Okamžiky

Bojím se všech zítřejších okamžiků, co jsou před námi, vždyť člověk co si říká Všehomíra, ten pocit nesnáší...

Už zase blikaj světla okamžiků, my pravdu hledáme, úžasný cesty krásnejch romantiků, možná jsou za námi...

Nikdo z nás neví, kdy to tady všechno skončí,  jestli se potkáme a pokud ano, bude náš svět lepší, odpověď neznáme.

Už zase blikaj světla okamžiků, my pravdu hledáme, úžasný cesty krásnejch romantiků, možná jsou za námi.

Hráč

Noty co češou papír a pak se válej v koši, čas - i když zná rozměr, je nejrychlejší kočí... Klavír se skladateli klaní, oba dva nemají rádi lhaní, to pravé preludium zazní - géniovi. Třeba se jednou dotknem hvězd i když můžeme se splést...

V asfaltovém ránu ztichlém - stojí Hráč, u nohou dva kufry, v sobě dusí pláč. Po indiánských stezkách - pozdních návratů, v namodralém kouři - v zemi zázraků... Třeba se jednou dotknem hvězd i když můžeme se splést.

Srdce na talíři

Máš mé srdce na talíři, koukej ještě hoří. A od tý záře chytí všechno i naše láska shoří... V kostele už svíčky hoří, prsteny tmou září, srdce už mám na svém místě, můžeme k oltáři...

Jednou za čas

Jednou za čas se mi stejská, po tom, že zas nejdu hrát, světla odrazem se blejskaj, mě se nechce vůbec spát. Oči zavřu a vzpomínám, pak si dávám ňákej Drink, v baru holky na mě kejvaj - no není mi hned líp. Kytara, co leží v koutě, pořád na ni umím hrát, tak už sedím znova v sedle, jako kovboj - jdu se prát. Tak mi řekni, co je lepší - já v Tvý kleci umírám, už nechci vidět žádný ženský - chci se zase toulat sám...

Málo

Když dvacet motýlů letí na jednu louku a deset čmeláků, letí na jeden květ. Když "ňáký" muzikanti hrajou poctivý blues, není to ztracený - ještě jednou to zkus. Málo... tak málo...

Při první ráně strom krvácí, kov dřevo tlačí a slzy nestačí. Korále pro nevěstu rozbít pohledem - zase být trochu více - člověkem...

Mezi kouřem a cigaretou

Mezi kouřem a cigaretou je nekonečný film, koloběh příběhů, Ti tužku omotává...

Jen těžko slova nácházíš, zas taháš cigaretu, kolik jich vykouříš, než najdeš to co hledáš, mezi kouřem a cigaretou - je nekonečný film...

Noc

Když přichází tak po špičkách, někdy se zdá dlouhá, černý závoj rozhodí a pak je všude tma, bude veselá a vlídná - zejtra zase zrádná, je křehká, zlá i cudná - přichází jen tak...

Spouští se po lesku hodinových strojků, zakrývá svým pláštěm - hrst magických vzorků, noc ta černá skvrna dne - žízní písně prokleté...

Je to jenom na Tobě

Když Tě ráno vzbudí s každodenní noblesou, je to jako když se znovu narodíš. Neptej se mě radši - jak se mám rozhodnout - je to jenom na Tobě, jak si poradíš...

Můžeš se mnou jít a nebo můžeš odmítnout, možná chceš mít klid - teď se musíš rozhodnout...

Lidi mohou mít jenom, co unesou, jenže každej by chtěl, trochu víc. Až se všichni sejdem před branou Nebeskou, nebudem mít sebou - vůbec nic...

Tak už to bejvá - zloba, závist, pláč i smích, je to jenom na Tobě, jak si poradíš...

Je půl sedmý ráno

V poloprázdným baru - sedím zase sám, nechce se mi domů a tak si ještě něco dám. Někdo se mě zeptal - proč tu sedím sám, nikoho už nemám a tak se propíjím do rán...

