Krátké odreagování od všech těch starostí mi přinesla služební cesta, na kterou mě můj šéf odeslal ještě s kolegou z brněnské pobočky. Jeli jsme služební Oktávií do belgického Tongerenu. Nocleh jsme měli zajištěný v nizozemském Maastrichtu. Ani v Nizozemí ani v Belgii jsem doposud nebyl, tak jsem se i těšil. V Belgii jsme měli domluvenou schůzku s potenciálním klientem. Oba státy mi byly sympatické. V Maastrichtu jsme si došli na večeři a na pivo. Počasí nám vyšlo nádherné a bylo fantastické sledovat ráno od snídaně ulice plné cyklistů. Cestuji rád, pokud se naskytne nějaká zajímavá šance, ihned se jí chápu.. Irča při každém zajímavém nápadu řešila, jestli vůbec budeme mít dost financí na zaplacení cestovních výloh a dostatek prostředků na nákupy v obchodech. Takže jsme se například čtyři roky chystali za mým kamarádem do Paříže. Byl tam pracovně. Nabízel nám ubytování u sebe, ale nikdy to nedopadlo tak, že bychom mohli mít dostatek financí… Já na cestách nepotřebuju nic zvláštního nakupovat a život mi občas přinese nějakou možnost podniknout zajímavou cestu bez toho, aby byl nějak zatížen rodinný rozpočet…
O loňské cestě do Skandinávie jsem se už letmo zmínil. Na tu jsem si musel vzít dovolenou, jeden dopravce mě sebou přibral jako spolujezdce a tlumočníka. Švédsko i Finsko se mi dost líbilo, pobaltské státy mě překvapily svými kontrasty mezi chudobou a bohatstvím, historií a současností. Ovšem nejhlubší dojem ve mně zanechala patnáctihodinová plavba na trajektu ze Stockholmu do Helsinek. Připadal jsem si jako na Titanicu.
Několikrát jsem si při služebních cestách na centrálu do Vídně udělal čas na procházku po městě, kde na mě vždycky dýchla ta společná historie.
Několikrát nám také firma zorganizovala víkend na lyžích v Alpách, to mě přimělo i srovnat si svůj vztah k lyžím, který byl dlouhá léta poněkud antagonistický…
Rád jsem také vzpomínal na služební cestu do Istanbulu. Žádné dlouhé plánování, jeden den večer se mě kolegové zeptali, jestli bych tam druhý den ráno mohl zaletět. Proč ne…
Jako kurýr jsem kolegům párkrát vypomohl. Nejčastěji jsem se dostal do Londýna. Jednou se celá akce rozhodla tak nahonem, že byl tak akorát čas vyzvednout letenku a zaregistrovat se v odletové hale. Londýn pro mě znamenal velké kouzlo, rád jsem četl Sherlocka Holmese, dost jsem měl nastudováno i o historii, takže o spoustě míst, kam jsem se podíval, jsem už měl jakous takous představu. Samozřejmě, že jsem se tam dojel podívat na Baker Street na Holmesův dům.
Poslední cestu jsem tam podnikl před dvěma lety a trefil jsem se zrovna do druhé vlny teroristických útoků. Přestaly jezdit některé trasy metra, takže jsem se nedokázal vrátit včas na letiště a už mě nepustili na palubu. Noc na letišti v Heathrow bez toho, abych věděl zdali a kdy odletím zpět byla také zajímavým zážitkem. Další den jsem měl s rodinou odjíždět na naší jedinou společnou zahraniční dovolenou na Zlaté Piesky v Bratislavě. Stihl jsem to.
Občas tak někde u grilu vyprávím své zážitky z cest. Někdy mi nějaký z nových posluchačů odmítá uvěřit, že si nevymýšlím. Občas mi to taky zpětně připadne až neuvěřitelně.
Začátkem června matku propustili z nemocnice. Z bytu nemohla moc vycházet, třetí patro byl neřešitelný problém. Nákupy jí obstarával brácha nebo postižený synovec. Ten nakupoval tak, že mu matka dala do ruky reklamní leták z obchodu a označila mu, co má koupit. On pak jezdil s vozíkem po obchodě a zboží z regálů vizuálně porovnával s obrázkem v prospektu. Poněkud zdlouhavá forma nakupování, ale synovec se alespoň dobře zabavil.
Matka podnikla kroky k prodeji bytu. Rozhodli jsme se, že až jí bude lépe, odvezeme jí na léto na chatu, aby nemusela postupovat ty výstupy nahoru a dolů.Po létě chatu zbouráme a pokud už bude byt prodaný, nastěhuje se matka ke staršímu bráchovi za Kladno..
Blížilo se léto a po dlouhých letech jsme poprvé s Irčou neplánovali žádnou společnou dovolenou.
Průběh roku byl nezvykle teplý a voda v našem bazénu získala od slunce poměrně brzy teplotu, při které už bylo koupání možné. Chodil jsem plavat prakticky každý večer,když jsem dorazil z práce. Věděl jsem, že tuhle možnost už za rok mít nebudu, tak jsem si to chtěl ještě užít.
