Teplice nad Metují
Teplice nad Metují (německy Weckelsdorf) jsou poklidným městečkem a letoviskem na okraji Adršpašsko-Teplických skal. Počátky historie Teplic nám nejsou známy. Vznikly pravděpodobně jako osada v podhradí hradu Střmen (ten byl vybudován nejpozději v druhé polovině 13. století). První písemná zmínka o samotných Teplicích pochází z roku 1362. Nalezli bychom ji v konfirmačních knihách (založených prvním arcibiskupem Arnoštem z Pardubic). Zápis hovoří o osadě zvané „Gusweynsdorf alias Teplicz“, jež v té době patřila Tasovi z Rýzmburku (ten patřil k rodu erbu Třmene). Jméno Teplice pochází pravděpodobně od teplých pramenů, které zde vyvěraly a ostatně tu vyvěrají dodnes.
Hrad Střmen byl v roce 1447 pobořen Slezany. Jeho úlohu ve spravování kraje převzala tvrz na místě horního zámku. Tvrz zde stávala až do konce 16 století, kdy ji nechal Václav Bohdanecký z Hodkova zbořit. Na jejím místě pak zbudoval zámek. Po jeho smrti v roce 1614 došlo k rozdělení Teplic na dvě části na Dolní Teplice a na Horní Teplice.
Nejvýznamnějším z držitelů Horních Teplic byl na konci 17. století Jan Petr Straka z Nedabylic, c.k. tajný rada a komorník a vnuk Václava Bohdaneckého z Hodkova. Ve své závěti rozhodl, že v případě vymření rodu připadne veškerý jeho majetek (mezi nimi i panství Horní Teplice) nadaci na zřízení a vydržování akademie, která by vychovávala děti chudé české šlechty. Rod Straků skutečně roku 1802 vymřel a závěť dostála svého naplnění. Z prostředků nadace byl v Praze postaven palác, tzv. Strakova akademie, v níž je dnes sídlo Úřadu vlády.
Po revolučním roce 1848 vnikají samostatné obce a nejinak tomu bylo samozřejmě i v případě Teplic. Z panství se staly pouhé velkostatky a obec se pravděpodobně opět sjednotila. V roce 1880 existovaly (alespoň dle historického lexikonu obcí) tři samostatné obce: Dolejší Teplice, Teplice a Hořejší Teplice. Konec 19. století a počátek století 20. byl ve znamení proměny města. Na kraji města vzniká nádraží Choceňsko-Broumovské dráhy, kterou posléze doplnila železnice z Teplic do Trutnova budovaná v letech 1907 – 1909. V roce 1907 byla dokončena stavba impozantní školní budovy. Majitelem obou velkostatků byl od roku 1880 Továrník Bedřich Faltis. V roce 1917 prodává horní Teplice Janě Langerové, majitelce Schrollových závodů v Meziměstí a v Olivětíně. Z její pozůstalosti bylo zakoupeno městem a horní zámek se stal sídlem radnice, jež zde sídlí dodnes. Dolní Teplice patřily Faltisovy až do roku 1945 kdy byly zkonfiskovány.
Po druhé světové válce došlo k řízenému odsunu německy mluvícího obyvatelstva, jemuž předcházel takzvaný „divoký odsun“. Ještě v roce 1945 bylo na Bukové hoře zastřeleno 23 místních Němců.
Teplice se dlouhodobě potýkají s úbytkem stálých obyvatel. Ten probíhá (v dnešních hranicích obce) vlastně již nejméně od roku 1869. Tehdy žilo v Teplicích a přilehlých osadách téměř šest a půl tisíce lidí. Vylidňování ještě urychlil odsun německy hovořících obyvatel po druhé světové válce, kdy se během krátké doby smrskl počet obyvatel na polovinu. Dnes je v Teplicích hlášeno k trvalému pobytu zhruba 1 720 lidí.
Stálé obyvatele však doplňuje v letních měsících řada turistů. Teplice ožívají zejména koncem srpna, kdy se zde koná proslulý Mezinárodní horolezecký filmový festival.
Katastr obce má rozlohu 5604 hektarů, čímž se Teplice nad Metují řadí rozlohou v rámci Královéhradeckého kraje na čtvrté místo (jen tak pro zajímavost: jedná se zhruba o pětinu rozlohy Brna a o více než dvojnásobek rozlohy známějších Teplic, totiž těch v Ústeckém kraji).
