Vědět, na čem jsme..
Vědět, na čem jsme..
„Pamatuješ, jak jsme se poznali?“ zeptala se ho jednou Gabriella. Ležela na posteli, hlavu v Honzově klíně, její tmavé oči svítily štěstím. Z jeho smutného výrazu poznala, že by ji rád potěšil kladnou odpovědí, ale nešlo to. Jemně jej pohladila po tváři a usmála se na něj, nebylo třeba se trápit.
Nadechla se a pokračovala: „Prvně jsme spolu mluvili na seznamováku, cestou na ten zámeček s vystavenými zvířaty. Bylo to asi kilometr od něho, šli jsme zrovna do kopce na silnici, po zaprášené cestičce plné kamínků, kolem nás byla jen louka, nic jiného jsme neviděli. S Kubou Kolínem se Vám nechtělo šlapat, tak jste se mě optali, jestli bych Vás nevytlačila. Byla to legrace, vzpomínáš?“
Neurčitě přikývl, začalo se mu něco podobného vybavovat, ale jen těžko by to zařadil na nějaké určité místo, k nějaké krajině, a taky to své dívce pověděl.
Zase se usmála, vůbec ji nevadilo, že Honza zapomněl, ví to ona a to stačí. „Nelhala jsem, když jsem tvrdila, že si pamatuji každý okamžik strávený s Tebou.“ mrkla na něj.
„Netvrdím opak.“ řekl s úsměvem, ale trochu dotčeně. „Co myslíš, bylo to lepší tehdy nebo teď? Měli jsme se líp?“ zeptal se. „Po škole jsme jeli na Zličín, půl hodiny prolejzali knihkupectví, já se motal kolem aut a športu, Ty kolem všeho ostatního, hlavně kolem zvířátek, fantasy a W.I.T.C.H.e. Cestou zpátky jsme se stavovali v Puntanele, teda ne vždycky, ale poměrně často. Hrávali jsme si tam s plyšákama, vždycky jsme se s nimi nějak hladili po tvářích nebo cvrnkali do nosu.
Vrátili jsme se do metra. Tam jsme si sedli na poslední lavičku a koukali na červený světýlko na semaforu, který tam bylo pokaždý, když odjel vlak. Taky jsme nadávali na lidi, co tam pořád chodili, protože jsme chtěli být sami, abychom se mohli nerušeně líbat. Jenže skoro pokaždý to někdo nedoběhnul a samozřejmě musel jít až na konec a sednout si nám za záda.“
Gabriellka se zasmála a zamyslela nad původní otázkou. „No, má to svoje výhody i nevýhody. Předtím jsem Tě nezkoušela, to jsi tehdy udělal Ty. S Davidem Belánem jste se nějak domluvili a on pak přede mnou začal mluvit o Tvojí druhý holce. Popisovali jste ji celkem dopodrobna, tak jsem neměla důvod Vám nevěřit. Tehdy ses se mnou rozešel…“
Nepokračovala, chtěla si Honzu pořádně prohlédnout, vyčíst něco z jeho modrých očí a dětského obličeje, ale díval se před sebe, ne na ni. Ještě chvíli počkala, jestli hlavu přeci jen neskloní, ale neudělal to.
„Asi po měsíci z Vás potom vypadlo, že žádnou jinou nemáš a nikdy jsi neměl. Nevím, možná s tímhle zkouškovým nápadem tenkrát přišel David, tvářil se trochu provinile. Pamatuju si, že jste mi tohle pověděli v metru, když jsme jeli, jako každý den, ze Stodůlek na Zličín. Tam jsme se posadili na lavičky u našeho semaforu a Dave se mě zeptal, jestli s Tebou budu znovu chodit. Když jsem řekla, že nebudu, začal tam nervózně pochodovat. Při tom si ani nevšiml, že ses mě zeptal na to samé a já kývla. Zjistil to chudák až druhý den i se zbytkem třídy… Ten den jsme se prvně políbili.“
Na chvíli se zamyslel, zavzpomínal, a pak řekl: „Juju, to si pamatuju, náš první polibek i první francouzák. Čím to, že jsme obojí stihli v jeden den?“
Gabriella se pousmála, když to uslyšela, ale nic neodpověděla. Bylo jasné, že chce, aby Honza pokračoval a ani on vlastně žádnou odpověď nečekal.
