Vánoce pro osamělé
Vánoce pro osamělé
„Pane doktor, kdo tu s námi bude na vánoce?“ zeptal se najednou jeden z pacientů, chlapec sotva deset let starý.
„Prosím?“ zamrkal nad nečekanou otázkou Ivan Smíšek, oblíbený mezi dětmi pro své příjmení.
„Na vánoce. Tatínek vždycky říkal, že losují směny. Na vánoce prý nikdo nechce pracovat.“
„Ach tak, ještě jsme o tom nemluvili, ale vypadá to, že tu nejspíš budu já. Tebe vlastně propustí až po Novém roce, že?“ Přesně tak, stejně jako ten minulý, ten rok předtím i ten ještě předcházející, vždycky měl vánoční směny. Většinou volba padala na bezdětné a nezadané, on splňoval obě kategorie. Byl mladý, teprve ten rok dokončil doktorát a začal pracovat na plný úvazek. Netoužil po čase stráveném s rodinou a na hledání partnerky neměl čas.
První rok neměl proč se bránit všemi nechtěné směně a mile ho to překvapilo. Jeden z kolegů pravidelně rok co rok trávil nejkrásnější svátky roku na dětském oddělení pro rekonvalescenci po úrazech. Vzal do práce kytaru a alespoň trochu prozářil večer smutným dětem, které nemohly být přes vánoce doma. Všichni se sešli ve společenské místnosti, posadili se s kakaem a zpívali písničky. Ivan poprvé poznal pravé kouzlo vánoc, dokonalá harmonie a pohoda naplnily celou budovu a možná dosáhly až do vedlejší budovy, kde se staří lidé při poslechu dětského zpěvu a smíchu pro sebe šťastně usmívali.
Okouzlený atmosférou další rok opět zůstal a stal se součástí tradice. Obdivoval svého kolegu, jak to umí s dětmi. Díky společným službám se z nich stali nejlepší přátelé. Jejich poslání bylo denně kouzlit úsměvy na tvářích traumatizovaných dětí. Měl rád svojí práci, přesně proto se rozhodl stát se doktorem stejně jako jeho otec.
Jenže ten rok se nic takového nekonalo. Poprvé po pěti letech jeho služby neměla zaznít kytara.
„Promiň, letos to tu nejspíš nebude moc veselé. Kéž bys to tu mohl vidět loni, vsadím se, že na to ještě teď všechny ty děti vzpomínají. Musím ještě zkontrolovat ostatní,“ rychle se vymluvil, když se mu do očí draly slzy. Během jarních prázdnin si jeho kolega vzal dovolenou a odjel lyžovat do Alp. Jedna lavina smetla všechny dětské sny o vánocích pro tento rok. A ty následující také. Vzala mu kolegu a nejlepšího přítele. Bez něj byly stěny nemocnice pochmurně zašedle bílé a vládlo ubíjející ticho.
Poprvé měl být o vánocích sám. Tedy ne sám, byl si jistý, že mu napíšou ještě někoho, ale to nic neměnilo. Musel se soustředit na dokončení studií, pak v létě se jeho sestra vdávala a než se nadál, přišel podzim a první sníh, který táhl jeho myšlenky k pochmurné vizi následujících vánoc.
„Pane doktore Smíšku, už víte, kdo tu s námi bude?“ ptal se znovu chlapec.
„Ano, doktor Zasmušilý je napsaný na směnu čtyřiadvacátého prosince. Den potom Doktor Černý a na zbytek svátků Římský.“
„Aha... Ty neznám, jaký jsou?“
„Mezi námi,“ naklonil se v důvěrném gestu, jaké používal často jeho kolega, „všichni jsou to pěkní morousové,“ prozradil.
„Aha,“ zklamaně protáhl kluk obličej. Jmenoval se Adam a měl velmi nepěknou frakturu dolní končetiny, takže byl upoutaný na lůžko. Naštěstí jen dočasně.