Nejvýznamnějším Teplickým rodákem byl Josef Tichatschek, operní pěvec narozený 11 července 1807 v Horních Teplicích. Vystupoval po celé Evropě, nejčastěji v dílech Richarda Wagnera. Zemřel 18. ledna 1886 v Drážďanech. V roce 1999 mu byl v Teplicích odhalen pomník. Nalezneme jej nedaleko nákupního centra u odbočky k železniční zastávce.
Barokní kostel sv. Vavřince nechal Postavit v roce 1724 Jan Straka z Nedabylic. Jednolodní kostel s půlkruhově uzavřeným presbytářem stojí na místě původního dřevěného kostela doloženého již v 15. století. V interiéru zaujmou původní nástropní malby a bohatě vyřezávané vybavení. Nalezli bychom tu hlavní oltář s obrazem sv. Vavřince. Strop objektu zdobí malby Zmrtvýchvstání a Nanebevzetí Krista z roku 1730. Hlavní vchod do kostela je osazen masivními dubovými dveřmi (pocházejícími z roku 1918) s figurálními řezbami znázorňujícími výjevy ze Starého a Nového zákona. Střecha kostelní věže prošla v letech 2010 – 2012 rekonstrukcí. Při té příležitosti byl (jak je tomu u podobných staveb obvyklé) nalezen tubus s dobovými materiály z dob dřívějších rekonstrukcí obsahující mimo jiné několik ručně psaných dokumentů z roku 1880.
Poblíž se nachází renesanční „horní zámek“. V roce 1599 jej nechal vybudovat Václav Bohdanecký z Hodkova. Dnes zde sídlí městský úřad.
Dolní zámek nechal v raně barokním stylu postavit baron Zikmund Schmiedel ze Schmieden. Stavba pochází z roku 1664. Od roku 1953 zde sídlí domov důchodců, pro jehož potřeby byla budova upravena. Pozoruhodná je také zahradní zeď zdobená plastikami.
Na Kamenci stojí poutní kostel Panny Marie Pomocné z roku 1754. Autorem je Gottlieb Johan Kühn, znamý stavitel původem ze slezského Schönbergu. Vysvěcení kostela provedl 18.8. 1754 hradecký generální vikář Josef Sax. Poblíž hlavního vchodu do kostela je umístěna rodinná hrobka Peytersbergů. Nachází se pod podlahou, na povrchu je označena kachlem s křížem. Měl by tu být pochován jak Jan Maxmilián(+ 1.12. 1763 ve věku 75 let), tak jeho žena Katharina (+ 1748) a syn P. Benno (+ ) Kostel je zajímavý bohatým, převážně barokním interiérem. Strop lodi a kněžiště zdobí rokokové fresky s křesťanskou symbolikou. Pravděpodobně jsou zakomponovány i zednářské prvky. Vévodí mu hlavní oltář znázorňující Pannu Marii, doplněný o dva boční oltáře. Poblíž vchodu visí obraz z roku 1763 znázorňující zakladatele kostela, pražského lékaře a filosofa Jana Maxmiliána z Peytersbergu.
Součástí areálu je také rarita – poloroubená ivanitská poustevna. Byla součásti kongregace bratrů poustevníků sv. Ivana, která existovala pouze v Čechách a navíc pouze v 18. století (v roce 1782 ji zrušil císař Josef II). Jedná se také nejspíše o největší objekt této kongragace. Poustevna byla postavena v roce 1753 Johanem (Janem) Maxmiliánem Edlerem z Peytersbergu, doktorem mediciny a filosofie (pravděpodobně tedy nejvzdělanějším poustevníkem v Čechách) a nižším šlechticem. Původně chtěl poustevnu vybudovat v nedalekém Broumově, což se však nepodařilo a tak obrátil pozornost k Teplicím. Stavba byla dokončena 16 října onoho roku a je tak o málo starší než přilehlý kostel dostavěný v roce 1754. Sám Edler zde žil až do své smrti. Spolu s ním obývali poustevnu ještě další dva poustevníci: Fr. Ivan (civilním jménem Augustin Hiller + 7.8.1788 ve věku 72 let) a Fr.Evagrius (+16.3.1786 ve věku 76 let). Je pravděpodobné, že jsou pochováni v hrobce Peytersbergů. Po smrti posledního z nich byla kongregace zrušena. Od té doby tu bydlívali kostelníci (a to až do 60 let 20. století). Své funkci objekt posloužil ještě jednou v 19. století, kdy zde sídlil v pořadí čtvrtý poustevník.
Na témže místě však stával kostel již dříve. Nazýval se Zu uneserer lieben Frau („U naší milé paní). O něm víme, že byl v roce 1421 poničen Husity a roku 1450 znovu vystavěn.