Tak, jako i ostatní kraje České republiky, má i kraj Karlovarský svá vlastní specifika, turistické atraktivity, lákající k jeho návštěvě. Na prvním místě jsou to léčivé prameny tzv. Lázeňského trojúhelníku – Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní, doplněných ještě menšími lázněmi Konstantinovými a Kynžvartem. Milovníky historie potěší cenná městská jádra Chebu a Lokte nad Ohří, vyznavače přírodních krás zase horská pásma Krušných hor a Slavkovského lesa. Některá půvabná místa však zůstala jakoby skryta očím návštěvníků kraje. Jedním z nich je barokní městečko Valeč. Kde Valeč najdete? Ve výčtu pohoří, ležících na území Karlovarského kraje, jsem zcela záměrně vynechal to, které se vypíná do bezmála tisícimetrové výšky v centrální části oblasti, přibližně mezi krajským městem a Podbořany. Zejména starší a střední generaci mužské populace není neznámo, mnozí z nich zde prožili řadu veselých i nebezpečných příhod. Jedná se o Doupovské hory, liduprázdnou část země, přeměněnou v padesátých letech minulého století na obří vojenské cvičiště. Zmizely samoty, vesnice, dokonce i bývalé okresní město Doupov. Zůstaly opuštěné hory, dodnes zapovězené návštěvníkům, v nichž jedinými připomínkami lidské existence jsou rozpadlá torza kapliček a hranolová monstra kontrolních věží dělostřeleckých a tankových střelnic. Nevelké městečko Valeč se choulí pod jihovýchodním úbočím těchto přízračných hor, na samé hranici vojenského újezdu. Značná odlehlost je zřejmě hlavní příčinou skutečnosti, že jej masová turistika dosud míjí. Na druhou stranu si můžeme četné památky prohlédnout v klidu, bez proplétání davy ostatních turistů. Až budete mít někdy cestu z Prahy do Karlových Varů, a nebudete příliš spěchat, odbočte kousek za Lubencem vpravo a po pěti kilometrech se před vámi vyloupne překvapivě působivé panorama městečka, jehož ulicemi a náměstími by vás rády provedly následující řádky. Z valečské historie Pergameny starých kronik poprvé vzaly existenci Valče na vědomí až v roce 1358, ale badatelé předpokládají, že lokalita v příznivé i strategicky výhodné poloze v krytu horského masivu, byla osídlena v dobách mnohem starších. Jméno připomíná dávného velmože Válka, který měl pod horami v místech pozdějšího městečka svůj středověký dvorec. První bezmála dvě století své doložené existence byla Valeč pouhou podhorskou vsí, třebaže její bezpečnost střežil nevelký hrádek. Teprve počátkem prosince 1514 získal Jakub z Vřesovic (potomek husitského hejtmana, který sám po boku mladého krále Ludvíka nalezl v roce 1526 smrt v bitvě u Moháče) od krále Vladislava II. povýšení Valče na městečko, s právem pořádání týdenního i výročního trhu a užívání pečeti. Tvář městečka se počala měnit poté co se jeho vlastníky stal původně kupecký rod Štampachů ze Štampachu. Václav Štampach se aktivně účastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé Hoře byl v roce 1622 donucen k emigraci, Valeč však v rukou Štampachů buďto zůstala, nebo se do nich brzy vrátila. A tak se v roce 1694 může ujmout správy rodového majetku Jan Kryštof Kager ze Štampachu, který během čtyřiceti let učinil z Valče výstavné město, jemuž nebylo rovno v širokém okolí. Starší renesanční zámek převlékl do pohodlnějšího a okázalejšího barokního hávu a pustil se i do zřízení skvostné barokní zahrady okolo. Zámecký park proslavila zejména galerie soch krále kameníků českého baroka – slovutného mistra Matyáše Bernarda Brauna. Památky městečka si představíme ještě podrobněji v další části našeho vyprávění. Osudy zámku po druhé světové válce však jsou jistě pozoruhodné. V roce 1945 byl zkonfiskován slezskému uhlobaronu Larischovi, poté zde mělo kanceláře Ředitelství lesů a statků, v době korejské války byl domovem korejských dětí a později zde byl dětský domov i pro děti české. Téměř smrtelnou ránu zasadil zámku 2. duben 1976, kdy jej postihl zničující požár, z jehož následků se vzpamatovává dodnes. Valečské památky Jak jsme si již řekli, dominantou městečka je skutečně monumentální hmota zámku s dvěma hranolovými věžemi v průčelí. Dnešní podobu získal ve dvou stavebních etapách: v letech 1730 – 1733 a 1895 – 1896. Zámek není po požáru bohužel zatím přístupný veřejnosti, probíhající intenzivní rekonstrukce interiérů je však příslibem, že v blízké budoucnosti by tomu mohlo být jinak. Součástí zámku jsou i hospodářské budovy, konírny a kočárovna. Krásný je secesně vyhlížející skleník s věží a kopulí, nedávno rovněž rekonstruovaný. Nedílnou součástí zámeckého areálu je zahrada. Matyáš Braun zde po sobě zanechal kolekci 27 soch, což představuje – po východočeském Kuksu – druhou nejucelenější sbírku plastik tohoto umělce. V zahradách jsou dnes pouze kopie, ruce vandalů a zub času se na originálech nepěkně podepsaly. V zahradě je také iluzivní brána, letohrádek a ve své době v Čechách zcela ojedinělá vodní kaskáda. Ctitelé památek téměř zaniklých se mohou v zahradách pokusit objevit nepatrné relikty středověkého hradu. S historií zámku úzce souvisí a druhou výraznou dominantu města tvoří členitý barokní zámecký kostel Nejsvětější Trojice na protilehlém návrší. Jeho stavitelem byl architekt G. A. Bianno Rossa, jehož si na Valeč přivedl Jan Kryštof Kager Štampach v první polovině 18. století (architekt zde zemřel v roce 1732). Centrální loď kostela má oválný půdorys, krytý kopulí s osmibokou lucernou. Průčelí kostela je zdobeno několika sochami světců a fasádu člení pilastry z červeného pískovce. Prostranství před kostelem dekoruje i působivý sloup Nejsvětější Trojice. Jeho autorství je připisováno Antonínu Braunovi, Matyášovu synovci. Jan Kryštof jeho instalací vyplnil poslední vůli své nečekaně zemřelé manželky a vztyčil jej roku 1730. Vysoký, štíhlý obelisk vyrůstá z trojbokého podstavce, zdobeného plastikami českých patronů. Bohužel, jak interiér kostela, tak barokní sloup nesou stopy lidského vandalismu a absolutní neúcty k odkazu našich předků… Druhý z valečských kostelů, Narození sv. Jana Křtitele, je v o poznání lepším stavu a zdobí střed Trhového náměstí. Na první pohled nás zaujme hranolová věž v čelním průčelí s nápadně mohutnou dřevěnou nástavbou a ochozem věžníka. Kostel je v jádru gotický, dnešní barokní vzhled je výsledkem pozdějších přestaveb, zejména té z přelomu 17. a 18. století. Interiér tohoto kostela skrývá renesanční pohřební kapli Štampachů se souborem 11 náhrobníků ze 17. století. Svůj půvab a historickou cenu si ponechalo i několik městských domů. Jde o barokní a klasicistní objekty, nesoucí mnohdy znaky lidové architektury – nad roubeným přízemím stojí ještě hrázděné patro. Představili jsme pouze ty nejvýznamnější valečské památkové objekty. V městečku jich je mnohem více a navíc zde bylo v roce 2008 zřízeno muzeum, které formou klasické expozice i virtuální prohlídky dokáže přiblížit 650 let trvající historii tohoto neprávem zapomenutého městečka. * Zaniklé vsi zakleté krajiny Tajemné pohraniční pohoří Český les se táhne na jihozápadě České kotliny, přibližně od Domažlic po Mariánské Lázně. Je to tajemná, začarovaná krajina, z jejíhož srdce byli zvůlí mocipánů vyrváni obyvatelé a ruch vsí a městeček nadlouho vystřídal jen šum větru v korunách starých smrků a tiché kroky strážců železné opony. Ani listopadovým převratem zakletí našich nejopuštěnějších hor nepominulo. Pojďme nakouknout, ale jen opatrně, abychom neprobudili lesní víly, skřítky, nebo draky...
Tiché putování
Přes hory do Pivoně
Jako zářící, křehký šperk na pomyslném zápěstí hlavního města, působí park v Průhonicích. Každé jaro se zelený ostrov v sousedství prosklených kancelářských budov a fádních skladových hal v obci na jihovýchodním okraji Prahy rozsvítí statisíci květů všech barev a tvarů. Když se tak stane, je jasné, že zima definitivně předala vládu jarním dnům a odešla odpočívat do svého ledového království.
Pokud se chceme do parku vypravit, hned u brány mineme průhonický zámek. Možná, že nám, nebo našim dětem, bude poněkud povědomý. Aby ne, jeho ježatá silueta se uplatnila v nejedné z českých filmových pohádek. A protože k parku tak nějak patří, povězme si něco málo o jeho historii. Průhonice se v historických záznamech objevily poprvé v roce 1270, zdejší kostel byl ale vysvěcen téměř o jedno století dříve. A při kostelíku si majitelé vsi vystavěli nevelkou tvrz, kterou rodina Dubečských z Dubče v 15. století rozšířila natolik, že se mohla nazývat hradem. Dědicové Dubečských, Zápští ze Záp, si povšimli příchodu renesance do Čech a v tomto duchu své sídlo také upravili. Nejen slunko však zářilo nad průhonickými zdmi! Zámek utrpěl velké škody během třicetileté války, rovněž dvě století následující nelze nazvat jeho zlatým věkem. V pustnoucím objektu byly zejména hospodářské budovy a teprve Nosticové na počátku 19. století zahájili opravy, zahrnující i klasicistní úpravu. Zámeček se svými osudy nijak výrazně neodlišoval od historie stovek podobných sídel v Čechách, až do roku 1885, kdy jej hraběnka Nostic-Rhieneck prodala hraběti Arnoštu Emanuelovi Sylva – Tarouccaovi.
Jestli se nápad na vybudování okázalého zámeckého parku zrodil v hlavě hraběte Taroucca, či zda byla inspirátorkou projektu jeho choť, se zřejmě s určitostí již nikdy nedozvíme, ono to není zase až natolik podstatné, jisté je to, že výstavba byla pojata skutečně velkoryse. A je historicky doloženým faktem, že pan hrabě se jezdil inspirovat do zámeckého parku při zámku v Krásném Dvoře u Podbořan, kde překrásný anglický park zřídil Jan Rudolf Černín již před sto lety. Dalšími předlohami potom byly parky v Čechách pod Kosířem na Hané a také slavný park knížete Pűckler – Muskau v Horní Lužici.
Osou parku se stal od jihu přitékající potok Botič. Na jeho toku nechal Arnošt Emanuel zřídit celou řadu jezů, přepadů a umělých slepých ramen, zejména však trojici větších rybníků – Podzámecký, Bořín a Labešku – a několik nádrží menších. Přes zásahy do původní potoční nivy respektoval projektant stavby ráz krajiny, pouze ji vhodně doplnil. Celek tak na návštěvníka působí téměř jako by to zde takto rostlo od nepaměti.
Dnes je park rozdělen na dvě části. Přední, blíže zámku, je výrazněji krajinářsky upravena. Velký důraz je kladen na malebnost průhledů: z mnoha míst se kvetoucí keře nečekaně otevřou a návštěvníkův zrak fascinovaně hledí na zámeckou věž, zrcadlící se v klidné modři rybniční hladiny. Silnice tuto přední část odděluje od tzv. Obory s rybníkem Labeškou, v níž zůstaly více zachovány původní přírodní scenerie. Celý park má rozlohu okolo 240 ha a patří svými rozměry k největším přírodně krajinářským parkům Evropy. Pro výletníky je zde připraveno téměř 40 km upravených cest, chodníků a stezek, klikatících se mezi skupinami stromů, po březích Botiče i hrázích rybníčků. Jedna z nich vás zavede i k impozantní skalce – alpinu, kde na ploše tří hektarů kvete na 3000 skalniček, trvalek a dřevin. Chcete pár dalších čísel? Dobrá. Pak vězte, že stromů a keřů ze všech koutů světa tady potkáte více než 1000 druhů, z toho kolem 850 druhů listnáčů. Symbolem Průhonic je pěnišník, známější pod latinským názvem rhododendron. Těch tu roste přes 8000 kusů stovky druhů a kultivantů. Nejstarším z nich je více než sto let. Skupiny vzájemně ladících stromů se střídají s plochami luk, stavitelé měli na paměti i životní cykly jednotlivých druhů. Jejich seskupení volili tak, aby si park zachoval malebnost a pokud možno i pestrost v každém ročním období.
Je proto jen otázkou vaší volby, zda přijmete pozvání v plném květu jara, potěšíte se sceneriemi, nasvícenými teplými paprsky letního slunce, užasnete nad barevností podzimu, nebo vás uchvátí velebný klid bílé zimy.
