Miloslav Šimek & Jiří Grossmann
Besídka žáků zvláštní školy
Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, ze kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího, než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise položila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytačkou, jako je otázka: "Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe?" Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: "Smetana, Fridrich Falcký", a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obdržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. "Co je větší - Čína nebo Vatikán?" Řekl jsem: "Vatikán." Začali kašlat. Povídám: "Čína." Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako voda, i když jsem každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si důkladně vše pamatoval a působil před žáky dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil, že kyselina sírová není žíravina. Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk zaslechne leccos i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: "Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst", aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mne opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. Za školou jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy Makarenka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách. Konečně nadešel kýžený den 1. září. Bohužel jsem zaspal. Ryhle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonili desátou. Začal jsem se tedy procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mně přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: "Máme tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!" Pak mě vedl do ředitelny. "Tento muž, pane řediteli," hlásil zezadu, "okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově." Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil."Je to trapný omyl, pane řediteli," bránil jsem se, "jsem nový učitel Vaník a šly mi pozdě hodiny." "Á, čekal jsem vás," řekl s ulehčením ředitel, "pojdte, kolego, 7. B na vás již čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída." "Nevadí," řekl jsem, "zvládnu je - ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáků?" Ředitel váhal. "Aspoň jeden," smlouval jsem. "Snad... cikán Masarovič..." pohnuly se ředitelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. "Masarovič, Masarovič," opakoval jsem si, "to jméno nesmím zapomenout."
Ze 7. B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne těší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. "To znám, také jsme to dělávali," řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic: "To znám, také jsme to dělávali." Vtom mě pinknul do hlavy globus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: "To znám, začneme zeměpisem." Třída zařvala: "Také jsme to dělávali!" "Tak dost!", okřikl jsem ty štěbetálky. "Nebo se strýček rozzlobí!" Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáků objevily hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. "Ještě jsem nezapsal do třídní knihy," koktal jsem, "kdo chybí?" "Masarovič," zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mdloby. "Jsou zde ještě nějací cikáni?" vyzvídal jsem v naději. "Nejsou, učiteli," neslo se učebnou a do tabule se zabodl nůž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: "Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře." Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. "Jdu mýt okna," začal jsem. Třída nechápala. "Přišel jsem uklízet," pokračoval jsem v přesvědčování. "Jsi učitel," odpověděla třída. Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.
Úspěchy Beatles, Rolling Stones, Kings a jiných věhlasných skupin nedaly spát mému otci. Zvláště, když se doslechl, že tito chlapci jsou na tom finančně lépe než naše rodina. Povoláním operetní tenor poznal otec zavčas úpadek tohoto žánru a rozhodl se jednat rázně. Opustil potápějící se operetní loď Franze Lehára i kankánové přítelkyně, odvázal se v koupelně ústřední melodií z Cikánského barona a spěchal na konkurs beatové skupiny Pilous. Vrátil se pozdě v noci a už ve dveřích ho postřelil dědeček v domnění, že k nám jdou sousedi zase krást. Během otcovy rekonvalescence byl klid. Zlé časy nastaly, když opět nabral sil a svolal celou rodinu do kuchyně. Tam předeslal, že sice nebyl u Pilousů přijat, ale přesto má své plány. "Peníze jsou třeba," řekl, "za týden máme platit plyn a potom přijde Mikuláš." "Nezoufejte," volala babička, "třeba něco nadělí a bude zase dobře." "Tomu nevěřte," opáčil otec, "pokud vím, Mikuláše dělá strýc Jóna a ten přinese stěží to, co mu dáme do košíčku." Po těchto slovech jsem vzplanul pro Dědu Mráze, kterého nám nabízeli v Pionýru. Nahluchlý děda dobře nerozuměl rozhovoru. "Kradou, kradou?" otázal se zcela nevhodně a začal nabíjet. "Mikuláš." šeptla mu do ucha sestra. "Už?" podivil se děd, ale přesto vsunul tlumok za okno, očekávaje nadílku. Otec pokračoval zvýšeným hlasem: "Všichni víme, že dědovy výhry ve střelnici nestačí krýt režii rodiny a náboje taky nejsou zadarmo. Musíme pracovat," skončila pak hlava rodiny. Po těchto slovech strýc Baloun omdlel a děda cvakal zásobníkem, aby nás přesvědčil, že neslyšel. Otec však nápor na nervy vydržel. "Založíme rodinný bigbeat" oznámil a pustil Luxembourg, aby nás zaujal. To probudilo strýce Balouna. "Už je po šichtě?" zeptal se nervózně. "Ta teprve přijde!" opověděl otec, a než si stačil strýc podřezat žíly, vstrčil mu do ruky kytaru. Pak už to šlo všechno rychle. Bratr dostal druhou, mně otec hodil basovku, maminku napěchoval za bubny. Babička přišla k saxofonu jako slepý k houslím. Děda, vida, že na něj nic nezbylo, začal roztržitě mířit po místnosti. Otec tuše nebezpečí, rychle se omlouval. Nepředpokládal prý, že při ztrátě 96 procent sluchu zbude dědovi v těch čtyřech ještě hudební. "A co Smetana?" broukl plačtivě dědeček. "Pravda," uznal otec, "dostaneš varhany." Děd spokojen a vyčerpán planým mířením usnul.
Konečně tedy nastala tvůrčí atmosféra. Shodli jsme se na základní melodii a otec udal rytmus. Po vlažném začátku nás to chytlo. Matka u bicích se rozehrála k nevídanému výkonu, my se řádně opřeli do kytar a babička vymáhala sólo pro sax. Tu nasadil otec zpěv. Propadli jsme extázi a přidali na síle. Babička šla do mostu. Vtom se probudil děda a v domnění, že Turci dobyli Českých Budějovic a táhnou na Prahu, nás šikoval do pole a zahájil střelbu z okna, volaje: "Hurá, hurá!" Naproti v devítiletce přinutili žáci učitelku chemie přerušit výuku a řadili se ukázněně na kraji chodníku, doufajíce, že zase jede delegace. Zmatek v kuchyni byl nepopsatelný. Strýc Baloun jako obvykle omdlel, děda rozdával střelné rány do zahrady, dávaje příkazy do zázemí, aby se tavily příbory, že brzy dojde munice, zatímco v ložnici sousedi vesele kradli. Konečně se děda domníval, že jsou Turci zahnáni a Praha zachráněna, a odešel spát za komín, aby měl rozhled, kdyby ještě k něčemu došlo. Zdrcený otec odvolal telefonicky všechna vystoupení, čímž rozpustil rodinný bigbeat. Nazítří odprosil Lehára a vrátil se k áriím. Kankánové přítelkyně znovu plnily náš byt.
