Na ulici nekonečné čekání
Na ulici nekonečné čekání
Čekám. Nevím na co, nebo na koho, prostě čekám. Ne teď, ne dneska, celý můj život je čekáním. Přežívám, dokud nenastane čas. Ostatní to nechápou, ptají se mě, na co pořád čekám, ale já pro ně nemám odpověď. Kroutí nade mnou hlavou, lámou hůl. Prostě čekám, nic jiného nemá smysl. Co se děje je nedůležité, jen musím přežít, dokud to nepřijde. To je celé.
Proto jsem taky skončil tady, na ulici opírající se o stěnu. I teď čekám, tak jako po celý život. Jenže tohle čekání brzy skončí, stačí, když se objeví někdo, který mi zase dá práci a tak získám peníze, abych mohl dál čekat.
Ostatní mají nějaké cíle, v našem bytě, zavšivené špinavé garsonce, náš žije šest. Někdy i víc. Přicházejí a zase odcházejí. Někteří na dobro, jiní jen jdou za lepším. A ti méně šťastní se vrátí. Tak už to u nás chodí, myslí si, že je to jen přechodné období, potřebují rychle vydělat peníze, aby se zase postavili na nohy, ale většina z nich na to doplatí. Drogy a nemoci se nás drží jako ty vši, kterých se marně snažíme zbavit.
Jenže všichni mají jedno společné – chtějí se odsud dostat. I kdyby se museli stát hračkami zbohatlíků, jsou hnáni touhou vypadnout. A dokud mají tohle zoufalé přání, dokud mají cíl, dřou jako koně do padnutí a ti šťastnější opravdu odejdou. Pro ně jsem ještě horší, než feťák, ti alespoň vydělávají peníze na dávku, mají motivaci. Kolik vypjatých chvilek už jsme zažili, když jeden z nás najednou ztratil nervy, že se musí z toho pekla dostat. Já nikdy, protože nemám kam jinam jít. Moje apatie jen podlamuje vůli ostatních, vidí, kam to můžou dotáhnout, když tu zůstanou příliš dlouho.
Většina lidí o mě ani nezavadí pohledem, ale do téhle temné uličky se chodí jen za určitým účelem, třeba brzy najdu někoho, kdo utiší můj žaludek. Nezbývá mi nic než stát a čekat.
Nežebráme, tak hluboko nikdo z nás neklesl. Prodáváme se a to je pro mnohé ještě horší. Fízlové nás nechávají být. Nekrademe, nepřepadáváme lidi, nevraždíme. Hledíme si svého a oni taky. Vědí, že většina z nás nemůže za to, co musíme dělat. Hodně z nás uteklo z domova do města. Stíny na našich tváří prozrazují, co všechno jsme si museli prožít. Známe to všichni, ale nikdo o tom nemluví. Jedině o práci se občas smí mluvit.
Já jsem se sem dostal, protože mě to táhlo do města. Jako bych to něco, na co čekám, měl potkat zrovna tady. Nechal jsem studií, protože to nebylo důležité. Stačí jen čekat, tak proč platit školné? Přál bych si, aby přišel někdo a řekl mi, na co tu vlastně čekám. Jak to poznám, když ani nevím, jestli je to člověk, nebo věc?
Skláním hlavu, dneska nějak obchod nejde a přitom nutně potřebuji peníze. A taky vykoupat a nový oblečení by taky bodlo. Ani se jim nedivím, že si berou kluky jak vystřižené z billboardů. Oni se i dokáží usmívat, pro ně je to jen hra, ale pro nás tvrdá práce. Spousta z našich je nenávidí, ale mě je to jedno. Nejsme společníci, jen způsob rychlého uspokojení, my nejsme jako oni. Žádné hotely, velké postele a teplá sprcha, my si musíme vystačit s temnou uličkou.
Přemýšlím, kdy jsem naposledy volal rodičům. Nejspíš to bylo minulý měsíc. Měl bych se jim znovu ozvat, až budu mít zase peníze. Odešel jsem od nich skoro bez jediného slova, i když oni věděli, že k tomu musí dojít, věděli, kam mě to táhne. Občas zajdu k telefonní budce, hodím do ní pár drobných a vytočím číslo. Čekám, až mě spojí a pak už se ozve matka, v horším případě otec nebo bratr. Chvíli volá a pak zkusí moje jméno. Vždycky jsem to já, tyhle němé telefonáty.