Je půl sedmý ráno - barman za půltem zívá, přišli chlapi z noční - pivo ve stoje si daj. Měl jsem kdysi holku, ale ta mě nechtěla, měla blbý keci a taky pořád brečela.

Na lavičce v parku

Někde v parku na lavičce, tam se sejdem za pár let. Ukážu Ti prázdný kapsy, popíšu Ti Velkej svět. Bylas mladá, krásná holka a já bejval hezkej kluk, nechtělas mě - i když já chtěl - dneska je to stejně FUCK...

Kniha

Já často v noci mívám zvyk, že místo spánku začnu v sobě číst, už vím - že s víčky dlouho budu se přít a taky vím, kdo zvítězí.

Už dlouho jsem si tajně přál, tak mocně, jak to jen milenci uměj, abych slovům uměl dát ten správný tvar, zkusím napsat svoji nejslavnější knihu...

Ta kniha by byla o všem, na co myslím nejenom já, protože myslet jenom na sebe, tak málo dneska znamená. Pak bych tiše čekal na kritiku od Vás - jak by to bylo - Milost či Provaz...

Chtěl bych se něžně dotknout divadelní opony, klaunova nosu - štětce Mistra podoby a nebo Felliniho scénáře- bejt kouskem žuly z kostelního oltáře. Kam každej dobrej herec, muzikant či klaun - otiskl palec a pak šel dál...

Mezi nebem a zemí...

Koleje v dálce do jedný se spojí, jsou jako roky, když nám utíkají, jízdenku má každej - jenom jednu. Na modrým nebi dělají se čáry, jako ty koleje - podobný dráhy, je to něco mezi nebem a zemí.

Tak už se neptej - jakej je v tom rozdíl, zatím to nevím - jestli bys to pochopil. Můžem si přát - abysme jeli co nejdýl, to jsou ty cesty mezi nebem a zemí... Jedeme dál!

Našel jsem kufr na půdě po dědovi, byla tam fotka, někdy z války První, člověk by vůbec neřek - už je to století. Koleje v dálce v jednu se spojí, jako ty milence - nikdo nerozdělí, je to strašně krásný, ale krátký...

Tak už se neptej - jakej je v tom rozdíl, zatím to nevím, jestli bys to pochopil, můžeme si přát - abysme jeli co nejdýl, to jsou ty cesty mezi nebem a zemí... jedeme dál!!!

Čekání na lásku...

Před setměním na lásku na nádraží čekáme, vůbec nikdo netuší, jak se přitom chováme, před setměním na lásku, jako vždycky čekáme. Visí to na provázku - jak salámy v krámech. Na nádraží čekání - někdy z kapsy vyhání, čekání na lásku - bezradné...

Jestli se to prolomí - tak jako loňský ledy, jako kluci malinký - chodili jsme na koledy. Nečekali jsme na lásku - jenom jsme si hráli, jak na tom provázku - visejí salámy... Na nádraží čekání, něco z kapsy vyhání - čekání na lásku - zbytečné...

Nebýt oblohy a hvězd

Víčka k polštáři přilepená pro spánek a ve tmě rozsvícená bílá stolní lampa, tak pozdě se honí hlavou den jak noční pták a nebo muzikantům sklenic pár až do rána za odehranou noc.

Přikrývka jako bílá stránka z rozestlané knížky a Měsíc - ta přilepená známka na obálce Noci, se najednou tak nějak rozhoupal - ve svém klidu - najednou tak neklidný...

Změnil se plán a Tys přišla dříve než ráno a kdybys nepřišla - vůbec nic by se nestalo, zbylo mi Tě v sobě dost a nebýt oblohy a hvězd, mých starých přítelkyň - zůstal bych tu sám...

Když přijde rozjímání a smíření, kolik jsi lidem vzal a kolik jsi jim dal a jestli to bylo vůbec ňáký umění a možná sám sobě si se zdál...

