Alyssa
Mladá tmavovlasá žena s košem prádla v náručí vyšla z vesnické brány a vykročila podle potoka. "Poběž, Lisso!" zavolala na dceru, kterou zaujaly lesklé kamínky na cestě. Dívenka se otočila a rozběhla se za matkou.
Šly lesem proti proudu několik set metrů, až minuly místo, kde prala prádlo většina žen z vesnice. Žena ale pokračovala dál, až za zátočinu, kam už nebylo od vsi vidět. Vždycky se ostatních vesničanů stranila a oni jí nakonec taky. Oni se báli jejích zvláštních schopností, ona byla zvyklá na svou svobodu. Vesničané se k ní obraceli jen tehdy, když potřebovali pomoc - Gailen ( jak se žena jmenovala) byla totiž zručnou léčitelkou. Kdo je otcem její dcery, nevěděl nikdo, Gailen žila s dítětem sama. Snad jím byl potulný čaroděj, nebo hraničář, který neměl zrovna nic lepšího na práci.
Žena složila koš s prádlem u malé tůňky a chystala se k praní. Děvčátko si ráchalo nohy ve vodě a výskalo, jak ho voda studila. Gailen se usmála dceřinému nadšení, ale pak náhle ztuhla vprostřed pohybu...
"Alysso! Pojď sem!" zašeptala naléhavě a když k ní holčička přiběhla, přitiskla ji k sobě. "Pšššt!" sykla na dceru a obě strnuly. Bylo naprosté ticho. Právě to zkušenou léčitelku varovalo - ptáci zmlkli…
Zaslechla zapraskání větvičky a tiché, neartikulované zamručení. Poznala, jaký tvor ten zvuk vydal a reagovala okamžitě. "Poběž!" postavila dítě na nohy, chytila ho za ruku a rozběhla se. Za sebou zaslechla výkřik a potom těžké, rychlé kroky. Žena s dívenkou přebrodily potok a vyběhly do skal za ním. Gailen to tu znala dokonale a tak brzy našla místo, které hledala. Malou jeskyni, nebo spíš převis, velký právě tak, aby se tam schovala osmiletá holčička. Ve spěchu tam vtlačila svoji dceru a sklonila se k ní:
"Zůstaneš tady, rozumíš? Za žádnou cenu nevystrkuj nos, dokud neodejdou! Rozumíš?!"
"Mami," pokusila se dívka plačtivě odporovat.
"Poslechni mě!" vykřikla Gailen naléhavě. Zvuk kroků se blížil. "Mám tě ráda!" přitiskla léčitelka dceru na okamžik k sobě. Pak rychle vstala a běžela zpět k potoku. Její dcera vyděšeně sledovala, jak se k matce blíží tři postavy. Byli to skřeti. Viděla, jak matka vytáhla dýku a postavila se jim. Největší ze skřetů měl před ostatními dvěma trochu náskok. Vrhl se po léčitelce, ale ta překvapivě obratně uhnula a než se vzpamatoval, měl ostří dýky několik palců v hrudi. Beze slova se zhroutil a Gailen vytrhla zbraň z rány. To už se ale přihnali zbylí dva skřeti a zaútočili. Žena se bránila, ale byl to nerovný boj. S dýkou to uměla výborně, ale skřeti byli dva, měli ostré meče a dobré zbroje. Uhýbala před jejich útoky s rostoucím zoufalstvím v očích. Brzy ucítila za sebou nerovný břeh potoka a pochopila, že se blíží konec. Naposledy pohlédla směrem ke skalám, kde se skrývala její dcera. Tolik jsem ti toho chtěla ještě říct… pomyslela si. Na kluzkém kameni jí ujela noha, ztěžka dopadla na koleno a dýka jí vypadla z ruky. Vzhlédla a nad sebou uviděla chladné, bezcitné tváře skřetů. Zavřela oči a odevzdaně čekala. Čepel se mihla vzduchem a Gailen ji zachytila oběma rukama ve chvíli, kdy jí pronikla břichem. Dopadla na břeh, ještě zahlédla, jak se voda potoka barví její krví…a pak už neviděla nic.
