Slza zmizelá za závojem Přízraku; Part 3
Z ničeho se zjevil v Adrienových komnatách a přísně se zadíval na jeho unavenou tvář. Jeho výraz nešel přečíst. Avšak pamatoval si ho každý, kdo třeba jen na okamžik, byl v jeho výslechové budově. Každému, koho vyslýchal a on to přežil, se zjevoval po nocích. Noční můra, jež zabila již tolik nevinných. „Doufám, že neruším...“ nebyla to otázka.
„Medeo,“ pokusil se Adrien o úsměv. „Ty nikdy nerušíš. Posaď se.“ ukázal na soupravu sedaček u krbu.
„Skutečně, i když jsem tě přišel kárat?“ ladným pohybem, který ani pro nadpřirozené bytosti nebyl pochopitelný, se posadil a dal si jednu nohu přes druhou.
Adrien se posadil naproti. Nyní již rozpuštěné, po zem dlouhé vlasy si přehodil přes rameno. Jeho bledá, takřka bílá pleť zanikala v nezapnuté, bílé košili. Kolem boků měl uvázanou černou sukni.
„Obávám se že dnes už mě nic nepřekvapí,“ povzdechl si. „Co jsem zase provedl?“ znovu se napil vína. Jeho pohyby působili letargicky, étericky.
„Stále to samé, můj milovaný, stále to samé,“ jeho hlas nezněl žádným způsobem něžně, byl chladnější než ranní mlha. Kdyby se mohl tříštit, podobal by se bezcitností ledu. Upřel na něj svůj bílý pohled a skutečně z něho, jakoby vyzařovala zasněžená krajina na dalekém severu, odkud přízraky pocházely.
„Otče!“ zasténal Adrien. Sklenice opustila dlouhé, tenké prsty a dopadla na bílí perský koberec, červeň jejího obsahu se nenasytně vpíjela do drahé látky. „Když ti vadí, že ho miluji, proč mě jednoduše nedáš upálit? Vskutku teď nemám na takové rozhovory náladu. Jsem unavený, vyčerpaný, totálně vycuclí…."
„Chci tvé dobro,“ uvědomoval si, jak hloupě to znělo z jeho přízračných úst. „A odpusť si výlevy citu, těm jsem tě nikdy neučil. Být chladný a city si nechávat pro sebe, to je jediná možnost, aby přežít mezi bezcitnými přízraky, vzpomínáš?“ kárání bylo mnohem vhodnější. Ledový opar kolem něj jen sílil.
„Stejně jako jsi to učil Ryuzakiho?“
„Možná bych si měl připustit, že je chyba ve mně, to tím chceš říct?“ přivřel oči. „Teoreticky je to nemožné, ale... je to jediný logický důvod tohoto fiaska.“ Postavil se. „Zdám se ti citlivý?“ ukázal na sebe.
„Mám dojem, že i Antarktické ledovce jsou teplejší než ty.“
„Vždy jsem vás vedl k tomu, abyste byli jako já... tak proč tomu tak není?“ znovu se posadil. „U tebe bych možná pochopil, že budeš citlivější, ale Ryuzaki je přece přízrakem – má to v mlžné krvi, že je chladný.“
„Mám takový dojem, že bratr je chladný dost,“ sehnul se pro sklenici a nalil si novou dávku rudého vína. „To mě dostává k Vincentovi. Čeká ho nějaký trest? Pokud ano, rád bych ho vzal na sebe.“
„Ryuzaki se neprojevil, že by ho to urazilo – je k tomu netečný a pokud se to nerozšíří dál do aristokracie, tak Vincent nebude potrestán,“ pomalu pokývl, poté ovšem rychle stočil pohled na své dítě. „Tebe trestat nebudu, milovaný, nechci tě ve svých smrtících komnatách.“ Proneseno bez emocí.
„Smrt,“ zachraptěl Adrien. „Jde si pro mne, otče. Mám ji v póru každé buňky svého bledého těla. Stojí za vraty a naslouchá. Cesta k ní vede utrpením,“ Adrienova tvář se stáhla bolestí.
