pozdní příchod.“ S tím jsem se zvedl a odešel. Trhalo mě na kusy, že se k němu musím chovat takhle. Myslím, že pro jistotu na střechu lézt nebudu. Nechci ho znovu potkat, příště už nebudu mít tolik síly.
........................................................................................................
Na střechu jsem opravdu celý týden nešel, stejně tak už znovu Shizuka nevyhledal mojí přítomnost. Má plné práce s doháněním školy a celkem se mu daří. Teda až na angličtinu, jazyk se prostě nedá naučit za dva měsíce, pokud nejste v anglicky mluvící zemi. Proto mě rodiče posílají přes letní prázdniny do Ameriky. Celkem se těším, dal bych všechno za to, abych mohl odjet už teď a přivést se na jiné myšlenky. Potřeboval bych změnit prostředí a když navíc budu moct mluvit plynule anglicky, je to ideální způsob trávení času.
Ať se snažím sebevíc, nejsem schopný myslet na nic jiného než na něj. Asi začnu znovu hrát basket, nechápu, proč jsem tenkrát přestal. Zabiju tím spoustu času a vyčerpá mě to, že nebudu dlouho do noci vysíleně zírat do stropu neschopný usnout.
Shizuka s baseballem skončil. Akorát tam byl jednou říct jim, že nemůže dál hrát a přerušil s hráči veškerý kontakt. Nejspíš to pro něj byli stejně jen další lidé, kteří ho přiváděli do rozpaků tím, že o něm věděli víc než on sám. To všechno říkal Kira. Celkem se mu vede kamarádit se s Shizukou, i když jen tak povrchově. Miki-chan nabídla, že spolu s Kiki-chan budou vyzvídat drby na Adokenai, takže jsme čerstvě informovaní.
Občas si připadám, jako bych byl jediný, komu Shizuka chybí. Parta se dál vesele baví u karaoke, jen já jsem tak trochu za křena. Nemůžu si pomoct.
„Když se nedokážeš bavit, nenuť se, ale nemůžeme tě nechat doma samotného,“ řekla mi jednou Taeko. Nikdy mě nepřestávala udivovat. Jak moudrá a plná dobrých rad dokázala být, přestože byla většinou jen veselá a zdánlivě bezstarostná jako ostatní holky z party. A samozřejmě taky jak dokázala zatočit s lidmi, kteří jí lezli na nervy. Ne že by jí Yuu nějak vadil, spíš na ně platilo: „Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ Ti dva k sobě měli neuvěřitelně blízko. Na Taeko bylo spolehnutí a Yuu se nikdy nevzdával.
Když tak nad tím přemýšlím, je zvláštní, jak spolu vycházíme, i když jsme každý jiný. I Miki a Kiki se od sebe liší. Miki je ta rozhodnější a má světlejší vlasy než Kiki. Nosí stejné oblečení a podobné účesy. Kvůli neprůbojnosti Kiki se kdysi pohádaly. Už jí nestačilo být ta druhá, žít ve stínu Miki. Nakonec to společně vyřešily a teď všichni víme, že Kiki například mnohem líp zpívá, kreslí a taky jim dává dohromady oblečení. Miki jí za to dohazuje kluky.
A Kira? Moc toho nenamluví, je vždycky klidný a vyvážený. Nikdy jsem ho neviděl křičet, ale párkrát jsem už zažil, že vzal někoho po hlavě. Poslední dobou vypadal unaveně. Nejspíš mu všechen ten shon u nich ve třídě dával zabrat. Hodně přestávek teď chodil k nám.
Chybí nám Shizuka. Všude oblíbený, veselý a cílevědomý. Měl spousty přátel, proto to má teď tak těžký. Každý za ním může přijít a říct, že je to jeho kamarád. A každá holka může říct, že s ním chodí, při téhle myšlence nevědomky zatínám ruce v pěsti. Ne, to by Adokenai nedovolila. Tedy pokud už mu to nenakecala sama.