Skřet vytáhl čepel z rány,otřel ji o ženin šat, pak kývl na svého společníka a odešli.
Dívka v úkrytu viděla všechno. Byla vyděšená tak, že nedokázala ani vykřiknout. Teprve až kroky obou skřetů zanikly v lese, vypotácela se z úkrytu a klesla na kolena vedle matčina těla. Po tvářích jí tekly slzy.
Mami! Mami!!!
Mami!
Alyssa se s trhnutím probudila. Vymotala se z pláště a protáhla si ztuhlý krk. Usnout opřená o kámen není pro páteř ideální, ušklíbla se v duchu. Odhrnula tmavé vlasy z obličeje a povzdechla si. Tenhle sen se jí nezdál už několik let. Chápala ale, proč se vrátil právě dnešní noci.
Vstala a pohlédla k několik metrů vzdálenému starému dubu, u jehož kmene byly dva hroby. Jeden byl starý, ale dobře udržovaný, na druhém byla hlína ještě čerstvá. Alyssa ho vykopala právě to odpoledne a dnešní noc, podle tradice, u něj držela stráž. Teď ale v Sivém hvozdu začínalo svítat a byl čas jít.
Dívka přikročila k oběma hrobům a vzpomínala. Na matku, na kterou už měla jen pár vzpomínek naplněných sluncem a smíchem, na její tragickou a zbytečnou smrt, i na Rhenna, který zemřel předevčírem a se kterým strávila posledních dvanáct let.
Dobře si pamatovala na Rhennův příchod. Po smrti Gailen se o ni starali vesničané. Najíst a napít dostala v každé chalupě, ale žádná rodina ji u sebe nechtěla nechat. Je přeci dcerou té léčitelky, která měla divné oči a vůbec byla dost…no…divná, říkali. A tak Alyssa utíkala do samoty. Toulala se po lesích a povídala si s ptáky, jako to dělávala maminka.
Jednoho dne seděla před vesnickou branou a povídala si s párkem červenek. Jedna jí seděla na rameni, druhá na prstu a vesele švitořily. Vtom obě strnuly a varovně zahvízdaly. Dívka vzhlédla.
Po cestě k vesnici kráčel muž. Byl už v letech, vlasy mu prokvetly. Opíral se o dlouhou hůl, na sobě měl šedý plášť z nějaké zvláštní látky, přes rameno nesl luk a u pasu meč. Určitě není zdejší, pomyslelo si děvče, protože místní muži obvykle nechodili ozbrojeni.
Kráčel pomalu a vypadal, jako že ho okolí vůbec nezajímá, Alyssa měla ale přesto dojem, že si všímá všeho. Když procházel okolo ní, věnoval jí krátký, ostrý pohled.
Zamířil do vesnice a zastavil se v hospodě. Objednal si černé pivo, a když mu ho hospodská služka Sára přinesla, zdržel ji.
"To dítě tam u brány," ukázal očima tím směrem, "co je zač?"
Sára byla hodná žena a Alyssy jí bylo vlastně líto. Bylo jí jasné, že její host je ranger, hraničář. Napadlo ji, že pro opuštěné dítě by byl ideální příležitostí. Mohl by ji odtud vzít pryč…a tak mu pověděla o dívčině matce, o její smrti i o tom, jak se teď Alyssy nechce nikdo ujmout.
Hraničář rychle pochopil, o co Sáře vlastně jde.
"Nepotřebuju pomocníka a nemůžu s sebou tahat dítě," odsekl nevrle.
"Ta malá nebude přítěží. Má výdrž, její matka s ní chodila po lese celé dny. Dost se vyzná v bylinkách," přemlouvala ho služka. "Umí mluvit s ptáky," dodala tiše. Lovec jí věnoval nedůvěřivý pohled.
"Ty červenky má nejspíš ochočené."
"To nejsou jen červenky. Všichni ptáci. Zapíská a přilétají. I její matka to tak uměla. Říkalo se…říkalo se že umí poručit i větru."
