Jezevčík
Zprávy o krátkonohých psech, pravděpodobně předchůdců jezevčíků, (anglicky Dachshund) se dochovali již ze Starého Egypta (4000 let př. n. l.). Jsou zmiňováni také ve starém Řecku. Ve 14. století jsou předchůdci dnešních jezevčíků známí pod jménem vyžlata. V 17. století se o jezevčících zmiňuje člen jezuitského řádu, český dějepisec Bohuslav Balbín : "Dlužno míti to za zázračný dar přírody, že jsou jacísi psové mimořádně přírodou puzeni, by jezevce z brlohů vyháněli, kdežto jiní, jsouce přítomni, ani nevědí, co se tu děje." Jezevčíci se v těchto dobách nazývali jamníci. V roce 1894 byl založen v Rakousku - Uhersku klub chovatelů norníků.
Nejstarším jezevčíkem byl jezevčík hladkosrstý. Ve středověku byl, však znám již jezevčík dlouhosrstý. Dlouhosrstý jezevčík se vyvinul z krátkosrsté varianty s podílem některých španělů. Na vzniku drsnosrstého jezevčíka se podíleli někteří teriéři, knírači.
Podle standardu FCI se jezevčíci, jak bylo zmíněno již výše, rozlišují podle osrstění na hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté (hrubosrsté) a podle velikostního rázu na standardní, trpasličí a králičí.
Jezevčík je pes, který si svou všestrannou povahou našel oblibu u mnoha lidí, ať jako domácí pes ve městě či na venkově, tak jako pes lovecký.
Standard FCI z 27. června 1967
Celkový vzhled : Nízký, krátkonohý pes s protáhlým pevným tělem, dobře osvaleným, se smělým a vyzývavým držením hlavy a inteligentním výrazem. Přes krátké končetiny nevypadá zakrsle, těžkopádně nebo omezován v pohybu, ale ani naopak příliš hubeně či lasicovitě.
Hlava : Protáhlá, stejnoměrně se zužující ke špičce nosu, čistě a ostře řezaná. Ploché čelo jen lehce klenuté klesá pozvolna bez stopu do jemně tvarovaného, lehce klenutého nosního hřbetu. Nadočnicové oblouky jsou výrazně dominující. Nosní chrupavka a hřbet čenichu jsou dlouhé a úzké. Pysky jsou pevně napjaté, kryjí dobře čelist, ústní koutky lehce naznačené. Nozdry otevřené. Čelisti se široce otevírají, dosahují až za oči. Silný, dobře vyvinutý chrup. Silné, dobře do sebe zapadající špičáky. Nůžkový i klešťový skus jsou rovnocenné.
Oči : Středně velké, oválné, s jasným, živým přátelským výrazem, nikoli pichlavé. Barva zářivě tmavě červenohnědá až černohnědá u všech barev srsti. Skelné, rybí (stříbrošedé) nebo perleťové oči nejsou na závadu. U šedých nebo skvrnitých psů nejsou žádoucí.
Uši : Vysoko, ale nepříliš vepředu posazené, přiměřeně dlouhé, zakulacené, nikoliv úzké, špičaté se záhyby, velmi pohyblivé. Předním okrajem přiléhající k líci.
Krk : Dostatečně dlouhý, svalnatý, suchý, bez laloku, lehce klenutá šíje, hrdě nesený.
Hrudní končetiny : Musí být schopné namáhavé práce pod zemí, svalnaté, silné, pevné, hluboké a široké. Lopatka dlouhá, šikmá, pevně přiléhající k dobře vyvinutému hrudnímu koši, pevně osvalená. Předloktí je tak dlouhé, aby výška od země k hrudníku psa činila přibližně třetinu kohoutkové výšky psa. Zápěstí jsou k sobě poněkud blíže než ramenní klouby. Při pohledu ze strany není zápěstí ani strmé, ani prohnuté.
Tlapy : Uzavřené, dobře klenuté s pevnými polštářky a silnými drápy. Čtyři z pěti prstů slouží k našlapování.
Tělo : Dlouhý rovný hřbet s vysokým kohoutkem, s lehkým klenutím v bederní krajině. Hrudník se zřetelně vystupující prsní kostí, po jejíž obou stranách jsou vidět prohlubně. Při pohledu ze předu je hrudní koš oválný, ze strany prostorný, poskytující možnost rozložení srdce a plic. Žebra jsou položena daleko vzadu s postupným vtažením břišní linie. Při správné délce a zaúhlení ramene zakrývá hrudní končetina při pohledu ze strany nejhlubší bod hrudníku. Břicho je lehce vtažené.