Všichni jeho kamarádi ale šli do háje, když jsem tam byl já. Teda mimo partu, jinak třeba v týmu platilo, že jakmile mě spatřil, běžel za mnou a spoluhráče nechával daleko za svými zády. Miloval base. Možná k něčemu je ta ztráta paměti dobrá, teď mu baseball nechybí. Ani si nechci představit, jak moc by ho to vzalo, kdyby se probral a zjistil, že už si nikdy nezahraje. Totiž jeho ruka se zlepšila, už s ní může hýbat, ale špatně a na házení to opravdu není. Navíc podle Kiry mívá občas křeče a nemůže psát. Chodí skoro denně na rehabilitace a snad to zabere, aby byl zase v pořádku.
Achjo, každý den se snažím zapomenout a nejde to. Kéž by to šlo tak snadno, občas po večerech přemýšlím, jestli bych taky měl skočit pod auto. Nemůžu ho nechat jít. Nevím, jestli víc bolí se na něj jen dívat, nebo ho nevidět vůbec. A postupně se spíš přikláním k tomu, že bych se měl pokusit, alespoň to zkusit. Vždyť přece Shizuka je Shizuka, jednou se do mě zamiloval, mohl by znovu, ne? Vždyť přece orientace se nedá ovlivnit výchovou, je to vrozený.
Nevím, přemýšlím nad tím a pořád mi to připadá jako vkročit do jámy lvové. Něco ve mně říká, abych zůstal, jak jsem. Vždyť přece takhle je to pohodlný, ne? Jenže už mám plné zuby toho svírajícího pocitu, myslím, že to jednou nevydržím a něco na něj vyhrknu. Zkus to, alespoň to zkusíš a uvidíš, budeš mít po nejistotě, našeptává druhý hlas.
Nedá se to vydržet a do prázdnin ještě daleko. Kéž mi dají všechny vyšší moci dost síly. Už kvůli Shizukovi. Když bude šťastný on, proč bych neměl být já taky?
........................................................................................................
Nevydržel jsem to, dneska jsem za ním zašel. Nemohl jsem se dál dívat, jak se rukou v křeči snaží uchopit hůlky. Podíval jsem se na svojí bagetu a v hlavě se mi zrodil nápad. Ne, že by to bylo tak přeborný, prostě jsem mu ji nabídl místo jeho jídla. Když mi kývl na souhlas, strčil jsem mu bagetu do ruky a posadil se k jeho obědu. Čekal jsem, že si sedne vedle mě a společně se najíme, ale přerušila nás ta malá stvůra.
„Shizuka-chááán!“ křičela, až se všichni ohlíželi. To prostě nemohla dojít až k němu?
„Promiň, ale musím jít,“ vymluvil se Shizuka a utíkal za Adokenai jako její psík. Byl jsem naštvaný na ní, že mi ho odvedla, a i sám na sebe. Takový krásný plán a ona ho zruinovala.
Ale později jsem ho potkal znovu. Šel jsem ze školy a už jsem byl skoro před barákem, když jsem ho spatřil zmateně se rozhlížet kolem. Protřel jsem si oči, jestli dobře vidím, ale on tam pořád stál. Neubránil jsem se širokému šklebu. Co tu asi dělá?
„Hledáš mě, nebo ses ztratil?“
„Tomodachi!“ vykřikl nadšeně. Nadšeně? No, trochu překvapeně, ale očividně byl rád, že mě vidí.
„Tentokrát jsem se opravdu ztratil,“ přiznal. „Šel jsem zrovna z obchodu, nějak jsem se zamyslel a skončil tady.“ Zacukaly mi koutky a pobaveně jsem nadzvedl obočí. Znělo to jako hodně hloupá výmluva.
„Tady? Nohy tě donesly sem?“ nevěřil jsem.
„A co je zase na tomhle místě špatného?“ vyjel na mě podrážděně.
„Vůbec nic,“ odpověděl jsem klidně. „Akorát stojíš přímo před mým domovem,“ kývl jsem k budově za ním. Zmateně se otočil a prohlížel si dům, jakoby tam předtím nestál.
„Vážně tady bydlíš?“ zeptal se a já měl co dělat, abych se nesmál. On to vážně nevěděl? Moc velká náhoda, ale když došel podvědomě na střechu...