„Nejdřív jsem chtěl dát polibek já Tobě, francouzák, ale vzniklo z toho takový srandovní olizování. Tak to dopadlo i po druhý, ale to jsi chtěla naopak políbit Ty mě. To bylo na Lukách, u školky, když už jsem chtěl odbočit a jít dolu přes rondel. Nakonec jsem s Tebou ale šel ještě těch pár metrů na roh k parkovišti. Tentokrát to už vyšlo, nádhernej dlouhej francouzák.
Potom jsme na sebe dlouze pohlédli. Museli jsme vypadat jak zamilovaní prvňáčci, ale bylo nám to jedno. Ten den nám celej svět zrůžověl.
Posadila se vedle něj a přehodila přes sebe tenkou deku. Honza měl pravdu, bylo to krásné, tak proč to muselo skončit, bojovat o někoho pět let je příliš.
Opatrně se rozhlížela po malém pokoji, bylo zhasnuto, ale přesto věděla, kde co leží. Oči se jí zastavily u prosklených dveří. Chodba byla tmavá, nenašla žádný náznak pohybu, jen z obýváku se k dívce čas od času dostal záblesk z televize. Byla si celkem jistá, že se její sestřička dívá na Jetix.
Znovu pohlédla na svého milého. Tyhle své změny myšlení nenáviděla. Je jim pokaždé tak krásně a ona začne myslet na to špatné, co jí provedl, na to, jak ji po nejhezčím polibku, tom prvním, opustil jako by nic, jak jí v uvozovkách sebral dceru…
Najednou jej začala nenávidět a on to věděl, vycítil to, začínal ji dobře poznávat. Vzdychla, bylo jasné, k čemu to povede…
Museli o tom mluvit, ač to oba nechtěli, museli. Věděl, že to povede k hádce, slzám, a násilí. Ona ho miluje, tak silně, že ani slovo láska nestačí, ale za tu minulost ho nenávidí, tolik ji trápil.
I Honza ji miluje, velmi silně, a přesto doposud nepřestal dělat chyby. Tolik se snaží, pochopil ji, ví, proč co dělá, co mu to je ale platné, když to zatím nedokázal využít, zachovat se podle toho.
Rozhovor vedl tam, kam se smutkem v mysli očekávali. Kéž by se to změnilo, kéž by na to přestala myslet, přestala mu vyčítat i to poslední…
Oba si jsou skoro jisti tím, že to nastane, ale je jen na něm, kdy. Kdy se začne chovat, jak má? Brzo. Nemělo to tak být, muselo! Nikdo ty hádky nechce, tak co tu ještě dělají? Je to na něm, má to v ruce.
Gabriella bojovala až moc dlouho, teď musí trpět on. Když se ale bude jen trápit a žrát se, nic nevyřeší, jen bude myslet na sebe. Pokud myslí na ni, jak tvrdí, překoná to a bude bojovat bez ohledu na trápení. Tohle všechno věděl, ale…
Oba teď mysleli na to jediné slovo, proč tam muselo být, to ale jim jednou zničí život…
Ne! Něco takového přeci nemohl dopustit, to už se nesmí stát! Nevěděl jak ani co, jen si byl jist, že musí něco udělat nebo alespoň říct. Jako by slyšel Lucčin jemný prosebný hlas: „Změň to, hned!“
Tak proč to nedokázal? Její myšlenky ho bodaly do srdce jako nejostřejší dýka, slzy, kanoucí po blondýnčině bledé tváři, jako by mu z těla vytrhávaly kusy živého masa, tolik ho bolela její láska i nenávist, její moc i neschopnost. A stejně mu připadalo, že je bezradnější než poslední žebrák.