V dětství jsem nepatřil mezi kamarády k nejštíhlejším. Mé ploché nohy se jen těžko daly nutit do klusu, nehledě k tomu, že přes bříško jsem s obtížemi sledoval výmoly a stružky. Postavičku jsem měl sice zdravě kyprou, ale o souměrnosti se vůbec nedalo mluvit. Kupříkladu na trenýrky jsem spotřeboval tolik látky, co moji vrstevníci na hubertus, a čapka svými rozměry připomínala kráter Etny. Přestože si na mně příroda zahýřila a vytvořila zvláštnosti, kterými jsem se lišil od ostatních dětí, nemohu říci, že bych nebyl v kolektivu oblíben. Hoši i dívky si rádi se mnou hráli a častokráte jsem býval i hlavním hrdinou dětských her a radovánek. Maně vzpomínám na nejoblíbenější hru naší třídy, která se opakovala i několikrát denně a v níž jsem byl vždy ústřední postavou. Byla to známá hra na fackovacího panáka. Byl jsem na škole tak populární, že i žáci z vyšších tříd si mě k této kratochvíli půjčovali. Také mezi učiteli jsem byl oblíben. Profesor biologie si mě dokonce vybral za svého milce a v hodinách výuky mě často používal jako názorné pomůcky. Dodnes vzpomínám, jak v sedmé třídě podle mne krásně popsal hrocha. Pouze učitel tělocviku mě nenáviděl. Nemohl zapomenout, že jsem rozšlápl kladinu a vytrhl kruhy i s kusem stropu, když mě na ně s pomocí kladkostroje zavěsil. Také mi vyčítal, že jsem zašlápl medicinball hluboko do parket. Snažil jsem se však vyjít s tělocvikářem v dobrém a dokázat mu, že jsem sportovec. Přihlásil jsem se proto na lyžařský zájezd, pořádaný školou. Učitel tím nebyl příliš nadšen, dokonce mi šeptal, že hory jsou zrádné, ale nedal jsem se odradit.Strýc truhlář přihobloval dva staleté duby a z mladých stromků, vyztužených ocelí, zhotovil hůlky. Pouze lyžařské boty jsem těžko sháněl. Číslo 64 nebylo ten rok nějak k mání. Ale opět mi pomohl strýc, upravil mi dřeváky do řemení, takže v pondělí ráno jsem byl na nádraží kompletně vybaven. Ohlásil jsem se profesorovi a optal se, kam že si mohu uložit dvoukolák s potravinami. Učitel zrudl a vzal mě do restaurace, kde se mě snažil opít starorežnou. Když mu došly peníze, plačky prosil, abych zůstal doma. Řekl jsem, že chci jet a na zdravém vzduchu zesílit. Tělocvikář volal, že jako Golem patřím do muzea rarit, a ne na zájezd. Nato mi přikázal, že se tedy musím starat sám o sebe a chodit nejméně 30 metrů za výpravou. Pak sáhl do peněz, vybraných od žáků na cestu, proklel mě a opil se sám.Zajel jsem s dvoukolákem na perón. Výpravčí se mě snažil vytlačit kusem kolejnice z nádraží, ale odfoukl jsem ho. Nastal čas odjezdu. Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Lokomotiva zabrala, ale vlak se ani nepohnul. "Máme málo páry," šeptal kdosi. "To dělá ten tlusťoch," mumlali jiní a ukazovali prstem na mé kupé. "Nezdržujte nás, sádlo," řekla jedna paní, "pospícháme." Ani jsem se nehnul. Byl jsem na podobné urážky zvyklý. Jednou, když jsme jeli s rodiči na výlet parníkem a skončili jsme na dně u Palackého mostu místo ve Štěchovicích, snažili se výletníci také svalit vinu na mne a spílali mi nejhoršími jmény. Náhle se vlak dal do pohybu a jeli jsme. Ne nejrychleji, ale pohyb to byl. Tři lokomotivy pracovaly ze všech sil a brzy jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně. Jenom mě překvapilo, že sníh podkluzoval. Byl jsem tak často na zemi, že se ani nevyplatilo vstávat. Než přijel jeřáb, byl čas k obědu. Ale přeci jsem se na horách vyznamenal. Při výletu po hřebenech, na němž jsem jen s námahou udržoval tempo spolužáků a vlekl 30 metrů za nimi svá dubiska, která měnila stezku v solidní kaňon, se nad námi náhle uvolnila mohutná vrstva sněhu. "Je konec," volal tělocvikář, "tlusťoch utrhl lavinu!" To mě urazilo. Zapřel jsem dřeváky o pařez a nastavil katastrofě záda. Ucítil jsem šimravý náraz. Za chvíli jsem otevřel oči. Spolužáci stáli seskupeni kolem mne a učitel mi líbal ruce: "Držíš lavinu, hochu!" "Vím," řekl jsem, "a budu ji držet až do jara, abych vás zachránil. Omluvte mě ve škole a přivezte mi dvoukolák s jídlem."
V dubnu lavina konečně roztála. S omluvenkou od Horské služby jsem se vrátil do školy. Pan ředitel s učitelským sborem utvořili půlkruh a téměř mě objali. Nato vystoupil předseda třídy Kamarýt a oznámil mi, že za můj čin mě pionýři berou mezi sebe. Postavili lešení a uvázali mi šátek, spíchnutý ze dvou prostěradel. Nejdojemnější chvíle nastala však tehdy, když do místnosti vstoupil tělocvikář. Přikročil ke mně, zamáčkl slzu a zlomeným hlasem šeptl: "Pojd si se mnou zacvičit, hubeňoure!"
JAK MI BYLO LÍTO DĚTÍ Z ROZVRÁCENÝCH RODIN
Mám to štěstí, že na rozdíl od jiných chlapců, kteří vyrůstají v neutěšených poměrech, já patřím do rodiny vyrovnané a spořádané. Kamarádů z rozvrácených rodin je mi líto. Nemají klid k učení. Takový Frantík Čermák se například při dějepisu omlouval, že není připraven, neboť otec s matkou spolu do pozdních hodin zápasili a on musel soudcovat. Také Quido Krump se při mateřštině omluvil, že nenese úlohu o pěnkavě, protože mu tatínek pokreslil písanku karikaturami matky a její matky. Ještě více je mi ale líto dětí, jejichž rodiče jsou rozloučeni. Onehdy přišel Arnošt Bínů na hřiště do půli těla natržen, neboť se jeho rodiče hádali, s kým má jít na procházku, a pak se o něj přetahovali. Karel Macák, co bydlí v čižáku u kašny, je zase napůl hluchý, jak se u nich doma křičí. To u nás je božský klid. Otec sedí celý týden v hospodě a maminka s panem Vránou jsou v obýváku taky jako myšky. Proto jsem měl ve škole dobrý prospěch a na vánoční besídce jsem byl odměněn brožovanou knihou "Dospíváte v muže". Šel jsem se do hostince otci pochlubit, ale řekli mi, že je doma, protože není pivo. Hrklo ve mně napětím a vyrazil jsem k domovu jako šílený. Po pěti letech uvidím zase otce v domě! A skutečně... Otec seděl v kuchyni za stolem, popíjel černou sedmičku, zatímco babička plakala, že jí bere medicínu. Maminka se tvářila nějak kysele a točila se kolem plotny. Přišlo mi na mysl, že musím využít otcovy přítomnosti a dát mu vánoční dárek, abych ho nemusel na Štědrý den nosit do výčepu. Také jsem byl zvědav, jakou bude mít otec radost, protože po loňském úspěchu s korblíkem jsem mu letos zakoupil ohříváček. Běžel jsem tedy do obýváku a hmátl do prádelníku, kde jsem měl svoje překvapení ukryto. Nahmátl jsem však pouze pana Vránu, který mě kousl do ruky a sykl: "Proč se hrabeš v čistém prádle, opilcův synku?" a snažil se píďalkovitými pohyby zavrtat se do utěrek. Zeptal jsem se pana Vrány hlasitě, co dělá obut u nás v prádelníku. "Nemusíš všechno vědět," odsekl mi a pak se zeptal, jestli je vidět. "Proč se neotážete tatínka?" opáčil jsem pomstychtivě. Vrána vyskočil a pravil: "Přišel jsem si vzít ručník, který jsem vám před čtyřmi lety zapůjčil, a nechci otce zbytečně upomínat, aby mu to nebylo trapné." Miluji pořádek, a proto jsem vyhrkl: "Máte-li s otcem tahanice o ručník, bude lépe, řeknete-li si to z očí do očí," a vykročil jsem ke kuchyni. "Ó, neruš otce," breptal Vrána, "vlastně ručník ani nepotřebuji, oschnu cestou," a zmizel kvapně oknem. Vzal jsem ohříváček a šel za otcem, když právě trhal třetí věrtel na naší chmelnici za domem. Dal jsem mu dárek a popřál veselých vánoc. Otec se mě zeptal, jestli jsem nezblbnul z piva. Začal jsem plakat a šetrně jsem mu připomenul, že není nikdy doma, tedy ani na vánoce nejspíš nebude. "Já, že nejsem doma?" rozčílil se otec, přežvykuje netrpělivě chmel, protože medicína došla a domácí pivo se teprve chladilo. "Pravda, byl jsem ted několik let pryč, ale víte o mně, kde jsem a co dělám. A abys věděl," pokračoval otec, "v neděli pojedem na výlet do přírody." Zajásal jsem a běžel oznámit mamince tu radostnou novinu. Když se pivo ochladilo, sedli jsme si v kuchyni kolem stolu a radili se, kam vyrazíme. "Do Třebáně," navrhla maminka, "tam jsme ještě nebyli." Ale otec, již nervozní, protože kolem domu přejelo auto se sudy, prohlásil: "Když se nemůžete dohodnout, pojedeme do Popovic. Prohlédneme si pivovar, ať kluk ví, kam půjde do učení." Maminka cosi namítala, ale otec řekl: "Mlčet, přijde to lacino, svezeme se tam autem z hospody," a se slovy: "Na zimu přikryjte chmelnici slámou," odešel do restaurantu.
Co zbývá ještě dodat - výlet do Popovic se vydařil. Já viděl své příští pracoviště, otec si přivezl sadbu chmele a maminka se seznámila s jakýmsi panem Vránou, který tam byl také náhodou na exkurzi. Nyní je u nás doma ticho a klid. A mně je čím dál tím více líto synků a dcerek z rozvrácených rodin.