„Synu,“ tentokrát se hlas nepatrně zachvěl. „Umím ničit, ale pro tebe bych rád tvořil. Vyměnil bych cokoliv za tvé uzdravení, ale tajní alchymisté, které jsem najal, nejspíš nestvoří lék předtím, než bude pozdě.“
„Mlč pro mne, otče,“ zašeptal. „Ryuzakimu to řeknu sám. Potřebuji čas. Srovnat se s tím.“ Vzhlédl. „Nejspíš jsem ve tvých očích slabí otče. Syn na kterého nemůžeš být pyšný, jelikož porušil zákony. Snad bys jej mohl omluvit. O nic víc nežádám.“
„Milovaný,“ povzdechl si. „Nemohu na tebe být pyšný, ale jsem... všechny tvé služby, co jsi vykonal pro aristokracii za tvůj poměrně dlouhý život, citové prohřešky v mých očích posunují na nedůležitou úroveň.“
„Za svůj dlouhý život, Pche!“ ironie z jeho hlasu jen čišela. „Život, který brzo skončí a mě nezbude nic jiného než se utápět v sebelítosti a alkoholu s tím, že ten, koho sem zrodil, dal mu vlastní krev a jméno, mě nenávidí.“
„Přiznej si, že ty mně svým způsobem také nenávidíš a možná pak pochopíš, jak jsou jeho city myšleny,“ zadíval se mu do očí. „Někdy bych toho tvého Vincenta nejraději zabil, abych tě neviděl dál se ubíjet... ale dokáži si představit, jak by ti to ublížilo – vím, co já ucítím, až tě ztratím.“
„Miluji ho otče. Miluji ho stejně jako tebe a Ryuzakiho, ale…“ pohlédl otci do očí. „Za dva dny je ples. Oznámím to Ryuzakimu. Má právo to vědět.“ Vstal a přešel k oknu. „V knihovně najdeš pod naší tajnou skrýší mou závěť. A dopisy pro vás všechny,“ obrátil se k otci. „Slib mi, že ho Vincentovi dáš. Slib mi to!“
„Příliš brzy si se vzal, milovaný, příliš brzy... ještě chvíli pro nás bojuj,“ odmlčel se, „prosím.“ Dostal se za něj. Tak rád by ho někdy pohladil, dotkl se ho, ale to mu nebylo dovoleno. Ruku stáhl. „Slibuji, že mu ho dám.“
„Děkuji ti…. Tati.“
„Tati?“ pobaveně se na něj podíval, avšak pak zvážněl. „Chtěl jsi někdy, abych k tobě byl citlivější?“
Adrien si dovolil smutný úsměv. „Kdybych řekl, že ano…. Změnilo by se něco?“
„Litoval bych toho, že jsem nebyl dobrým otcem...“ vzdálil se od něj, aby se nedala postřehnout žádná z prasklin v jeho ledové masce.
„Byl jsi jediný otec, kterého jsem kdy poznal. Dělal jsi, co jsi mohl.“
„Měl bych jít – to, co jsem ti chtěl říct, jsem řekl,“ podíval se přízrak na dveře. „Jsem tu v tuhle chvíli zbytečný, pokud ti nedokáži říct slova útěchy, milovaný.“
„V tom případě se, otče, uvidíme na bále,“ povzdechl si Adrien a zkrabatil čelo. „Nyní mě prosím omluv. Není mi dobře a tak se odeberu do svých pokojů,“ pronesl Adrien a s úklonou se vzdálil.
___-___
Od stropu se spouštěly nádherné skleněné lustry, které dodávaly monstróznímu sálu dostatek světla. Ani v jednou zákoutí se netvořilo přítmí, což nebylo ani démonům, ani upírům příliš příjemné. Jen duchové zářili svou chladností důrazněji a zdáli se snad ještě víc nadpřirození a urození. Společnost se jevila jako dobře bavící, i přestože uvnitř se oba znepřátelené klany nemohly vystát. Napětí bylo skryté ve světle – ano, přesně na tomto místě. Kdyby kdokoliv sundal masku a ukázal svou skutečnou tvář, která vyzařuje odvěkou nenávist k druhému klanu, tak by odtud mnozí neodešli ve zdraví. Smrt by nebyla výjimkou. Možná právě proto byl tento bál v maskách – ale i tak se dalo poznat, kdo je kdo, upíři neodrážející se ve skle okolních zrcadel byli prozrazeni.