"Povídačky," zavrčel muž, ale zřejmě ho to zaujalo. Dopil a odešel zpátky k bráně. Opřel se o dřevěné hrazení a pozoroval dítě. Po chvíli přešel blíž a dřepl si naproti ní. Dívka jeho pohled nebojácně opětovala. Hraničáře překvapily její oči - byly černé, tak tmavé, že zorničky splývaly s duhovkami, což jim dávalo zvláštní hloubku. Nikdy takové oči u člověka neviděl.
"Ty červenky jsou tvoje?" zeptal se.
"Ne, ony jsou…svoje," odvětila holčička. "Přiletí si se mnou hrát, když zapískám." Všimla si lovcova nedůvěřivého pohledu a naštvalo ji to. Zvedla hlavu a krátce zahvízdala. Tři nebo čtyři vrabci vzlétli z blízkého křoví a přilétli k oběma lidem. Štěbetali a poskakovali okolo.
Muž uznale kývl. Viděl v životě už hodně, i lidi, kteří uměli zacházet se zvířaty. Ale necvičené dítě a takovéto schopnosti? Ta dívka ho začala zajímat. Znovu se zahleděl do jejích zvláštních očí, které mu připadaly tak nějak starší než děvče samotné. Jestli´s viděla umřít svou mámu, není se co divit, pomyslel si. Kdopak byl asi tvůj otec?
"Ty jsi hraničář?" zeptala se lovce. Přikývl.
"Z čeho je ten plášť?" zeptala se zvědavě a najednou natáhla ruku a zatahala za lem kápě.
"Všechno tě zajímá…" zasmál se muž.
"Vezmeš mě s sebou?" ptala se vážným tónem.
Rozpačitě vydechl a nevěděl honem, co odpovědět. Život hraničáře byl tvrdý a on nebyl zvyklý konat přehnané akty milosrdenství.
"Nebudu na obtíž. Moc toho nepotřebuju…vím, ze kterých bylinek udělat dobrý čaj a které jsou dobré na rány. Taky umím zabít kamenem vránu nebo sysla a uvařit je. A většinou nebrečím. Prosím, vezmi mě s sebou…prosím!" dívala se na něj se zoufalou nadějí a její pohled sjel hluboko a dotkl se ve starém lovci něčeho, čeho už se hodně dlouho nikdo nedotýkal. Ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že jí nedokáže odmítnout. Bylo rozhodnuto.
To sis tehdy nemyslel, že to takhle dopadne, viď, Rhenne? pomyslela si Alyssa, když hleděla na prostý hrob. Ale věci nejsou vždycky tak, jak si je představujeme…vlastně skoro nikdy.
Rhenn vzal dívku s sebou a strávili spolu dvanáct let. Za tu dobu vyrostla z dítěte mladá žena. Naučila se vyznat se v lese, ctít jeho pravidla a zákony a vážit si jeho darů. Naučila se lovit i ulovenou zvěř využít. Orientovat se podle hvězd, rozdělat oheň i v největším lijáku a všímat si nejmenších podrobností. Rozvíjela svoje znalosti bylin a léčitelství, protože každý lovec si musí umět ošetřit ránu - těm se nevyhne ani ten nejobratnější. Učila se trpělivosti i odvaze, zdrženlivosti i boji. Výborně střílela z luku. Hraničář ji také naučil šermovat i bránit se holí, vlastně využívat ke své obraně jakkoukoliv dostupnou zbraň - třeba i dřevěnou lžíci. Dívka ale nejradši používala svoji dýku. Byla to stejná zbraň, jakou se její matka tehdy bránila skřetům. Alyssa ji tehdy po její smrti sebrala, ani vlastně sama nevěděla kdy a proč - snad že chtěla mít na maminku památku. Byla zvláštní, lehká a přitom pevná a na čepeli měla vyryté ptačí pero. S Rhennem jí říkali Orlí dýka a Alyssu by moc zajímalo, odkud ji vlastně matka měla. Dostala ji od někoho nebo se dědila v její rodině? Nevěděla. Vlastně o svém původu nevěděla téměř nic.