Je mnoho věcí, které činí z chlapce muže. Dlouhé kalhoty, jiskrný pohled na lýtka kolemjdoucích dívek, cigareta potají vykouřená za sochou buditele, knoflíky v manžetách a v první řadě klobouk, symbol to dospělosti a mužství. Každý, kdo chce být vážen, přikryje temeno, aby si dodal důstojnosti. Diplomaté, myslivci, vyšší úředníci, umělci, fotbalisté 1. a 2. ligy, vedoucí obchodů, revizoři, ti všichni si zajišťují kloboukem úctu. I státní instituce nedovolí svým členům vyjít na ulici prostovlasí a vystavit se tak posměchu. Vzpomeňme jen přileb požárníků, slušivých čapek vojska, svižných jockeyských či bílých kšiltovek VB. Jako ostatní chlapci mého věku a vzrůstu toužil jsem tedy i já nesmírně po klobouku.Proto jsem se zaradoval, když týden před mými narozeninami rozrazil opilý nevlastní otec dveře do mého pokoje a zasténal: "Co chceš jako dárek od otčíma, Vašíku, abyste mě zase s mámou nepomlouvali, že všechny peníze prohraju v kartách s hrobníkem?" Ani v této dojemné chvíli jsem neztratil orientaci a tvrdě zasmečoval: "Chci klobouk, otčíme, všem chlapcům z naší třídy už hlavy zdobí." Otčím se zarazil. Bylo vidět, že počítal s nějakou drobností a volbu dárku nabídl jen v opilecké pýše. Snažil se získat čas: "Opravdu všichni mají ve třídě klobouky?" "Všichni až na Aleše Jarého, který trpí teplotami tak vysokými, že vždy nový klobouk propálí.""Změř se!" poručil otčím. Měl jsem 36,5. Pěstoun zklamaně protáhl tvář. "Kolik stojí taková rádiovka?" otázal se po chvíli. "Chci klobouk," poopravil jsem jej. "Tak tedy kolik stojí ten tvůj klobouk? Sázím, že pětka to spraví a parády bude habaděj." "Nejlevnější plstěný s modrou stuhou pořídíš za sedmdesát pět korun." Otec se chytil stolu: "Svůj týdenní výdělek mám vložit na tvoji hlavu?" "Máš přeci týdně přes tři sta, nevlastní tatíku," podivil jsem se. "To mám, ale víš co dneska stojí rum?" "Já si o klobouk neříkal," šeptl jsem vzlykaje. "No dobře, netvrdím, že ho nekoupím. Jenom se mi zdá dražší než alkohol, který jistě nehřeje o nic méně." "Ale děvčata jak se za mnou budou otáčet, až klobouk nasadím." "Klobouk, klobouk," bručel otčím, "kdybys měl na hlavě džber dehtu, otočí se i chlap. Asi z koupi sejde. Máš dost vlasů. Ještě by ti slezly."Vtom se otevřely dveře a vstoupila maminka. "Že hraješ karty, Arnošte," pravila k otčímovi, "to jsem spolkla, ale aby se u řezníka chlubil hrobník, že mu dáváš za každou hru dvacet korun diškrece, to nesnesu. Copak vlastně koupíš Vašíkovi k narozeninám?" "Klobouk přeci, právě se zde domlouváme." Maminka roztála: "Jsi hodný, Arnošte. Chceš k večeři svoji pochoutku?" "Opravdu budou brambory s rumem?" rozzářil se otčím. "To bych mohl pozvat i hrobníka." "Toho? Nikdy!" rozhodla matka. "Brambory vždycky nechá a cpe se jen omáčkou."Druhý den, jakmile se otec vrátil z muzea, kde měl dobře placené místo neandrtálce, vydali jsme se do města pro klobouk. Cestou jsem vyprávěl o nových modelech za osmdesát pět korun, ale v krámu převzal iniciativu pěstoun. "Chceme klobouk," poručil, "ať sluší a moc nestojí." Při pohledu na mne se prodavači rozklepaly nohy. "Nesmíte se zlobit, ale na pána asi nic mít nebudu." "Jak to?" rozčílil se otčím, "výklad je plný vzorů." "To ano, ale elipsy nevedeme." Pěstoun to vztáhl jako urážku na sebe. "Chcete se posmívat hlavě mého synka?" "To nechci, ale z obchodního hlediska vidím, že není nejkulatější." "Čtete noviny, vy kramáři?" rozčílil se otčím. "Víte, že máte před sebou hrdinu, který v deseti letech vběhl mezi dva vlaky, a vlastní hlavou zabránil katastrofě?" Vedoucí padl na kolena: "Vybírej, vybírej, vlakový hrdino. Sám ti nad párou elipsu zformuji." Začal jsem zkoušet. Pára šla naplno, ale žádný klobouk mi napadl. Prodavač byl zoufalý. Pak si vzal otčíma stranou a chvíli si cosi šeptali. "To je ono, dobrý muži!" zvolal pěstoun, vzal mě za ruku a vyvedl z krámu. Uronil jsem velikou slzu. "Neboj se Václave, klobouk bude," řekl otčím, "jenom ti trochu narovnáme hlavičku."Před nádražím jsme se zastavili. Otec zašel do přednostovy kanceláře. Za chvíli zavolali i mne. "Je to skutečně on!" zvolal přednosta, porovnávaje moji podobu s fotografií na zdi. Pohladil mne, raději po rameni. "Před lety pomohl železnici, dnes železnice pomůže jemu." Pak vydal nádražním rozhlasem pokyny: "Na kolej číslo tři přistavte dvě vlakové soupravy, směrem od Prahy a ku Praze." Otčím se šťastně usmál: "A ted, Václave, zbývá, aby sis to dobře vyměřil. Náraz musí jít z protilehlých stran." Sešli jsme na nástupiště. Zpráva o rekonstrukci srážky z roku 1960 se zřejmě rozkřikla, protože kolem kolejí bylo plno. Situace nabývala na dramatičnosti. Vlaky se rozjely, diváci ztichli, já tam skočil a perón propukl v nadšení.
Po zdařilém nádražním show jsme s otčímem v 17.55 vstupovali znovu do kloboučnického závodu. V hlavě mi sice trochu hučelo, ale přesto jsem zřetelně slyšel, jak prodavač jásá: "Výborně, mladý muži! Čtvereček už zformujeme daleko lépe!"
U nás v rodině máme zakořeněný odpor proti alkoholu. Pálenka k nám nesmí od té doby, co dědeček v alkoholickém opojení šimral základy domu trhavinou, neboť se mu zdálo, že vnučka špatně chápe jeho opilecký výklad o Vesuvu. Také otec alkohol nesnáší. Zejména pak po desáté sklence rumu. Matka se napila poprvé při svatbě a od té doby nevystřízlivěla. Bratr vůbec nepije a jistě jen neprávem se mu přezdívá Demižon. Je přirozené, že já, jsa takto přísně veden, jsem obcházel restaurace širokým obloukem a nenávistně plival na vývěsní štíty vináren. Také kamarády ve škole jsem napomínal, aby o přestávce naprolévali hrdlo výčepní lihovinou. Říkal jsem jim upřímně: "Volové, kdybyste nechlastali a za ušetřený peníz koupili si švihadlo a potýrali tělo!" Sám jsem jim šel nejlepším příkladem. Hned ráno, když jsem vstal ze žíněnky pod širým nebem, neboť otec propil postele a dům, rozhýbal jsem si tělo maratónským během a při jízdě vlakem zpět jsem na žáchodku prováděl ranní hygienu, omyl celé tělo, záda promasíroval erárním papírovým ručníkem a v kupé si napsal úkoly. O jídlo jsem také neměl starost. V nádražní restauraci se vždy něco z předešlého dne našlo, zvláště když jsem nebyl vybíravý. Nepohrdl jsem ani ováleným soustem, neboť tělo sportovce spotřebuje mnoho kalorií a neptá se, kdes je získal. Ve škole jsem se nejvíce těšil na hodinu tělocviku. Bohužel tělocvikář Haštal nepatřil k průkopníkům tělesné výchovy. Hodiny zanedbával, rozcvičku vynechával vůbec a k nářadí nás nepouštěl, abychom ho prý neohmatali. Zato se však věnoval vyspělé žákyni Kotyzové, které vysvětloval pod bradly základy sportovní masáže. Po vyučování, kdy všichni ostatní hoši kouřili za stodolou, jsem je vždy marně varoval slovy: "Volové, kdybyste nehulili a za ušetřený peníz koupili si švihadlo a potýrali tělo!" Po obědě, který jsem měl připraven u známého popeláře Kalouse, jsem šel na nedaleká jatka poměřit se s kamarády řezníky v zápase. Když jsem je všechny unavil, pustil jsem se do lesa pomoci dřevorubcům stahovat klády do údolí, neboť jim padla kobyla. Doma jsem se večer jen otočil, vzal si starší oděv a sváteční montérky zavěsil na strom, aby do neděle vydržely puky. A před usnutím pod širákem jsem při svitu svatojánských mušek ve sklenici prolistoval své album sportovců a na dobrou noc zulíbal fotografii Tamary Pressové, které si vážím pro její sílu chlapa a půvab Sněhurky...Tak ubíhal den za dnem. Mé tělo sílilo, svaly dosáhly tvrdosti kamene a při běhu jsem rychlostí připomínal pštrosa. Bylo mi dobře, když jsem se ve vypůjčených tretrách vznášel družstevními lány a dechu se mi stále dostávalo a svaly necítily únavu. Rolníci nechávali práce a selky mi s úsměvem mávaly šátky. Usmál jsem se na ně také a běžel dál. Ne, mně ještě nepřišel čas ohlížet se pořádně chlapsky po ženách, jak se říká- zakoketovat si s babama. Můj cíl sportovce byl jasný. Nejprve připnout na hruď olympijskou medaili a pak teprve ženu mezi atletkami si najít a o svatební noci ji na obě líce pocelovat. Však už to dlouho trvat nebude, kdy stanu na stupni vítězů v desetiboji. Pot se ze mne jen lil, ale v běhu jsem nepolevil, i když obloha hrozivě potemněla a zdáli hrom burácel. Vybíhal jsem pravidelným tempem strmý kopec. "I nad tebou, přírodo, zvítězím!" volal jsem, přestože mi přívaly vod zalévaly ústa. Vtom zahřmělo přímo nade mnou a blesk rozčísl blízkou borovici. "Startovní výstřel", pomyslel jsem si, "jako na stadionu. Zkusíš si finiš, Václave." A vyrazil jsem tryskem do louky...