Do půlnoci zbývalo ještě několik hodin, přesto ve městě byla tma. Zda to bylo způsobeno čarováním přízraků, to Adrien nevěděl.
Na rozdíl od svých soukmenovců, tuhle síň miloval. Stejně tak obyvatele tohoto zámku. Byli jeho rodina, jediná, kterou kdy měl. Takové bylo odedávna prokletí narozených upírů, že jejich matka zemře, darujíce jim život. Jeho otec, Archael, zemřel při obraně města, když mu byli dva týdny. Nikdy nepoznal své rodiče, ale nelitoval toho. Měl svůj svět – tenhle svět. Svět, pro který má cenu žít a zemřít.
Ryuzaki se vynořil u něj, až se prostor nepříjemně ochladil, avšak všechna nepříjemnost zmizela, když si dovolil se pousmát. Pokývl a pohodil bílými vlasy. „Medea říkal, že jsi se mnou chtěl mluvit, maličký, “ promluvil potichu a svůj hlas ještě ztišil. „Pokud se jedná o toho upíra, nemluvme o tom stále – byla to zábavná chvíle, víc pocitů a trestů není potřeba.“ Pozoroval svůj mlžný obraz v zrcadle, avšak kdo mohl vědět, jak se vidí samotné přízraky?
„Otec měl mlčet, ale budiž, bratře. O Vincenta nejde,“ zavrtěl hlavou Adrien a pozvedl číši s rudou tekutinou. Protentokrát to nebylo víno.
„Vincent,“ na chvíli se zamyslel a zdálo se, že jeho pohled je ještě víc nepřítomný, než předtím. Poté se ovšem otočil na Adriena. „Tak tedy, co mi chceš říct?“ nepatrně pozvedl jedno obočí.
Chceš slyšet nejdříve tu lepší část nebo tu horší, Ryuzaki?“
„Bylo by výhodnější si tu lepší část nechat na později, avšak... řekni mi ji teď,“ rozhlédl se kolem, zda je nikdo neposlouchá.
„Lepší část, říkáš?“ nadzvedl Adrien obočí. „Lepší část je ta, že se s tím snažím něco udělat,“ úsměv.
„Snažíš něco udělat – takže se ti to nedaří...“ poznamenal. „Takže nezbude nic jiného, než se ptát po té špatné informaci, co mi chceš sdělit.“ Odmlčel se. „Co to tedy je?“ v jeho hlase byl slyšet záchvěv starosti, který již teď nepatřil správnému aristokratovi.
„Umírám…. Zbývají mi přibližně dva měsíce života,“ Adrien do sebe hodil obsah skleničky.
„O tomhle se nežertuje, maličký...“ z celé duše doufal, že to bude jen hloupý žert. Avšak čím víc o tom přemýšlel, tím víc se jeho chladná nezúčastněná maska bortila a v jeho očích se zažehával skutečný strach.
„Já nežertuji, bratře. Mám Le Miroir. Umírám.“
„Tohle přece... nemůžeš myslet vážně!“ jeho hlas byl sice tichý, avšak plný citu, což všechny přízraky v sále vycítily. Bylo jen otázkou času, kdy si toho všimnou i démoni a upíři.
„Ryuzaki,“ Adrien se zadíval přízraku do očí. „Připadám ti jako někdo, kdo žertuje na tohle téma? Nikdy jsem ti nelhal tak proč bych s tím měl začínat teď? Pokud mi nevěříš, zeptej se svého otce.“
„Adriene, řekni, že to není pravda...“ začal kroutit hlavou a v očích měl děšení. „Prosím...“ zaúpěl, až to bylo slyšet v celém sále. Všechno osazenstvo se na něj otočilo. „Tohle nemůže být pravda! Prostě ne!“ Po jeho tvářích začaly téct slzy, bylo to několik tisíciletí, co naposledy někdo viděl slzy přízraků. Teď se kutálely po Ryuzakiho tváři a tříštily se na zdobné podlaze. „Musí být někdo, kdo tě dokáže vyléčit! To není ani jeden z přízraků, který by použil svou sílu?! To jsou všichni jen aristokratické arogantní figuríny?!“ křičel a uvědomoval si to, avšak neměl sílu tento vztek, dostávající na povrch zoufalství z celého jeho bytí, zastavit.