To, jakou je park oázou klidu a zdravého životního prostředí, podvědomě zaregistrovaly i rostlinné a živočišné druhy v okolí. Zvýšení provozu na blízké dálnici D1 způsobilo, že rostliny a zvířata z okolí se samovolně stěhují do bezpečí parku.
Poněkud v pozadí zájmu návštěvníků jsou drobné objekty, stojící mezi stromy a lukami. Je to pochopitelné, ale povězme si něco i o nich. Při toulání pěšinami se třeba ocitneme před romantickou umělou zříceninou glorietu. Cihlová věž na malém návrší působí tajemně, navíc ji lze využít jako rozhlednu. Z národopisné výstavy v roce 1895 byla do parku přenesena i pohádkově vyhlížející česká chaloupka. Před vstupem do parku, vedle zámku, bychom neměli přehlédnout v úvodu zmíněný románský kostelík s cennými vnitřními gotickými malbami.
Na zakladatele parku je pamatováno pamětní deskou v blízkosti alpina a je mu věnováno i malé muzeum. Jméno Sylva – Tarouccy nese výzkumný ústav pro krajinu a okrasné zahradnictví. A neuškodí si připomenout, že právě Arnošt Emanuel založil ve Vídni roku 1908 Dendrologickou společnost.
„Mojí myšlenkou bylo vytvořit park odpovídající rázu krajiny; vodítkem při práci byla mi pouze příroda, při čemž zároveň využíval jsem vždy i vlastností terénu. Snažil jsem se docílit mnohotvárných obrazů zapadajících do rámce středočeského kraje.“ To jsou slova hraběte Sylva – Tarouccy na přednášce o Průhonickém parku, řečená na půdě Dendrologické společnosti v roce 1926.
A my můžeme i po dlouhých desetiletích, která uplynula od jeho smrti (1936) vděčně konstatovat, že jeho dílo se nejen podařilo, ale nadále se úspěšně rozvíjí.
Město rybníkářských mistrů
Zhruba na půli cesty mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi leží, pod severními svahy Blanského lesa, nevelké, ale příjemné městečko Netolice. Má prastarou historii, psanou bronzovými náramky starých Slovanů, husitskými sudlicemi i motykami rybníkářských houfů. Přesto leží trochu stranou zájmu turistů, v každém případě ve stínu nedalekého zámku Kratochvíle.
Již v 8. století se ve zvlněné krajině Šumavského podhůří usadil kmen Netoliců, jeden z prvních slovanských kmenů na českém území. Jejich sídlem se stala výrazná ostrožna nad Netolickým potokem na východní straně dnešního města. Návrší se jmenuje Svatý Ján a dávné hradisko se od roku 2004 mění v archeologický park s ukázkami bydlení doby bronzové a dřevěnou rekonstrukcí strážní věže, z níž je pěkný výhled na město. Kronikář Kosmas uvádí Netolice k roku 981 jako jeden ze strážních hradů česko – rakouského pomezí. Okolo roku 1000 již byly Netolice díky poloze na křižovatce důležitých obchodních magistrál důležitou trhovou vsí, povýšenou v roce 1284 na město, patřící ke zboží zlatokorunského kláštera. Během husitských válek se netoličtí přiklonili ke kalichu a díky tomu přečkalo město neklidné časy bez větší újmy. Se znovunastolením míru získali Netolice Rožmberkové a drželi je až do svého vymření roku 1601. V té době kvetla řemesla i obchod (město mělo právo čtyř výročních trhů), rozvíjelo se rybníkářství, o němž si ještě povíme více. A z ničeho nic přišla pohroma v podobě třicetileté války. V roce 1619 vypálil Netolice císařský generál Dampierre a z této rány se již město nevzpamatovalo. Přestože bylo v letech 1850 – 1949 sídlem soudního okresu, zůstaly Netolice dodnes trošku ospalým, provinčním městečkem. Přesto se vyplatí zajet na návštěvu!
Dominantou města je bezesporu původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož vysoká věž shlíží na Netolice z návrší nad rybníkem Mnich. Barokní úpravy a vnitřní vybavení včetně hodnotného, dřevěného oltáře, pochází z doby po třicetileté válce. Druhým – patrně starším – netolickým kostelem je gotický kostel sv. Václava v podhradí Sv. Jána. Jeho jádro je ještě románské a byl původním centrem trhové osady. Svůj půvab má netolické náměstí. Dominuje mu mohutná, novorenesanční radnice, historicky cennější je ale Rožmberský dům (sídlo muzea a infocentra) s podloubím a dvojicí renesančních štítů. Pěkné jsou i arkády podloubí na protilehlé straně náměstí. Střed náměstí zdobí hodnotná barokní kašna z roku 1677. Technickou památkou je rybník Mnich, založený na přelomu 15. – 16. století. Nad jeho výtoky se klenou dva historicky cenné kamenné mostky, jeden nese sochu Jana Nepomuckého, ochránce před povodněmi. Nad rybníkem stával na skalce středověký hrádek, zmizel však beze stopy.
Ve městě se okolo roku 1460 narodil první z jihočeských rybníkářských velmistrů – Štěpánek Netolický. Během svého života počal měnit nehostinnou krajinu jižních Čech ve vysoce kultivované území. Štěpánkovy rybníky byly mělké a hospodářsky výnosné, největším jeho dílem je Horusický rybník u Veselí nad Lužnicí. Štěpánek nebyl pouze rybníkář – byl také zdatným stavitelem městských opevnění, jak o tom svědčí například hradby a brány města Třeboň.
Řízením osudu měl k Netolicím vztah i Štěpánkův pokračovatel Jakub Krčín z Jelčan. Asi 2 km na severozápad ležela tvrz Leptač, kterou v roce 1579 získal právě Krčín a přestavěl ji ve stylu renesanční vily. Objekt je dnes znám jako zámek Kratochvíle, jehož zajímavostí je fakt, že byl vystavěn na dřevěných pilotech, zlepšující stabilitu objektu na bažinatém podloží. V zámku byla dlouhá léta expozice animovaného filmu, na niž navázala stálá výstava historických loutek. Zámek obklopuje rozlehlá obora. Od Netolic ke Kratochvíli a ještě dál vede stoka Krčínka, pozapomenutá technická památka, nazvaná podle svého projektanta. Krčín ve snaze přivést vodu na Kratochvíli (kde měla pohánět různé vodní atrakce pro panské pobavení) svedl vodu z Netolického potoka. V městských rybnících Podroužku a Mnichu i v mlýnských náhonech odvedená voda najednou scházela, což bylo příčinou ostrého sporu mezi netolickými a Krčínem.
Netolice mají docela dobré dopravní spojení s Českými Budějovicemi, není tedy velký problém se přijet podívat. Chcete-li zůstat déle, mohu na základě vlastní zkušenosti doporučit hotel Rychta v centru města. Kromě již zmíněných památek ve městě i okolí lze vidět kolekce blatské lidové architektury ve většině okolních vsí, barokní poutní kapli Lomec nad Malovicemi, nedaleko jsou Chelčice, spojené s osobou husitského filozofa Petra Záhorky – Chelčického a pokud jste skutečnými fajnšmekry, asi navštívíte nepatrné zbytky hradu Poděhůsy nad osadou Poděřiště tři kilometry severovýchodně od Netolic.
Svůj osobitý ráz a kouzlo má krajina nejseverovýchodnějšího výběžku Čech, ukazujícího jako prst do sousedního Polska. Výběžek je nazván podle největšího města, které v něm leží, osmitisícového Broumova. Končina je to pestrá, jak co do přírodních krás, tak po stránce historické architektury. Najdeme zde zalesněné pohraniční horské hřbety, rozeklané hradby skalních měst, zelené pastviny i stolové hory. Člověk potom zasadil do kraje dřevěné vesnické chalupy, mohutné barokní kostely i drobné kamenné kříže, připomínající dávné zločiny a tragické události.
Přes svou rozmanitost a poněkud drsnější půvab jako by Broumovsko stále čekalo na své turistické objevení. Zůstává ve stínu Adršpašsko-teplického skalního města i romantického Babiččina údolí. Cílem následujících řádků je představit čtenářům tuto polozapomenutou oblast a pozvat je k její návštěvě.
Ať už jste odkudkoli, je pravděpodobné, že k cestě do Broumovského výběžku použijete silnici číslo 303, spojující Náchod s Broumovem. A právě při cestě touto silnicí si nejlépe uvědomíte náhlou proměnu krajiny. Necháte za sebou nevzhledná náchodská průmyslová předměstí, minete tovární areály ve Velkém Poříčí a poté, co projedete i poněkud opršelým Hronovem, jako by jste se ocitli v jiném světě. Právě jste totiž vstoupili na území chráněné krajinné oblasti Broumovsko.
Město břevnovských benediktinů
Naši cestu Broumovskem započneme pochopitelně v Broumově samotném. Byl založen jako tržní osada v roce 1255 a stal se střediskem panství, patřícího řádu benediktinů z pražského Břevnovského kláštera. Městských výsad dosáhl Broumov v roce 1348 a rozšíření výsad se dočkal v roce 1419. Benediktini byli majiteli Broumova až do zrušení feudálního systému v roce 1848 a jejich rezidence, která je dnes (od roku 1995) národní kulturní památkou, zůstala nepřehlédnutelnou dominantou města. Vznikla na místě staršího hradu okolo roku 1350 a současný vzhled je výsledkem barokní přestavby z let 1728 – 33, na níž se podílel jako projektant i věhlasný barokní stavitel K. I. Dienzenhofer. V roce 1950 byl broumovský klášter zrušen, objekt obsadila bezpečnost a vytvořila z něho internační tábor pro mnichy z dalších zrušených klášterů. K jistému uvolnění došlo v roce 1968, kdy byl umožněn návrat alespoň sester benediktinek, které zde pekly hostie pro další farnosti v Čechách a na Moravě. V současné době je klášter přístupný veřejnosti. Zvídavý návštěvník tak může chvíli rozjímat pod vznosnou klenbou klášterního kostela sv. Vojtěcha, nahlédnout do sakristie i do refektáře, nebo se sklonit před vzdělaností bratří benediktinů tváří v tvář 17 000 svazkům v regálech klášterní knihovny. Pokud máte rádi trochu tajemna a mrazení v zádech, můžete navštívit i mnichy v podzemí kláštera. Příliš si s nimi ale nepohovoříte, krypta se stala místem jejich posledního odpočinku a pohled do jejich otevřených rakví je zajímavým, byť poněkud morbidním „mementem mori“. Broumovský klášter a také okolí města se stalo kulisou pro pozoruhodný historický film Řád, který v roce 1994 natočil předčasně zesnulý režisér Petr Hvižď.
Při procházce Broumovem nemůžeme vynechat ještě jednu vzácnou církevní stavbu. Je jí hřbitovní kostel Panny Marie z roku 1459. Jde o nejstarší dochovaný dřevěný kostel v České republice. V ochozu po obvodu kostela jsou umístěny renesanční a empírové náhrobní desky a také dřevěné tabule s kronikářskými zápisy.
Po stopách broumovských kostelů
Zvláštností okolí Broumova je přítomnost monumentálních barokních kostelů v poměrně bezvýznamných vesnicích, lemujících v kruhu město. Jsou připomínkou největšího rozmachu broumovského církevního panství za opata Otomara Zinkeho v 1. polovině 18. století. Soubor staveb bývá souhrnně nazýván Broumovská skupina kostelů a v letech 1719 – 1740 je vystavěli Kryštof Dienzenhofer a jeho syn Kilián Ignác. Jejich návštěva může být tipem na docela zajímavý a co se týče terénního profilu trasu poměrně nenáročný cykloturistický výlet.
Cestu můžeme zahájit u kostela sv. Maří Magdaleny v Božanově, pokračovat okolo sv. Martina a Jiří (tento kostel je dílem Martina Allia) v Martínkovicích do Otovic ke sv. Barboře a dále místní komunikací k opravenému kostelu sv. Markéty nad Šonovem – asi nejkrásnější stavbě celé kolekce. Přes Broumov a Olivětín (zde dodnes působí klášterní pivovar, připomínající názvy svých produktů – Opat, Převor a Novic – svůj původ) do Heřmánkovic. Zde nalezneme poněkud opršelý kostel Všech svatých s barokní farou. Cestou do Meziměstí mineme pěkný kostel sv. Martina Jákoba v Ruprechticích. Pokud máme ještě dostatek chuti šlapat do pedálů, můžeme se z Meziměstí vydat k severu do vesnice Vižňov, ležící při státní hranici a shlédnout zde kostel sv. Václava. Naopak jižně od Meziměstí leží Vernéřovice s kostelem sv. Jakuba.
Každoročně v době letních prázdnin je pořádána kulturně – společenská akce Týden pro broumovské kostely, kdy jsou v chrámových lodích pořádány koncerty vážné hudby, přednášky a další doprovodné programy. Cílem akce je podpořit vybraným vstupným obnovu a údržbu unikátní architektonické kolekce.