Pánevní končetiny : Záď dlouhá, široká, kulatá a dobře osvalená. Pánevní kost nepříliš krátká, dostatečně silně vyvinutá, mírně šikmo položená. Stehno silné, dostatečně dlouhé, v pravém úhlu k pánvi, plně svalnaté. Koleno široké a silné. Holenní kost krátká, v pravém úhlu ke kosti stehenní, pevně osvalená. Široká pata se silně vyčnívající patní kostí. Dlouhé pohyblivé zánártí lehce dopředu zahnuté. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny zcela rovné.
Ocas : Nesený v pokračování hřbetní linie bez význačného zakřivení.
Zvláštní znaky různých variet jezevčíků :
1. Hladkosrstý jezevčík
2. Drsnosrstý jezevčík
3. Dlouhosrstý jezevčík
Všechny tři druhy musí odpovídat uvedenému standardu. Zvláštní požadavky pro tři variety srsti jsou :
1. Hladkosrstý jezevčík
Srst : Krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající k tělu, bez holých míst. Vadou je příliš jemná srst, kožené konce uší, místa bez srsti nebo příliš hrubá či bohatá srst.
Ocas : Plynule probíhající, dobře, ale nepříliš bohatě pokrytý srstí. Poněkud delší srst na spodní straně ocasu není vadou, ale znakem kvalitní srsti. Kartáčovitý ocas je vadou stejně jako částečně nebo zcela neosrstěný ocas.
Barva srsti, nosu a drápů :
A. Jednobarevní jezevčíci : Barva červená, červenožlutá a žlutá, všechny "s" nebo "bez" černé příměsi. Přednost má čistá barva. Červenou barvu je třeba považovat za více žádoucí než červenožlutou a žlutou. Psi s výrazně černou příměsí patří do této skupiny. Nos a drápy černé, červená se připouští, ale není žádoucí.
B. Dvoubarevní jezevčíci : Sytě černá, hnědá, šedá nebo bílá, vždy s rezavě hnědými nebo žlutými znaky nad očima, po stranách čenichu a pysků, na vnitřní straně uší, na prsou, na vnitřní straně hrudních i pánevních končetin, na tlapách, okolo konečníku a na třetině až polovině spodní strany ocasu. Nos a drápy jsou černé u černých psů, hnědé nebo černé u hnědých, u šedých a bílých mohou být nos i drápy šedé, někdy masově zbarvené. U bílých má přednost černý nos a drápy. U jednobarevných i dvoubarevných jezevčíků (pokud nejsou základně bílí) je bílá barva nežádoucí, ale jednotlivé bílé skvrny nejsou vylučující vadou. Černá nebo bílá bez pálení nejsou přípustné.
C. Skvrnití (tygrovaní, žíhaní) jezevčíci : Základní barva u tygrovaného jezevčíka je světle nahnědle šedá a bílá s tmavými nepravidelnými skvrnami barvy tmavošedé, hnědé, červenožluté nebo černé (velké nejsou žádoucí). Požaduje se, aby nepřevládala ani světlá, ani tmavá. Barvou žíhaných je červená nebo žlutá s tmavším žíháním. Nos a drápy jsou stejné jako u jednobarevných a dvoubarevných.
D. Jezevčíci jiných barev : Všechny dosud nejmenované barvy.
2. Drsnosrstý jezevčík
Celkový vzhled je stejný jako u hladkosrstého jezevčíka.
Srst : S výjimkou čenichu, obočí a uší je tělo pokryto přilehlou, hustou drsnou srstí s podsadou. Na čenichu jsou vousy, obočí je kartáčovité, na uších je srst kratší než na těle, téměř hladká, ale podobná ostatní srsti. Ocas je drsně, ale přilehle osrstěný, na zužujícím se konci bez štětečku. Celkový vzhled srsti má být takový, že při pohledu z dálky působí jako hladkosrstý jezevčík. Měkká srst, stejně jako srst odstávající, nakadeřená, kudrnatá, je vadou.
Barva srsti : Všechny barvy jsou přípustné. Bílé znaky na prsou nejsou žádoucí. Jinak platí vše jako u hladkosrstého jezevčíka.
3. Dlouhosrstý jezevčík : Rozlišením oproti hladkosrstému psu je delší hedvábná srst.
Srst : Jemná lesklá srst je delší pod krkem, na spodní straně těla, na uších, na zadní straně končetin tvoří kalhotky a praporce, Nejdelší srst tvoří vlajku na spodní straně ocasu. Převislá srst je i na spodní straně ucha. Příliš bohatá srst na tlapách (tzv. ploutve) není pěkná a je pro práci nevhodná.
Ocas : Nesen půvabně v prodloužení linie hřbetu, srst na něm dosahuje největší délky a tvoří vlajku. Chybné je i přílišné nebo rozježené osrstění.
Velikost ve stáří nejméně 15 měsíců :
Standardní ráz : 7-9 kg
Trpasličí ráz : maximální obvod hrudníku 35 cm.
Králičí ráz : maximální obvod hrudníku 30 cm