Život s Rhennem byl místy dost těžký. Hraničář nedával nic snadno a Alyssa v prvních letech často večer, unavená a potlučená, kousala do přikrývky aby zdusila pláč. Později měli několik ostrých střetů. Hraničář uctíval Ehlonnu, bohyni lesa, ale Alyssa v žádné bohy nevěřila. Matka ji k tomu v dětství nevedla a pak už bylo pozdě. Navíc dívka vyrostla tak svobodomyslně, že pro ni bylo těžké podřídit se někomu, byť by byl starší a zkušenější. Byla rebelka a nerada poslouchala. Navíc nedokázala potlačit svou nenávist ke skřetům, která v ní hluboce zakořenila toho dne, kdy Gailen zemřela.
Rhenn ji měl přesto svým tvrdým způsobem moc rád. Naučil ji všechno, co znal sám, věděl, že dívka jinak nepřežije. A Alyssa mu úctu a náklonnost vracela.
Dospěla a trochu se zklidnila a oba cítili, že jejich společný čas pomalu končí. Rhenn stárnul. Krátil se mu dech a při jednom lovu ho rozzuřený divoký býk nabral na rohy. Lovec skončil zle potlučený a pak už se nikdy neuzdravil. Zůstával v jejich letním tábořišti a lovit chodila dívka sama. Oba věděli, že hraničář umírá. Když žijete tak dlouho v souladu s přírodou, dokážete pochopit její rytmus. Jen mladí a silní přežívají.
"Vezmeš si Stříbrosvit, Alysso," řekl jí jednoho dne, kdy už byl tak slabý, že nedokázal vstát z lůžka. Mluvil o svém šedém plášti, nejvzácnějším kusu oblečení, který kdy měl. Dívka se pokusila něco namítnout, ale zarazil ji unaveným gestem ruky.
"Nehádej se se mnou. Už nemám…moc času," rozkašlal se a Alyssa mu dala napít čaje.
"Vezmeš si Stříbrosvit. Mě…u starého dubu bude dobře." odmlčel se. "A ty pak běž. Hledej si přátele. Žít sám, to je nakonec vždycky na nic. Já žil sám většinu života a vím, o čem mluvím. Jednou tě někdo dostane…ale bude lepší, když na to nebudeš sama. Jsi chytrá a v lese se vyznáš…tak jen koukej dělat něco užitečnýho, rozumíš?" zavrčel, ale dívka věděla, že to nemyslí tak vážně. Stiskla mu ruku.
"Život je…jako řeka…a…řeku…nezastavíš." zašeptal ještě. "Přeju ti štěstí. Měl jsem tě…rád…i když jsi byla…ta nejpaličatější holka…jakou jsem kdy…poznal…"slabě se pousmál a zavřel oči.
"Taky tě mám moc ráda, Rhenne. Budeš mi chybět." vyrazila ze sebe Alyssa se staženým hrdlem. Z černých očí jí tekly slzy.
Pohřbila Rhenna u starého dubu, tak jak si přál. Teď tu pod rozložitým stromem odpočívali dva lidé, které na světě milovala nejvíc - Gailen i Rhenn. Alyssa věděla, že teď přišel čas opustit tohle místo, opustit Sivý hvozd, který byl naplněn bolestnými vzpomínkami, a hledat své štěstí někde jinde. Dokáže splnit to, co si hraničář představoval? Najde si přátele? Bude někomu užitečná? Nevěděla.
Sevřela jílec Orlí dýky a zabalila se do Stříbrosvitu. Nesla si tak s sebou dva předměty od dvou drahých lidí. Sbohem…budete mi chybět, zašeptala a naposledy pohlédla na oba hroby.
Pak se otočila, přehodila přes rameno toulec se šípy, tornu a nakonec luk. Navyklé pohyby jí dodaly ztracenou jistotu. Řeku nezastavíš, zopakovala Rhennova slova, nadechla se a odhodlaně vykročila do ranní mlhy.