Zde nalezený deník sportovce končí. Citujeme ještě zprávu z okresních novin:
TRAGICKÁ UDÁLOST Včera našli zemědělci svážející seno na louce u Kulturního domu (dříve u pastoušky) tělo mladíka, zasaženého bleskem při pondělní dešťové přeháňce. Jedná se o Václava Zoubele. Upozorňujeme pionýry, aby si vzali z této nehody příklad, jak správně říká tajemník MNV, což jim vzkazuje: "Milé děti, zastihne-li vás živel v poli, lehněte si do brázdy a odhodte vše kovové, například pluh. Nebo jděte do nejbližší restaurace a v klidu vyčkejte sucha. Jenom blbec, jako Zoubele, v bouřce utíká. Čest jeho památce!"
Ke konci školního roku se máme vždy na co těšit. Známky jsou již napsány, a tak kázeň povolí a školní budova ztrácí na vzhledu, neb nástěnky se neudržují, žáci nepřezouvají, tabule nemyjí a okna se nestačí zasklívat. Ředitel školy, který se necítí bezpečný ani za dveřmi trezoru, raději vypustí třídy na několik dní do přírody, aby předešel nejhoršímu. Této akci, která je maskována heslem "Pionýre, poznej krásy vlasti, kterou buduješ" se říká školní výlet. Maminky žáků, jejichž prospěch není valný, seženou autobus a učitel zeměpisu a chemie, známý alkoholik, vytýčí v jasné chvilce trasu. Byli jsme šťastni, že s námi pojede právě tento pedagog, jemuž přezdíváme Lomcovák. Touha po alkoholu ho zavedla tak daleko, že si nosí do hodiny lihoviny v dutém glóbusu, do kterého zarazil pípu v oblasti Hané. Inspektorovi pak tvrdil, že nejde o pípu, ale o památníček v místě, kde se narodil král Ječmínek.Tento učitel zeměpisu a chemie zvolil tedy za cíl výletu Plzeň. Odjezd byl stanoven také tradičně od vinárny Dubrovník v zavírací dobu v 6.00 ráno. Přišli jsme všichni včas. Maminky se trochu divily, když učitel Lomcovák vylezl zpod povytažené rolety ve tři čtvrti na sedm a se slovy: "Žízeň je věčná" si zavdal z mnoha čutor, kterými byl ověšen a o jejichž obsahu se nedalo pochybovat. Po doušku dopadl na sedadlo vedle řidiče a volaje: "Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!" usnul zdravým spánkem opilce. Na to jsme ovšem čekali. Začali jsme hrát karty, kouřit a prohlížet si speciální časopisy pro pány. Před Plzní Lomcovák jako zázrakem ožil. Obrátil se k nám a řekl, jako prý každý rok: "To je město piva, děti moje, a koho uvidím v hospodě, dostane dvojku z mravů." Řidič se optal, kde má zastavit. "Před denní vinárnou," pravil Lomcovák, "musím zajistit obědy." "Jaký bude program, soudruhu Lomcováku?" ozval se familiární hlas. Učitel chvíli váhal a pak určil: "Dopoledne vyplníme prohlídkou města z oken vinárny, po obědě se uskuteční branná hra v okolí Plzně." Všichni s programem souhlasili. Pouze šplhoun Čestmír mínil, že by se snad našel čas k návštěvě pionýrského domu a navázání družby s předním oddílem města Plzně. "A co o polednách zatančit na náměstí chorovod?" napadl ho Antonín Zvuk, o kterém jsme ovšem všichni věděli, že je nepřítelem našeho zřízení od té doby, co jeho otci udělali z řeznictví agitační středisko. Ale Lomcovák mu hned napravil hlavu: "Nech politiky, uličníku, hlavně že je co pít." Po těchto slovech si zhluboka přihnul z čutory. "Ta je," pravil a hned nás napomenul: "Ne abyste propadli démonu alkoholu jako můj dědeček, který nedbal varování, až se nakonec upil k smrti ve 117 letech při práci v lomu!" Autobus zastavil na náměstí před denní vinárnou Jitřenka. Spořádaně jsme vystoupili. Chod útvaru narušoval pouze vrávoravý krok Lomcovákův. Učitel i několikrát upadl. Vždy jsme ho zdvihli a on pravil: "Děkuji, chlapci, to nic. Jenom jsem se díval, neděláte-li při zemi nějaké hlouposti s děvčaty." Dopoledne ve vinárně ubíhalo vesele, neboť rozjařený pedagog většinu času prozpíval, doprovázeje se na skleničky. Po obědě Lomcovák ve chvíli, kdy vstal, aby nám dal povel k odchodu, usnul vestoje. Po třech hodinách, které jsme vyplnili bližším seznámením s dámskou obsluhou vinárny při hře "pojďme vedle na moment, šaty tíží jako cent", se učitel konečně probral z mrákotného zamyšlení a zvolal: "Já se vám divím, jak můžete trávit celý den v putyce, když venku tak krásně prší!"Vyrazili jsme. Ve švestkové aleji nás učitel seznámil s pravidly branné hry. On bude vůdce skupiny podloudných výrobců alkoholu, my pak budeme jejími členy. Nato rozdělil úlohy. Všichni budeme rychle sbírat švestky a pálit slivovici v přístrojích, které jsou v nedaleké jeskyňce ukryty od loňska, kdy se našim o rok starším spolužákům hra velmi vydařila. Vyrobenou slivovici budeme pak opět rychle nosit do jeskyňky laboratoře, kde on, pedagog, ji odborně stočí do připravených sudů. Kdo bude při pálení slivovice chycen příslušníky VB, prohrál a nesmí se k Lomcovákovi do smrti hlásit. Pak se začalo hrát. Lomcovák jako pravý pedagog byl chvíli tu, chvíli tam, ale přece jen nejčastěji v laboratoři, kde plnil soudky. Kvalitu si pochvaloval a stále nás vybízel k větší rychlosti. "Naplníte-li ještě těchto 36 soudků," volal, "neznám jinou známku ze zeměpisu a chemie než jedničku!" Zabrali jsme se do branné hry vší silou. Tekutina bublala v křivulích a švestek valem ubývalo. V jednu hodinu s půlnoci byly konečně soudky naplněny. Lomcovák nám rozdal medaile a blahopřál, že jsme zvítězili v branné hře. Nechal přistavit autobus a na našich sedadlech se uvelebily kulaťoučké soudky. "Na Prahu Vávro, na Prahu!" zvolal Lomcovák. "Před vinárnu Dubrovník, tam je náš cíl!"
Vrátili jsme se z výletu pobledlí, prosycení parami slivovice, a doma jsme dostali svůj bolestivý díl. Zato však na vysvědčení se nám skvěly jedničky, ze kterých se při bližším zkoumání nesla opojná vůně lihu.