Cestou po zdejších vesnicích si pravděpodobně všimnete i charakteristických, rozložitých statků s uzavřenými dispozicemi, které vás mnohdy překvapí náhodně zahlédnutým detailem – kamenným reliéfem, nebo třeba kamennou psí boudou, zasazenou do nosné zdi objektu.
Vděčným námětem k výletu, tentokrát ovšem raději bez velocipedu, se může stát výlet ke kapli Hvězda, která je posledním členem Broumovské kostelní skupiny. Najdeme ji v exponované poloze na hraně Broumovských stěn a jistě si neodřekneme cestu po jejím vyhlídkovém ochozu. Z něj se otevírá naprosto bezkonkurenční výhled na celou Broumovskou kotlinu, uzavřenou na severu hraničním hřebenem Javořích hor. Překrásný pohled je odtud i na město Broumov, hluboko pod námi.
Hřebenem Broumovských stěn
Broumovské stěny jsou výrazným, asi dvanáct kilometrů dlouhým hřebenem, táhnoucím se od polské hranice k Jetřichovu a uzavírajícím z jihu Broumovský výběžek. Jejich rozervané cimbuří, vystupující nad koruny stromů, skrývá hluboké rokle, skalní bludiště, věže i obří kamenné hřiby. Na rozdíl od ostatních částí Broumovska je zde poměrně hustá síť turistických značených cest, která nám dovolí prozkoumat toto skalní město doslova křížem krážem. Protože skalní hradba spadá na severovýchodě prakticky kolmo do údolí Stěnavy, jsou téměř ze všech vrcholů kvalitní výhledy na Broumovsko. Známými vyhlídkovými místy jsou krom již zmiňované Hvězdy také Bojanovský Špičák, Koruna, Velká kupa, Junácká vyhlídka, Modrý kámen, Kovárna, Supí hnízdo a Strážná hora.
Na jihovýchodě můžeme spatřit polský Národní park Stolových hor s výraznou Hejšovinou (Szczeliniec Wielki), přímo na západě výraznou stolovou horu Ostaš, opředenou mnoha legendami a za ní hroty skalních věží Adršpašsko – teplických skal.
Broumovské stěny jsou – ovšem v omezené míře – využívány i vyznavači lezení po pískovcových skalách. Protože se ale jedná o národní přírodní rezervaci, lze skalní lezení provozovat pouze ve vyznačených oblastech a za dodržení přesně stanovených pravidel, stanovených pro všechny pískovcové oblasti regionu. Přesto se zde najdou možnosti, zdolat si prvovýstupem některou z věží, využít již vyzkoušených cest skalními spárami, nebo moderní stěnové výstupy s dobrými možnostmi jištění. Celkový počet registrovaných lezeckých cest v Broumovských stěnách je 1062.
Adršpašsko – teplické skály
Toto členité skalní město je asi nejznámější lokalitou Broumovského výběžku a je třeba přiznat, že i lokalitou nejatraktivnější. Oblast je rozdělena na Adršpašské a Teplické skály a nabízí značené cesty skalními bludišti a soutěskami. Každá významnější skála má své jméno, které se návštěvník dozví z informačních tabulek přímo na místě. Zdatnější turisté mohou po strmých žebřících vystoupat na vrcholové plošiny zřícenin skalních hradů Skály (Bischofstein) nebo Střmen, kam je sice výstup náročnější, ale výhled rozhodně stojí za propocené tričko. Při pohybu ve skalách bychom neměli opouštět značené cesty – jednak se to nesmí a jednak jsou známy i případy, kdy lidé, kteří se ztratili ve skalním labyrintu nenašli cestu zpět a beze stopy zmizeli.
Populární „Ádr“ je – spolu s Prachovskými skalami u Jičína – mekkou našich sportovních lezců. Skalní věže dosahují výšky přes sedmdesát metrů a horolezeckých cest jsou zde téměř tři tisícovky.
Tipy na zimu
Pokud vyznáváte spíše zimní rekreaci, může pro vás být objevná návštěva Javořích hor, severní pohraniční hradby výběžku. Centrum zimní rekreace je v Janovičkách, ležících asi 6 kilometrů severně od Broumova. Jsou zde sjezdové tratě s dvěma vleky a i tiché zimní putování bílou stopou – třeba k rozhledně na Ruprechtickém Špičáku, nejvyšším bodu celého Náchodska (880 m) – může ctitele běhu na lyžích rozhodně pouze obohatit.Broumovský výběžek je ideálním regionem pro každého. Ať jste pěší turista, kolař, lyžař nebo horolezec, ať se rádi touláte jen tak lesem, nebo holdujete historickým památkám, vždy si zde najdete to své.
*
S bruslemi po českých rybnících
Když se zimní krajina schová pod bílou duchnu a mráz zamkne vody řek, rybníků a přehrad pod pevnou, ledovou krustu, neznamená to pro turistické nadšence nic jiného, než že vymění jízdní kola za běžky, kecky či sandály za vyšší, pevnou a hlavně nepromokavou obuv a výpravy za poznáním přírodních krás i historických památek mohou klidně pokračovat. Putování ztichlou, spící, zimní krajinou má své osobité kouzlo, na cestách zpravidla potkáme jen minimum podobných fanatiků a posezení v příjemně vytopené venkovské hospůdce u sklenky grogu či svařeného vína má rovněž svůj půvab. V posledních letech přibývá těch, kteří pro své výlety využívají zamrzlých hladin řek, kanálů i přehradních nádrží a k pohybu si zvolili brusle. Svištění ledového vzduchu kolem uší a nedotčený, panenský sníh, odletující od špiček jejich náčiní se pro ně stalo doslova drogou. Bruslit se dá prakticky na všech kvalitně zamrzajících vodních plochách, my vám přineseme několik tipů na neobvyklé cesty po zamrzlých hladinách našich rybníků.
Něco málo z historie bruslení
Všeobecně se asi ví, že prvními bruslaři byli lovci, kteří využívali kostěných bruslí k výpravám za zvěří. První nálezy kostěných bruslí datují vědci do pravěku, četné jsou zejména ve Skandinávii, Rusku, Anglii, ale vzácností nejsou ani na našem území. Ve 3. a 4. století se na území západní a střední Evropy usídlily keltské kmeny a protože Keltové byli známi svou řemeslnou dovedností při zpracování kovů, máme od nich i první brusle železné. Nejstarším známým kovovým bruslím je 2000 let a můžeme si je prohlédnout v muzeu v Budapešti. V pozdním středověku a raném novověku bylo bruslení již poměrně rozšířenou lidovou zábavou a také kratochvílí šlechty. Dokládají to obrázky bruslařů na holandských kanálech, vcelku oblíbený námět nizozemských renesančních mistrů. Z roku 1610 máme záznam o karnevalu na ledě, pořádaném na dvoře Rudolfa II. Přes stoupající oblibu mělo bruslení i řadu odpůrců, například i tak velký propagátor tělesných cvičení, jakým byl J. A. Komenský, jej označil jako „hru životu nebezpečnou a nedůstojnou“. Naopak básníci Goethe a Schiller věnovali bruslení celou řadu básní. V roce 1742 byl v Edinburghu založen první bruslařský klub, z roku 1772 pochází první kniha o bruslení od důstojníka Roberta Johnse, v níž jsou popsány základní krasobruslařské prvky. Přibližně od roku 1860 se bruslení stává regulérním sportovním odvětvím, v němž nemalých úspěchů dosáhli i čeští a českoslovenští sportovci – krasobluslaři, rychlobruslaři i hokejisté.
Bezpečnostní minimum
Naprosto nezbytným základem pro bruslařský výlet je – pochopitelně – led. Je prokázáno, že pěticentimetrový led unese člověka, sedm centimetrů je dostatečných pro bruslení a 25 cm bez problémů unese osobní automobil. Tato čísla platí pro pevný led ve dnech, kdy teplota nevystupuje nad bod mrazu, rozměklému ledu během oblevy se raději vyhneme. Pevnost ledu můžeme vyzkoušet jednoduchým způsobem. Najdeme na břehu asi kilový kámen, vyhodíme jej do výšky a necháme dopadnout na led. Pokud nepropadne, můžeme jej následovat. Dále je třeba mít na paměti, že led nebývá po celé ploše stejně silný. Při břehu, v blízkosti stavidel, výpustí, nebo naopak ústí vodních toků do rybníka, bývá led slabší. Pozor musíme dávat na sněhem zaváté díry, které rybáři prosekávají, aby měly ryby dostatek vzduchu. Tyto pasti jsou obvykle vidět jako tmavší místo. Slabší led bývá i pod mosty, i pod těmi, které se nad zamrzlou hladinou klenou ve značné výšce. Dobrým vodítkem pro bruslaře jsou i zvuky, které led pod nohama vydává. Hlasité, zvonivé výstřely na velkých plochách jsou způsobeny pnutím ledu při změnách teploty a nemusíme se jich obávat. Naopak tiché, suché praskání při každém kroku a prasklinky, lemující dráhu brusle, by nás měly varovat a přimět k rychlé cestě na břeh. Obecně lze říci, že bruslení je zábavou bezpečnou – při zachování opatrnosti a použití zdravého rozumu. Nemusím dodávat, že na výpravy by člověk neměl vyrážet sám. A nyní již pojďme na led.
Rybníky v okolí Zlaté stoky
Zlatá stoka je unikátním technickým dílem ze 16. století, kterou Štěpánek Netolický vybudoval pro zásobování velkých rybníků Třeboňské pánve. Celkem je na ní napojeno 57 rybníků různých velikostí. Stoka zamrzá každoročně poměrně spolehlivě, na led je snadný přístup a bezpečná hloubka nás nenechá utopit, i kdybychom podcenili sílu ledu. Zahájit cestu můžeme již na Majdaleně, po několika kilometrech se dostaneme do Třeboně, kde nás zřejmě zlákají velké plochy rybníků Světa a Opatovického, kde se bruslí každou zimu. Z Třeboně míří Zlatá stoka k severu, kousek nad městem se můžeme projet po rybníku Kaňově a pokud nejsme líní udělat si krátkou procházku pěšky, i po Rožmberku – králi našich rybníků. Dalšími velkými vodními plochami jsou rybníky Koclířov, Velký Tisý a nad Lomnicí nad Lužnicí i Záblatský. Posledním velkým rybníkem je potom Horusický pod Veselím nad Lužnicí. Po Zlaté stoce můžeme, s několika přezouváními a kratičkými přechody, ujet 48 kilometrů, bez odboček na přilehlé rybníky. Pokud se vydaří zima, můžeme se zde vyřádit po dobu několika dnů – sehnat v zimních měsících ubytování v některém z měst či větších obcí by nemělo být obtížné.
Lnářská rybniční soustava
Zajímavou, i když na přezouvání poněkud náročnější výpravou, může být expedice po rybniční soustavě jižně od Lnář. Sama obec leží v sevření tří rybníků – Veského, Zámeckého a Podhájče, další větší rybníky na nás pak čekají pod Tchořovicemi: postupně můžeme projet – budeme-li mít štěstí na jejich napuštění – rybníky Nový, Hořejší, Dolejší, Radov, Vítanovy, Hadí, Velký Pálenec, Smyslov a Starý. Při ideálním stavu vody se zde dá nabruslit okolo 20 kilometrů při maximálně desetikilometrové chůzi po souši. Cestou si prohlédneme dvojici zámků ve Lnářích – jen zvenku, v zimě mají památky zavřeno – i chátrající tvrz v Tchořovicích. Rybníky jsou velmi půvabně zasazeny v řídce obydlené, lesnaté krajině a můžeme se tak dočkat překvapivě romantických zážitků.
Po ledě k vodní tvrzi
Vyhledávanou rekreační vodní plochou je Máchovo jezero u Doks. V létě se to zde rekreanty jen hemží, ale osamělí zde nebudeme ani v zimě. Po zamrzlé hladině se prohánějí bruslaři, lední jachtaři i běžkaři. Zajímavým námětem může být výprava na ostrůvek naproti Doksům, kde na skalisku zůstaly stopy zdiva vodní tvrze Myší zámek. V létě se tam nedostaneme, výstup na ostrov je zakázán, neboť se jedná o přísnou ptačí rezervaci, v zimě ale naše přítomnost nikomu vadit nebude. Na veliké ploše Máchova jezera můžeme bruslit po celý den, obvod břehů je přes sedm kilometrů, zajímavé bude i projíždění labyrintem pobřežních rákosin. Navíc v Doksech nalezneme dostatek příležitostí k zahřátí a občerstvení, celoročně je otevřen třeba hotel s restaurací U jezera, přímo na břehu.
Od Bystřice ke Konopišti
Méně náročnou, ale pěknou výpravou může být cesta po rybnících na toku Konopišťského potoka. Přímo v Bystřici se bruslí na velkém Splavském rybníce, dále k severu jsou dlouhé rybníky Semovický, Jarkovický a konečně Konopišťský, z jehož hladiny lze obdivovat zdi zámku Konopiště. Také Konopišťský rybník je bruslaři vyhledávanou vodní plochou. Celá trasa nám poskytne asi pětikilometrové bruslení a přibližně poloviční pěší putování. Přezouvat budeme asi šestkrát.
Bruslení na přehradách
Nabídka bruslařských vodních ploch by nebyla úplná, kdybychom se alespoň několika slovy nezmínili o velkých přehradních nádržích. Za královnu bruslařských ploch bývá označována přehrada Orlík. Spolehlivě zamrzá, její břehy jsou členité s množstvím zátok při ústí potoků a hladinu adrenalinu může bruslaři zvednout i vědomí, že 70 metrů pod ním jsou zbytky zaplavených vesnic a lesů. Nevýhodou je horší dopravní dostupnost a většinou obtížnější vstup na led, ale pokud tyto těžkosti překonáme, bude nám odměnou až 200 km bruslení bez přezouvání.
Pro jednosměrný výlet se můžeme vydat i na přehradu Lipno. Od hráze ve stejnojmenné obci se pustíme na severozápad, pokocháme se pohledem na gotickou věž kostela ve Frymburku, projedeme si zátoku u Černé v Pošumaví a skončit se dá po 34 km v Nové Peci. Zdatnější jedinci si mohou výlet prodloužit po meandrující, zamrzlé Vltavě až do Černého Kříže, vzdáleného od hráze přesně padesát kilometrů. Bruslení na Lipně často znepříjemňuje značné množství sněhu – jsme přece na Šumavě. V poslední době bylo ale uvedeno do provozu několik upravených bruslařských tratí, které na jednu stranu bruslení po lipenské nádrži zjednodušily, ponechaly však dostatek prostoru vlastní výletnické invenci.
Z velkých vltavských přehrad je bruslení nejméně příznivá Slapská údolní nádrž. Její zamrzání je nespolehlivé, souvislá vrstva ledu končí po 11 km od hráze u živohošťského silničního mostu. Ani dopravní spojení, zejména v pro nás zajímavých zimních měsících, nevyniká spolehlivostí.
Z přehrad moravských vybírám Brněnskou přehradu a Novomlýnské nádrže. Brněnská přehrada je místem, kde bruslí obyvatelé moravské metropole. K ledu se dostaneme pohodlně tramvají a bruslit se za příznivých zim dá až k malebnému hradu Veveří, strmícímu z lesů nad přehradou. Bezesporu největší atrakcí Novomlýnských přehrad je ostrůvek s kostelíkem uprostřed prostředního jezera. Je jedinou připomínkou zatopené obce Mušov. Na Novomlýnských nádržích často stojí bruslařům v cestě dlouhé trhliny v ledu, či naopak pohoří z ledových ker.
Výběr vodních ploch, vhodných pro bruslení, je v naší republice mnohem širší a každý si může vybrat tu svou. Inspirací by mohl být třeba velmi poutavě napsaný průvodce Na bruslích Českou republikou, vydaný v roce 2005 nakladatelstvím Dokořán.
*
Krajem Keltů, Přemyslovců a Františka Nepila
Zima roku 1929 přinesla do české kotliny mrazy, na které se vzpomínalo ještě dlouhá desetiletí. Nevelká obec Hýskov, stulená na úzkém pruhu země mezi zamrzlou řekou Berounkou a strmě se zdvihajícími svahy dominantního vrchu Plešivce se choulila pod sněhovou peřinou a kdo nemusel ven, hřál se v sednici u kamen. Právě v takovém čase, 10. února 1929, spatřil v jednom hýskovském stavení světlo světa chlapec, který si o mnoho let později získal srdce malých i velkých čtenářů a posluchačů – osobitý spisovatel, scénárista a vypravěč František Nepil. Jeho rodnou obec nalezneme tři kilometry na severozápad od Berouna a v jejím okolí je toho nemálo zajímavého. Z Prahy sem dojedete za necelou hodinku autobusem nebo vlakem a možná budete překvapeni, jak milou krajinou údolí střední Berounky je. Přijměte tedy naše pozvání na výlet, nepříliš náročný, rozhodně však obohacující a realizovatelný v každé roční době...
Hýskov Františka Nepila
Vesnice Hýskov, položená ve stráni nad řekou, je obcí velmi starou. V listině vyšehradské kapituly je zmiňována již v roce 1088. Její původní název byl zřejmě Schov, v dalších staletích se setkáme se jmény Thyskov, Ischov i Veschov i Hezkov až od století se ustálilo pojmenování dnešní. Tři faktory v minulosti řídily život obce: blízkost řeky, která dávala lidem ryby, zároveň je však za jejich zpupnost vůči přírodním silám trestávala (a dodnes trestá) povodněmi. Pak to byla Královská cesta – právě tudy se ve středověku ubíraly urozené průvody z Prahy a Karlštejna na lovecký hrad Křivoklát. A nakonec hutě – od středověku dýmaly na říčním břehu milíře a pece, v lesích nad vesnicí se těžily rudy železa i mědi. Hýskovské železárny přežily změny majitelů, nepokoje huťařů i zničující povodeň v roce 1872, až byly jako nerentabilní uzavřeny v roce 1934. Dodnes se část obce při silnici na Beroun nazývá Stará Huť. Na místo železáren se v 60. letech minulého století postavila výrobna tvárnic Prefa, která dodnes (již jako SAVAS) patří k největším podnikům bývalého berounského okresu. Obec je vyhledávaným letoviskem, v letních měsících jsou oba břehy Berounky u jezu obleženy místními i přespolními rekreanty. Památek má Hýskov minimum, v dominantní poloze nad návsí stojí novorománský kostel Narození Panny Marie, v nedávné době opravený.
Ale pojďme zpět k osobě nejslavnějšího hýskovského rodáka. František Nepil působil po studiích jako propagační referent, od roku 1969 pak nastoupil do redakce Československého rozhlasu, kde proslul jako autor a také laskavý vypravěč drobných fejetonů, v roce 1983 vydaných knižně pod názvem Dobré a ještě lepší jitro. Spisovatelská tvorba, které se Nepil od roku 1972 věnoval „na plný úvazek“ má dvě roviny. Psal pro děti, přičemž směle navázal na odkaz Václava Čtvrtka. Našim nejmenším dělají podnes milou společnost pejsek Baryk, Makový mužíček, Štuclinka a Zachumlánek i Polní žínka Evelýnka, zlobí je Naschválníčci. Pro čtenáře dospělé nachystal krom zmíněných fejetonů rady Jak se dělá chalupa, provede je Lipovou alejí, otevře Malý atlas mého srdce a popřeje Dobrou a ještě lepší neděli. Patrně nejznámější Nepilovou knihou pro dospělé je soubor autobiografických vzpomínek Střevíce z lýčí, čerpající z autorova dětství, mládí i dospělosti v rodném kraji. Na Hýskov celý život nezapomněl a své nejmilejší chvíle trávíval na chalupě v sousedních Stradonicích. Bohužel, nebyl mu dopřán dlouhý život. Pozemská pouť svébytného hýskovského patriota se uzavřela v pouhých šestašedesáti letech, 8. září 1995. Jeho nezaměnitelný hlas, v němž se mísila ironie s laskavostí, zůstal naštěstí zachován v řadě nahrávek.
Stradonice Keltů
Půldruhého kilometru proti proudu Berounky, ale na jejím opačném břehu, stojí vesnička Stradonice. Dnes administrativně spadá pod Nižbor, v dávné minulosti tomu bylo přesně naopak. Stradonice se celoevropsky proslavily keltským oppidem na vrchu Hradiště nad vesnicí. Jedná se o nejvýznamnější keltské sídliště na našem území. Okolo roku 120 př. n. l. započali Keltové nad soutokem Berounky s Habrovým potokem stavět opevněné město, jehož hradby byly v době největšího rozmachu 4,5 km dlouhé. Dřevem vyztužená hlinito-kamenná hradba byla široká v koruně přes dva metry a obíhala celou centrální část hradiště, položenou na dvojici pahorků. Zde bylo centrum duchovní i světské moci. Na severním a východním svahu se rozkládalo podhradí, hustě osídlené lidské mraveniště s domy, dílnami stájemi a zásobárnami vody. Celková rozloha této keltské aglomerace byla úctyhodných 90 ha. Stradonické hradiště bohužel nevydalo archeologům všechna svá tajemství. V srpnu 1877 zde nalezl syn hrobníka Libor Lebr kožený váček se značným množstvím zlatých mincí – duhovek. A jak už to bývá, zlatokopové byli rychlejší mužů vědy. Celá plocha oppida byla skrz naskrz rozkopána s vidinou dalších pokladů. Něco se však zachránit podařilo a stradonické nálezy dnes obohacují sbírky muzeí celé Evropy. Hradištěm a okolím vede okružní naučná stezka se šesti zastávkami.
Stradonice jsou převážně zemědělskou a rekreační vsí. Kromě několika pěkně upravených chalup a selských gruntů zde stojí hřbitovní kostelík sv. Liboria z roku 1846.
Nižbor Přemyslovců a sklářů
Třetí obcí našeho putování je Nižbor. Ves, rozdělená řekou na dvě části, z nichž jedné vévodí objekt zámku a druhé proslulá sklárna, je připomínána v roce 1265. Její vznik souvisí s výstavbou loveckého hradu v Přemyslovském královském hvozdu. Pravděpodobně sám Přemysl II. Otakar byl jeho stavitelem a Otakarův syn Václav častým hostem hradních komnat. Tehdy neslo sídlo jméno Miessenburg – hrad nade Mží – dnešní název se poprvé objevuje v roce 1845. Nižborský hrad byl dlouho v rukách krále, byť často sloužil jako zástavní zboží. Díky své poloze se odtud dal snadno kontrolovat pohyb na řece. Když počátkem 17. století koupil Miessenburg Jan Konrád Šanovec, byl již v podhradí pivovar, na Habrovém potoce několik mlýnů, pila a hořely ohně v železných hutích. Mezi roky 1720 – 1724 proběhla radikální přestavba, jež gotický hrad převlékla do barokního kabátu, který si dodnes ponechal. Značně zchátralý zámek se stal po 2. světové válce poněkud odpudivou poloruinou, kterou zachránila až generální rekonstrukce mezi lety 1997 – 2004, po níž zde bylo otevřeno keltské informační centrum, pořádající nejrůznější akce a keltské slavnosti.
Druhou dominantou Nižbora je od roku 1903 sklárna, založená šumavským sklářem Antonínem Rücklem na levém břehu Berounky. Výroba zde běží od založení nepřetržitě, od roku 1992 znovu pod kontrolou rodiny zakladatele. Pro turisty je zde možnost exkurzí i zakoupení sklářských výrobků ve vzorkové prodejně.
Tip na výlet
Následující řádky berte jako doporučení kudy můžete (ale samozřejmě nemusíte) krajem Františka Nepila chodit, aby vám nic pěkného neuniklo.
Z Berouna vyjedeme městským autobusem (linka „C“) na konečnou Zdejcina. Cestou budeme projíždět Talichovým údolím a poté se autobus vyplazí lesními serpentinami do osady Zdejcina. Zde vystoupíme a pustíme se červenou turistickou značkou po silničce a lučních pěšinách dolů. Již odtud se otevírají nádherné výhledy na údolí řeky, výrazný vrch Plešivec a obec Hýskov pod ním. Pod kopcem na křižovatce u chatové osady odbočíme vlevo a po půldruhém kilometru jsme ve Stradonicích. Prohlédneme si náves a pokračujeme k rozcestníku u hřbitova, kde zabočíme znovu vlevo na naučnou stezku Stradonickým hradištěm. Povede nás trochu do kopce, ale výhled z vrcholové akropole opravdu stojí za to. Máme teď v nohách asi pět kilometrů a nejnáročnější část cesty za sebou. Z druhé strany Hradiště opatrně sestoupíme do údolí Habrového potoka a podél jeho toku dojdeme do Nižbora. Zde vystoupáme k zámku a pod ním se můžeme občerstvit v jedné ze dvou provozoven (na každé straně mostu je jedna). Z Nižbora se přesuneme vlakem nebo autobusem do Hýskova (jde to i pěšky, ale cesta po dosti frekventované silnici za moc nestojí, raději na bus či vlak počkáme v restauraci). V Hýskově se – pokud cestujeme v létě – dá příjemně osvěžit koupáním u jezu. Vlakové i autobusové spojení s Berounem je dobré a pravidelné. Celý výlet je dlouhý přibližně osm kilometrů.
*
Hrad odbojného arcibiskupa
V rovinaté, turistickými atrakcemi nijak neoplývající krajině, do níž hlavní město téměř zasahuje panelovými prsty svého Severního města, leží, stulena v údolí potoka, nevelká vesnička Jenštejn. Jak již její název napovídá, nejde o vesnici ledajakou. V jejím centru trčí k nebi válcová věž středověkého hradu, zdaleka viditelná, černá a připomínající zašlou slávu rodů, které si toto zajímavé sídlo kdysi vystavěly. Nejvýznamnější osobností, spojenou s hradem i vesničkou, byl nonkonformní arcibiskup Jan z Jenštejna, výrazná postava lucemburské doby. O jeho osudech i o historii jeho hradu, který je pro blízkost Prahy častým cílem výletů jejích obyvatel, vám chceme vyprávět.
Věž nad Vinořským potokem
Zprvu nevelký hrádek Jenštejn a stejnojmenná osada pod ním byly založeny ve 14. století, přesněji v letech 1336 – 1361. jejich zakladatelem byl Jeneč z Janovic, vykonávající na dveře krále Jana Lucemburského i jeho syna Karla IV. významnou funkci dvorského sudího. Feudálové doby vrcholné gotiky si svá sídla stavěli převážně na vrcholcích kopců, případně byly jejich rezidence organicky spjaty s hradebním prstencem města. U Jenštejna tomu tak nebylo. Jeho staveniště bylo z hlediska obrany vysloveně nevýhodné a můžeme se domnívat, že se v jeho poloze odráží klidná doba vlády prvních Lucemburků. O ochranu hradu bylo postaráno soustavou rybníků, dodnes z velké části zachovalých, napájených Vinořským potokem. Jeho voda také mohla být v případě nabezpečí svedena do hradního příkopu. Jenštejn byl tedy vodním hradem, podobně jako třeba mnohem známější Švihov u Klatov či jihočeská Blatná.
Jak bylo v té době módní, nazval Jeneč svůj nový hrad svým jménem – Jencenstein (Jenčův hrad), počeštěně Jenštejn. Rodina dvorského sudího držela Jenštejn do roku 1368, kdy jej získal Pavel z Vlašimi, přední ministr císaře Karla a také bratr pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. A z pohledu našeho vyprávění je podstatné to, že právě Pavel byl otcem hrdiny následujících řádků, budoucího arcibiskupa Jana z Jenštejna.
Janovo mládí a cesta k víře
Kdy přesně se Jan narodil, není známo. Většina historiků předpokládá, že to bylo v letech 1348 – 1350, to ovšem nehraje nijak zásadní roli. Mnohem podstatnější je to, jaký vlastně mladý Jan byl. Dobové záznamy nás přesvědčují o tom, že šlo o mladíka mimořádně nadaného, zbožného, ale zároveň se nijak neodříkajícího světským zábavám – lov, tanec, turnajový dřevec i plný korbel byly věrnými průvodci jeho mladých let. Přitom mu zbýval čas i na studium. Jeho prvním učitelem byl olomoucký humanista Jan ze Středy, biskup a královský kancléř. Ten Jana vzdělal v latině a objevil v něm značný literární talent. Jen tak mimochodem absolvoval Jan i studia svobodných umění na pražském vysokém učení a vydal se studovat za hranice. Mezi roky 1369 – 73 jej bylo možné zastihnout ve studovnách univerzit v Bologni, Padově, Paříži i Montpellieru a jeho výsledky byly takové, že mu francouzský král Karel V. nabízel profesuru na slavné Sorbonně. Jan studoval, ale také lovil, bil se v šraňkách, liboval si v pitkách a žádná sukně si před ním nemohla být jistá. To mu nijak nepřekáželo, aby se nepřipravoval na dráhu duchovního pastýře. V roce 1379 se stal míšeňským biskupem a zároveň působil jako kancléř krále Václava IV., který byl v té době jeho dobrým přítelem. V témže roce nastoupil i do úřadu pražského arcibiskupa. Jak rychle se ale mělo vše změnit...
Z bonvivána asketou
V roce 1380 vpadla do Čech „černá smrt“ – velká morová epidemie. Nákaza se nevyhnula ani mladému Jenštejnovi. Na rozdíl od desetitisíců jiných sice přežil, ale zánět mozku, který jeho chorobu provázel, byl jedním ze základních kamenů naprostého převratu v jeho vnímání života. Tím druhým byla o dva roky později smrt jeho přítele, magdeburského arcibiskupa Ludvíka, který byl umačkán v panice při velikonočním plese. Zemřel bez rozhřešení, mezi tanečníky a tanečnicemi a podle tehdejší víry to znamenalo cestu rovnou do ohně pekelného. Obě tyto tragédie udělaly z veselého kumpána takřka přes noc až fanatického asketu. Stáhl se do klášterního ústraní, kde se oddával modlitbě, pokání, ale také sebemrskačství, půstu a rozdávání majetku a almužen.
Aby toho nebylo málo, jeho duševní rozpoložení počala narušovat i jiná choroba, pravděpodobně epilepsie spánkového mozkového laloku. Jejím proevem byla nejen přehnaná obřadnost a pokora, ale také prchlivost, neklid a hysterie. Trpěl chorobnou úzkostí a strachem o život, naproti tomu spával nahý na kamenné podlaze, krutě se bičoval a vydal se na koni na cestu do Říma v žíněných kalhotách, které jeho průvodce odložil již po hodině.
Jan také čas od času upadal do transu, v němž měl různá vidění – viděl Pannu Marii, Krista i ďábla. Podobná vidění měla i Johanka z Arcu.
Případ vikáře Johánka
Změna Janovy povahy se odrazila i ve vztahu ke králi Václavovi. Z veselého kumpána se náhle stal nemilosrdný kritik rozmařilého života, navíc došlo i ke sporům o moc i majetky světské a církevní. Rozepře se mimo jiné týkaly i obsazení místa opata kláštera v Kladrubech u Stříbra. K jejich vyvrcholení došlo v březnu 1393. Přestože k jednání došlo na neutrální půdě johanitské jurisdikce na Malé Straně, byli členové Jenštejnovy doprovodu královskými zbrojnoši pozatýkáni a nebylo s nimi jednáno právě v rukavičkách. Nejhůře dopadl generální vikář Johánek z Pomuku, který byl podroben krutému mučení a nakonec, smrtelně popálen, shozen z mostu do Vltavy. Později byl svatořečen a s jeho sochou se často setkáme na venkovských barokních mostech.
Teď měl Jenštejn všechny příčiny se bát i o svůj život. Jeho rezidence v Roudnici nad Labem byla nebezpečně blízko Prahy a Jan doslova uprchl do severních Čech, kde žil střídavě na svých hradech Supí Hoře (Kyšperku) u Teplic a častěji na Helfenburku v lesích u Úštěku.
V roce 1396 Jenštejn rezignoval na arcibiskupský úřad, který předal svému synovci Olbramovi ze Škvorce a stáhl se zcela do ústraní. Ve své samotě se věnoval malování a literární tvorbě. Nakonec jej králův hněv dostihl i na Helfenburku. Václav zabavil svému odpůrci veškerý majetek a v podstatě jej donutil opustit zemi. Bývalý arcibiskup se uchýlil do Říma, kde v klášteře svaté Praxedy dne 17. června 1400 zemřel, prý „s hrůzou v očích, jako by s někým zápasil“.
Další osudy rodového hradu
Poté, co Jan z Jenštejna získal na pražském dvoře jisté postavení, jal se zvelebovat i rodový hrad Jenštejn. K výrazné přestavbě využíval i pražskou dvorskou stavební huť. Nevelký a v podstatě bezvýznamný hrádek se proměnil v sice nadále malou, ale okázalou rezidenci. Její dominantou zůstala nadále štíhlá, vysoká věž se zdmi tak silnými, že v jedné z nich mohl být umístěn presbytář malé hradní kaple, kterou můžeme navštívit i dnes. K věži přiléhal rozměrný palác a celý komplex chránila mohutná hradba.
Arcibiskup Jan zde prožil část svého mládí, šťastnější etapy složitého života. Hrad mu král Václav ovšem v roce 1390 zabavil a od té doby střídal majitele z řad nevýznamných šlechticů, kteří se o něj příliš nestarali. Poslední majitel Jan Dobřichovský jej dokonce zadlužil a poté propil, takže Jenštejn připadl brandýskému velkostatku. Poslední ránu mu zasadili Švédové, kteří jej vypálili za třicetileté války. Jejich řádění dodnes připomínají dělové koule, zaseknuté do zdiva věže. Věž zůstala prakticky jediným zachovalým objektem hradu. Další stavby byly rozebrány vesničany a kameny z jejich využili místní k výstavbě vlastních příbytků. Zajímavé jsou malé domky, přilepené skále v bývalém hradním příkopu.
Během 19. století byla věž obývána trojicí místních rodin a jak se můžete při své návštěvě sami přesvědčit, jistě nešlo o bydlení právě pohodlné.
V roce 1971 byla zahájena generální oprava zpustlého hradu, či spíše toho, co z něj zbylo. Po šesti letech byla zřícenina znovu v sezóně zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníci mohou vystoupat točitým schodištěm na dvaadvacet metrů vysokou hradní věž, odkud je daleký výhled na velkou část Staroboleslavska i na panelovou hradbu hlavního města, nebo naopak nahlédnout skleněným oknem v její podlaze do temné hladomorny. V malém domku pod věží je muzeum, které přibližuje jednak historii hradu a jeho okolí, jednak seznamuje s osobností Jana z Jenštejna. V pokladně muzea se dají zakoupit i informační brožury a pohledy.
Kudy na Jenštejn
Hrad Jenštejn je památkou cennou, přesto však ležící v pochopitelném stínu památek pražských. Naproti tomu byste museli mít velkou smůlu, abyste se při prohlídce setkali s davy turistů. Za skutečně lidové vstupné si tak můžete prohlídku hradu skutečně užít.
A jak se tam dostanete? Obvykle – pokud nechcete využít jízdního kola či vlastního automobilu – autobusem č. 259 od metra Českomoravská na konečnou za Vinoří (o víkendu bývají poněkud delší intervaly) a poté místní silničkou do obce Jenštejn. Od autobusu ke hradu je to asi jeden kilometr. Cesta je to nenáročná a dá se docela v pohodě absolvovat i s malými dětmi.
*
Ztracenou krajinou
Pojďte s námi procestovat jednu z nejodlehlejších oblastí Čech...Nad hraničním údolím Malše se z česko-rakouského pomezí zdvihá zalesněný hřbet Novohradských hor. Na české straně se jeho nejvyšší vrcholy stěží přeplazily přes tisícovku metr, kdysi kvetoucí vesnice a městečka se proměnila v zarůstající základy a osamělé pomníky, psané svébytnou, starošumavskou němčinou. Přijměte pozvání na výpravu do této zapomenuté končiny. Můžete vzít s sebou jízdní kolo, autor těchto řádků však preferuje putování po vlastních nohách, jen tak se spacákem a celtou, po lesních a polních cestách...
Novohradské hory v proměnách času
Trochu tajemné, nevelké pohoří najdeme asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Kaplice. Kdysi tu bývalo živo, hornorakouským nářečím bzučela náves v Cetvinách i náměstí v Pohoří, údery seker rozeznívaly lesy kolem Johannesdorfu či Dolního Přibrání, dýmaly milíře v Uhlišti. Tomu všemu učinila přítrž druhá světová válka a zejména vysídlení původního, německy hovořícího obyvatelstva na druhou stranu hranice. Mnoho obcí tak osiřelo, a než je stačili znovuobsadit noví osídlenci, zatáhli okolo nich poúnoroví mocipáni železnou oponu hraničního pásma. Na tři desítky městeček, vesnic, osad i samot byly srovnány se zemí, nebo jen ponechány svému osudu, vydány na milost horskému povětří. Jen pár z nich se jako zázrakem zachovalo, jejich charakter se ale zcela proměnil a ne vždy k lepšímu. To je třeba případ Pohorské Vsi nebo Tiché. Až po sametové revoluci se do opuštěné krajiny počali opět vracet lidé. Nejprve zvědavě nakoukli turisté, po nich objevili klidné kouzlo hor rekreanti a v posledních letech tu opět rostou trvalá obydlí. Na znovuožití regionu má velkou zásluhu spolupráce s krajanskými spolky v sousedním Rakousku, jejichž zásluhou se podařilo restaurovat, nebo alespoň zakonzervovat značné množství drobných i větších nemovitých památek. V horách se objevily žluté tabulky cyklostezek i první turistické značky, část území byla prohlášeno přírodním parkem a v návrhu je vyhlášení chráněné krajinné oblasti. Čtyřicet let bez rušivé přítomnosti člověka ochránilo přírodu Novohradských hor lépe, než jakékoli legislativní opatření. Závěrem úvodní charakteristiky si povězme několik základních čísel: hory leží na ploše 162 km², tisíce metrů dosahuje na našem území čtveřice vrchů – Kamenec (1072m), Myslivna (1040 m), Vysoká (1032 m) a Jánský vrch (1011 m). Nejvyšším vyrcholem pohoří je rakouský Viehberg (1112 m). Hory tvoří čáast evropského rozvodí, česká část je odvodňována do Severního moře, část rakouská do moře Černého. Na našem území je rozhodujícím vodním tokem řeka Malše, důležitá je i Stropnice, Černá a Pohořský potok).
Teď už ale pospěšme honem na cestu. Variant toulání po Novohradkách je celá řada, následující řádky berte jako jednu z možností. Jejich autor tuto cestu prošel o předposledním červencovém víkendu tohoto roku. Trasu se rozhodl rozdělit do tří etap.
Výchozím bodem budiž pohraniční městečko Dolní Dvořiště. Cesta autobusem z Prahy s sebou sice přináší několik přestupů, ale přibližně po čtyřech hodinách můžeme být na místě a podívat se na malé náměstí. Jeho dominantou je pozdně gotický kostel sv. Jiljí, jedna z nejkrásnějších ukázek jihočeské gotiky z doby okolo roku 1450. Městečko bývalo původně trhovou vsí, doloženou v roce 1279, povýšení a znaku se dočkalo roku 1380. Dnes je pohraniční obcí se všemi klady i zápory, které tato lokace přináší. My se můžeme občerstvit v hezké restauraci na náměstí a poté vyrazit červenou turistickou značkou polní cestou k našemu prvnímu cíli – osamělému poutnímu kostelu P. Marie Sněžné, známějšímu jako Svatý Kámen. Dojdeme tam po pěti kilometrech, převážně po polních cestách s hezkými výhledy na Novohradské podhůří. Barokní kostel při prameni „zázračné“ vody vyrostl na místě starší kaple v prvních letech 18. století a později i klášter, za Josefa II. ovšem zrušený a po 2. světové válce zbořený. Zajímavostí místa je boční kaple kostela s ohromným, puklým balvanem. Podle pověsti kámen rozdělili andělé, provázející Pannu Marii. Až prý se obě části rozestoupí natolik, že mezi nimi projede povoz, nastane konec světa. Kaple je prý plná pozitivní energie i nejrůznějších náboženských předmětů a kupodivu je volně přístupná. Naproti kostelu je hospoda, jako vystřižená z románů Karla Klostermanna – nejdeme tu obrázky staré Šumavy, stará kamna i tahací harmoniku, naopak zklamáni budou (naštěstí) příznivci hracích automatů. Od kostela je to necelé tři kilometry silničkou do vesnice Tichá. Zajímavá je díky zřícenině gotické tvrze, jejíž hranolová věž se zrcadlí v hladině rybníka Hláska. Bývala tvrzí důležitou, opěrným pohraničním bodem. V 19. století krátce fungovala jako pivovar hrabat Buquojů, držitelů panství. Okolo tvrze vede vymlácená silnice do bývalého městečka Cetviny, našeho příštího cíle. Cetviny bývaly živým městečkem, v němž ještě po válce žilo pět stovek usedlíků, z uvedených důvodů však dnes představuje pouze jediné stavení, zpustlý objekt bývalé pohraniční roty, kamenná kašna, pietně upravený, nevelký hřbitov, několik lesních kapliček, zejména však skvostný, gotický kostel Narození Panny Marie z roku 1374. Tuto překrásnou a vzácnou stavbu se podařilo doslova v hodině dvanácté v roce 2003 rekonstruovat a zachránit ji tak před jistou zkázou. Nemalou zásluhu na tom měla rakouská vláda a v Rakousku žijící rodáci a jejich potomci.
Cesta zmizelých vesnic
Od cetvinského kostela stoupá silnička kolem hřbitova další 3 km do míst, kde stávala osada Janova Ves (Johannesdorf). Dnes je zde jen zřícená kaple, v lesích ztracený hřbitůvek a také zemědělská farma, při níž je možné se v nevelkém šenku občerstvit a také zde je možnost sezónního ubytování. Pokud se nad krajem stahují temná bouřková mračna, je rozumné nabídku noclehu přijmout.
Zrána vyrazíme silničkou přes křižovatku Tokaniště s rozcestníkem po červené značce do míst bývalé osady Dolní Přibrání. Dnes jsou tu dva domy, pravděpodobně rekreační soukromé objekty, a při cestě nevelký obelisk, připomínající oběti obou světových válek. Cestou plnou úchvatných rozhledů pokračujeme do míst, kde v minulosti stávalo Horní Přibrání, zde opustíme turistickou značku a po cyklotrase č. 34 scházíme s kopce do údolí Pohořského potoka, kde po dalších 2 km narazíme na rekreační osadu Leopoldov. Tato osada zániku unikla, zůstalo zde 9 domů, z nichž jsou 3 trvale obývány (zbytek využit k rekreaci) a má celkem pravidelné – byť řídké - autobusové spojení. Funguje zde i pracoviště lesního závodu s konírnami.
Cesta po Pohořském potoce
Z Leopoldova se pustíme silničkou, stoupající podél toku Pohořského potoka přímo do srdce Novohradských hor. Po půl hodině chůze narazíme uprostřed lesů na krásně upravenou myslivnu Baronův most. Na cestě do pohoří je to místo, kde můžeme posedět u piva či limonády, dostat něco k jídlu, nebo se i ubytovat. Pravděpodobně zde potkáte turisty či cyklisty z obou stran hranice, s nimiž si můžete vyměnit dojmy z cest. Za další půldruhý kilometr spatříme vlevo mezi stromy temně hnědou hladinu Pohořského rybníka. Pokud je na to počasí, lze jej využít k osvěžující koupeli, voda je krásně čistá, její zbarvení způsobuje rašelina, nesená potokem z pramenišť. Pod hrází Pohorský potok tvoří malebné peřeje. Na břehu rybníka stávala osada Jiřice, dnes ji připomíná jen tabule s verši vysídleného básníka u odpočívadla. Za rybníkem se lesy rozestupují a jdeme otevřenější krajinou s výhledy na Kamenec po pravé ruce směrem na Pohoří na Šumavě, které na návrší před sebou záhy zahlédneme. Osud Pohoří je mementem této krajiny. Bývalé městečko se sklářskou hutí a pivovarem, proslulé v minulosti malováním náboženských obrázků na sklo, bylo vysídleno, zůstal jen hřbitůvek na okraji, dva rozpadlé domy a barokní kostel Panny Marie Dobré Rady, který se v roce 1999, těsně před plánovanou rekonstrukcí zřítil a zůstal smutnou ruinou, bez naděje na záchranu. Pohoří se však znovu probouzí, stojí zde již několik nových – podotýkám, že vkusných – domů a funguje i turistický hraniční přechod.
Z Pohoří se již můžeme vydat na zpáteční cestu (dobrodružnější povahy zde však asi v okolní krajině někde přespí). Vede zpět přes Leopoldov do Pohorské Vsi, kde krom zchátralého kostela a několika bytovek je několik restaurací, informační centrum (v neděli zavřené) a hlavně autobus do Českých Budějovic.
Vím, opomenul jsem v článku taková místa, jako Nové Hrady, Dobrou Vodu, Horní Stropnici i Žumberk, mým úmyslem ale bylo představit tu nejpustší a člověkem nejméně zasaženou část hor. Věřte, že na každém metru cesty je na co se dívat!
*
V Úterý je krásně sedm dní v týdnu
Pokud nepatříte k těm, kdo na svých toulkách naší vlastí dává přednost samotě či putování v menší skupině a davům turistů se snaží vyhnout, máme pro vás jeden tip. Přestože je městečko Úterý díky svému nevšednímu jménu lokalitou poměrně známou, z návalu návštěvníků zde mít strach nemusíte. Obec nevyniká polohou, netrčí zde zdaleka viditelné kostelní nebo hradní věže ani tu nenajdeme významnou vodní plochu, v létě obleženou slunícími se rekreanty. Deviza Úterý spočívá v klidném, intimním půvabu mimořádně harmonicky poskládaných domků, vkusně doplněných barokním kostelem na nevysokém návrší. Jestliže se vám poštěstí objevit krásy Úterý v ospalém všedním dni, budete mít spoustu času městečko si v klidu projít, zastavit se na místech, která vás zaujmou a když se nabažíte, zase nenápadně zmizíte. Nic nenaruší atmosféru, kterou známe z černobílých, prvorepublikových filmů... Perla pusté krajiny Války a požáry Procházka městečkem Úterské okolí
Městečko je položeno v údolí Úterského potoka v centrální části Tepelské vrchoviny, přibližně v polovině cesty z Plzně do Mariánských Lázní. Tepelská vrchovina sama o sobě je krajinou poměrně řídce osídlenou, v níž není větších sídel – za zmínku stojí snad pouze Bezdružice s dominantním zámkem nad náměstím a sousední Konstantinovy Lázně. Jinak je to kraj hlubokých údolí bystrých potoků, smrkových a borových lesů a romantických zřícenin středověkých hradů – zdaleka viditelného Krasíkova, trampy milovaného Gutštejna i téměř zaniklého Falkenštejna. Mezi lesy se podél okresních silnic krčí nevelké vísky půvabných jmen – Polínka, Blažim, Krsy, Vidžín, Kejšovice...a mezitím vším skví se Úterý, jakási pomyslná miss mezi vesnicemi a městečky Plzeňského kraje i když o tento titul svádí souboj s Rabštejnem nad Střelou u Manětína. Obě obce mají podobný ráz, Úterý je větší, Rabštejn zase známější díky statutu nejmenšího (historického) města Evropy. A protože s Rabštejnem se již čtenáři Českopisu seznámili, rádi bychom nyní pro změnu představili Úterý.
Stopami historie
Pověst o založení Úterý vypráví, že osadu založili němečtí prospektoři, které Přemyslovci pozvali do okolních lesů, aby zde hledali zlato. Jeden z nich zabloudil v lese a spatřil havrana se zlatým prstenem v zobáku. Sledoval jej a havran jej posléze dovedl k bohatým zlatým nalezištím. Historickými prameny není dolování v okolí zaznamenáno, havran, držící prsten je nicméně zvěčněn v městském znaku.
První historickou zmínku o obci máme z roku 1233. Tehdy nechal král Václav I. připsat Úterý, ležící na obchodní stezce z Chebu přes Teplou a Manětín do Prahy, s okolními vesnicemi své matce Konstancii, ta však celý vidžínský újezd, jehož součástí Úterý bylo, obratem prodala tepelským premonstrátům. Městečko mělo již farní kostel a také právo trhu (předpokládá se podle názvu, že tržním dnem bylo úterý). Ve staré češtině se setkáváme s názvy Autery i Outerý, latinsky pak slulo Vtheri, Vteri a Novum forum, německy Neumarkt či Naymark. Tepelský klášter nadal městečko různými významnými privilegii a hospodářskými výsadami, na konci 13. století obdrželo Úterý status městyse.
Slibný rozvoj přervala třicetiletá válka a následná násilná rekatolizace. Všichni nekatolíci byli nuceni městečko opustit ve lhůtě jednoho měsíce. Přestože význam Úterý nadále klesal, dočkalo se ještě před rokem 1850 povýšení na město. Městských výsad si úterští užívali sto let, v roce 1949 o ně vinou malého počtu obyvatel přišli a městská práva získali zpět až v lednu 2007.
Městečko sužovaly kromě útrap válečných také časté požáry, ty nejhorší zasáhly Úterý v letech 1694, 1719 a 1894. S posledním ničivým požárem se museli v Úterý vyrovnat v létě 1998, kdy byla poškozena řada domů na náměstí včetně radnice. Obnovu usnadnilo i to, že od roku 1992 je Úterý prohlášeno městskou památkovou zónou.
Městečko má v současnosti dvě místní části – na kopci nad Úterským potokem leží vesnička Olešovice, jejíž osudy provázejí historii Úterý po celá staletí. Osada má pěkně dochovanou náves s kapličkou a několika hrázděnými statky, je vesnickou památkovou zónou. Druhou místní částí je odlehlá osada Vidžín, položená na okraji rozlehlých lesů čtyři kilometry na sever. Kdysi bývala střediskem rozlehlého velkostatku, dnes zde krom asi tří desítek stálých obyvatel potkáte zejména chalupáře.
Pokud k cestě do Úterý využijete autobus – což lze doporučit, vlak je odtud dost daleko – vystoupíte pod náměstím u můstku přes Úterský potok, kde je také informační tabule a rozcestník turistických značek.
Úzkou uličkou mezi dvěma hrázděnými domy projdete na mírně svažité, kamením vydlážděné náměstí. Na první pohled zde upoutá místní radnice. Jde o raně renesanční stavbu, vystavěnou okolo roku 1556, v dnešní podobě stojí po požáru od roku 1694. Částečně hrázděný dům s pavlačí na krakorcích na nádvorní straně je kryt vysokou sedlovou střechou s věžičkou v jejím středu. Na radnici navazuje ještě dvojice velkých domů barokního vzhledu. Podobně vyhlíží i protilehlá strana zástavby náměstí. Domy v centru městečka byly barokně upraveny po stejném požáru, jako radnice, dochovala se však gotická ostění portálů a také rozsáhlé sklepy, v nichž měšťané chladili pivo z místního pivovaru. Na jednom z domů připomíná pamětní deska narození tepelského opata Kašpara Prokopa Reitenbergera (*1779), zakladatele Mariánských Lázní. Uprostřed náměstí zaujme mariánský sloup z roku 1730 a prostá, kamenná kašna.
Na návrší nad náměstím se vypíná farní kostel sv. Jana Křtitele, původně opevněná gotická svatyně, přestavěná v letech 1695 – 97 podle projektu Kryštofa Dienzenhofera. Kostelní loď má oválný půdorys s představenou věží a drobounkým presbyteriem. Kolem kostela se rozkládal původní městský hřbitov.
Druhý z úterských kostelů je zasvěcen svatému Václavu a stojí osamoceně na kopci nad obcí. Je barokní a na místě starší dřevěné kapličky byl vystavěn těsně před polovinou 18. století. Ze svahu pod tímto kostelem je pěkný výhled na městečko.
Pro zvídavé příchozí byla v roce 2006 zřízena naučná stezka, dlouhá půl druhého kilometru. Deset velmi pěkně koncipovaných informačních panelů seznamuje s historií a proměnami obce, památkami i okolní přírodou. Na každé tabuli má navíc pro děti připravenou otázku zvídavý úterský havran Kryštof.
Jak jsme již řekli v úvodu, Úterý leží v lesnaté Tepelské vrchovině, která skýtá zejména pěším, ale i cykloturistům nepřeberné množství lákavých cílů. Podél Úterského potoka jde zelená turistická dálková trasa, na níž potkáme několik polozřícených mlýnů a prvorepublikových pevnůstek, nedaleko zřícenin Gutštejna strmý výrazný Hradišťský kopec s pozůstatky pravěkého hradiště a chráněnou květenou, dále k jihu potom osamělý kostel sv. Barbory připomíná bývalou obec Šipín. Čtyři kilometry jihozápadně jsou již připomenuté Bezdružice s muzeem skla a skleněným betlémem. Bezdružice jsou také spjaty se jménem hudebníka, spisovatele a cestovatele Kryštofa Haranta, popraveného po bělohorské bitvě na Staroměstském náměstí. Za návštěvu bezpochyby stojí i jedny z našich nejmenších lázní – poklidné Konstantinovy Lázně, pomáhající při srdečních chorobách již více než dvě staletí.
Město tiskařů a sklářských mistrů
V místech, kde čilá říčka Volyňka ztrácí svou mladistvou prudkost a její tok zvolna přichází do středního věku, údolí se rozšiřuje, výška kopců snižuje a mezi lesy a travnaté pastviny se nesměle tisknou první políčka, stojí šumavské město Vimperk. Město, jehož atmosféru dlouhá staletí podmalovávala teple oranžová barva sklářských výhní a rachot tiskařských strojů. Je to město slavné minulosti a poněkud ospalé přítomnosti, přesto má – podobně jako další města pod zalesněnými šumavskými hřbety – svou specifickou atmosféru, namíchanou středověkými kupci, sklářskými mistry, skromnými švadlenkami i ostrými vlčáky, cenícími tesáky na narušitele železné opony.
Dvě důležité stezky vedly ve středověku z Bavor do Čech přes pusté a nebezpečné šumavské pohraniční hvozdy. Přesněji - byly to dvě větve jedné stezky. Říkalo se jí Zlatá, ne snad, že by vedla skrze zlaté doly, nebo by se po ní přímo zlato vozilo, Zlatá byla proto, že městečkům, jimiž jako životodárná tepna procházela, přinášela bohatství a prosperitu. Již jako děti jsme v pohádkách slýchali, že sůl je nad zlato – a byla to právě sůl, kterou dopravovaly rozhrkané povozy kupeckých karavan i nůše pěších krosnářů a hřbety soumarů z Pasova do Čech.
Pohyb na středověkých obchodních magistrálách nebyl právě bezpečný a kromě vlků a medvědů číhalo v šumavských lesích nebezpečí ještě horší – lidé. Řádění lapků, bezohledného „silničního bratrstva“ nenechávalo v klidu ani samotné panovníky, proto na české i bavorské straně hranice vyrostly strážní hrádky: Kalkenstein, Wolfstein a v Čechách Stožec, Kunžvart, Hus, Osule, Kašperk a také Vimperk.
Německy znějící jméno města, které ve 13. století vyrostlo jako podhradí dominantního hradu, je vysvětlováno dvojím způsobem. Původní Winterberg (Zimní hora) mohlo označovat místo, kde dlouho ležel sníh – zimy zde bývají skutečně i dnes jako za starých časů. Doložena je ale i spojitost s bavorským klášterem Windberg, jehož představení založili jižně od Vimperka dodnes existující osadu Klášterec. Jméno pozdějšího města tak může být odkazem na mateřské klášterní državy. Jisté je, že první písemná zmínka o Vimperku pochází z roku 1263, kdy je doložen hrad, vystavěný oblíbencem Přemysla II. Otakara, Purkartem z Janovic. Protože obyvatelé podhradí potřebovali také duchovní útěchu, téměř současně s hradem vyrostl raně gotický kostel sv. Bartoloměje. Purkart z Janovic dostal od krále pověření ke kolonizaci na jih a na východ od Vimperka a nově vznikající městečko se stalo domovem pro rodiny kupců a řemeslníků.
Ruch na Zlaté stezce vyvolal dnes již příslovečnou řevnivost mezi Vimperkem a dvacet kilometrů vzdálenými Prachaticemi. Do každého z těchto měst vedla jedna z větví stezky a bylo přirozeným zájmem obou městských rad, aby právě ta jejich byla frekventovanější, čímž by do obecních pokladnic přitékalo více celních poplatků, mýt a tloustly i měchy cechovní. V tvrdém konkurenčním boji tahal Vimperk ke své škodě obvykle za ten kratší konec a proto nikdy nedosáhl výstavnosti Prachatic. Od roku 1502 platilo pravidlo, že každý forman si mohl svobodně zvolit, zda se bude ubírat větví vimperskou, nebo pojede přes Prachatice.
Ve druhé polovině 14. století získali Vimperk Kaplířové ze Sulevic a roku 1479 dosáhli povýšení trhové osady na město s právem výstavby městského opevnění.
Protože po obchodních komunikacích v minulosti táhly nejen formanské povozy, ale i armády, křižující Evropu, byl Vimperk často dějištěm válečných dramat. Město vypálili husité, nedlouho po nich pasovský biskup v boji s Jiříkem z Poděbrad a neušetřili jej ani Mansfeldovi žoldnéři na prahu třicetileté války.
Teprve v 19. století se stal Vimperk jedním ze středisek pošumavského průmyslu. O hlavních vimperských průmyslových oborech – sklářství a tiskařství – si ještě povíme více, z dalších stojí za zmínku pily, pivovary, sirkárna, vápenka a továrna na kostěné zboží.
Vimperské tiskárenství se zrodilo roku 1484. Tehdy pasovský tiskař Johannes Alacraw vytiskl trojici knih a Vimperk se stal po Plzni druhým českým městem, které poznalo vůni tiskařských barev. Tradice zde ovšem tehdy ještě nezdomácněla, Alacraw se vrátil do Pasova a tradici obnovil teprve v 19. století Johann Steinbrenner. Jeho dílna vznikla v roce 1855, jméno si udělala na tisku modlitebních knížek a později populárních lidových kalendářů. Asi nejslavnějšími výrobky vimperských knihtiskařů byly tzv. kolibříky – miniaturní knížečky, vázané v kůži, z nichž největší proslulost si získaly maličké Korány se čtecí lupou. Ačkoli velká tiskárna výrobu před několika lety ukončila, menší soukromé provozy drží tradici živou i dnes.
Od 16. století, kdy utichl provoz Zlaté stezky, stalo se novou obživou Vimperáků sklo. Kubova, Korkusova, Michlova a mnohé další Hutě jsou připomínkou zašlé slávy šumavských sklářů, proslulých výrobou průzračného „křídového“ skla i zabarveného skla „rubínového“ s příměsí oxidu měďnatého. V chudém kraji Pošumaví patřili skláři k sortě lidí, kterým se žilo poměrně dobře. Tradice vimperských skláren skončila na sklonku 90. let minulého století.
A co je ve Vimperku zajímavého k vidění pro potěchu oka zvídavého návštěvníka? Není toho málo…Na vysokém návrší nad starým městem se hrdě vypíná zámek – do renesančního šatu oděný původní raně gotický hrad, jehož nejstarší fázi připomíná hranolová Vlčkova věž v západní části zámeckého areálu. Zámek je sídlem Muzea Šumavy, část jeho expozice je věnována i tiskařství a sklářské tradici. V těsném sousedství zámku připomíná mohutná válcová věž, obehnaná hradbou, předsunutou pevnůstku Haselburk, nebo Hrádek. Tento objekt pomáhal vimperskému hradu vyrovnat obranný hendikep na severní straně. Na bývalém předhradí jsou potom barokní arkády, z nichž je pěkný výhled na město.
Půjdeme-li od zámku dolů směrem k náměstí, budeme procházet tzv. Černou branou, jedinou zachovalou z městských bran. Je zajímavá tím, že šlo o spojovací prvek mezi městským a hradním opevněním. Opevnění města Vimperka bylo velmi kvalitním pozdně gotickým dílem. Zůstaly z něho vcelku dobře zachovalé fragmenty, zejména ve stráni nad Volyňkou, kde strmí dodnes vedle dlouhého úseku zdi i několik bašt.
Náměstí bohužel vinou častých požárů (ten poslední prakticky zničil střed města v roce 1904) ztratilo značnou část své historické hodnoty, zaujme zde ale hlavní městský kostel Navštívení Panny Marie. Gotická dvojlodní stavba uzavírá dolní část náměstí a obsahuje cenný relikviář sv. Innocencia s údajnou kostrou tohoto světce, vyrobený roku 1768.
Kostelní věž převyšuje mohutná, samostatně stojící, gotická městská zvonice z doby okolo roku 1500. Dvojvěží kostela a zvonice se charakteristicky uplatňuje v siluetě města.
Z měšťanských domů stojí za připomenutí dům U jelena s „bustou“ statného paroháče na průčelí, donedávna považovaný za nejstarší dům ve městě, což ale nejnovější výzkumy s největší pravděpodobností vyvrátily.
V Inocencově ulici pod náměstím, tedy v samém středu města, působí poněkud bizarně skupinka srubových domů, jaké bychom očekávali spíše na vsi. Pocházejí ze 17. století a jsou ukázkou šumavské lidové architektury. Stojí v místech bývalé Dolní brány.
Přestože se zdá, že Vimperk na počátku 3. tisíciletí po zrušení řady podniků a odchodu silné vojenské posádky poněkud hledá svou tvář, je bezpochyby městem, které stojí za návštěvu. Rovněž okolí je nádherné, město leží přímo „přede dveřmi“ Šumavy a sídlo Správy národního parku a Chráněné krajinné oblasti je právě ve Vimperku.
*
Prostor mezi Chebem, Sokolovem, Toužimí a Mariánskými Lázněmi vyplňuje pozoruhodné, zalesněné pohoří, nazývané podle městečka Horní Slavkov Slavkovský les. Zelený ostrov prakticky neporušené přírody vyplňuje téměř celou oblast „Lázeňského trojúhelníku“ a po zásluze byl v roce 1974 prohlášen chráněnou krajinnou oblastí, která dostala do znaku žlutý kvítek arniky chlumní. Co vidět v okolí * Kuklovský dnešek *
Přibližně mezi městy Berounem a Rakovníkem se prostírá rozlehlá lesnatá oblast, jejíž osu tvoří řeka Berounka. Hluboké lesy zde byly odpradávna a relativní blízkost sídelního města tento kraj předurčila ke kratochvílím českých knížat a prvních králů. Jejich oblíbenou zábavou byl lov a krajina, které dnes říkáme Křivoklátsko, byla bohatou zdrojnicí zvěře i ptactva. Poněkud opuštěně zde dnes stojí rozpadlé zdi hrádku Jenčov – nejmenšího královského hradu v Čechách. *
Pro obdivovatele historických památek je okolí Berouna krajinou takřka nevyčerpatelných námětů. Gotické hrady – Karlštejn, Křivoklát, Nižbor, Žebrák i Točník, keltské město nad Stradonicemi, pozoruhodně dochované městské opevnění samotného Berouna, poutní místo ve Svatém Janu s nedalekým skanzenem Solvayových lomů, zámek v Hořovicích…to všechno jsou atraktivity, každoročně přitahující zvídavé návštěvníky. Jsou ale i místa, která, přestože jsou historicky velmi cenná, leží poněkud stranou turistického zájmu. Jedním z takových míst je vrch Velíz nad vesnicí Kublov nedaleko Zdic. *
Pohoří Slavkovský les je jednou z nejmysteriózněji působících končin České republiky. Jedná se o kraj hlubokých lesů, rašelinišť a bažin, osamělých lesních cest, bublajících vývěrů minerálních pramenů a v lesích ztracených židovských hřbitovů. Před staletími tu bývalo živo – území bylo bohatým nalezištěm drahých kamenů i vzácných kovonosných rud. Ložiska ale vydala všechny své poklady, odešli prospektoři a osiřely tmavé štoly. Vládu nad opuštěnou krajinou jakoby znovu převzaly bytosti z dávných věků – víly, vodní žínky, hejkalové a ohniví muži.Jen na několika místech se lesy na chvíli rozestoupí a potník narazí na vesnici, většinou jen pár chalup, krčících se ve stínu časem ohlodaného kostelíka, nebo jen kolem nevelké návesní kapličky. Vylidnění Slavkovského lesa nastalo po II. světové válce. Dosavadní němečtí osídlenci byli vyhnáni a pomyslné vlády se ujala lidová armáda, pro niž se opuštěné venkovské usedlosti staly vítanými cvičnými terči. Vojenský prostor Prameny nad Mariánskými Lázněmi existoval do roku 1954. Tehdy musely zájmy vojenských pánů ustoupit těžbě strategické suroviny – uranu. Přesto ještě dlouho poté fungovala nedaleko Kynžvartu cvičná střelnice (autor může její existenci potvrdit na základě osobních prožitků).Liduprázdné lesy svědčily zvěři. Z houštin lze zaslechnout tokání tetřeva a není neobvyklé, že pocestný stane na lesní stezce náhle tváří v tvář statnému divočákovi. Turisticky byl Slavkovský les znovuobjeven po roce 1989 a dnes je zde poměrně hustá síť značených tras a několik naučných stezek.