Kus cesty před sebou a možná kdo to ví, my se jednou zastavíme a i když se nám všichni smáli, dům číslo My má naše pevné základy a stejný talíř - pro dvě stejné lžíce... a stejný talíř - pro dvě stejné lžíce...

Do nebe...

A bude se mi po Vás opravdu stejskat, až budu někde jinde na kytaru hrát, nebudem se vídat a nebudem si psát, nebudeme spolu už nikdy jamovat... protože Vítr... protože Vítr...

A po schodech do Nebe až budu stoupat, podívám se dolů a zamávám, nebudem se stýkat a nebudeme hrát - nebudeme pařit a nebudem se smát... protože Vítr - mou píseň zabroukal, Vítr - popel už rozfoukal, Vítr - mou píseň zabroukal...

Jo do nebe - jsou schody pro Tebe - jo do nebe - jsou schody pro Tebe!

Když je to poprvé...

V šeru pokoje svíčka hoří, Ty pro mě se svlíkáš, bojíš se, že se nám něco změní - šaty na zem už lítaj... Když je to poprvé, poprvé - tak je to nejlepší, když je to poprvé - tak je to nejlepší...

Plamen svíčky nám stále hoří a Ty se usmíváš, tahle noc byla strašně dlouhá a venku už svítá... Když je to poprvé, poprvé - tak je to nejlepší,  když je to poprvé - tak je to nejlepší...

To jsou ty krásný ztráty

Čas - jak ho já znám, nevrací drobný zpátky, když se Ti daří - vezme Tě do pohádky a když se nedaří - všechno se bortí - i ten zkurvenej svět, musíš mi věřit - to se spraví, než řekl bys pět, nalej mi víno bílý - lepší bude svět - tak jo...

To jsou ty krásný ztráty, kolik jich ještě se mnou zažiješ, to jsou ty krásný ztráty, říkám Ti lepší už to nebude...

Proč je tak těžký - najít ňákej cíl, proč je tak těžký - najít přátelství, můžem jít jinam - jenže nový věci bolej, proč hledat ve všem ňáký poselství, nalej si víno bílý, lepší bude svět...

To jsou ty krásný ztráty...

Až se uzdravíš...

Já dám Ti pod paždí, velikej teploměr, kdybys ho nechtěl, tak by si umřel. Jó nemoc ta je zlá, člověku moc nechutná a až se uzdravíš, tak všechno dohoníš...

Měl jsi strašně rád, všechno do dna vychlastat a teď nemůžeš pít - musíš se vyléčit. Jó nemoc ta je zlá, člověku moc nechutná a až se uzdravíš, tak všechno dohoníš a až se uzdravíš - tak všechny předhoníš...

O EX...

Natekli jsme do vany jako ta voda, když se to tak veme panovala shoda, než jeden vytáh špunt a všechno bylo pryč.

Jak voda vytékala zbyla po ní špína, no co se divíš zase musí natýct jiná - až se otočí kohoutkem.

Kohoutek se mačká a jiný otáčí, ten první zastřelí -  druhý Tě promáčí, no a co - mám radost, že jsem zůstal tím, co jsem...

Měli jsme na vodě svou malinkou loďku, každý si před sebe stavěl jinou laťku, někdo se jenom vezl - a jiný zas počítal...

Že každá louže může taky jednou vyschnout, že každá neději má naposled to risknout, přijde déšť a život znovu začíná...

Jsou takoví, co i ten déšť si podplatí, malá louže se mezi velkými ztratí, no a co - aspoň chvíli každý věděl, že tu jsem...

Tak blízko, skoro okolo nás...

Tak blízko, skoro okolo nás, prolétnou divní ptáci - co na svých křídlech, nesou znamení. Stíny, co k tělům lepí čas, láska - co zbyla napospas, zmoudření nepřichází a to je zlý...

A když se někdo snaží, proč v pekle se pak smaží, to je záhadou. Nečekaný zvraty, nálady a ztráty - kolem prolétnou, prolétnou...

