Koutkův koutek

Radnice…místo dobrých i úskočných rozhodnutí městských konšelů, symbol samostatnosti města, zhmotnělá připomínka městských práv a zpravidla nejvýstavnější z městských budov, zdobící hlavní náměstí a čnící prstem své věže vysoko nad hlavy chodců. Vedle věží kostelních objekt, charakteristicky vystupující ze siluety města, dům po staletí obdivovaný, respektovaný i proklínaný. To vše bývaly a dodnes jsou městské radnice. Kde se vzaly, k čemu sloužily a kde máme u nás ty nejpozoruhodnější, o tom si povíme na následujících stránkách…

Počátky městské samosprávy

V minulém čísle Travelu jsme si řekli o vývoji a uplatňování městských práv, o procesu jejich získávání, případně ztrácení i o tom, co jedno které z privilegií pro město přinášelo, jaká práva a povinnosti z něho plynula pro obyvatele i návštěvníky. Vyhlásit nějaké nařízení je ovšem věc jedna, věc druhá je pak dohlédnout na jeho naplnění a dodržování. V počátcích měst představovali městskou moc zástupci vlastníků – rychtáři, fojtové i další úředníci, zodpovídající za život sídelního celku vrchnosti. Netrvalo však dlouho a jak moc těchto útvarů rostla, obyvatelé usilovali o dosažení vlastní samosprávy, zpočátku alespoň v případě některých záležitostí. Tento proces probíhal od 11. století ve všech zemích civilizované Evropy. V letech 1068 – 1107 jsou doloženy městské soudy v italských městech Lucce, Pise a Miláně, pozadu nezůstala ani města francouzská a záhy se přidali i v Belgii a německých zemích. První městské instituce pochopitelně musely někde vést svá zasedání. Na počátku se tak zřejmě dělo v prostorách církevních nebo sídle purkrabího, po určité době ale samosprávy prosadily výstavbu objektů vlastních, sloužících právě pro potřeby vzniklých městských rad. První doklady o těchto domech má nizozemský Soest (1120), jen o málo mladší byly v Kolíně nad Rýnem a Lübecku. Protože rozsah činností, o nichž by si mohly první městské samosprávy rozhodovat samy nebyl takový, aby vyžadoval nějak vysoký počet konšelů, byly i první radnice poměrně skromné budovy, které jen zcela výjimečně stály na náměstí. Tam se přesunuly až s posílením práv městských samospráv a s nárůstem počtu osob tato práva vykonávajících.

Než se pustíme do představování jednotlivých českých a moravských radničních domů, měli bychom si něco povědět o činnosti samospráv. Obvyklý počet členů této rady byl 12. Nazývali se konšely (z latinského consulus) a každý z nich se během roku vystřídal ve funkci purkmistra. Purkmistr předsedal schůzím, opatroval městskou pečeť a staral se i o klíče k městským branám. Počet konšelů byl do značné míry závislý na velikosti města. U těch nejmenších byli konšelé 4, doložen je i počet šesti či osmi. U těch nejvýznamnějších měst počet radních postupně rostl až k číslu 18. Vedle konšelů byl poradní orgán, tzv. sbor starších neboli stará městská rada. To byli radní, jimž skončilo roční funkční období, ale mohli být pověřeni novými úkoly. Důležitým samosprávním orgánem bylo také shromáždění celé obce. Na tomto shromáždění byla volena městská rada a v době husitské revoluce mělo největší váhu ze všech městských orgánů. V 16. století se vyprofilovala z řad měšťanstva skupina bohatých, vzájemně se podporujících měšťanů, kteří na sebe soustředili moc ve městě. Kupodivu tato (dnes bychom řekli lobby) privilegovaná kasta se stala regulérním městským samosprávným orgánem. Z Prahy tak známe úřad desetipánů, k roku 1538 je doložen v Kutné Hoře úřad osmipánů atd. Povinností městské rady bylo pořizovat zápisy o své činnosti do městských knih, které se mnohdy dochovaly dodnes a jsou badatelům neocenitelnou pomůckou při studiu života středověké a raně novověké společnosti. Městské knihy byly dvojího druhu: k pojištění práv města jako celku (knihy privilegií a statutů, královských patentů, právní rukopisy a knihy městských financí). Do druhé skupiny náležely spisy, hájící soukromá práva měšťanů. Dočetli bychom se zde o soudních sporech, o výpovědích delikventů na mučidlech, mohli bychom nahlédnout třeba i do svatebních smluv a testamentů.

Městská rada dále řídila a financovala městské stavby – mlýny, kostely, mosty a zejména hradby. K tomu jí sloužily příjmy z mýt, pokut a daní, z obecních pozemků nebo třeba platby, vybrané od jarmarečních trhovců.

Jistou samosprávu měli ve městech i Židé, byla úměrná velikosti ghetta a v těch největších můžeme dodnes spatřit i židovské radní domy.

Cestu po historických radnicích českých zemí nutně musíme zahájit v Praze. Staroměstská radnice na stejnojmenném náměstí je patrně nejznámější radnicí České republiky a pamatuje mnohé. Staroměstští měšťané získali okolo roku 1338 dům Wolfina od Kamene poté, co jim král Jan Lucemburský přiznal práva na vlastní samosprávu. V roce 1364 dostal radní dům charakteristickou dominantu – vysokou hranolovou věž, v níž zbudoval roku 1381 Petr Parléř gotickou radniční kapli. V roce 1410 získala radniční budova výraznou dekoraci – hodinář Mikuláš z Kadaně zde vytvořil slavný Staroměstský orloj, který je svou přehlídkou vyřezávaných apoštolů vyhledávanou turistickou atrakcí i na počátku 3. tisíciletí. A jaké události Staroměstská radnice pamatuje? Tak třeba popravu radikálního husitského kněze Jana Želivského v roce 1422, volbu Jiřího z Poděbrad českým králem (1458), před radnicí byli v létě 1621 popraveni vůdci stavovského povstání a na konci druhé světové války byla těžce poškozena požárem. Dnes se z ochozu radniční věže můžeme pokochat výhledem na celé historické centrum hlavního města.

Trošku podobná je Novoměstská radnice, stojící na severní straně Karlova náměstí již od roku 1398. Dominantou je 70 metrů vysoká věž z roku 1451 a pěkná je i trojice pozdně gotických štítů. Ve věži byla věznice i kaple, v níž se odsouzencům na smrt dostávalo poslední duchovní útěchy. Novoměstská radnice byla dějištěm krvavé První pražské defenestrace v roce 1419. Tehdy dav rozlícené pražské chudiny, vedený zmíněným Janem Želivským, vtrhl do radnice a několik konšelů bídně zahynulo, vyhozeno z oken na připravené kosy a sudlice.

Gotický původ má i Stará radnice v Brně. Původně obytný dům počal sloužit účelům města v roce 1341 a sídlem městské správy byl bezmála šest století. Dnes je tu informační centrum, ale mnohé brněnské zajímavosti najdeme právě zde: Brněnského draka, krokodýla, zavěšeného v průjezdu, legendární Brněnské kolo visící hned pod ním, pozoruhodně pokroucená prostřední fiála nad vstupním portálem. I věžní ochoz je přístupný návštěvníkům a skýtá výhled na staré Brno.

Krásnou pozdně gotickou radnicí se chlubí i jihočeský husitský Tábor. Její čtyři křídla svírají nevelké nádvoří, má mohutnou, hranolovou věž a trojici stupňovitých štítů. Je sídlem muzea i vstupem do historického městského podzemí. Velký sál, zvaný „palác“ se vyznačuje cennou síťovou klenbou a patří k nejvzácnějším historickým interiérům jižních Čech.