Ticho bylo už příliš dlouho, oba si to uvědomovali, ale záleželo na něm, aby něco řekl. Cokoliv, dívce to bylo jedno, myšlenky měla dávno mimo tuhle místnost.
„Na co myslíš?“ Víc z něj nevypadlo. Pousmála se, to je jeho osudová chyba.
Ukázala na něj prstem a naznačila velikost, znamení toho, co se jí honilo hlavou. Adam…
Nechtěl to slyšet, tušil, téměř si byl jist, přesto ho něco nutilo dál se ptát, říkat si o další hřebík do své chatrné rakve. Nikdo neví proč, ale napadlo ho zeptat se, jak na něj myslí.
Znal odpověď předem, a přesto se ptal, poprosil o další hřebík, o další slova, která mu přidávala na zoufalosti, bezradnosti a pocitu, že ztrácí svou milou.
Vrcholil v něm vztek k Adamovi, přestože věděl, že on za to nemůže, nezmění to, ani mu nepomůže.
Ticho bylo zase moc dlouhé. Poznala, že neví, co má dělat, co říct, že ho to k smrti trápí. Tolik si přála, aby přišel na to, co udělat, i když si byla vědoma, jak špatné jeho šance jsou. Jak moc ho ovlivňují negativní emoce, neuvažuje, přitom právě ty pocity byly klíčem k řešení téhle situace, ke správnému řešení…
Naklonil se k ní, pohlédl do její tváře, jako by říkal: „Promiň, já strašně chci udělat to správné!“ a políbil ji.
„Nejhořčí polibek.“ poznamenala s hlasem plným ironie a sarkasmu. Stačila jediná vzpomínka na její dítě, aby se proměnila v neoblomnou, nepříčetnou.
„Proč zase?“ štěkl na ni, ač věděl, že je to špatně, jako by přikládal do ohně, který byl už takhle nebezpečný jejich lásce…
Ach, co ho to napadá? Jeho lásku nezlomí nic a v tu její věřil víc než ve vlastní žití. Proč ho potom trápila myšlenkami na něho? V čem byl lepší, než on sám, snad tolik netoužila po vysokém a mlčenlivém klukovi, aby kvůli němu zahodila pět let boje? Taková ona nebyla, věděl, že taková není, a přeci je najednou tak odtažitá.
„Co se stalo?“ otázal se už trochu klidnějším tónem. I v té tmě ale viděla, jak sebou cuká a přemáhá hořkost a hněv. „Co jsem udělal špatně? Co… co po mě chceš? Co mám udělat?“
Mnoho z Vás by teď řeklo, jak je necitlivá a krutá, musela vidět, jak se trápí. Ano, viděla to a byla si jista, že jí to bolí ještě tisíckrát víc, jenže musela pokračovat. I on si byl moc dobře vědom, že jediné východisko z jejich společného žalu je nalézt odpověď sám. Proto mlčela, kdyby mu to znovu prozradila, brzy přijde chvíle, kdy se stane znovu tak nelítostnou…
O pár dní později se jí jako obvykle vyptával, na co myslí. Ptají se na to navzájem často. Už při první odpovědi: „Nelíbilo by se Ti to.“ ale rozpoznal, čemu, nebo spíše komu její myšlenky patří. Přesto se ptal dál. Jak by řekl profesor Zubík, byl to velmi nešťastný krok. Vyptával se, na co přesně. Naléhal, aby mu odpověděla.