„Pane doktor, nebuďte smutný.“ Smíšek se zarazil, já a smutný? Pak mu došlo, že opravdu dovolil svému obličeji vyplavit na povrch pocity a k tomu navíc před dítětem. Doktoři měli být sebejistí dospělí, kteří mají všechno pod kontrolou a vždycky ví, co mají dělat, takhle působili uklidňujícím dojmem na okolí.
„Nejsem smutný, jen jsem se zamyslel,“ hájil se.
„Vy jste tady taky nerad na vánoce, že jo?“ ptal se Adam soucitně.
„To není pravda, vždycky tu zůstávám protože chci!“ ale kluk mu to očividně nevěřil.
„Ptal jsem se ostatních a prý tu byl s vámi jiný doktor, každé vánoce. On už tu s námi není, je to tak?“ Něco v něm bylo zatraceně odzbrojujícího a zanechalo to doktora neschopného slova.
„Moje sestřenice taky odešla a nevrátí se. Do nebe. Ten pan doktor určitě šel taky do nebe, když byl tak hodný, že jo?“
„Ano, určitě,“ přikývl Smíšek.
„Třeba tam je teď se sestřenicí...“
„Třeba,“ pousmál se doktor. „A třeba jí tam hraje na kytaru, jako to vždycky dělával tady. Vsadím se, že tam s ním sedí celý hlouček lidí a všichni zpívají,“ vynořila se zčistajasna představa.
„Pane doktore, vy pláčete?“
„Ne, nepláču,“ zalhal a utřel si oči do rukávu. „Proč bych měl, vždyť jsou tam šťastní, že?“ Adam si ho nedůvěřivě prohlížel a pak opět vzal doktorovi dech.
„Já jsem rád, že tu můžu být na vánoce s vámi.“
„Jak může být někdo rád tady v tom zmatku?“ brblal doktor Smíšek a snažil se dokončit co nejvíc práce, než se nemocnice vyprázdní. Nadešel Štědrý den a všichni byli už od rána štědře obdaření papírováním. K tomu si jednoho z doktorů vyžádali k naléhavému případu na příjem, takže měli ještě o člověka méně.
Odpoledne se budova vyprázdnila. Jen jedna pracovnice na vrátnici, několik málo sestřiček a doktoři Smíšek a Zasmušilý měli povoleno zůstat, k velké nevoli všech rodičů i dětí. Brek drásající nervy, Smíšek musel rozdat hodně úsměvů, než se oddělení konečně uklidnilo. Doktor Zasmušilý byl sice vysoce vážený odborník, ale nikdo nechápal, proč právě on pracuje s dětmi. Nespolečenský a vážný, dělal čest svému jménu.
„Přinesla jsem vám tu něco, abyste nemuseli chroupat jablka,“ mrkla na Smíška mladá sestřička Hanka a vecpala mu do ruky krabici plnou domácích perníčků.
„Děkuji,“ vyhrkl překvapeně.
„Neděkujte, jestli chcete, můžete mě na oplátku po svátcích pozvat na večeři,“ mrkla na něj, zamávala a odešla domů. Rozpačitě jí taky zamával a cítil, jak rudne. Hanka byla nedocenitelná. Měl si to uvědomit dřív. Podíval se do krabice a měl chuť křičet radostí. Tohle by mohlo dětem trochu spravit náladu, uvaří jim kakao a můžou si třeba vyprávět nějaké příhody, přece jen může ještě udělat pěkné vánoce.
V kuchyňce narazil na doktora Zasmušilého.
„Á, zdravím, káva před večerní vizitou?“ Doktor mu kývl na pozdrav a zeptal se na krabici.
„Sestřička Hanka přinesla něco pro děti, myslel jsem, že bych jim k tomu mohl uvařit ještě kakao...“ Během chvíle společnými silami vytahali všelijaké misky a i s hrnky vše přemístili do společenské místnosti.