V životě lidském nachází se několik pěkných momentů. První dětské krůčky, překonání strachu z polednice, vstup do Pionýra, vyloučení z Pionýra a od čtrnácti let pravidelné mejdany, kde se utuží kolektiv a pubertální představy nabydou konkrétních forem. Ani já jsem neunikl tomuto koloběhu. V osmé třídě jsem se sice podobným atrakcím ubránil, neboť mě půl roku trápila úplavice a musel jsem pak dohánět učení, ale když jsme končili devítku, naplnil se osud. Přišel den, kdy předseda třídy Vavřík Jan oznámil, že se v neděli koná u něj v bytě dýchánek na rozloučenou, neboť rodiče mají konečně noční. Pak obešel třídu s plechovou kasičkou a otázkou: "Kolik dáš na chlast?" Dal jsem dvě koruny a měli mě za blbce. "Základ je šedesát!" pravil Vavřík Jan, "ale můžeš dát víc." Dal jsem šedesát a šel domů plačky. "Copak je ti?" ptala se matka hned ve dveřích. Bylo mi jasné, že o mejdanu nesmím mluvit, a proto jsem zavtipkoval: "Ale platil jsem alimenty." Dostal jsem však takový výprask, jako bych je skutečně platil. Leč situace byla zachráněna. V sedm večer jsem se proplížil předsíní jako ohař, mumlaje: "To je zajímavé, že máme dnes večer školu..." A šel jsem užít za svých šedesát.V bytě u Vavříka Jana bylo rušno. Koberce stočeny před vraty, okna zatemněná, magnetofon hrál, rádio hrálo, gramofon hrál, Vavřík hrál na kytaru. "Á, Béda přišel," zvolal, sotva mě uviděl, a hned se zeptal: "Neseš chlast?" "Dal jsem přece šedesát," ohradil jsem se. "No dobře, dobře," hučel Vavřík, "já zapomněl, že jsi z lakomý rodiny." Sedl jsem si tiše do kouta a vyndal zeměpis, neboť mě přece jen tlačilo svědomí, že jsem doma zalhal. Kongo mě tak zaujalo, že jsem zcela přeslechl výzvu k přípitku. "Ty nebudeš pít, Bédo?" přitočila se ke mně na svůj věk markantně vyspělá Květa. Zavrtěl jsem hlavou. "Napij se a ukážu ti něco zajímavého," slibovala mi s úsměvem, který jsem neznal. Váhal jsem. "Vyber si, chceš whisky nebo něco jiného?" "Bylo by podmáslí?" rozpomenul jsem se na pochoutku svého dětství. Kupodivu nebylo. Všichni se smáli mé prostotě a Květa mi nic zajímavého neukázala. Usedl jsem tedy znovu k zeměpisu a obrátil na stranu 8, kde byl obrázek nahé černošky v nejlepších letech. Náhle se mi Vavřík nahnul přes rameno. "To je kousek," povídá, "pojdte se kouknout, holky, ať víte, jak máte vypadat." Všichni se kolem mne nahrnuli a shodli se na tom, že učebnice jsou dnes modernější a neškodí do nich občas nahlédnout. Pouze Kulíšek ohrnul ret a nezdál se být překvapen. "To je toho, utrousil, "listoval jste už letos někdo v biologii? Tak abyste věděli, za stranu 21 jsem dostal od jednoho chlapa z naší ulice sedmdesát pět korun. Tam je úplně všechno a je to popsaný." Nevěřili jsme mu. Vavřík vylovil z aktovky učebnici a nervózně v ní zalistoval. A skutečně - všechno bylo zakresleno jak náleží a popsáno tak dovedně, že se i světák Vavřík poučil. "Tak, měli jsme inspiraci," rozhodl poté zavíraje knihu, a ted vypukne zábava."Začalo se tančit. Koukal jsem na to jak vyjevený. Do tanečních jsem chodil pilně, kvapík tančím jako bodnutý včelou, ale tyhle divočiny, při kterých jsem jen těžko rozeznával, co je žena a co je muž, ty nás mistr neučil. Přesto jsem se ale dostal do kola. Květin tanečník, dýchavičný Albert, několikrát upadl. Nejprve na zem, potom do vany a nakonec do mdlob. V tomto stavu přes veškerou snahu neudržel tempo a Květa sáhla po mně. Se zeměpisem pod paží jsem se oddal rytmu. Mé černé galoše po dědovi jako by samy klouzaly po něčem, zanechávaly po parketách dlouhé černé pruhy a pokoj se naplnil tradiční vůní pole. Dotančili jsme a po chvíli se pilo. Náhle Vavřík vyskočil, pustil sklenici a vykulil oči na podlahu: "Co co co je to tu za rýhy?" Jeho zrak pak zajel na mé kaučukovky. "Co tančíš, když máš na nohou pluhy, ty burane," obořil se na mne zoufale. "Copak si dá máma namluvit, že tudy jel omylem traktor s hnojem proti mé vůli?" "Nevím," řekl jsem, "neznám tvou matku, ale neradil bych ti, aby ses smál mým botkám. Ty chodily, když tvůj otec běhal ještě bos!" Vavřík na mne skočil. "Nechte toho, kluci," volala Květa, "začínám striptýz!" Vavřík zapomněl na rvačku a hmátl po lupě. Květina produkce byla skutečně pěkná. Učebnice biologie byla proti ní reklamním letáčkem nevalné úrovně.Po potlesku se Květa oblékla už jen spoře, aby nenastydla od nohou, a zábava tak nabyla volnější úrovně. Chtěl jsem se také svléknout a ukázat, jak vypadá kulturista teoretik, ale napadlo mi, že bude lépe obnažovat se pozvolněji. A sundal jsem kožich. "Mohli bychom si zazpívat," volal Vavřík a vzal kytaru. Začal jsem broukat "Zítra se bude tančit všude," ale byl jsem překřičen nějakou nemravnou odrhovačkou o nevěře a to mi vzalo náladu. "S jakými lidmi to sedíš, Bédo," blesklo mi hlavou. "Rodiče tví se domnívají, že máš doučovací kroužek z jazyka mateřského, a ty zatím bohapusté orgie se synky buržoazními pořádáš a na chlípná těla dcerek kapitalistických ztroskotanců hladově se díváš!" Vstal jsem a začal řeč: "Vy jedni darmožrouti! Zatímco italský dělník stávkuje a kníže Rainier Monako opustiti nehodlá, vy se zde obnažujete a alkoholem za mých šedesát hrdlo proléváte do omrzení. Ne, ne, ne!"
Vtom zaharašil v zámku klíč. Vavřík pustil Olgu a volal: "Otec se vrací, všechno pryč!" Rázem bylo v bytě pusto. Všichni až na mne odešli oknem. Musím říci, že Vavřík senior byl muž činu. Ani se moc nevyptával, pouze láhve v duchu přepočítal, dámské prádélko okem znalce ocenil a už do mne bušil. Otlučen jako Karlův most po nájezdu Švédů jsem doklopýtal domů. Otvíral jsem dveře s obavami, neboť jsem očekával trest rodičů, ale přišla mi naproti sestra v nedbalkách. "Už spíte?" šeptl jsem bojácně. "Co blbneš, Bédo" řekla mi. "Naši jsou na schůzi, tak pořádám mejdan. Pojd dál a svlékni se do půl těla, abys mezi nás zapadl."
Naše rodina je nevelká. Oproti Šindelářům, kterých je 64, je nás dokonce hrstka. Ale ve světě, zejména uměleckém, už svůj zvuk máme. Praděd, zabalený do lví kůže, proskakoval ohnivým kruhem v cirkusu Busch, než uhořel, babička si podmanila svět odvážně tančeným kankánem a děd Bobeš proslul jako politický akrobat. Teta Ágnes měla největší bleší soubor ve střední Evropě, sestra pak namalovala velký obraz Taras Bulba před koncilem kostnickým. Otec spolupracoval na stavbě jakéhosi velkého pomníku na Letné a švagr ho boural. Pouze já jsem nějak nemohl proniknout do uměleckých kruhů. Proto jsem se rozhodl, že se stanu hercem. Ke zkouškám na AMU jsem se připravoval pečlivě. Doufal jsem, že moje vrozená koktavost nebude na závadu, protože Vašek z Prodané nevěsty také nemluví dvakrát plynně a jaká je to populární figurka. I potlesk sklízí na otevřené scéně a musí tři kokty přidat... Ve zkušební komisi zasedalo mnoho mně známých tváří v čele s panem Ducháčkem. "Nazdar, Karlíku!" pozdravil jsem, aby poznal, že netrpím trémou. Pan Ducháček dělal, jako že mě nezná, a něco si horlivě psal. "U toho budu mít protekci," usoudil jsem a vtlačil mu do ruky desítku Lip. Jako první vyvolali jakousi slečnu, která začala bez pobízení recitovat Máchův Máj. Bohužel se však už nedala zastavit, a tak nám příjemně uběhlo dopoledne. Moc se mi ty veršíky líbily, a když slečna s úderem dvanácté zvolala "Hynku, Viléme, Jarmilo!", začal jsem tleskat a žádat přídavek. Pan Ducháček se na mne zlostně podíval a já pochopil, že nechce, abych měl konkurenci. Vtom zaznělo volání: "Pan Pilous na scénu! Pan Pilous na scénu! Porota čeká!" Dvěma mocnými skoky jsem vběhl na jeviště. Z poroty se ozval smích. Urazil jsem se: "Moc se nesmějte, blbečkové, jsem tragéd!" Z mnoha působivých etud jsem se rozhodl pro němohru. Měl jsem v zásobě vyzkoušenou scénku "Lov na medvěda", kde se plně uplatňuje moje přesnost, hra svalů a schopnost improvizace. Uklonil jsem se a řekl: "Pantomima, pánové!" Kroužil jsem po jevišti jako brundibár a lovil to tupé zvíře. "Ted zasadím ránu nožem," upozornil jsem porotu. Ta mě sledovala v tichém údivu. Pan Ducháček spolkl hořící Lípu. Vtom jsem skolil bestii. "Stačí?" optal jsem se. "Stačí, panebože!" volal předseda a omdlel. "Vyhrál jsi, Pilousi!" vykřikl jsem, "nazvali tě bohem divadla a jsou v mrákotách údivem!" Tajemník mě požádal, abych opustil místnost. Nechtělo se mi, protože jsem mínil ještě přidat břichomluvecký kousek, balkónovou scénu z Romea a Julie, kde Juliin part mluvím perfektně bránicí, ale když i pan Ducháček mě jemně vybídl, abych vypadl a nezacláněl, hluboce jsem se uklonil a v rychlosti předvedl alespoň několik varietních kousků, aby porota viděla, že Frigova doba se navrací. Vsoukal jsem do žaludku za pět vteřin oponu a zmizel oknem bez otevření.
Za pár dní mi přišla obsílka. Nedočkavě jsem ji otevřel. Budete se divit, ale stálo tam, že na AMU pro mne není místečka. Dotázal jsem se telefonicky, nejde-li o omyl a zda si porota povšimla mých anglických triků s tradičními prvky jógy, ale hrubě mě odbyli a zavěsili. Pochopil jsem, že jsem se stal obětí intrik, jak už to v divadle bývá. "Ale nevadí," řekl jsem si, "Dalibor také neměl konzervatoř a jak hrál sugestivně na housle." A odepsal jsem na inzerát na místo pomocného herce do oblastního divadla v Podlesí v Orlických horách. Sbalil jsem si uzlík a odjel ke konkursu. V Podlesí mě přijali srdečně, nikdo jiný totiž nepřijel, a tak mě vzali. Pouze mě trochu zarazili, že šlo o ochotnický spolek. Staříček Holuša a herci pobírali pouze půl litru mléka s malým rumem za představení, takže jsem si musel vydělávat na denní chléb posluhou a, nestydím se to říci, i žebrotou. Láska k divadlu však zvítězila, i když musím říci, že divadelní sál v budově stodoly nebyl z nejvýstavnějších a co chvíli padaly došky. Osvětlení bylo chabé. Dost vadilo, že elektriku vyráběl nápověda liščím ohonem a ebonitovou tyčí. Přesto jsme díky nadšení hereckého ansámblu v krátké době nastudovali Shakespearovu hru Hamlet aneb kralevic dánský. Režisér mi přidělil roli huhlajícího ducha. Už na zkouškách jsem strašil pěkně a pak přišla premiéra. Stodola byla narvaná k prasknutí, přišli i lidi. Otevřela se opona z pytlů, pár slov a jde duch. To jsem byl já. Pomyslel jsem si, zahlédnuv novináře z Hradce: "Pilousi, ted musíš zaujmout. Přišla tvoje chvíle." Obrátil jsem do sebe půllitr koziny a vyhoupl se anglickým trikem na jeviště. Začal jsem strašit tak silně a mocně, až jsem se sám vyděsil a utekl z jeviště. Ale nic. Znovu kozina, anglický trik a jsem znova před lidmi. Koukám, kde je Hamlet. Chvěl se strachy pod lipkou. Byl mi ho líto, ale blesklo mi hlavou: "Podlesí. Hradec. Praha." a šlápl jsem na to. "Huhů, huhů," zařval jsem mocně. Několik dětí začalo plakat. "Pilousi, děláš to dobře," řekl jsem si a zapálil kulisy, aby na mne bylo lépe vidět. Nemusím snad dodávat, že jsem stále křičel text role: "Huhů, huhuhuhů!" Přední řady se hnaly ke vchodu, zatímco zadní byly už dávno venku. Stodola vesele hořela a plamen mohutně osvětloval mé anglické triky. Bylo to nádherné. "Schovej si svou ebenovku!" volal jsem na nápovědu, "takhle se dělá světelný park!" Vtom mě režisér srazil zákeřně k zemi, podal mi písemnou výpověď a šel hasit. Tak skončila má první a poslední role. A já dodnes přemýšlím, byl-li to úspěch či ne
Ve škole jsem prospíval středně až špatně. Přestože jsem dělal, co se dalo, dokonce jsem se i učil, dobrá známka se ke mně nikdy nepřitulila. Zato špatných známek, zejména nejhorších ohodnocení, jsem byl spolehlivým konzumentem. U nás doma bylo sice nejvyšší vzdělání dvojtřídka, ale přesto, když jsem potřetí opakoval, nakládali se mnou velmi tvrdě. Dědeček, ač známý negramota, který se s přáteli dorozumíval dušenými výkřiky "Ej, ou a cha!" mě za neznalost počtů napínal na skřipec, zděděný po pradědovi, jenž byl drábem na panství knížete Valdštejna. Můj tatík mne trestal pravidelně a spravedlivě. Ač sám školy nikdy nepoznal, vlastní pílí dopracoval se znalosti pěti písmen, a na glóbusu dovedl ukázat Kamčatku už na třetí pokus, pročež byl zván jako známý rusofil na besedy s občany. Vždy při sobotě mě přezkoušel z probrané látky. Otevřel učebnici, namátkou ukázal na otázku, v níž se vyskytla písmena, jež důvěrně znal, a řekl: "Čekám, hlupče!" Odpověděl-li jsem špatně, ztloukl mě potěhem a pak jsme dlouho do noci opakovali ve slabikáři jeho pět oblíbenců. Odpověděl-li jsem náhodou správně, zbil mě ještě víc, že se nad něj, samouka, vyvyšuji. Pak mi nařídil přinést glóbus a do ranních hodin na něm vyhledával Kamčatku, aby se uklidnil. Maminka, jež chodila kdysi dávno do soukromé školy v Brdech, mě netrestala, neboť tušila, jak je učení těžké, a proto byla ráda, že jsem se prokousal až do osmé třídy. Strýc Řehoř z otcovy strany, mnohokráte trestaný kasař, to sice pokládal za zbytečnost a tvrdil, že do školy stačí chodit pouze týden, jen co si člověk okoukne zámky, ale na toho jsme v rodině nedali, protože jeho motáky z vězení byly málo čitelné, a nakonec mně samotnému nastaly jiné starosti. Bylo třeba najít si zaměstnání. "Kam se, ptáčku, kam schováš?", ptával jsem se často sám sebe. Budu snad botky šít, hoblíkem se ohánět, preclíky motat, pivko točit či dlažební kostky do obrazců rovnat? Pravda, ve skrytu duše jsem toužil po aktovce diplomata z jemné sobolí kůže, ale nahlas jsem to nikdy neřekl. Až jednoho dne ráno po zvonění vstoupil do třídy učitel Kotek, pohladil mě po temeni a šeptl: "Přijedou soudruzi z Ostravy pozvat tě mezi sebe. Mnoho štěstí," a ukápl mi velkou slzu na žákovskou knížku. Dveře se otevřely, vstoupil ředitel, za ním pak tři havíři se čtyřmi kahany a začali nám vyprávět o sluníčku a krásách přírody. Několik minut hovořili o Tatrách, pak v myšlenkách zalétli na Dubrovník a nakonec se jakoby mimochodem zeptali, kdo z nás se půjde učit horníkem. Nikdo nezvedl ruku. Pouze já jsem povstal a otevřel ústa k řeči. Pan učitel mě zarazil, ohlédl se na ředitele a sykl: "To je moje dílo, pane řediteli. Doufám, že nyní si mé práce povšimnete a osvobodíte mne od ponižující dřiny na školním pozemku. Nenávidím rýč a krtky!" Pan ředitel jen kývl hlavou. Učitel Knotek se usmál, znovu mě pohladil a pravil: "Břéťo, vím, že máš mezery, ale z mých předmětů, to jest z češtiny, ruštiny, němčiny, zeměpisu, dějepisu a občanské výchovy ti známku zlepším o čtyři stupně. Máš mé slovo." Pak řekl: "Sedni si chlapče, vychutnáme tu radostnou chvíli ještě jednou." Pan ředitel, kterého jsme měli na biologii, chemii a fyziku, zvolal: "Ano, opakujme ještě jednou triumf našeho jedničkáře. Já mu totiž zlepšuji známky, jako že jsem ředitel Doucha, v průměru o čtyři až pět stupňů. Blahopřeji ti, premiante, zachránil jsi čest školy!" Učitel a ředitel se postavili do pozoru a zanotovali: "Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, já se učím na horníka, ten dnes svět svou prací podpírá." Havíři zažehli kahany a slavnostně jimi kývali směrem k mé lavici. Majestátní chvíli dokreslil školník Bacík, který náhle vstoupil do třídy, v každé ruce pytlík s koksem a na hlavě doutnající briketu. Jeho děti, pomazané mourem, rozvinuly přes celou třídu heslo psané uhlem: "Dřív měl horník suchou skývu, dnes má Břéťa lásku kolektivu!" Když i školní lékař vstoupil do učebny se symbolickou bedničkou živočišného uhlí, zjednal si učitel Kotek gestem císaře ticho a optal se znova mohutným hlasem: "Kdo se hlásí do hornictví?" Všechny zraky se upřely na mne a učitel mne vyvolal. Povstal jsem a pravil: "Já to určitě nebudu!" Nastal všeobecný zmatek. Nikdo nebyl schopen slova. Pouze školník Bacík smetl žhavou briketu s hlavy a řval: "Tak prosím, on ne a já se tu pálím jako Hus!" Havíři tiše sfoukli kahany a ředitel se nebezpečně nahrbil. Učitel Kotek, který dostal barvu brčálu v letním slunku, zvolal: "Co to znamená, Břéťo, víš přece, jaké máš vysvědčení!" "Vím," pravil jsem, "od vás a pana ředitele mám samé jedničky. Kazí mi to pouze dvojky z kreslení a hudební výchovy. I tak jsem ale první ve třídě a budu diplomatem. Už jsem si vyhlédl aktovku z jemné sobolí kůže."
Některé atrakce, jimiž nás příroda zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení, tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morganu, jezinky, sennou rýmu a daně. Na druhé straně jsou však v přírodě živly, i nebezpečné, které nemůžeme opomíjet a podcenit. Na prvním místě je to voda. Možná, že někteří jste ohrnuli nos, ale musíte si uvědomit, že voda je i v rumu. Už z tohoto důvodu je zapotřebí vycházet s tímto zajímavým živlem v dobrém. Jsou odvážlivci, kteří si s vodou přímo tykají. Ráno s ní myjí tvář, večer půl, sprosťáci pak i celé tělo a zuby.V naší rodině, musím to přiznat, jsme neměli vodu příliš v lásce. Ne, že bychom nepili rum, to ano, v tomto směru nemohu rodinu pomlouvat. Vždyť už při snídani rozdával otec decky pro zahřátí a sám pak se zahříval celý den, ale mám na mysli tu vodu, jak ji znáte vy - tu původní vodu pramenitou. Tak tu nám dokonce doma dlouho rodiče zatajovali. Ostatně nedalo jim to ani moc práce, neboť vodovod byl přes dvůr na pavlači sousedního domu a při dešti otec tvrdil, že z nebe padá síra. Dnes s odstupem času s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem, a když nás všechny spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třináctku. Zajímavé je, že tento otcův trik sousedé nikdy neodhalili, i když domovník Jícha našel jednou ve svém půllitru celuloidovou rybku a kus žínky.S vodou nás děti seznámila podrobně teprve škola. Nejprve se učitelce zdálo podezřelé, že si o přestávce myjeme ruce v láhvové dvanáctce, a když jsme pak na vycházce při dešti zděšeně volali "Síra, síra!" a hledali úkryt v průjezdu, začala se o nás zajímat. Po dlouhém vyptávání navštívila náš byt a za uzavřenými dveřmi cosi křičela na tatínka. Obsah jejich rozhovoru nám zůstal utajen, ale výsledky tu byly. Sobotní pivní seance s přáteli otec zrušil a po okolí se rozkřiklo, že jsme zchudli. A tak jsme se po návštěvě paní učitelky poprvé koupali ve vodě. Byl to hezký pocit, i když už nebylo tolik příjemné usrknout ze sprchy a pěna se musela tvořit uměle za pomocí saponátových přípravků. Zato tělo nebylo po umytí tolik lepkavé, nehledě k tomu, že nás méně vyhledávaly mouchy a vosy. A potom to léto. Ted, když jsme už skoro na sto procent věděli, že v řece není síra, ale voda, nebáli jsme se vmísit mezi děti na břehu a osvěžit se jako ostatní. Bylo to mnohem krásnější dovádět ve vlnách, než když nás otec v parnu poléval na balkóně chlazenou gamzou. (Na což se vždycky těšil jeho přítel notorik, který hned po osvěžení stáhl jazykem náš balkón z nejhoršího.) Jenom nás mrzelo, že neumíme plavat. To víte, tempa chtějí prostor, a i když pivo dobře nadnáší, ve vaně je těsno. Proto jsme uvítali akci "Každý občan plavcem", která se rozběhla na našem obvodě na plné obrátky. Výcvik nás nejmladších dorostenců měl na starosti důchodce Vlček, bývalý plavecký rekordman, který v roce 1916 zvítězil v mimořádném vytrvaleckém závodu "Čubou do Hamburku".Vlčkovy metody výcviku byly od samého začátku svérázné a směřovaly k tomu, abychom se ve vodě cítili opravdu jako doma. Proto nám ušil igelitové šaty vlasní kostrukce, které se po oblečení naplnily z dovedně skrytého kapsovitého trychtýře vodou. "Tento skafandřík," prohlásil Vlček začátkem března, "Budete nyní nosit stále místo svého občanského oděvu. Je módně řešen, a proto ho neodložíte ani na plese. Pouze večer povoluji vypustit vodu kohoutkem v levé nohavici a igelit zavěsit na ramínko. Neznamená to ovšem, že na noc se s vodou rozloučíte. Kdo chce dosáhnout mé úrovně a podívat se někdy čubou do Hamburku, bude spát ve vaně, či v bazénku z PVC, který vám rodiče jistě rádi koupí." Po těchto slovech se s námi na tři měsíce rozloučil.Nutno přiznat, že Vlčkovy rady nenalezly v domovech jednoznačné pochopení. Někteří rodičové nejenže nekoupili svým ratolestem bazének z PVC, ale dokonce jim zakázali do plaveckého kroužku chodit.Zbytky našeho oddílu se sešly s plaveckým mistrem Vlčkem počátkem července u řeky, v místech kde stál důchodcův příbytek, hausbót Hamburk. Na daný pokyn jsme se svékli do plavek. Igelitový oděv slavil první úspěchy, neboť všichni už jsme v lecčems dosáhli trenérovy úrovně. Naše vylouhovaná, scvrklá těla byla od důchodcovy postavy téměř k nerozeznání. Však také na nás bývalý rekordman hleděl se zalíbením. A pak začal vlastní výcvik."Nebudu vás učit styly umělé," prohlásil Vlček. "Kraul, motýlek, prsa a znak jsou pastyly, které vymyslel člověk ve své pýše, neboť se zaslepeně domnívá, že je králem zvířat. To je ovšem nesmysl. Jsme soudní lidé, a proto nebudeme při plavání napodobovat ani rybu, ani žábu, tím méně delfína, zkrátka živočichy s vodou srostlé. My se poučíme od tvorů suchozemských, s námi se přátelících a nám věrných, to jest psů." Pak důchodce vhodil svého kokršpaněla do vodního toku a ukázal na zmítající se zvíře prstem: "Dobře se dívejte, jak to dělá. Plave nejideálnějším stylem, to jest čubou!" Svérázné metody trenérovy dostoupily v tomto okamžiku vrcholu. Rozjařil se, hulákal a oči se mu divně leskly, když nás začal strkat bidlem do vody, volaje: "Napodobte psíka!" což se nám moc nechtělo, neboť kokršpaněl mezitím podivně zmizel ve víru pod jezem. Nic jiného než napodobit nebohého tvora nám však nakonec stejně nezbylo, neboť hloubka v těch místech byla dobré tři metry. Hrabali jsme zoufale rukama, nohama a jakž takž jsme se drželi nad vodou. Někteří z nás, v touze napodobit psa co nejvěrněji a neklesnout ke dnu, i hlasitě štěkali. Situace se však záhy stala kritickou. Naše údy, nezvyklé psím pohybům, umdlévaly a ústa jen stěží lapala po vzduchu. A když se někteří přece jen doplácali ke břehu, srážel je fanatický trenér za volání, že Hamburk je ještě daleko, zpět do živlu. Zmocnila se nás panika. Jeden břeh byl obsazen bláznem Vlčkem a kontrolován bidlem, druhý pak byl pro nás nedostupně daleko. Drželi jsme se nad hladinou skutečně jen vůlí. Nikdo by nevěřil, jak je čuba vyčerpávající styl. V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc. I když se fanatický stařec na břehu snažil naše volání přehlušit zpěvem veselé plavecké písně, přeci jen se našli občané, kteří nás přispěchali vytáhnout. Vlček nevěděl, kam dříve obrátit své bidlo, zda proti nám, či proti příchozím, a začal s ním proto mávat jak na kajaku. Naši zachránci začali ustupovat, ale přeci jen na chvíli odvedli šílencovu pozornost od břehu. Toho využil můj bratr, který zřejmě pochytil od kokršpaněla nejvíc. Vydrápal se z vody, po čtyřech doběhl k Vlčkovi a s psí silou se mu zahryzl do lýtka. Důchodce pustil bidlo a ač poraněn, skočil do řeky a propagovaným stylem zmizel v dálce. Byli jsme zachráněni a tím definitivně skončil náš plavecký výcvik.
Za týden jsme se dočetli v novinách, že v Labi u Hamburku byl rybáři uloven nevídaný sumec. Ovšem my víme své.
Všichni ti hoši, co ztratili srdéčko, se mnou budou souhlasit, že dívky mají různé zájmy. Ale my, mládenci vroucně zamilovaní, se jim snažíme vše vyplnit, aby láska stála na pevných základech. Jestliže horuje dívka pro vaření, přijdeme na schůzku s kyticí česneku, je-li spíš pro rodinu, poohlédneme se po zatoulaném děcku, a má-li ráda zvířata, jsme denními hosty u rasa, kde smlouváme ceny psů a koček. Jeden můj přítel měl dokonce dívku tak rozmarnou, že bruslila, a on pak musel v srpnu vyrábět v chladničce led, sestavovat na dvorku z krychliček kluziště a svým dlouhým tělem tvořit mantinel. Já jsem však měl v lásce nevýslovné štěstí, jako snad všichni krasavci - athléti. Moje vyvolená milovala přírodu, výlety a zdravý lesní vzduch. Nejčastěji jsme chodili do lesa, hrát si na schovávanou. A že se Bertička uměla dobře schovat! Nikdy jsem ji nenašel. Jak jsem pak byl šťasten, když mi ji večer na mýtinu, kde jsem plakal, přivedl mladý myslivec. Vždy jsem mu děkoval, odměnil ho penězi a poručil Bertičce, aby svého zachránce políbila. To víte, zdráhala se, ale když jsem si dupnul, byl to polibek, jaký jsem já nikdy nedostal. Ano, v přírodě jsme s Bertičkou zažili nejkrásnější chvíle, a proto není divu, že jsme se do ní stále vraceli a těšili se na dovolenou, kterou jsme mínili prožít na samotě, daleko od lidí. Bertička vybrala Slapy. Celý rok jsem šetřil, k zaměstnání poštovního zřízence přibral převoznictví v Podolí a v noci jsem žebral. Tak jsem se v červenci mohl Bertičce pochlubit třemi novými stokorunami, za kterými se skrývalo odříkání, ale také příslib budoucího štěstí. Vždyť až děvče přidá své úspory k mým, budeme disponovat pěknou částkou na rozhazování... A také jsme disponovali. Na parník do Slap jsme nasedli se společným jměním 306 korun. Bertička se sice trochu zlobila, že jsem našetřil tak málo, ale když viděla, že jsem si na lodi našel zaměstnání jako pomocník topiče, vše mi odpustila a klidně tančila na palubě. Chvílemi jsem nahlédl okénkem na parket, abych viděl, jak je Bertička šťastna. A v jednom okamžiku, kdy jí sukně zavlála v bujném veselí, zahlédl jsem poprvé v životě i její nožku. "Pěkné děvče máš, Artuši," řekl jsem si a začal přikládat jako šílený do kotle, abychom byly co nejdříve v našem hnízdečku lásky. Parník nabýval na rychlosti, předháněli jsme autobusy a ožebračení rybáři zlořečili třímetrovým vlnám, ve kterých jen těžko držela žížala na háčku. Těsně před Slapy se udála nepříjemná příhoda. Právě, když jsem se zeptal, kolik činí moje odměna, za práci v penězích, začal mě kapitán pohlavkovat kotvou. "Propálil jsi kotel, hlupáku, a bude tě to stát 320 korun!" Můj sen o lenošivé dovolené se rozplýval. Zavedl jsem kapitána k Bertičce, která právě na palubě děkovala myslivci polibkem za záchranu. "Je zde myslivec," vyhrkl jsem šťastně. Trochu se lekli. Padl jsem před ním na kolena: "Náš strážný andílku, nebe tě snad sesílá v kritických chvílích. Pomoz i ted a půjč mi 14 Kčs na zaplacení dluhu." Kapitán se mezitím dlouze zadíval na Bertičku a pravil: "Slečna musí jít ovšem podepsat protokol." Po půl hodině, zatímco jsem z vděčnosti vyčistil myslivci pušku, vyšla zářící Bertička z kajuty. "Kapitán rozhodl," oznámila, "že pokuta činí jen 150 Kčs." "Juchú, přece bude krásná dovolená," vykřikl jsem. Kochal jsem se malebností Slapského jezera a toužebně očekával okamžik přistání. Po dvaceti minutách jsme se konečně blížili k přístavišti. Odrazil jsem se mohutným skokem a hupnul na můstek. Bohužel jsem se netrefil. Jen jsem se však trochu prošel pod vodou a už jsem byl zpátky nahoře. Chtěl jsem Bertičce pomoci na břeh, ale myslivec ji už nesl v náručí. A přiznám se vám, v tom okamžiku jsem měl toho zeleného chlapíka dost. Bolelo mě, že lidé z lodě se domnívali, že já ani ke své snoubence Bertičce nepatřím. "Musíš ho urazit, panáka lesního, Artuši," rozhodl jsem se, vsunul mu do ruky 1,40 Kčs a řekl: "Děkuji vám za pomoc, sluho, a ted se zase klidte do houští. Už vás nebudu potřebovat." V ten moment jsem dostal ránu pažbou. A tak jsme se znovu spřátelili a začali si tykat. Po chvíli se myslivec rozloučil. Osaměli jsme se snoubenkou na břehu. Bertička mě přejela nenávistným pohledem, z čehož jen moje cvičené oko vyčetlo vášeň lásky, a otázala se: "Kde budeme bydlet?" Zarazil jsem se: "Říkala jsi přece, že máš na Slapech tetu, milá!" Bertička se uchichtla. "Ano, na dně. Před pěti lety se tady utopila." "To mění situaci," usoudil jsem, "v tom případě je třeba hledat nocleh." Odběhl jsem. Netrvalo ani dvě hodiny a našel jsem suchý, teplý stoh. Poklusem jsem se vracel. Věděl jsem, že se Bertička bude bát a čekat na svého Artuše, proto jsem zrychloval jak velbloud, který cítí vodu. Bez dechu jsem doběhl na místo rozloučení. Marně jsem se však rozhlížel, marně volal signál - Indiánskou píseň lásky - Bertička se ztratila. prohledal jsem okolí, koruny stromů, liščí nory, vše marné. K večeru jsem vysílen dorazil na policejní stanici. "Pište protokol, praporčíku," oslovil jsem kapitána, "ztratil jsem nevěstu ve vašem rajónu." Vyšli jsme tedy hledat. Pes nás vedl neomylně. Prošli jsme Slapy, Šumavu, Malé Karpaty a po čtrnácti dnech jsme opět stáli před slapskou strážnicí. Rozloučil jsem se s kamarádem, se kterým jsem prožil dovolenou. Věděli jsme o sobě všechno. Měl jsem Karla tak rád, že jsem mu i podepsal prohlášení, že Bertičku našel. Ale už jsem koukal být venku, protože... jak jsem mohl zapomenout!! Vím, kdo mi Bertičku objeví. Myslivec! Strážný andílek naší lásky. Běžel jsem tedy k hájovně a klepal na dveře. Přišla mi otevřít, hádejte kdo, Bertička. "Bertičko moje," zaúpěl jsem, "myslivec tě našel?!" "Promiňte, pane," řeklo mé děvče stroze, "jsem již vdaná." "Ale já mám stoh, můžeme tam spát." "Utíkej sprosťáku," objevil se ve dveřích myslivec, "než bude zle!" Dveře zaklaply, psi a broky mě vyprovodili na okraj lesa. "Co ted, Artuši," přemítal jsem. Ale nic, počkám si na dceru. Snad bude mít také tak milou povahu jako maminka Bertička.
Náhledy fotografií ze složky JARO 2007