Gabriella to udělala a Honza v tu chvíli pocítil ten strašlivý pocit. Ten den se dozvěděl o tragické smrti jednoho ze svých nejlepších přátel, kamarádka Míša se chtěla zabít, přečetla mu dokonce dopis na rozloučenou, který mu chtěla poslat, a jeho nejmilejší mu popisovala, jak myslí na jiného. Pochopil, že vyptávat se a naléhat byla fatální chyba, ale už je pozdě…
Nechtěl, snažil se, ale podlehl – nahromaděné negativní pocity, smutek, zlost, beznaděj, to vše šlo ven, jenže na tu osobu, která si to nezasloužila ani v nejmenším a na kterou to nikdy přijít nemělo. Udělal chybu, kterou si nemůže odpustit…
Nemůže, i když to udělá samotná Gabriella, je to výsledek jeho neschopnosti a nevyrovnanosti, které dosáhl až poté. Zas musí dotahovat a srovnávat.
Zatímco jemu se honily hlavou myšlenky na svou neschopnost, blondýnka se choulila na posteli a v ruce stále pevně svírala drobný telefon. Nevěřila tomu, co slyšela, to přeci nemohla být pravda!
Varovala ho, jasně ho upozornila na fakt, že se mu to nebude ani zdaleka líbit, stejně se vyptával dál a potom ten rozhovor…
Její tělo se zhroutilo na peřinu, obličej, zarytý do plyšového králíčka, měla potřísněný slzami, z pokoje se ozýval jen její zoufalý a neutišitelná pláč.
„Měla jsem mlčet!“ vyčítala si nahlas, „Ach ano, neměla jsem mu to říkat!“
Z dohadování se sama se sebou ji vyrušilo tiché zakňučení u její postele, vzala štěně do náruče a hladila jej. Jako by doufala, že tím zapomene na všechna Honzova slova…
Na místě blízko spánku jí projela palčivá bolest. S pejskem stále pevně sevřeným v rukou znovu upadla, tentokrát na zem.
„Chtěl skočit z okna.“ špitla, jako by měla strach z toho, že jí někdo uslyší. „Nechal by mě tu samotnou!“
Po tváři stekla poslední slza, víc už pro něj brečet nebude. Pokud ano, musí to ukončit… Ne, cítila, že tahle byla poslední.
Honza ležel a přemýšlel nad svým odporným činem. „Co jsem to za zrůdu?“ ptal se sám sebe, ale jeho myšlenky nemohly patřit jemu, patřili jí. „Co teď dělá? Na co myslí?“ ptal se nahlas sám sebe se slzami v očích. Hlavou se mu honily vzpomínky snad na vše, co s ní souviselo, nejvíce ale uvažoval nad tím, co bude dál.
Najednou omdlel. Několik minut bezvládně ležel na posteli - jako mrtvý. Když se probral, třeštila mu hlava a nemohl si vzpomenout na poslední okamžiky před pádem. Musel se pořádně praštit do hlavy, protože když si šel pro prášek, máma se ho ptala, co to bylo za ránu. Odpovědět nemohl.
„Co teď?“ pomyslel si, „Musím jí napsat, vysvětlit příčinu mého zkratu, proč se to stalo, co přemohlo mou vůli… Jenže jak, jak to vysvětlit mé milé, která na mě spoléhala, a já ji zklamal, pocítila můj zkrat na vlastní kůži a neprávem!“
Cítil, že znova omdlívá, tak otevřel okno a nadechl se čerstvého vzduchu, ale lépe se mu neudělalo.
Napsal to, co musel, vysvětlení, ačkoliv si sám nebyl jist účinkem. Věděl, že ho pochopí a porozumí mu, ale věděl také, že tohle to nespraví.
Už nebrečela, necítila smutek, lomcoval jí jen obrovský vztek. Myslela na něj, ale v tom nejhorším smyslu slova. Oba telefony ležely na protest vypnuté na přeplněném stole, teď litovala, že jeho mamince psala, jestli by jej nemohla uklidnit… A na její narozeniny, moc ji to mrzelo, ačkoli to byla poslední věc, která se jí hodina hlavou.
„Takový kecy!“ syčela, hladíce při tom Ferdíka. „Chci, abys byla šťastná, i kdyby to nebylo se mnou… Ale s ním, s Adamem, to být nesmí… Taková snůška nesmyslů!“
Zvedla se, aby práskla nejbližším polštářem o skříň, a zase se posadila. Naštvanost ji tímto zcela opustila, teď se cítila zrazená a tudíž bezvýznamná. Co znamenala, pokud jí člověk, kterého miluje, řekne tohle? „Chci, abys byla šťastná,“ opakovala po něm úryvky z různých rozhovorů a dávala je do jedné souvislé věty, „ale pokud řekneš, že miluješ Adama, skočím!“
Lidé v zoufalství dělají podivné věci, ale když to dokázal potlačit jindy… na důkaz toho, že už se na něj nezlobí, zapnula oba mobily a přečetla si očekávané vysvětlení. Bylo jí moc líto Honzova kamaráda a mrzelo ji, co napsal o Míše, ale každý den někdo zemře a pokud ho to vždycky takhle ovládne, nemůže s ní být.
Ačkoli dala slib, že už to nikdy neudělá, zhluboka se nadechla a odeslala mu zprávu… Přišel čas poslední zkoušky.
Nepochyboval o neutichající touze po jejich společném životě plném lásky a štěstí, ale něco v srdci mu napovídalo, že to, co ten den provedl, bylo opravdu silné a muselo to v Gabrielle vyvolat mnoho negativních pocitů, velmi závažných pocitů. Už jen proto, kolik závažných a negativních pocitů to vyvolalo v něm.
I když není chladnokrevný, moc dobře ví, že Gabriella dává na city ještě více, nežli on. Něco mu říkalo, že láska nemůže být potlačena, ale může se zahnat do kouta, do tmavého rohu lidské duše.
Musí bojovat, věděl to. A tentokrát opravdu pořádně. Poslední šance, poslední příležitost. V hlavě se mu přemítala hromada myšlenek. „Chceš ji? Chceš. Tak ale sakra něco dělej, člověče!
Od oné nešťastné události uplynulo již několik dní a pořád se k Tobě nechce znát.“ přemítal si, „Co pořád děláš, vole? Jsi fakt mongol, pohni se a začni něco dělat nebo Ti ujede poslední vlak i s poslední šancí, kterou si už tak moc nezasloužíš, tak ji koukej využít!“ honilo se mu neustále hlavou.
Ano, už věděl. „Dokaž jí, že se jí nehodláš vzdát, že jí jen tak nehodláš nechat. Nenech ji pochybovat o tom, že ji stále chceš a nepřestal jsi věřit…“
Pro Honzu spolu nechodili, tak se ani nenamáhala se speciální barbienovskou přípravou. Tu dobu měla jen světlé stíny a stejně barevné doplňky, víc netřeba…
„Proč taky?“ ptala se často svých plyšáků, „Nic nedělá, i když s Adamem provokuji víc než dost.“ Zauvažovala. „Potom mu to u Honzy musím zase vyžehlit.“ předsevzala si, ale měla dost pochybností. „Potom? Kdy potom?! První by musel něco dělat… Vím, že se pokouší o snahu, jenže to je opravdu málo…“
Vzpomínala na všechno, co se svým chlapcem-nechlapcem prožila, nechtěla o to přijít, ale i když se na něj dávno nezlobila ani v nejmenším, nemohla tu sobotu přejít bez povšimnutí.
Na mysl ji najednou přišel rozhovor ze Sappady, městečka v Itálii, kam jela s Honzovou rodinou a jejich známými lyžovat.
„Věříš na kouzla?“ ptala se ho, když byli unášeni sedačkovou lanovkou na Cimu.
„Záleží na tom, na jaká.“ To byla jeho odpověď, doprovázena udiveným výrazem. Proč o tom mluvila zrovna teď?
„Věříš, že umím kouzlit?“ zněla další otázka.
Aniž by nad tím nějak extra uvažoval, řekl: „Ano.“
Sedíce na posteli se pousmála, tenhle kousek by se mu líbil. Zavřela oči a usilovně myslela na své přání, jen tak si ho mohla vyplnit. A opravdu netrvalo dlouho, než se její drobný plyšový pejsek začal pohybovat.