„Utiš se, Ryuzaki!“ zašeptal Adrien a natáhl ruku, aby se dotkl Ryuzakiho tváře. Zaplavila ho zima, ale on přesto ruku neodtrhl. Palcem se zoufale snažil setřít svému bratrovi slzy. „Nechci, abys kvůli mně plakal.“
Všichni v sále beze slova pozorovali tuto scénu. Medea se zvedl ze židle, na které seděl, avšak nemohl svým dětem nijak pomoc. Přestože na povrch byl tak chladný, jak se od něj čekalo, uvnitř s nimi cítil a chtěl jim jakkoliv pomoc. Avšak nevěděl jak... Vyhýbal se pohledu pravého Ryuzakiho otce, protože ten by mu zajisté rozkázal, ať je oba někam uklidí a ztrestá je – „taková ostuda!“
„Obávám se, že tenhle rozhovor je k ničemu, Ryuzaki,“ povzdechl si Adrien. „Ty odmítáš přijmout to s čím jsem se já dávno smířil. Můj čas tady končí, bráško.“
„Ale...“ snažil se najít cokoliv, aby nemusel přijmout tuto pravdu. Zakroutil hlavou: „Budeme spolu navždy, říkal si, že spolu budeme navždy,“ šeptal. Poté, když nepřicházela žádná odpověď, se rozhlédl. Všiml si Medea, z jehož pohledu pocítil, že tento rozhovor musí skončit. Pohodil hlavou a vydal se ke dveřím, avšak dřív než udělal dva kroky, nebylo po něm ani mlhy. Rozplynul se.
Adrien si povzdechl a sklopil pohled k zemi. Vzal ze stolku listiny a pomalím, tichým krokem přešel až k trůnu. Poklekl na jedno koleno. „Tyto listiny musíte podepsat, Vaše Výsosti.“
Toto byl signál pro všechny v místnosti, že svou pozornost mají vrátit tam, kde byla. Což podpořil i Medea svým procházením se kolem sálu, které jasně značilo, že pokud někdo jen pomyslí na šíření fám a pomluv, bude ho hostovat ve své pracovně. Všichni se násilně vrátili k zábavě. A na Ryuzakiho, který byl venku v parku, si nedovolili vzpomínat – jeho pláč byl pro všechny hosty zapovězen.
Posadil se na lavečku a rozvzlykal se. Poprvé po dvou tisíciletích svého života nechal slzy smáčet svoji smutnou tvář. Nebránil se pláči, tentokrát ne. Bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí. Copak nemůže mít city…emoce, copak nemůže vyjadřovat lítost? Nejraději by nakopal jejich aristokratské zadky aby z jejich tváří zmizela ta vážná, téměř znuděná maska. Jemu se hroutil život tak ať všichni ostatní trpí s ním!
Světlovlasý upír si ho ihned všiml, když přicházel k budově, aby splnil Adrienovo přání, které mu naznačil u něj zapomenutou pozvánkou. Chvíli zvažoval, zda se má o tento přízrak zajímat – měl v uších slova svého stvořitele, který nechtěl, aby si dělal víc problému, než má. Ale... stejně se nakonec za aristokratem vydal, něco ho táhlo k tomu, aby prozkoumal, zda to, co mu stéká z očí, jsou skutečně slzy. Neslyšel o tom, že by kdy nějaký přízrak plakal. „Ryuzaki...“ oslovil ho potichu a dával mu tak možnost zmizet.
Ryuzaki sebou lehce trhl při zvuku toho hlasu a vzhlédl. V průzračných očích měl strach a bolest. Tiše doufal, že si toho tento drzí upír nevšimne.
„V…Vincente?“ zalapal po dechu v pauze mezi trhanými vzlyky, které každou chvílí nabývali na intenzitě.