Je blízko nebo daleko od nás, slzavým údolím šel čas a dotýkal se hvězd. Stíny, co kosou sečou čas, snad dostanou i nás - ten ráj - i špatný svědomí...

Stále hoří Tvoje svíčka

Když rozmělníš tmu, trochou měsíce, když hvězdy svítit jdou - snad jedna z tisíce, zabloudí až tam, kde Ty spíš, aby Ti pohladila víčka.

Kdo brání svým snům, do sítě se chytí, co pavouk spřádá tmou, to nikdo nevidí, nepospíchej tam - kam nesmíš - stále hoří Tvoje svíčka...

Stíny všedních dnů

Stíny všedních dnů, co přes piják se kopírují, večer zrodí tmu a ráno lampy zhasínají, pero a kalamář - když Osud píše na polštář - je mi to líto...

Měsíce za sebou - roky sčítaj pod čarou a nebe modrý, bude ještě modřejší, paměť je počítač a nelze mu vyčítat, jak lidi žijou...

Ve stínu pyramid, chudoba i blahobyt, ohromná města - co se k nebi tyčí, nemůžem pochopit, že čas nejde zastavit a to nás rmoutí...

Bylo by to krásný, věčně žít, bylo by to krásný bejt tady navždycky...

Deset podob dne

Přikrývkou skrýt to denní hledání, jak hřeby sbít, co s nocí přichází a jako třpyt, se vodou nezmáčí, jak čemu říct, jak nazvat poznání...

Těch deset podob dne, těch deset podob dne...

Vracím se domů sám...

Na světě není nic, co bych Ti nedal, Ty to dobře víš, jenom do některých věcí - mi holka nemluv... Že správnej chlap má taky občas problém, chápu, že těch průšvihů, je nějak moc...

Vracím se domů - tak nějak k ránu, vracím se domů - sám...

Kára prokletí...

Možná to pochopím, už tomu rozumím, čemu se u Vás říká láska. Budu Ti držet stráž, lehnu si na oltář a budu s Tebou čekat svítání. Kolikátej den, tejden, měsíc, rok či století, jak dlouho spolu táhnem - tu káru prokletí.

Nad hlavou vidím zář, není to Svatozář, je to jen Aura z našeho bytí a nebytí... Kolikrát den se vplouží, je trochu nevítán - lehnu si na oltář a budu čekat svítání...

Než poznáme, že se vůbec neznáme...

S lacinou sodovkou v koutku svýho Vesmíru, seděla maličká vlaštovka, z bílýho papíru. A na operačním stole, leží Budoucnost ve spodním prádle, maličká, jako ta vlaštovka - v rukou má dva šrouby...

Jen co se ústa nasytí, jen co ruka ruku pohladí, jen co se ústa znovu nasytí, než poznáme, že se vlastně neznáme...

Jenom slova nic nezmohou, je to jak když zaprší a tu trochu poezie, spláchne voda v ulicích. Plamen svíčky olizuje - Vlaštovky se nenosí, víno mozek zatemňuje - smutek vnáší do duší...

Jen co se ústa nasytí...

Já vím, že se nedívaj

Já vím, že se nedívaj a proto pozoruji jejich tváře, díky tomu, že jsem zapomněl - cestu zpátky od oltáře, už trochu jinak vypadám, už nemám jejich víru, já dal jsem všechno představám a tužkou čmárám, čmárám - do papíru...

Město spí, blázni usínaj - a já pozoruju Velký hvězdy, musím přiznat, že mě nevnímaj - padaj si dolů, ze svý cesty. Zas poslední ulíhám, tak jak to bývá vždycky, s polštářem si povídám, všechno je jinak a já - já si dávám Whisky...

Už vím, proč se nedívaj, přestaly zvonit na náměstích klíče, díky tomu jsem se rozvzpomněl, jaký to bylo - když nám vládli bičem. Trochu jinak vypadaj a nenálézaj víru, pomlouvaj a nadávaj a já zas tužkou - čmárám - do papíru...