„A nevíš, kde bydlím já?“ řekl najednou Shizuka zničeně. Ihned jsem se přestal smát. Vypadal jako ztracené kotě, takové to co máte chuť vzít do náruče a odnést do poste – eh, do pelíšku. Bylo mi ho líto, vždyť úplně zapomněl všechny cesty městem. Ovládl jsem se a jen se usmál.
„Jak by ne, byl jsem u vás už mockrát.“ Pak mě napadlo, že bych mohl... Natáhl jsem k němu ruku a čekal. Chvíli se na mě díval, ale nakonec ji přijal. Spokojeně jsem ho vedl za ruku městem, dost rychle na to, aby nebyl čas na rozhovor, ale zároveň co nejpomaleji. Pořád hřeje, pořád je to Shizukova ruka. Vychutnával jsem si to, jak jsem mohl. Jen držet jeho ruku a vědět, že mi důvěřuje. Myslím, že na to budu vzpomínat, ještě dlouho.
Každopádně brzy jsem ho dovedl na cestu, kudy chodil ze školy. Velmi nerad jsem ho musel pustit.
„Odsud už trefíš, ale radši tě ještě doprovodím, abych měl jistotu, že tě zas nenajdu u nás před barákem,“ řekl jsem mu a už normálním tempem jsme se vydali k němu. Strčil jsem ruce do kapes, pořád jsem ještě cítil teplo jeho ruky. Měl jsem chuť vystavit si dlaň do vitríny, tak moc jsem si toho cenil. Kam se hrabou prezidenti všech zemí, ani kdybych si podal ruku s hlavou z císařské rodiny, neznamenalo by to pro mě ani z poloviny tolik. Ale co dál? Budu až do konce života žít ze vzpomínek na minulost? Ten půlrok předtím a teď tohle je jediné, co mám. Shizuka nemůže být můj, je někde jinde, nedosažitelně daleko.
„Ty, Tomodachi...“ Ohlédl jsem se na něj, ale Shizuka se díval na špičky svých bot.
„Dneska jsi mě už dvakrát zachránil,“ řekl potichu, jako by se bál se mnou mluvit. Aby ne, posledně jsem na něj pěkně vyjel, musí mě mít za pěkně nepříjemnýho týpka.
„Kdyby nebylo tebe, bloudil bych celý den o hladu kdesi ve městě,“ upřesnil.
„Nebyl bys o hladu. Máš přece nákup,“ nesouhlasil jsem.
„Jednu zmrzlou pizzu,“ opáčil. „Ty dobře víš, jak to myslím. Díky.“
„To nestojí za řeč,“ zahuhlal jsem rozpaky. Udělal bych pro něj první a poslední a on mi děkuje za bagetu a to, že jsem se s ním prošel? Bylo mi zle z toho, kolik pro mě jeho vděčnost znamenala. Bývala to láska, to už jsem na tom tak špatně, že mi tohle stačí?
„Tomodachi,“ oslovil mě ještě jednou. Nadechl se plný odhodlání se zeptat.
„Můžeme my dva být pořád nejlepší přátelé? Chci říct, nevím, co se stalo, ale kdyby záleželo na mně tak...“ nedokončil. Bylo mi hrozně. Proč se tolik stará? Proč to nenechá plavat? Neví o mně nic, tak co ten zájem?
„Shizuko, víš... my dva jsme byli přátelé mnoho let, ale teď už dlouho ne,“ bylo celé, co jsem mu dokázal odpovědět. Chudák byl zmatený, vůbec nepobíral, co jsem tím chtěl říct. Ale já mu to všechno nemůžu vysvětlovat, nebudu kreslit schéma ani vyrábět prezentaci. Nemůžu mu to říct, ještě pořád ne. Zrovna jsem se dopracoval k vděčnosti, znechucení bych nepřežil.
„Promiň, asi bych měl jít. Sestra mě zabije, když zjistí, že nejsem doma,“ vymluvil jsem se. Sestře bylo putna, kde jsem. Ta by se nestarala, ani kdybych ležel mrtvej ve škarpě.