„Napadlo mě taky něco vzít,“ vyčaroval Zasmušilý odkudsi dózu s různými druhy cukroví. „Doma vždycky napečou a pošlou mi to. Naneštěstí já sladké nejím, ale oni nikdy nepochopí, že diabetik cukroví neocení.“
„Přesto děkuji, že Vás napadlo to přinést, děti budou mít radost,“ usmál se na něj Smíšek a Zasmušilý zakoktal něco jako že to nestojí za řeč. Možná opravdu nestálo, ale ne každého by napadlo udělat něco pro děti v nemocnici, i když to znamenalo jen darovat něco nechtěného.
„Pane doktor, dnes máte dobrou náladu,“ poznamenal okamžitě Adam.
„Ano, možná to není moc, ale stejně myslím, že pro vás děcka můžu něco udělat,“ usmál se.
„Stačí, když se budete smát, už to je hodně.“
„Ano, úsměv je mnohdy dostačující, ale na vánoce děti očekávají mnohem víc. Nedokážu dát každému dárek, ale snad dnes nikdo nebude smutný nebo sám.“ Zvedl kluka do mobilního vozíku, kterým občas převáželi pacienty, a dovezl ho do společenské místnosti.
Neuměl hrát na kytaru, bylo tam ticho, protože koledy z rádia by akorát zhoršovaly stesk po domově. Smíšek byl nervózní a bylo to na něm znát. Kupodivu druhý doktor byl naprosto v klidu. Pozoroval děti, jak pijí kakao a cpou se cukrovím, a zničehonic se jich zeptal:
„Přemýšleli jste už nad novoročním předsevzetím?“
„Co to je?“ zeptalo se jedno z dětí.
„To je takový slib, který dá člověk sám sobě. Pomáhá mu to být lepším člověkem.“
„Proč?“ ozvalo se jiné.
„Protože pak ho mají ostatní radši.“
„A jak se to dělá?“
„Zamyslíte se nad tím, co jste udělali v poslední době špatně a řeknete si, že se to pokusíte změnit. Například že si nebudete kousat nehty, nebo kreslit jinam než na papír.“ Smíšek v němém úžasu zjišťoval, že všichni malí pacienti do posledního přemýšlí nad předsevzetími.
„Já bych přestal chodit doma v botách, maminka vždycky pláče, že zrovna uklidila,“ začal jeden chlapec.
„A já přestanu brát Jéňovi hračky,“ přidala se další holčička. Po ní další a další, povídali si a Smíšek se konečně mohl uvolnit.
„A co slíbíte vy, pane doktore?“ ukázal někdo na Zasmušilého.
„Já?“ podivil se, ale pak se také zamyslel. „Měl bych se víc usmívat, víc lidem ukázat, co si myslím,“ řekl a znělo to, jako by mu to už mnoho lidí vyčítalo. „Uvnitř se směji často, ale nejde mi to doopravdy a tak nikdo ani nepozná, že jsem rád mezi dětmi.“
„Zkuste to!“ navrhl jeden klučina. Pan Zasmušilý předvedl dokonalý výraz vyčerpávajícího úsilí a pak zkřivil tvář. Děti se rozesmály a vykřikovaly, že je to spíše strašidelné než veselé.
„Skutečně? A co takhle?“ Nový výbuch smíchu. Kolik tajemství se ještě dozvím, ptal se sám sebe Smíšek. Koho by napadlo, že pan doktor Zasmušilý, jehož jméno podle většiny říkalo naprosto všechno, co jste o něm potřebovali vědět, umí tak dobře imitovat různé pohádkové bytosti? Trošku změnit výraz a nasadit jinou pózu hlasu, tak málo stačilo, aby se proměnil v hlavní atrakci večera.
Adam seděl mezi ostatními dětmi a pozoroval doktora Smíška. Viděl na jeho tváři úsměv, hřálo ho to u srdce. Chtěl, aby doktor měl krásné vánoce, protože se to snažil zařídit ostatním a zapomínal na sebe, přitom si je ze všech zasloužil nejvíc. Adam to věděl, jemu samotnému stačilo jen sedět a pozorovat ho.