Stále musíš věřit, že je kam jít...

Někdy víc a někdy míň, člověku se stejská, bylo dřív líp a nebo bude, kdy na časy se blejská? Prošli jsme už tolik cest, viděli jsme hodně měst, stále musíš doufat, že je kam jít. Kolik silnic, tolik řek, co učili nás nazpaměť - stále musíš doufat, že je kam jít...

Někdy víc a někdy míň, štěstí prožíváme, jeden den se v penězích topíme a druhej den žebráme. Prošli jsme už tolik cest, viděli jsme hodně měst, stále musíš doufat, že je kam jít...

Budem a nebo nebudem

Až se sejdem u Nebeský brány, jestli budeš chtít, zeptaj se nás jestli už chcem jít. A ty mi řekneš ještě ne - a já s tím souhlasím, třeba nás pak nechaj odejít...

Tak půjdem a nebo nepůjdem, budem tady a nebo nebudem, tak půjdem a nebo nepůjdem, řekneme jim - co máme za lubem...

Ryby v sítích

Jako dítě - co skrejvá - nějakej ten hřích, tak i já něco skrývám. Jak to říct, jak svědomí ulehčit, když čas se nevrátí a voda teče dál. Co se stalo a nemělo se stát, už nejde odvolat - já dobře vím. Já jsem z lidí, co neuměj se prát - co nechtěj už bojovat - co se prostě v koutku krčí...

Ryby se špatně cejtěj v sítích a my se předháníme, kdo jich více chytí, zrcadlům nenadávej, ty se jenom třpytí - po bitvě každej generál...

Toulavý boty

Tak jako smích, do noci vyprchá, odcházíš snít, zahrada je tichá, to jen Měsíc na Tebe kýv a hvězdy z pocitů Tvých - posledních...

Schoulená, jak ranní svítání, kdy se unavená a nevyspalá - vracíváš. Toulavý, máš boty toulavý, vím že rozcuchaná a nevyspalá - ulíháš...

Zatoulané, jen tak a na cestách, jsou tužby v nich - jak kytky ve vázách a když k ránu uvadají - dva šálky čas odejít - odejít...

V toužení, vroucně se rozdají, jak svíce přikryté tmou, ti co bloudívají ulicí. Toulavý - maj boty toulavý - klidné v neklidu svém - mají tisíce jmen - nepravých...

Byli jsme blízko

Cesty nevinně se křižujou v radosti návyků a já dál zůstávám pasažerem rychlíku,
který bloudí myšlenkami pro svou ctižádost, pro ranní poštu a taky pro radost.

Byli jsme blízko, tak strašně blízko...

Trhni si nohou

Okno rozbitý je a už není vidět Měsíc, prej máš potíže, ale za tím o tom nevíš... Je to zlý -řekni mi rovnou - trhni si, trhni si - nohou... kapky deště padaj a bubnujou jak Gobham, svět je tak velikej a já nikoho v něm neznám... Není to zlý, už je to za mnou... Trhni si, trhni si nohou...

Když kola vlaku duní

Když kola vlaku duní a na závorách sedí můra, když k ránu rosa studí a na hodinách máš už "bůra" - my musíme jít dál - venku svítá, my musíme jít dál - dnes nepůjdem už spát... Když kameny se valí, kdo neschová se - ten má smůlu, když láska lásku zradí, nám zdá se že má blízko k trůnu, my musíme jít dál, venku svítá...dnes nepůjdem už spát...

Satební veselí

Padá listí ze stromů a já se trochu bojím, jestli taky nespadnu a jestli to ustojím, kreslím hvězdy na nebe a myslím jenom na Tebe, bílý šaty svatební - myšlenky jsou zmatený...

Svatební veselí zítra nám začne, už budem dospělí - nelze se vracet. Já budu s Tebou a Ty zase se mnou, budem v tom plout, ale už ve dvou...