Rychle jsem se vydal pryč, aby mě nestihl zastavit. Naštěstí jsem ho zmátl odpovědí, že tam jen chvíli nechápavě stál. Doma jsem popadl deník a začal psát. Je už dost pozdě, dost mi trvalo, než jsem to všechno napsal. Navíc mě v půlce zvolala máma na večeři. Stejně se mi nechce spát, po dnešním dni bych měl divoký sny. Stačí mi obvyklé noční můry. Ty, kde se mi Shizuka ztrácí, ty, ve kterých se mi posměšně vysmívá i ty, kde se vracím do naší jediné společné noci.
Nedávno jsme ve škole psali slohovku. Téma bylo nejlepší vzpomínka. Okamžitě se mi vybavil náš poslední den. Byli jsem mu fandit na zápase a jako pokaždé si pak se mnou sedl na prázdnou tribunu a povídali jsme si. Úplně jsem zapomněl, že jsme vysoko na tribuně. Naštěstí bylo hřiště už prázdné.
„Dneska v noci. Nikdo nebude doma,“ šeptal jsem mu na rty.
„Děláš mi návrhy?“ usmál se.
„Mám ti to snad přikázat?“ Rukou jsem mu přejel po břiše a byl jsem šťastný. Tohle všechno mi patřilo a večer si to spolu užijeme. Jeden druhého. Byl jsem celý jeho stejně jako on můj. Shizuka chápal tenhle závazek a neprotestoval. Nechal se v klidu líbat.
„Myslím, že bychom už měli jít,“ řekl tiše a skelný lesk v jeho očích mě doháněl k šílenství. Tolik jsme se těšili, že spadly veškeré zábrany. Šli jsme ruku v ruce, jen ve více zalidněných oblastech jsme se pustili, abychom se mohli hned za rohem zase chytit. Nikdy nezapomenu, jak zářil štěstím. Doma jsem mu uvařil večeři.
„Čím jsi podplatil Tazu, aby šla pryč?“ zeptal se a roztomile šťouchal vidličkou do zbytků jídla.
„Zaplatil jsem jí pivo,“ pokrčil jsem rameny.
„To stačilo?“ vykulil překvapeně oči.
„Myslíš si, že chtěla být v jednom domě s námi dvěma? Přes noc? Ani náhodou. Jen reptala, protože věděla, jak moc mi na tom záleží, takže dostala tolik peněz, že kdyby to propila, leží teď pod stolem v hospodě. I když spíš leží v posteli s nějakým borcem.“
„To já budu za chvíli taky,“ uculil se Shizuka. Vteřinu jsem zíral a pak zrudl. Shizuka se rozesmál. Jeho smích zněl u nás tak přirozeně, prozářil celý dům a ten jiskřivý podtón si přímo hrál s mými slabinami.
„Za jak moc velkou chvíli?“ zeptal jsem se a olízl si rty. Shizuka si podepřel hlavu a díval se jen a jen na mě.
„Jak bys chtěl?“
„Hned,“ přiznal jsem bez rozpaků.
„A co takhle napřed sprcha?“ navrhl a co se dělo dál je důvod, proč jsem se dlouho na sprchu nemohl ani podívat. Vždycky když se sprchuju, neubráním se vzpomínkám. A co se dělo v noci... Nemůžu to sem napsat, protože kdyby sestra našla můj deník, zabila by mě okamžitě. Tolerovala mi to jen protože jsme byli diskrétní.
Ta sprcha, postel a ranní probuzení byli nejlepší momenty mého života. Kdo se nikdy neprobouzel vedle milovaného, nepochopí. Měl jsem vědět, že štěstí nevydrží věčně.
Tohle jsem samozřejmě do tý slohovky napsat nemohl, tak jsem si vymyslel nějaký blábol, který se absolutně netýkal Shizuky. Měl bych mu to říct, zaslouží si vědět to. Pak mi dá pokoj a já budu mít klid. Už po mě nebude chtít nemožné, nevím ještě jak, ale řeknu mu to. Nejlíp zítra.
........................................................................................................
