Ve škole jsem zjistila, že když píšu, lidi věděj co X_x TRAUMA! Takovouhle blbost číst X_x.Jo, a uvědomte si, že veškěré tréninky si vymejšlí můj mozek sám, co já vim, jak by to fungovalo doopravdy XD.
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Iriko stála u lesa a vyžívala se ve sluníčku. Byl krásný den a cítila se fajn. Zajímalo ji, co se bude dít, ostatně jako všechny. Nemusela moc dlouho čekat. "Zdravím, Iriko," ozvalo se a ona se s úsměvem otočila. Stáli tam Itachi a Genkai.
"Ahoj," pozdravila zmateně. "Dobrý den," dodala ke Genkai a chvíli se na ni dívala, než položila otázku, nad kterou přemýšlela.
Genkai vzhlédla, ale slova se ujal Itachi. "Genkai-sama si není jistá tvými schopnostmi. Dokážeš velmi dobře skrývat duchovní energii, aniž bys tušila, že to děláš. Tím nás mateš."
Iriko kývla. "A jak to chcete zjistit?"
"Podej mi ruku," řekla Genkai. Iriko natáhla ruku a Genkai ji uchopila. "Nelekni se, vysaju ti část tvé síly, abych zjistila, co od tebe můžeme očekávat."
"Dobře," souhlasila nejistě Iriko a sledovala, co stará babča udělá. Genkai přivřela oči a začala se soustředit. Iriko sledovala, jak se kolem jejich rukou vytváří modré světlo. Vyzařovala z ní a přelévala se do rukou staré paní. Chvíli to s úžasem pozorovala, a potom se jí zvláštně zamotala hlava a cítila se vyčerpaně.
Vzhlédla ke Genkai a chtěla ji požádat, aby přestala, ale to co viděla jí zarazilo dech. Místo staré dámy tu stála tak dvacetiletá dívka a přijímala její sílu.
Za půl minuty zář ustala a Genkai jí pustila ruce. V tu chvíli se Iriko znovu zamotala hlava a málem spadla, kdyby ji Itachi nezachytil. S vděkem se na něj usmála a srovnala se. Všimla si, jak se Genkai vrací její normální věk a fascinovalo ji to. Bylo to jako sledovat zrychlené video.
"Tak," řekla po chvíli Genkai. "Myslím, že s tvojí schopností ti bude moct Itachi pomoct, protože to také z části patří do jeho oboru. Možná není nejideálnější, ale není čas shánět kohokoliv jiného a věřím, že to Itachi zvládne, stejně jako ty. Budeš se učit léčit, Iriko."
Iriko kývla a usmála se. "To je super," uznala. "I když by byly lepší nějaké ničitelské síly hoděj se."
Genkai se usmála. "Dobrá, nechám vás tu pracovat, musím ještě pomoct Misakimu," s těmi slovy zmizela.
"Na shledanou," stihla ještě Iriko, ale už se jí nedostalo žádné odezvy.
"Takže budeme moct začít," ozval se Itachi a Iriko mu začala věnovat pozornost. "Léčení není přímo můj obor, ale vím toho docela dost. Mnohem lépe by tě jistě zaučil Misaki, ale na to není čas," pro Iričinu velkou úlevu. "Můžeš k léčení používat přímo duchovní sílu, což budeš nejspíš dělat ty. Hodí se nejvíc na zacelování ran a léčení jiných podobných zranění. Potom můžeš používat léčiva, jako prášky a rostliny. Ty se hodí proti otravě a vyčerpání."
"Tohle bude na zapamatování, co?" zeptala se Iriko trochu otráveně.
"Ani ne," zasmál se Itachi. "První se musíš naučit používat duchovní sílu. Na tom zapracujeme teď, pojď za mnou."
Vešli do lesa. Slunce tam tolik nesvítilo a všechno vypadalo tmavší. Procházeli vysokou trávou a Itachi zastavil. Rozhrnul trávu a odkryl malou železnou past na zajíce, která byla sklaplá kolem packy malého stvoření. Zajíček vyčerpaně ležel a oddychoval. Nohu měl ošklivě poraněnou.
"Chudák," litovala ho Iriko.
"Pytláci tu po okolí nastražili spoustu pastí, zvířata tím velmi trpí. Alespoň se jim můžeme pokusit pomoct," začal Itachi a otevřel kleště, kolem malé nožky. Zajíc neměl sílu ani utíkat, tak ho vzal do náručí a drbal ho za ušima. "Na zvířatech se můžeš dobře naučit používat svou sílu. Máš dobrou představivost?"
"Docela jo," kývla Iriko a opatrně hladila zajíce. "Proč?"
"U léčení si musíš představit výsledek a pomocí duchovní síly zacelit ránu. Představit si to místo naprosto zdravé. Pokud to ale uděláš špatně, můžeš raněného i zabít," vysvětloval Itachi a přiložil ruku na ránu. "Necháš sílu proudit do rány a představíš si ji vyléčenou. A rána se začne zacelovat," na důkaz toho mu zazářila ruka a rána pod ní se začala zatahovat.
"Páni," Iriko vše se zájmem a úžasem pozorovala. Rána za chvíli úplně zmizela a nezůstala po ní ani jizvička. Zajíc získal zpět ztracenou energii a zjistil, že má zdravou nohu. Chvíli si ji prohlížel a pak se s vděkem vymotal z Itachiho sevření a odhopkal na svobodu.
"Rozumíš tomu?" zeptal se a Iriko přikývla (si jednou tu hlavu ukejve). "Pojďme dál, myslím, že tohle nebyl jediný zajíc v celém lese."
Netrvalo dlouho než našli další sklaplou past. Itachi z ní vyprostil dalšího zajíce a položil ho Iriko do náruče. Iriko opatrně položila ruku na ránu a nejistě vzhlédla. "Říkal si, že když to zkazím, můžu ho i zabít," řekla bojácně. "Já mu nechci ublížit."
"Neboj se a zkus to, jsem tu, abych ti pomohl," povzbudil ji Itachi.
"Tak dobře," přikývla Iriko a zkusila nahromadit energii v rukách. Po chvíli se jí to povedlo a teď se pokoušela představit si zdravou packu. Vybavil se jí jen obraz zajíce běžícího po poli. Nedokázala ale ten obraz dost dobře udržet. Teď energii zaměřila na nohu zajíce a vypustila ji ven.
Lekla se, když zajíc zděšeně vypísknul a začal se cukat, a málem z něj ruce sundala, ale Itachi ji chytil za dlaně a dopomohl jí svou energií. "Nesmíš jí vypouštět tak prudce a takové množství. Pokus se jí koncentrovat," poradil.Iriko přikývla a pokusila se víc soustředit. Snížila sílu vyzařující z rukou, překvapilo ji, jak to lehce jde. Znovu si představila zajíce běžícího po poli.
Sledovala, jak se rána nejistě zaceluje a usmála se.
Brzy na to zajíc nejistě odhopkal, ještě byl šoku z první rány, Iriko se vítězoslavně usmála a řvala na celé okolí . "Já to zvládla!"
"Učíš se rychle. Zkusíme pomoct ještě víc zvířatům, pomocí toho se zlepšíš. Těch pastí tu bylo nejméně tucet," pochválil ji Itachi,v duchu si říkal jestly to ve zdraví přežije a dali se do tréninkového pátrání.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář