Ilona Bursíková

O Libuši.
Jako kdysi ke Krokovi, tak chodili také k Libuši z blízka i z daleka
lidé ve svých rozepřích. K její moudrosti se utíkali žádat o nález. A
ona spravedlivě soudíc, činila moudrá narovnání mezi odpornými
stranami. V ten čas se dva sousedé, oba starostové rodů, svadili o
meze a role. Svadili se prudce, potupili, vyčetli si mater a dědy, až
mezi nimi i jejich rody povadla dobrá vůle sousedská do kořene a vy
bujelo záští.
Žádný nechtěl v tom sporu povoliti, každý byl jako z křemene, a
jakmile nastal čas, kdy kněžna zasedala na soudu, chvátali oba na
Vyšehrad.
Tam Libuše v bělostném vínku kol čela seděla soudíc pod
košatou lipou na povýšeném stolci kobercem postřeném. V pravo
pak, v levo dvanácte kmetů, dvanácte hospodářů nejmocnějších
rodů, mužové statní i bílých už brad. Před nimi prostorou kolem
zástup, lid čeledí i mužové, ženy i starostové, již přišli na soud nebo
se zastat někoho ze svých rodů.
Tu před kněžnu a soud vystoupili oba rozvadění sousedé. Mladší
zle žaloval, že starší proti právu chce meze a role. Starší, muž plné,
husté brady, chmurný jako mrak, skočil mu do řeči. Z ostra a
zkrátka žádal a chtěl, aby se stalo po jeho vůli, a nedbal, že by bylo
křivdou jeho sousedu.
Když Libuše vyslechla toho i toho a rozvážila při, když přednímu
kmetu pak oznámila svůj nález a když kmeti, uváživše mezi sebou
při a rozsudek, přisvědčili, ohlásila kněžna, jak nalezla za právo: že
mladšímu se děje křivda, že jeho jsou role i meze.
Nedořekla, a již tu starší, jak jím zalomcoval divoký hněv, udeřil
vysokou holí třikrát do země a do temna zardělý, jiskře očima
vykřikl, zaklel a začal, jako když náhlý lijavec spustí:
„Takové tu právo! Však což nevíme, kdo soudí, že ženská!
Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Příst umí, jehlou šít,
na to je, ale ne soudit. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám
mužům!“ A pěstí se do hlavy bil a za vášnivé řeči slinou si bradu
třísnil. „Hanba nám! Kde jinde v kterém plemeni, kde jinde vládne
mužům žena? Jen nám, jenom nám, a proto jsme za posměch. To je
28
líp zhynouti nežli snášeti takovou vládu!“
Všichni kol strnuli nad divokou řečí. Ruměnec studu polil
kněžnino líce, a srdce ji pohnuly zlá potupa i žal nad takovým
nevděkem. Než hanobiteli přehověla. Jemu neodpověděla. Na
kmetech, na zástupu tkvěl její rozčilený zrak, a když nikdo vášnivce
nezakřikl, když se nikdo neozval, promluvila k zástupu důstojně,
vznešeně, ač se její hlas pohnutím třásl:
„Jest tak. Ženská jsem a jako žena se chovám; že vás nesoudím
železnou metlou, zdá se vám, že málo rozumím. Je potřeba, abyste
měli správce nad ženu přísnějšího. Mějtež ho! Žádost vaše se vyplní.
Nyní jděte s pokojem domů. Valný sněm nechť zvolí si vojvodu. A
koho si zvolí, toho já budu míti za muže.“
Tak promluvivši odešla z nádvoří do hradu, a hned poslala
jízdné posly na Kazin a Tetin hrad pro své sestry. Sama pak odešla
do čarovné zahrady do nejzazšího kouta, šerého hustým křovím a
košatými lipami, na posvátné místo, kam nikdo kromě ní a její sester
nesměl vkročiti.
Tam ve stínu lip stál na dřevěných sloupech přístřešek z
plochých kamenů, od rozchodníku a mechu zelených. Pod touto
střechou prokmitla se mdlým leskem stříbrná hlava se zlatými
vousy dřevěné modly stojící na balvanu hrubě tesaném. Tu modlu
bohem nazývali a Perun jmenovali.
Libuše před ní klekla a klaněla se; pak usednuvši pod balvan u
nohou modly, zůstala tu ostatek dne i přes západ slunce, i když pod
stromy se již tmělo, a večerní vítr šoumal keřem i křovinou. Seděla
zamyšlená, nehnuté, sama jako socha, na mysli přemítajíc o tom, co
se jí stalo, co bude, jakého knížete si lid zvolí, jakého smýšlení
budou sestry a budou-li s ní za jedno. Až pak náhle vstala, kdy v
setmělé zahradě se před ní zjevily Kazi a Teta. Vladař hradu, jenž
sestry, jak přijely, od brány až k zahradě provodil, zůstal na stráži u
vchodu a čekal.
Co Libuše sestrám řekla nebo vyznala, o čem všechny tři věštím
duchem nadané jednaly u Perunovy modly, o čem se radily,
nezvěděl nikdo. Letní noc byla již na sklonku, nebe bledlo a za
hradem, za jeho sruby, hradbou a stromy prošlehl úsvitu ssinalý
pruh.
V tu chvíli, kdy vanul už chlad prvního jitra, vracely se Krokovy
29
dcery zahradou. Prostřed svých sester, jež byly v rouškách, Libuše s
bělostným vínkem kol čela, klidnější, se zrakem před se upřeným.
Braly se mlčky jako stíny, a vladař udiven hleděl za nimi, jak ho
beze slova minuly, jak stoupaly po schodech k velké síni, až zmizely
mezi mocnými sloupy výstupku, jenž všechen byl ještě ve stínech
ranního šera.
* * *
Hned po ránu vyslala Libuše posly svolávat na valný sněm, aby
se shromáždil národ. Když pak bylo po hlavních žních, a určený den
nastal, sjelo se i sešlo množství mužů ze všeho plemene, starostové
rodů, i z čeledí mnozí, staří, mladí, koňmo, pěšky, v čapkách,
sukních i v pláštích; než i vyzbrojení, v přílbách, s mečem i lukem
přijeli, neb místem byla cesta pustinou i hvozdy.
Přibyliť mnozí z daleka až od končin země, od Zličanských
hranic i Pšovských, jež byly na východ slunce; jiní od půlnoci, kde
sousedili s Lučanským hrdým plemenem a s Litoměřici, a jiní od
poledne z té strany, kudy se chodilo k Netolicům a k Doudlebům.
Mnozí přišli od širých lesů za Krokovým hradem a Stebnem, jimiž
vedla cesta k Domažlicům a dál do Němec, do Bavorské země.
V četných staveních rozlehlého podhradí, kdež robili ozdobná
sedla, uzdy, třemeny i ostruhy, zbraň a štíty, po krajích i na přič
pevně kované černým železem, nebo rudě svítivou mědí, nebylo
dosti přístřeší pro přibylé hosti. Jejich pak koně stáli uvázáni u plotů
nebo pod krytem stromů. Hlučno bylo v podhradí, hlučno na břehu
řeky. Známí a příbuzní se vesele vítali, o rolích a honu, o zbrani a
půtkách mluvili, nejvíce však o sporu těch dvou vladyk, o soudě
Libušině a co nyní bude a koho voliti za vojvodu.
Jak se blížila chvíle sněmu, jak s hradeb a srubů hlasno zatroubili,
hrnuli se muži vzhůru k Vyšehradu jedním proudem, jenž na chvíli
se zarážel před hradní branou mezi dvěma sruby. Tam každý
pozvedl hlavu a žasna pohlížel na ohromnou kančí hlavu na tramě
přibitou. Ukazovali si ji, a jméno Bivojovo vyslovil tu každý s
pochvalou nebo v obdivu. A dál se pak hrnul proud, vysokou
branou, až zarazil na širém nádvoří před knížecím stolcem. Vedle
něho byly dvě poctivé stolice, jedna v pravo, druhá v levo; na ty
usedly Kazi a Teta po boku Libušině.
Všichni se kněžně z nízka poklonili. Ona pak vážně pokynuvši se
30
stolce promluvila:
„Slyšeli jste, proč jsem vás lechy, vladyky, a všechen národ sem
svolala. Svobody si vážit neumíte. Poznala jsem to i zkusila. Z
vnuknutí bohů jsem oznámila, že již vám nebudu vládnouti, protože
ve svém srdci žádáte si vladaře muže. Toužíte po vojvodovi, jenž
bude brati vaše syny a vaše dcery ke svým službám a také ze skotu
vašeho i koní vezme nejlepší dle libosti. Sloužiti chcete, jak jste
nesloužili, a daň dávati po popelici, kuně a plátěnku, až vám bude
teskno i hořko.
Než za to nebudete míti té hany, že vám vládne žena. Nechci vás
strašiti, říkám opět, co jsem řekla z vnuknutí bohů a co také zjevil
mým sestrám duch věští. Volte vojvodu, moudře však a opatrně,
neboť snadno je vládce dosadit, ale těžko dosazeného ssaditi. Stojíteli
na své mysli, všechno se vyplní, a žádáte-li si, poradím vám a
oznámím jeho jméno i místo!“
„Oznam! Oznam!“
„Poraď! Poraď!“ zkřikli a volali všichni jako jedněmi ústy.
Zástupy dříve jako zeď klidně stojící a naslouchající, pohnuly se
vzrušením a hrnuly se, tlačily ke stolci, jako když před náhlým
větrem hrnou se vlny obilným lánem.
V tom Libuše v bělostném rouše, s vínkem kol čela, vstala a
vztyčená nad nimi vztáhla ruce proti nim. Na ráz vše stichlo; každý
hned stanul hledě na vznešenou kněžnu. Pozdvihši prst ukázala k
půlnočním horám a řekla:
„Hle, za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina
jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadiců rod. Od té dědiny
nedaleko oulehle na dél i na šíř stodvacet kroků, oulehle divná, ležíť
uprostřed mezi tolika rolemi a přece k žádnému nenáleží. Tam oře
váš vojvoda dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou,
druhý jest od čela po hřbetě bílý a má zadní nohy bílé. Nyní
vezměte sukni a plášť i převlaky, jak se na kníže sluší, jděte a
vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne a přivedte sobě kníže, a
mně manžela. Přemysl slově, a jeho pokolení bude panovati v celé
této zemi, všem plemenům na věky.“
Když pak ustanoveni starostové nejpřednějších rodů, kteří by
muži ze Stadic přednesli, na čem zůstal lid a kněžna, promluvila k
nim Libuše:
31
„Cesty hledati nebudete, aniž se ptáti. Můj kůň vás povede; za
tím jeti neváhejte. Ten vás dovede a zpátky přivede pravou cestou.
Před kterým on člověkem se zastaví a zařehce, ten jest, o kterém
jsem mluvila. Tu mně teprv uvěříte, když svého vojvodu na
železném stole jisti uzříte.“
Jak Libuše pokynula, vyveden její jízdní kůň. Bělouš byl širokého
krku, s něhož hustě splývala dlouhá hříva. Měl ozdobné sedlo, pod
sedlem kosmatou kůži, a široké prsosiny leskly se mu bronzovými
kotouči a puklami.
Jak mu na sedlo naložili sukni, plášť a převlaky, vykročil, a
vladycké poselstvo vydalo se za ním na cestu.

O Přemyslovi
Bylo za první jeseně, v slunečný, tichý den. Libušin kůň šel
bystře, určitým krokem; nikdo z mužů ho nevedl, ni slovem neřídil.
Šel jistě tak jako by kráčel ke svému chlévu, až mužové žasli, až víry
došlo domnění, tou cestou kůň že po prvé nejde, že kněžna jízdou
příšernou často tu jezdila za večerního soumraku a zase než zapěly
kury, že se vracela do svého dvora.
Ani krok nevybočil bělouš z cesty. Nic ho nesvedlo s jeho dráhy.
Nejednou minuli stádo koní se pasoucích; jich veselý řehot ho vítal a
vábil. Než bělouš kráčel dál, ni v pravo ni v levo zraků neobraceje.
Když pak v širém poli zasedli pod planou hruškou nebo ve slabém
stínu rudokmenné sosny, aby si odpočinuli, kůň kněžnin, tiše
postáv, sám první zase vykročil na další cestu.
Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne ráno se blížili k dědině
mezi stráněmi, kraj úzkého dolu, jímž řeka tekla. Když už dojížděli,
vběhl jim jakýs chlapec v oustrety. Toho se zeptali pravíce:
„Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich muž
jménem Přemysl?“
„Jsou, to jsou Stadici,“ řeklo jim pachole. „A tam hle Přemysl v
poli voly pohání.“
Spatřili opodál muže vysoké postavy, an v lýčených střevících za
pluhem statečně kráčel a pobízel ostnem spřežení strakatých volů.
Jeden z nich měl hlavu bílou, druhý byl od čela po hřbetě bílý a měl
zadní nohy též jako sníh. I jeli k oráči širokou mezí a když se mu
přiblížili, zastavil se kněžnin kůň, pak se v ráz zbočil, vzepjal,
radostí řehtaje. A pak se zas na přední spustil, sehnul hlavu před
mladým oráčem, jenž zarazil pluh a zastavil voly.
Vladykové vzali s bělouše knížecí roucho: sukni dlouhou,
vzácnou kožešinou lemovanou, drahý a krásný plášť i převlaky,
přistoupili k Přemyslovi nízko se mu klaníce, pozdravili ho.
„Muži blažený, kníže nám bohy souzený, buď zdráv a vítej! Pusť
voly, roucho změň, na kůň se rač posadit a s námi jeti. Kněžna
Libuše a všechen národ Čechův ti vzkazují, abys s námi přijel a
přijal vládu obě a tvým potomkům souzenou. Zvoliliť jsme tebe a
svého soudce, ochránce a knížete.“
33
Přemysl mlčky poslouchal, mlčky pak zabodl do země otku,
kterou měl v ruce, a pustil voly. Jho jim snímaje, pravil: „Jděte,
odkud jste přišli.“
Jen to vyřkl, a již se vznesli a zmizeli oba mžikem. Pod dědinou
zanikli ve velké skále, jež se jim otevřela a hned zase zavřela, že
nebylo po nich ani stopy.
K poslům pak Přemysl takto promluvil:
„Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati,
byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně
mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.“
Zatím jako by země dala suchému ostnu v ráz mízu a život.
Počalť lískový prut pučeti jako na jaře v keři, a hned také tři odnože
vyhnal, tři ratolesti, na nichž se zelenalo svěží listí i mladé ořechy.
Poslové žasli, vidouce ten div divoucí. Než Přemysl jich prosil,
aby podle něho ke stolu usedli, a zval je na snídani. Obrátilť pluh a
vzav z meze lýčenou kabeli, vyložil z ní pecen a sýr na jasnou radlici
na slunci se svítící.
„Toť ten železný stůl, o kterém Libuše mluvila!“ Tak si každý z
vladyků v duchu připomněl a žasl. Jak s Přemyslem kol pluhu
snídali a z jeho džbánu pili, uschly dvě ratolesti na lísce a hned
opadly; třetí však rostla kvapem a bujně do výše i na šíř. Z toho až
bázeň hosti pojala. Ukazovali si ten div a ptali se Přemysla, čeho to
znamená, že dvě z těch haluzí zhynuly a jenom jedna zůstala.
„Toť vám povím,“ Přemysl vece. „Vězte, že z mého pokolení
začnou mnozí panovati, ale toliko jediný pán a vladař ostane.“
Pak se ho poslové ptali, proč ne na mezi, ale na železe jí.
„Proto jím na železném stole,“ odvětil zvolený kníže, „abyste
věděli, že rod můj bude železný u vládě. Železo však u vážnosti
mějte! Jím v čas pokoje rok orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli
chraňte! Dokud Čechové budou míti takový stůl, nepřátelé své
přemohou. Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou, Čechové
pozbudou své svobody!“
Tak pověděv, vstal a šel s posly do dědiny rozžehnat se se svým
rodem nyní tak poctěným a povzneseným. Oděn pak v knížecí
roucho s blýsknaným pasem, obut obuví knížecí vsedl na bělouše,
jenž pod ním opět vesele zařehtal. Když pak cestou se vladykové
Přemysla ptali, proč vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí,
34
odpověděl:
„Na to jsem je dal vám a dám na věky uschovat, by moji potomci
věděli, odkud pošli, aby živi byli v bázni a lidí sobě svěřených
netiskli z hrdosti, poněvadž jsme si všichni rovni.“
Když pak cestu dokonali a již již přicházeli k Vyšehradu, vyšla
jim Libuše vstříc v stříbrolesklé čelence, se vzácnými korály jantaru
a chalcedonu na bílém hrdle. Šla v bělostné říze, krásná a vznešená,
a radostné pohnutí zářilo jí z očí, které již z daleka vyhlížely
Přemysla na bělouši v čele poselstva. S kněžnou šly její dívky, šli
dvořané a nejpřednější ze všech rodů, kteří tu jako všechen valný
sněm čekali na poselstvo a nového knížete.
I zaradovali se všichni, jak ho shlédli, sličného, statného muže.
Nejvíce mladá kněžna, jež vídala ženicha na Budči. Nyní si podali
pravice a blaženi vešli do hradu; s nimi všechen národ u velikém
veselí, a za jásotu všech posazen Přemysl na kamenný stolec knížecí.
I slavili nového knížete i sňatek jeho s Libuší. Slavili jej v podhradí i
na hoře na hradě. Tam dvořané a hosté zasedli ke stolům na veliké
síni na prostorném dvoře a hodovali.
Jedli hojná jídla a pili hojně medoviny, pili a pěli nebo
naslouchali pěvcům, jak hráli na struny a zpívali staré zpěvy o
hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne,
slavili jej dlouho do noci za svitů ohňů a smolnic. A když ohně
pohasly, a nad lesy se již zardívalo ranní zoře, ještě zvučel
Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím, a ranní vítr nesl
jeho ohlas za řeku ke tmavým lesům stopeným v bělavé mlze.