Také radnice v Olomouci přes renesanční úpravy nezapře středověký původ. Má výraznou, vyhlídkovou věž a je vedle Staroměstské radnice v Praze druhou a poslední, která má orloj. Součástí je i kaple sv. Jeronýma s nástěnnými obrazy a malovanými vitrajemi. Před radnicí stojí Mariánský sloup, památka zapsaná na seznam UNESCO.

Bíle zářící věž radniční věže je typickým atributem severočeské Kadaně. Vznikla po požáru města v roce 1362 přestavbou kupeckého domu a věž byla přistavěna kolem roku 1400. O čtyři roky později je doložena arkýřová kaple v prvním patře. Radnice sídlí městské správě dodnes.

Skutečnost, že renesance byla slohem, kladoucím důraz na světský život, se odrazila i do staveb městských domů. Období 16. a první třetiny 17. století lze nazvat „zlatým věkem radnic“.

Typickou renesanční radnici má Stříbro, ležící západně od Plzně. I ona má trojici rozložitých štítů, bohatě zdobených freskami z 19. století. Zobrazují legendu o založení města Soběslavem I., hájení Stříbra před křižáky za husitských válek a alegorickou podobiznu Spravedlnosti. Za štíty se ukrývá nevysoká věž s ohromnou bání. Tak, jako ve Stříbře, tvoří dvojice renesančních domů jádro radnice i v Plzni. Na náměstí Republiky stojí od let 1554 – 1559 a i její vnější sgrafitová výzdoba je novorenesanční z předminulého století. Radnice bývá nazývána renesančním klenotem Plzně, na náměstí ji však poněkud zastiňuje dominantní katedrální chrám sv. Bartoloměje. Sgrafitovou výzdobou se honosí i nevelká radnice v pošumavské Volyni. Byla dostavěna údajně italskými zedníky v roce 1529, v přízemí má podloubí o dvou obloucích a vedle zdobeného průčelního štítu se bělá věž, krytá barokní bání. Mázhauz v přízemí má podlahu krytou mozaikovou dlažbou. Nepříliš zdobnou, přesto svou renesanční jednoduchostí působivou radnici má i jedno z nejkrásnějších českých měst – Český Krumlov. Šířka průčelí i za atikami skrytá čtveřice sedlových střech dává tušit, že i zde se stavělo na místě několika původních parcel. Bylo tomu tak okolo roku 1550 a ani pozdější úpravy a rekonstrukce objekt negativně nepoznamenaly. Krom sídla Městského úřadu je radnice domovem i turisticky atraktivnímu Muzeu tortury. Do období renesance spadá i největší rozmach krušnohorských cínových dolů. Jako významné horní město své doby si mohl dovolit nákladnou radnici i šlikovský Jáchymov. Původní dům Šliků z let 1540 – 44 má náročně provedený vstupní portál, prostorná sklepení a hodnotné klenby přízemních místností. Je skutečnou ozdobou svažitého náměstí, k čemuž přispívá i víceboj věž s městským znakem. Štíty, přízemní podloubí a štíhlá věžička charakterizují i litoměřickou radnici. Původně gotická budova byla renesančně upravena před rokem 1550 a dnes je sídlem Městského muzea. Výzdobu radnice, kterou těžko jinde najdete, mají v podkrkonošském Hostinném. Po stranách představené osmiboké věže je dvojice téměř pětimetrových soch obrů v římské zbroji, zvaných Rolandi. „Narodili“ se v roce 1641 a prý mají městečko ochraňovat od všeho zlého. Radnice v Moravské Třebové je po zámku druhou nejrozlehlejší stavbou města. Má nádherně klenuté vnitřní prostory a ve starostově pracovně fresku Šalomounův soud z roku 1560 – prý aby konšely inspirovala k moudrým rozhodnutím. Unikátem radnice je věž: přes svou výšku nemá základy a opírá se o sousední domy! V podhůří Jeseníků se malebně rozložilo půvabné městečko Branná, dříve zvané Kolštejn. Zdejší radnice je bývalé fojtství z roku 1608. Typická je jeho věž, která má první čtyři patra čtverhranná, zbylá dvě pak osmiboká.