Upír najednou nevěděl, co tímhle vůbec zamýšlel. Přišel se na něj podívat, jak na nějaké představení a vlastně vůbec neuvažoval o jeho citech. „Mohu se posadit?“ zeptal se opatrně, čímž se snažil získat trochu času, aby vymyslel cokoliv, co by mohl říct a nevyznělo to nevhodně. Neublížilo by to přízraku ještě víc.
„Nechtěl jste jít náhodou dovnitř?“ popotáhl přízrak. „Ale pokud chcete... pokud Vás nikdo nečeká, tak si přisedněte.“
Vincent se zadíval na dveře do zářivého domu, ale nakonec sklonil pohled a přisedl za okraj lavičky. Zůstal potichu a jen pozoroval slzy, které se tříštily o zem, a poté naráz mizely. „Omlouvám se za naše minulé setkání,“ promluvil po tichu.
„Není za co. Bylo to to jediné, co mě pobavilo, co v tomto týdnu za něco stálo,“ pokusil se o úsměv. „To já se omlouvám, není nám povoleno ukazovat city.“
„Pokud si to mohu dovolit, tak si myslím, že díky tomu jste pro mne přijatelnějším společníkem, než kdokoliv z vaše druhu tam vevnitř,“ také se pousmál. „Nezajímají mne pravidla přízraků, pokud mne zrovna nechtějí zabít... proto mi váš pláč nevadí. Vlastně jste mnohem krásnější.“ Uvědomil si až pozdě, co řekl. Za tohle by mne Adrien zabil – pomyslel si.
„Jak je vidět, drzosti jste se stále neodnaučil,“ usmál se Ryuzaki. „Možná je to tak dobře.“
Vincent se usmál. „Takže mne nenecháte ani teď popravit? Jste zvláštní přízrak.“
„K čemu by mi byla vaše mrtvola?“ ušklíbl se Ryuzaki a setřel si slzy z tváře. „Nejsem jako můj bratr abych dokázal vlézt do mozku mrtvím a kecat s nimi o blbostech ač bych si to přál.“
Vincent si jen sám pro sebe řekl poznámku o perverzních choutkách praktikovaných na jeho mrtvém těle. Poté se odmlčel. „Váš bratr?“ zeptal se po chvíli s neskrytým zájmem.
„Ano,“ vydechl Ryuzaki. Slzy mu znovu skapávali po tvářích. „Můj maličký bratříček…“
„Promiňte, nechtěl jsem vám ublížit,“ podíval se na něj a v jeho očích bylo poznat, že by ho rád jakkoliv utěšil.
„To je v pořádku, musím se s tím vyrovnat sám,“ pousmál se Ryuzaki. On to neví?
Vincent na to neměl, co říct. Chvíli se jen na něj díval. „Jste skutečně krásný,“ poznamenal potichu a usmál se. „Zajisté již máte nějakou snoubenku.“
Ryuzaki se zamračil. „Bohužel, k velké nelibosti svého otce, nemám.“
„A vaše libost? Jaký k tomu má postoj?“
„Nehodlám se na někoho vázat. Jaký by to byl život bez lásky?“ zeptal se Ryuzaki. „Dohodnuté manželství mě nijak zvlášť neláká.“
„Myslel jsem, že přízraky si na lásku nehrají,“ poznamenal. „Že tomu, kdo nemiluje, je tohle vše ukradené a nejraději by tu nebyl,“ jeho hlas zhořkl.
„To, že své emoce schováváme ještě neznamená, že je nemáme.“
„Většina z vás si zakládá na tom, že je bezcitná... nepoznal jsem přízrak, který by jakkoliv cítil a ani jsem o takovém neslyšel,“ podíval se na něj. „Až vy jste jiný...“
„Zdání klame…. Většinou takoví nejsem,“ pousmál se smutně Ryuzaki a sklopil pohled.
„Dobrá,“ pohodil rameny. „Možná jsem se spletl. A měl bych uctít vaši aristokracii a přestat vás obtěžovat, pane...“ Postavil se.
„Děkuji Vám,“ zašeptal Ryuzaki.
Vincent se na něj překvapeně podíval. „Za co?“
„Za vaši společnost a…“ odmlčel se. Jeho obraz se pomalu rozplýval. „… Za svého bratra.“ Zmizel.