Dneska jsem to strašně pos... Vážně, horší to už ani být nemohlo. A přitom to začalo tak nadějně. Místo školy jsme měli nějakou nudnou přednášku o založení školy. Sedli jsme si jako parta pohromadě, Miki s Kiki si celou dobu mailovaly a chichotaly se, Taeko to poslouchala s otráveným výrazem, Yuu celkem nadšeně a Kira usnul. Všiml jsem si, že Shizuka je sám, Ado-chan v nedohlednu. Řekl jsem si, že je to šance promluvit si s ním.
Hned po skončení jsem ho doběhl a mlčky se přidal. Celou noc jsem přemýšlel, jak mu to říct a stále jsem nevěděl. Doufal jsem, že mě to napadne až podle situace.
„Vsadím se, že takovou nudu si ještě nezažil,“ zašklebil jsem se na něj, jako bychom byli jen normální spolužáci vedoucí rozhovor na chodbě.
„Máš pravdu,“ zívl.
„To já jo, loni to bylo ještě o půl hoďky delší. Věř mi,“ pochlubil jsem se.
„Věřím, lhal jsi mi snad někdy?“ Uhnul jsem pohledem. Ne, nelhal, ale nejčestnější jsem taky zrovna nebyl. Jenže život není o udělování cen za upřímnost.
„Rád bych zase trávil svůj čas s tebou,“ řekl mi. Povzdechl jsem si, unavovalo mě opakovat to pořád dokola.
„To já taky. Ale... nemáš ponětí, jak je to pro mě těžký být s tebou.“ Myslel jsem to naprosto vážně a byl bych i řekl něco víc, kdybych neslyšel zase to opičí vřeštění: „Tomodachi, ty skrčku jeden!“
„Co se děje, Tazu?“ zavolal jsem na svojí sestru zpátky jízlivě. „Zlomila sis nehet?“ Vrhl jsem na Shizuku omluvný pohled a šel za ní. Nenáviděl jsem to, ale občas bylo lepší ji poslechnout.
„Mizím s bandou chlastat, tohle mi hoď domů a nekoukej dovnitř,“ nařídila. Vzal jsem si od ní balíček a uklidil ho do tašky.
„Hodný bratr,“ pochválila mě posměšně.
„A peníze?“ zeptal jsem se naprosto klidně. Zbledla, protože kus od ní stála celá její parta a sledovala nás.
„Peníze?“ zasykla.
„Jo, přece nečekáš, že bych udělal něco zadara? Tak naivní není ani Adokenai,“ ušklíbl jsem se. Sáhla do kapsy a vyndala pětiyenovou minci a vrazila mi ji nenávistně do ruky. Naštvaně odkráčela a já se vesele usmíval. Nešlo o peníze, za pět yenů si nekoupím ani žvýkačku, šlo o princip, že mi musí platit. V tomhle ohledu jsem vyhrál.
Ale nešklebil jsem se dlouho, hned jsem se vzpamatoval a běžel najít Shizuku. Taková šance se nesmí promarnit. Nemohl jsem ho nikde ve škole najít a tak jsem se vydal na střechu. Pochyboval jsem, že by šel domů. Naštěstí tam byl. Seděl skrčený na našem místě a rukama si objímal kolena. Na pár vteřin jsem se zastavil a tiše se díval, jak si vítr pohrává s jeho vlasy. Byla to jedna z těch chvil, kdy litujete, že neumíte malovat, protože tohle by za to stálo.
„Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se. Nepřítomně přikývl. Nejspíš přemýšlel nad tím, co jsem mu řekl. Věděl jsem, že to nedávalo smysl. Měl bych mu to pořádně vysvětlit. Bylo zamračeno a vítr hnal patrně bouřku. A uprostřed toho zuřícího počasí jsme seděli my dva. Chtěl jsem něco říct, už si ani nepamatuju co, ale Shizuka mě předešel.
„Je možné, že bychom byli... víc než přátelé?“ vyhrkl náhle. Ztuhl jsem a srdce z leknutí přeskočilo jeden úder.
„Jak ses to dozvěděl?“ V hlavě jsem chvatně prohledával všechny vzpomínky, ale nebylo tam nic, co by ho k tomu mohlo dovést.