Posledním historickým obdobím, které výrazněji zapsalo do procesu budování radničních domů, byly časy baroka. Zde šlo již povětšinou o zásadní přestavby již stojících staveb, ovšem přestavby natolik zásadní, že zmíněné radnice jsou považovány za barokní.

Stará radnice v Lokti nad Ohří byla koncem 17. století v tak havarijním stavu, že jednání městské rady se odbývala na hradě. Ale teprve o dvě století později byla vystavěna radnice nová, zřejmě na stejném místě. Jakkoli jde o pseudoslohovou stavbu, bez problémů zapadla do mozaiky domů na náměstí. Zvláštní je její věž, předstupující před vlastní objekt. Zajímavostí je, že loketští zadali projekt radnice Abrahamu Leuthnerovi, působícímu v té době v Praze ve funkci zemského pevnostního stavitele. Nedaleko od Lokte, v údolí říčky Teplé, přetínajícím pohoří Slavkovský les, leží pozoruhodné městečko Bečov. Také zdejší radnice je barokní, rozeznáváme zde ale i prvky klasicistní. Na místě radnice starší ji vystavěli okolo roku 1780. V přilehlé, rozměrné budově, prosté všech ozdob, sídlily v minulosti bečovské úřady, jako okresní hejtmanství nebo soud.

Pojďme na jih. V jihozápadním rohu prostorného náměstí v Českých Budějovicích nemůžeme přehlédnout velikou radniční budovu se třemi věžemi. Barokní vzhled ji opatřila přestavba architekta Martinelliho v letech 1727 – 1730. Střešní římsa nese čtyři sochy ctností, které by městští zastupitelé neměli postrádat: Statečnosti, Spravedlnosti, Moudrosti a Opatrnosti. Za snad nejkrásnější radnici v jihozápadních Čechách pokládají mnozí tu v Kašperských Horách. I ona je renesančního původu, přestavba z konce 17. století, kdy byly vztyčeny tři barokní štíty a hodinová věžička jí vtiskla charakter ryze barokní. Oba krajní štíty nesou znaky, ten vlevo českého lva, pravý potom znak města. Renesance s barokem se snoubí i na náměstí v Týně nad Vltavou. Jednopatrová stavba s podloubím, podepřeným mohutnými sloupy, sloužila v minulosti nejen jako městská šatlava, ale třeba i jako solní sklad a pivovar. V sousedním domě, s radnicí organicky propojeným býval zase hostinec a v roce 1722 i nejstarší týnská poštovna.

Některé radnice se nespokojily se začleněním do fronty domů, lemujících náměstí, a rovnou se velkopansky rozkročily do jeho středu. Taková je třeba ve v minulosti nikdy příliš významné Poličce. Vyhlíží spíše jako panský zámek a jak by ne – projektantem byl známý barokní architekt F. M. Kaňka. Do barokní novostavby byla včleněna starší, gotická věž, dostala ale novou, rovněž barokní podobu. Také v Poličce mají radniční kapli. Je zasvěcena Františku Xaverskému a prochází prvním i druhým patrem v severozápadním nároží. Od roku 2008 se poličská radnice těší ze zápisu na seznam národních kulturních památek.

Připomeňme si na závěr smutný osud jedné krásné renesanční radnice. Stávala v historickém hornickém městě Horní Slavkov. Krásné městečko mělo ještě před čtyřiceti lety status městské památkové rezervace. Ta však byla zrušena a slohově čisté renesanční městečko ustoupilo „moderní“ panelové výstavbě. Jen několik historických domů zůstalo v dolní části, bohužel radnice mezi nimi není. Její zboření roku 1977 bylo zcela zbytečným a barbarským činem, který završil bourání starého Horního Slavkova. Její bývalou krásu tak můžeme spatřit pouze na starých fotografiích.

Městská privilegia v českých zemích