Pejsek se posunul blíže ke Gabrielle a promluvil, přesně tak, jak to chtěla. Chvíli si povídali, téma bylo jasné.
„Co po něm vlastně chceš? Rozmysli si dobře, co po něm chceš, co očekáváš…“ pravil plyšák roztomilým, ale vážným hlasem.
Gabriella nad tím dlouhé hodiny přemýšlela, snažila si to celé srovnat v hlavě.
O pár dní později byli společně za školou, u ní doma. Leželi na posteli a povídali si, ale stále jen jako kamarádi. Mluvili o nich, o tom, co by bylo, kdyby se nerozešli (stále ještě předstírala rozchod).
Honza při vyprávění jejich společných snů neudržel slzu v oku a ta pomalu stékala po jeho tváři, ale než mohla spadnout na polštář, dívka ji setřela, dala Honzovi pusu a uklidňovala ho. Ještě nějakou dobu si o tom povídali, občas dali jeden druhému malou pusu…
Později se bavili o něčem, co je naopak rozesmálo. Jak se tak smáli a dál tu myšlenku rozváděli, Gabriella na Honzu z ničeho nic prskla. Dala si jazyk mezi rty a začala prskat, nemohl tomu uvěřit. Poněkud s flegmaticky překvapeným výrazem ve tváři si otřel vlhký obličej.
Po chvíli na něj prskla znovu, pak ještě několikrát, ale to už si nenechal líbit a opětoval útok.
Ještě chvíli si povídali za občasného přerušení prskavým napadáním jedním nebo druhým směrem a Lucčiným hlasitým smíchem.
Když bylo chvíli ticho, naklonilo se k němu děvče s poněkud vážnějším, ale stále usměvavým výrazem ve tváři a řeklo: „Ty víš, že miluju Adama…“ na chvilku se odmlčelo, ale potom z něj vypadl i zbytek věty, „…ale v jeho menší verzi.“
Víc slyšet nepotřeboval, srdce mu bušilo štěstím, radostí, div nepuklo. Naklonil se nad ni a políbil ji. Jen normální pusa, ale několik dlouhých vteřin…
Držel své rty na těch jejích. Po krátké chvíli to zopakoval, ale tentokrát už ji políbil pořádně, dlouhým francouzákem.
Polibek nekončil, Honza dal Gabrielle ruku na tvář a jemně ji hladil. Ona zase ovinula ruce kolem jeho krku, aby ji nemohl zvednout, ale stejně by to neudělal za nic na světě. Byli v oáze štěstí a radosti.
Lehl si na ni, hladil ji oběma rukama ve vlasech, Lucka mu kreslila dlaněmi obrazce na zádech, pod košilí. Pevně ho držela a při tom všem se stále líbali…
Nebudu Vám popisovat, kam až to zašlo, slíbil jsem, že jejich tajemství nikomu nevyzradím, ale přeci to ještě není konec našeho příběhu…
Po necelé půl hodince se od něho odtáhla. Bylo jí nádherně, ale jak se říká, všeho moc škodí.
Položila mu hlavu na prsa, aby si poslechla tlukot srdce, které jí patřilo, ačkoli přebývalo v jiném člověku. Tlouklo jen pro ni, cítila to.
Překvapilo ji ale, že i když se dávno nelíbali ani nehladili, Honza si stále tiskl její nahé tělo k tomu svému.
„Proč to děláš?“ zeptala se ho překvapeně, když se jí nepodařilo vyprostit z jeho objetí.
„To proto,“ řekl a vtiskl jí dlouhý polibek, „že už Tě od sebe nikdy nepustím!“
Láska, polibek, milování. Rozkoš, radost, uspokojení. Vůně, dotyk, pohlazení. Strach, smrt i rozloučení…
Náhledy fotografií ze složky Sluší nám to :)