Nechám ji chvíli mluvit, ptát se a přemlouvat mě, abych se vrátil. Pak řeknu jen jednu větu: „Ještě to nepřišlo,“ a zavěsím. Nic víc nemusím říkat. Stačí to, aby pochopila. Nevrátím se, dokud to nenajdu, žiju, ale pořád se potácím životem. Nevím, jestli ví, čím se živím, nejspíš ano.
Když zvedne telefon otec, většinou taky pozná, že jsem to já a zavolá matku. Teda pokud to nepoložím. Není můj biologický otec, jen bratrův. Občas mám ale smůlu.
„Tvoje máma tu teď není, šla s kamarádkou na kávu,“ řekne mi. Nastane ticho, protože ani jeden z nás nemá co říct. Nikdy jsme si neměli co říct. Nikdy mě nechápal, netušil, co se mi honí v hlavě. Nevěděl, jak moc mě ubíjelo už od malička moje neustálé čekání.
„Řeknu jí, že jsi volal, ano? Zkus to znovu navečer, nebo zítra.“
„Díky,“ zamumlám a ukončím hovor. Jenže znovu už nezavolám, na další měsíc mám hovor odbytý. Nebyla tam, má smůlu. Ten vzkaz stačí, stáčí na to, aby věděla, že stále ještě žiju, že tam někde ve špíně velkoměsta má stále ještě jednoho syna.
Nejhorší je, když to vezme můj bratr. Nejlepší je položit to hned, jak zaslechnu jeho hlas, protože on neumí nic než na mě křičet, jaká jsem špína. Ještě před pár lety mi normálně předal mámu, ale když mu bylo patnáct, všechno se změnilo.
„Proč se, sakra, nevrátíš domů? To tě tak baví žít v těch sračkách? Klidně si tam chcípni, ale pokaždé, když zavoláš, máma je z toho na dně. Každý měsíc se uráčíš utratit svý špinavý peníze, který bereš bůhví za co, a zavoláš jen proto, abychom věděli, že neležíš ve škarpě mrtvej, ale co je nám po tom? Ty už nejseš rodina, tak táhni do háje a nech nás na pokoji! Nech nás zapomenout, že jsi kdy existoval, že ten tvůj ksicht kdy spatřil náš domov. Kdybys byl alespoň trochu normální, mohl jsi jít na univerzity, mohl jsi být někde! Klidně se tam uchlastej k smrti!“ zarazil se, aby se mohl nadechnout, ale já ho už nenechal pokračovat.
„Díky,“ řekl jsem jako obvykle, jako by mi vůbec před chvílí nenadával, nekřičel na mě, ale místo toho mi prostě předal matku. Potom jsem to položil. Následujících pět měsíců jsem nedokázal vzít do ruky sluchátko. Brácha měl pravdu, jsem k ničemu a přece se nedokážu přinutit, abych to ukončil. Musím čekat, dál čekat na svůj osud.
Když jsem pak po půlroce zavolal domů, matka šílela. Řekla mi, že si myslela, že je už je po mně. Bratr se jí přiznal, že se mnou mluvil a dostal za to měsíc domácího vězení. V jejím hlase byla slyšet úleva.
„Měl pravdu,“ bránil jsem sourozence.
„Ne, on neměl právo rozhodovat, jestli smíš volat domů! My všichni o tobě rádi uslyšíme. A jak se máš, zlatíčko, už se vrátíš zpátky k nám?“
„Ještě nemůžu, musím dál čekat,“ odpověděl jsem klasicky tiše bez emocí. Propukla v pláč, zajíkala se, prosila mě, ať už toho nechám a vrátím se, zapřísahala se. Sluchátko mi vypadlo z ruky a já jako v transu opustil budku. Nemůžu se vrátit, musí pochopit. Ten žár, co mě žene vpřed, občas tak silný, až z toho šílím. Není místo pro nic jiného.
Zastaví se u mě muž a ukáže mi bankovky. Očima přejedu hodnotu a nepatrně kývnu. Odlepím záda od stěny a jdu s ním. Dneska večer konečně nasytím můj žaludek a pak budu pokračovat v čekání.
Čekám, nevím na co, ale stále čekat. Co se má stát? Co je mým cílem? Na to nedokážu odpovědět. Jen vím, že už je to blízko, někde poblíž to je a brzy se to objeví. Už brzy. Věřím tomu. Věřím, protože kdybych neměl tuhle naději, už dávno bych skončil s jehlou v ruce. Nezbývá mi nic než čekat, zatímco každý večer prodávám své tělo, abych měl na potravu a kde spát.
Čekám...
Parada
(Karin, 7. 1. 2020 22:30)