A jakmile matce přišlo, že už je dostatečně teplo, nechala se odvézt na chatu. Začátek prací na zbourání chaty se nám tak významně odsunul.
Čas od času se mi vybavilo, že jsem v euforii z bazénu pozval kolegy z práce na posezení. Teď jsem to oddaloval, protože jsem si to představoval jako akci veskrze zábavnou a střet s realitou, s nakvašeně se tvářící Irčou, jsem nechtěl podstupovat.. Ale čas pro dovádění u bazénu je v létě, a příští léto už u žádného bazénu bydlet nebudu. Matka se teď nějaký čas beze mě obejde, tak jsem mohl zkusit něco konečně naplánovat. Nechtěl jsem pořádat nějakou monstrózní akci a řešit debaty kolem toho, koho jsem pozval a koho ne. Tak jsem přihlédl i k termínům dovolených kolegů. Jako den jsem vybral jeden ze všedních dnů v týdnu, protože kolegyně Soňa je zadaná a o víkendu by měla problém obhájit uvolnění z domova. Ještě jsem pozval Jiřinu, s kterou je zábava a která umí výborně nakládat maso a Vaška, kolegu úplně nejbližšího. Irču jsem požádal, když už mi neplánovaně čas od času sděluje, že se někde zdrží a z práce domů vůbec nedorazí, aby si to na ten den jednou také naplánovala. A nakonec to byl, možná nejen pro mě, takový vrchol léta. Počasí se nevydařilo, na koupání to nebylo, ale pojedli jsme , popili jsme a dobře jsme se pobavili. Děvčata spala v obýváku, já v ložnici a Vašek v zahradní chatce. Před usnutím jsem si ještě chvilku pohrával s myšlenkou, vyrazit do obýváku a pokračovat v zábavě s děvčaty, ale to bychom asi velmi těžko ráno vstávali a vypravovali se do práce.
Léto plynulo a bylo to pořád pro mě takové smutné léto. Někdy v půlce srpna odjela matka do Konstantinových Lázní. Po návratu někdy koncem září, chtěla být ještě nějakou chvíli na chatě. Podařilo se jí prodat byt s tím, že se vystěhuje do konce listopadu. Domluvili jsme se, že si jí starší brácha vezme k sobě. V domě měl zatím odpojenou elektřinu, doufali jsme, že opětovné připojení se mu povede vyřídit do doby, než se bude matka stěhovat.
Také jsme vybrali typ domu, který se na pozemku postaví. Byly připravovány všechny smlouvy a podklady, ale vypadalo to, že i když všechno poběží jak má, nový dům bude připraven k nastěhování až koncem příštího léta.
Dalším vítaným zpestřením byl výlet s bývalou spolužačkou a dlouholetou kamarádkou Martou na výstavu koček do Ostravy. Marta je vyhlášenu chovatelkou koček a v Ostravě se chtěla sejít se svou známou, polskou chovatelkou, a dohodnout si společné plány.. Chtěly si společně koupit ve Skandinávii chovného kocoura a dělit se o něj.. Já jsem to spojil s návštěvou svého bývalého šéfa v Ostravě. Do Ostravy jsme z Prahy dorazili za tři hodiny a patnáct minut. Cestou jsem při tankování u pumpy v rámci právě probíhající akce koupil model Ferrari. Soňa je sbírala, jeden typ jí ještě chyběl a akce už měla brzy končit. S Martou jsme zašli na oběd a pak jsem jí odvezl na výstaviště a vypravil se za svým známým. Prošli jsme společně garáže, kde má různě ukryté části své sbírky veteránů v různém stavu. Také jsme poseděli na zahradě a k mému překvapení z mého známého vypadlo, že ho manželka opustila a chystá se rozvádět. Toho roku mi to přišlo už skoro jako infekční stav.
Vrátili jsme se v noci a právě při dojezdu do Prahy nás chytla ukrutná průtrž mračen a krupobití.. Další víkend jsem jeden den navštívil matku v lázních. Nikdo z rodiny se mnou nechtěl jet a dost těžko se mi to nějak objektivně vysvětlovalo. A druhý den se u ě zastavila Helena s další naší společnou kamarádkou, bývalou spolužačkou Hankou. Hanka se po studiích provdala do Liberce, ke kterému odjakživa inklinovala. Na střední škole jsem po Hance také tu a tam pokukoval, někdy jsme si rozuměli více, jindy méně. I Hanka procházela těžkým obdobím. Její manžel si nedávno našel dvacetiletou přítelkyni a odešel k ní. Hanka se chystala na rozvod…
Bylo toho na mě už nějak moc, tak jsem si naplánoval posezení s Patrikem u piva. Patrik na tom taky nebyl nejlépe. Se svou ženou už byl rozvedený, nicméně stále u ní bydlel a Helena, která byla bezprostředním důvodem toho celého martyria, zatím nedokázala opustit manžela.