„Takže je to pravda?“ Urputně jsem přemýšlel, co mu na to říct. Pravdu? Bude mě nenávidět. Jenže nemůžu mu lhát. Neunesu to dál a jestli to ví, nemá zapírání cenu. Vždyť jsem se už včera odhodlal, že mu to řeknu. Jen zatnu zuby a počkám, až se bouřka přežene. To zvládnu.
„Ano, byli jsme něco víc. Ale dohromady jsme se dali teprve tak před půlrokem.“ Je možný, že bych měl ještě šanci?
„Miluješ mě?“ zeptal se. Hledal jsem jakoukoliv stopu po nenávisti, ale že jsem žádnou nenašel, otevřel jsem se úplně.
„Ano. Teď už chápeš, proč pro mě bylo nesnesitelný být s tebou? Každá chvíle, kdy jsme spolu a já se tě nemůžu dotýkat, dát najevo, jak mi na tobě záleží, nebo tě jen držet za ruku, je pro mě utrpením. K tomu neustálý strach jak budeš reagovat, až to zjistíš. Ale teď jsem na to připravený. Do toho, chovej se, jak je libo,“ utichl jsem a čekal. Čekal jsem na jakoukoliv reakci, nic. Zděšení narůstalo a on stále mlčel.
„Hnusí se ti to. Je ti z toho špatně, že jo?“
„Nic takového jsem neřekl,“ bránil se, ale jeho tvář ho prozradila.
„Tak co si myslíš? Řekni mi to,“ prosil jsem.
„Já nevím, potřebuji čas,“ vyhrkl a pak vstal a utekl. Já tam zůstal sedět, dokud neudeřil první blesk. Pak jsem se také zvedl a v dešti šel pomalu domů. Při bouřce se nesmí běhat a promokl bych tak jako tak. Sotva jsem dorazil domů a svlékl si skrz naskrz mokré oblečení, sedl jsem si ke stolu a začal psát, jak moc jsem to dneska podělal. Byla jiná cesta? Nemusel jsem to na něj takhle vychrlit. Nejspíš mě teď nenávidí a neví co dělat. To je už prostě jeho povaha, jde cestou nejmenšího odporu. Nechce lidi ranit, takže si vymyslí nějaký slušný způsob, jak mě poslat do háje.
Ne, můj Shizuka by přemýšlel. Nedal by mi odpověď, dokud by nezvážil všechny možnosti. Jenže je tohle můj Shizuka? Můj Shizuka by neutekl, zůstal by a řekl by mi, jak se cítí. Třeba že neví, že mi nemůže odpovědět, i to bych slyšel radši než nic.
Ale snad alespoň k něčemu to bude dobrý. Konečně mi dá pokoj s těmi kecy o přátelství. Jen kvůli tomu, že se cítí vůči mě provinile, mě takhle uhání. To přestane. Pochopí, jak moc to bolí a já budu moct zapomenout. Ale mám pocit, že dneska neusnu. A jestli jo, budu si přát, abych probděl celou noc.
........................................................................................................
Je skoro pět ráno. Každých pět vteřin kontroluju budík. Pět beru jako vysvobození, pak vstanu a půjdu se umýt a pak budu něco dělat. Za celý víkend jsem se nevyspal a teď se bojím zamhouřit oči. Proč nejsou limity na to, kolik nočních můr může mít člověk během jediný noci? Sžíraný čekáním na pondělí ležím v posteli na břiše a nevím, jestli vůbec chci slyšet odpověď. Na druhou stranu pak už bude konec.
Kéž by věděl, jak moc ho miluji, kéž by to mohl cítit. Přál bych si ukázat mu to, mít tu šanci dát mu všechnu svojí lásku. Nikde na celém světě nemůže najít nikoho, kdo ho bude chtít víc než já. Nikdy. Zavřu na vteřinu oči a představím si, že mi leží na zádech. Polibek na krk a propleteme prsty. Šeptá mi do ucha a já už to nevydržím.
Konečně je pět, čas skončit s trýznivými myšlenkami. Nevím, proč se pořád mučím vzpomínkami, nemůžu přestat. Nejsem schopný myslet na nic jiného než na to, jak moc po něm toužím. Sprcha to vyřeší. Snad až budu příště psát, budu na tom líp...
:-)
(Davida666, 4. 8. 2009 19:32)