Když oba doktoři společnými silami uložili všechny děti zpátky do postelí, zastavil se Smíšek u Adama v pokoji.
„Tak co, líbily vánoce?“ zeptal se chlapce.
„Ano, ale pane doktore, neodpověděl jste na otázku, co byste si slíbil do dalšího roku vy.“ Smíšek doufal, že se tomu vyhne, ale pronikavý pohled Adama mu nedával na výběr.
„Víš, nějak mě nenapadá, co bych měl měnit,“ přiznal popravdě.
„Smím vám něco navrhnout?“
„Určitě, poslouchám.“
„Měl byste být trochu víc upřímnější ke svým pocitům.“
„Co tím myslíš?“
„Smějete se, když se vám chce, ale i když jste nešťastný. Je vůbec někdo, koho necháte vidět váš smutek nebo bolest? Nemusíte se pořád snažit. Alespoň tady, v mém pokoji, ne. Chovejte se, jak se cítíte, ne jak se od vás očekává.“
„Adame, víš...“ začal pomalu s nádechem smutku. „Ve světě dospělých není vše tak jednoduché. Nemůžeme být nešťastní, nemůžeme být naštvaní, ne v práci. Být dobrým doktorem záleží také na vystupování před lidmi. Musíme dávat lidem sílu a naději, protože špatné zdraví dokáže zničit člověka velmi nečekaně a pak potřebuje naši podporu, aby měl dost sil bojovat s nemocí nebo zraněním.“
Adam svěsil hlavu.
„Ale děkuji ti, máš pravdu. Takhle se chovám i mimo práci, i když to ty nemůžeš vědět. Dokonce i před rodiči,“ ušklíbl se trpce. „Teď by sis už měl pořádně zalézt pod peřinu a spát. Musíš být unavený, je už pozdě.“
„Dobře.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou, pane doktore.“ Smíšek ho pohladil po vlasech a otočil se ke dveřím. Víc než děti byl unavený on sám.
„Pane doktore, zapomněl jsem vám dát dárek,“ ozval se za ním hlas.
„Dárek? To nemusíš,“ otočil se zmateně doktor.
„Ale já chci!“ oznámil rozhodně kluk.
„Dobrá,“ vzdal se dospělý.
„Musíte jít blíž. Ještě Blíž. Ještě.“ Smíšek byl už těsně u něj, dřepl si u postele a čekal.
„Zavřete oči.“ Poslechl a během chvíle ucítil váhu dětského tělíčka na svých ramenech.
„Veselé Vánoce,“ objal ho Adam. Doktor Ivan Smíšek mrkal ze všech sil, aby zahnal slzy štěstí. Co mi to ten kluk dělá, neznáme se, jen tu pracuji a do roka na mě stejně zapomene, tak proč? nechápal. Bylo to kouzlo vánoc, určitě. Jiný důvod ho nenapadal, ani po letech nedokázal zapomenout na vánoční objetí, první po mnoha letech, což si do té chvíle neuvědomil. Příliš dlouho byl sám.
Když Adama propouštěli, cítil se podivně osaměle, jako by se loučil s dlouholetým přítelem.
„Nezapomeňte na svůj slib!“ křičel ještě z okna auta.
„Nezapomenu!“ Ne, plnil své sliby. Nezapomněl ani na Hanku. Začali spolu chodit a když jí vyprávěl o Adamovi, řekla mu, že občas vstoupí člověku do života někdo jen na krátkou chvíli, ale jedním pohledem odhalí nejniternější tajemství a zanechá silné vzpomínky. A je jedno, jestli je to partner, náhodná známost, nebo dítě, které potkáme na ulici, občas někdo jednou větou vytáhne napovrch něco skrytého a proto zůstává v lidských srdcích.
Nebo to také bylo kouzlo vánoc a s nimi to všechno pominulo. Nikdy se nedozvíme konec příběhu. Co však bylo jisté, nová kariéra doktora Zasmušilého jakožto velmi žádaného baviče v dětských nemocničních pokojích začala právě o vánocích toho roku.