Osadu Kladská nalezneme na okraji náhorní planiny, vysoko nad lázeńskými městy Mariánskými Lázněmi a Kynžvartem. Je to enkláva několika vkusně rekonstruovaných roubených domů alpského střihu na okraji lesa, jejíž asi nejvýraznější dominantou je lovecký zámeček, vybudovaný ve stylu švýcarských horských chat.
První zmínky o lesních celcích Slavkovského lesa jsou z 12. století, kdy jsou jako jejich majitelé uváděni vladyka Sezima a jeho syn Hroznata. Horský masív a jeho neprostupné lesy byly součástí českého pohraničního hvozdu a odpradávna podléhaly jako takové zvláštnímu režimu – panoval zde přísný zákaz mýcení a zakládání nových osad. Tím se vysvětluje i naprostá neobydlenost západní části pohoří mezi Kynžvartem a Kynšperkem.
Teprve v letech 1877 – 78 zde tehdejší majitel polesí, Otto Friedrich Schönburg – Waldenburg nechal vystavět přízemní budovu s dřevěným patrem a několik vedlejších, obdobně koncipovaných objektů. Podle některých pramenů spatřil Otto Friedrich soubor budov na Zemské výstavě ve Vídni a zalíbil se mu natolik, že jej celý zakoupil a nechal přivézt do Slavkovského lesa. Komplex představoval zmíněný zámeček, fořtovnu, hostinec a dva sruby pro lovčí úředníky. Z Mariánských Lázní sem vedla soukromá cesta, po níž kníže povolil průjezd pouze kočárům, první automobily a omnibusy musely jezdit dlouhou objížďkou přes Prameny. Hostinec U tokajícího tetřeva byl pronajímán a jeho nájemci platili za uznávané špičky hostinského cechu.
Předválečné návštěvy, které na Kladskou zavítaly, nebývaly ledajaké: okolní přírodou se kochali anglický král Edward, rakouský arcivévoda Ferdinand i bulharský král stejného jména, egyptský monarcha Fuad, francouzský premiér Clemencau a v roce 1927 i president Masaryk.
Po II. světové válce byl zámeček znárodněn, nějakou dobu zde sídlila vojenská lesní správa a v současnosti je adaptován na stylový garni-hotel. Ceny jsou tu poněkud vyšší, obdobně jako v sousedním hostinci, běžnému turistovi s kolem či batůžkem bych doporučil vzít s sebou svačinu z domova.
Z osady stačí udělat doslova pár kroků, a návštěvník se ocitne v říši lesního ticha, houpavých mechů, koberce borůvčí a lesních potůčků. Asi nejnápadnějším přírodním útvarem v okolí Kladské je asi půl kilometru vzdálený Kladský rybník. Byl založen v roce 1501 jakou součást soustavy lesních rybníků, pomáhajících regulaci vody, potřebné pro hornoslavkovské stříbrné a cínové doly. Právě z tohoto lesního rybníka vytéká Dlouhá stoka, významná technická památka, připomínající zašlou slávu rudného dolování v pustých lesích. Vybudovali ji v letech 1531 – 36 a měřila 24 km. Ve své době šlo o evropsky unikátní dílo, pohánějící více než pět desítek rudných mlýnů, měla 14 stavidel a překonávalo ji 35 mostů.
Kladský rybník obchází necelé 2 km dlouhá naučná stezka, vedoucí většinou po dřevěných chodnících, jejíž informační panely seznamují cestovatele s historií i přírodou Kladských rašelinišť.
Největším z nich je rašeliniště Tajga, mající rozlohu 133 ha. Již název napovídá, že se svým charakterem přibližuje pustinám ruské Sibiře. Rostou zde bahenní borovice, stříbrné jedle, zlaté smrky, buky i javory. Stačí se zahledět do zeleně lesa nebo do rašelinou vonící rybniční vody, zaposlouchat se do ticha, rušeného jen občas výkřikem neviditelného opeřence a ručím vám za to, že si ani nevzpomenete na zaparkovaný automobil, mobilní telefon a masáž internetových serverů. A pokud ano, rozhodně to nebude v dobrém.
Jakkoli je Kladská místem turisticky atraktivním, bylo by jistě škoda omezit návštěvu ve Slavkovském lese pouze na ni. Mariánské Lázně jistě není třeba představovat, rád bych vás pozval do druhých blízkých lázní, do Kynžvartu. Nad městečkem se na horském hřebeni tyčí rozeklaná silueta zřícenin strážního hradu, jednoho z nejvýše položených (827 m n. m.) českých královských hradů. Připomínán je od roku 1287, jeho existenci ukončili v roce 1647 Švédové.
Lázně Kynžvart byly založeny na železitých minerálních pramenech v roce 1822. Na rozdíl od jiných našich lázní slouží od roku 1950 výhradně dětem, které si zde doléčují nemoci horních cest dýchacích. Jinak je to milé městečko, vyzařující poklid, s malou kolonádkou a nepříliš okázalými lázeňskými domy.
Přibližně 1 km jihozápadně od města stojí osamělý, klasicistní zámek, honosná stavba, jež byla vy své době sídlem císařského kancléře Metternicha a místem jeho významných jednání. Trojkřídlý objekt je obklopen anglickým parkem a po dlouholeté rekonstrukci přístupný veřejnosti. Zajímavý je zejména „kabinet kuriozit“ a bezesporu i skutečnost, že na uspořádání sbírek a také metternichovské knihovny se ve 40. letech 19. století aktivně podílel Karel Huss, písmák, sběratel, ale také poslední chebský kat.
První osídlenci přišli do lesů pod Kletí v polovině 14. století. Někdy kolem roku 1360 byl z popudu mindenského a vyšehradského biskupa Jetřicha založen na skalnatém lesním pahorku nevelký hrad, nazvaný Kuglvaid. Nezvyklé jméno je odrazem německého sousloví „gugl-waid“, což volně přeloženo znamená „lesnatá homole“. Někdo dává název i do souvislosti s latinským slovem „cuculla“, znamenajícím „kukla či kapuce“. A pod hradem se záhy narodila stejnojmenná osada. Po smrti biskupa Jetřicha hrad připadl jako odúmrť králi a stal se tak izolovanou královskou enklávou uprostřed rožmberských držav. Rožmberský vladař Jindřich se samozřejmě s daným stavem nehodlal smířit a hledal způsob, jak královský ostrůvek včlenit do rodového dominia. Příležitost se naskytla v časech panské revolty proti králi Václavovi IV. Když panovník vytrvale odmítal splnit sliby, dané šlechtě, přitáhl Jindřich s houfcem svých ozbrojenců pod hrad, dobyl jej a pobořil. Poté, co byly spory mezi šlechtou a Václavem urovnány, král Jindřichovi Kuglvajt věnoval. Hrad byl ale v takovém stavu, že se Jindřich již neodhodlal přistoupit k jeho rekonstrukci a ponechal jej svému osudu – pomalému rozpadu.
Přesně sto let po dobytí hradu Jindřichem Rožmberským se na Kuklově znovu stavělo. Tentokrát asi půl kilometru na sever, ve vsi. Petr IV. z Rožmberka povolal v roce 1495 do Kuklova mnichy z řeholního řádu sv. Františka z Pauly. Jádrem jejich řádového domu se měl stát starý kostel sv. Ondřeje, založený ve stejné době jako hrad. Za půldruhého století však kostelík zchátral natolik, že Rožmberkové povolili paulánům výstavbu kostela nového. Záměr vystavět v Kuklově monumentální chrám se však nezdařil, dílem i proto, že již v roce 1517 dorazila do Podkletí ozvěna náboženských bouří v sousedním Německu. Klášter byl vydrancován a mniši, kteří neuprchli včas, skončili v oprátce na větvích okolních stromů. Pauláni se ještě vrátili, klášter obnovili, ale poté, co byl opět vyrabován Švédy za třicetileté války, řeholníci další pokusy o obnovu vzdali a místo opustili. Torzo nedostavěného kostela zůstalo trčet nad údolím pěticí prázdných lomených okenních oblouků a vytvořilo tak malebnou kulisu okolní krajině.
Jakkoli je Kuklov položen stranou hlavních cest, pokud sem vkročí člověk vnímavý se zájmem o historickou architekturu a životní příběhy dávno zmizelých generací předků, nebude zklamán.
Motoristé dojedou po silnici č. 143, spojující Prachatice s Křemží, až k parkovišti v centru osady, autobusové spojení je buď velmi špatné, nebo vůbec žádné, pouze do sousedních, větších vesnic Smědče a Brloha, které jsou obě od Kuklova vzdáleny zhruba 3 km.
Dobře viditelný relikt chrámové lodi stojí v zahradách severně od silnice a spolu s chalupami, které jsou k němu přilepeny, vytváří nezvykle harmonicky působící celek. Skutečnost, že domky osadníků byly přímo vkomponovány do dispozice rozestavěného kláštera, výrazně poznamenala podobu celé osady. Samotné zbytky paulánské stavby rovněž nejsou prosty pozoruhodných architektonických detailů. V západní části chrámové lodi je usazen sedlový portál s bohatě profilovaným ostěním, další sedlový portál s letopočtem 1514 zdobí zbytek klášterní budovy.
Genius loci zbytků kuklovského kláštera oslovil i tak výraznou uměleckou osobnost, jakou byl filmový režisér František Vláčil. Ten zde v roce 1967 natáčel exteriéry jednoho ze svých nejznámějších filmů, Údolí včel.
Na protější straně silnice odbočuje lesní cesta k návrší, kde stával hrad Kuglvajt. Hned u silnice je věnován jeho historii i pravděpodobné podobě jeden z panelů Naučné stezky Brložsko, takže návštěvník je poučen o tom, co by jeho laické oko z terénních vln a nepatrných zbytků zdiva jen stěží vyčetlo.
Na zarůstajícím hradišti zůstal dobře zachován ve skále vylámaný příkop, terénní náznaky bývalých budov a fragmenty obvodového zdiva. Milovníci dramatických siluet rozpadajících se věží budou z návštěvy hradu asi poněkud zklamáni, kostel jim to však bohatě vynahradí.
Tajemství podzemních chodeb
Tak, jako každá pořádná zřícenina, má i Kuklov své temné legendy. V podzemních chodbách pod klášterem prý dosud bloudí duše mnichů, zahynulých při útocích na klášter. Vypráví se, že jeden ze zachráněných paulánů, bratr Erazim, uprchl do temné hlubiny Blanského lesa, kde si pod skalním převisem zařídil poustevnu. Trávil tam své dny v modlitbách a jeho jediným stálým společníkem byla ochočená laň. Stal se rádcem a jakýmsi duchovním pastýřem lidu z okolních vesniček do chvíle, než jej jedné tuhé zimy roztrhala divá zvěř. Vesničané zbytky jeho těla pochovali vedle poustevny a místo nazvali U černého muže. Černý muž lidé poustevníkovi přezdívali kvůli barvě paulánského řeholního hábitu.
Kam z Kuklova
Třebaže je Kuklov lákavým turistickým cílem, je vhodné jej spojit s dalšími zajímavostmi v okolí. O hoře Kleť již byla řeč, daleko není ani vesnická památková rezervace Holašovice, zapsaná na seznam UNESCO, u Křemže je zajímavé Třísovské oppidum i rozsáhlá zřícenina gotického hradu Dívčí Kámen.
Hrady královského hvozdu
Systém královských hradů v Přemyslovském královském hvozdu byl řešen tak, že byly budovány ve dvojicích. Náš přední odborník na hrady Dr. Tomáš Durdík soudí, že k tzv. „hlavnímu“ hradu patřil vždy nedaleký hrádek menší, na mateřském objektu hospodářsky i mocensky závislý. Dnes bychom řekli, že šlo o jakousi „chatu“, kam panovník při pobytu v komnatách hradu hlavního mohl vyrážet za zábavou a odpočinkem, často v doprovodu svých vznešených hostí či partnerů v důležitých jednáních. Takovými dvojicemi hradů byly Křivoklát s menším Jivnem, ležícím v Lánské oboře nad vodní nádrží Klíčava, dominantní Týřov u Skryjí s téměř zaniklým Angerbachem u Kožlan a také Nižburk (Nižbor) právě s Jenčovem. I v této koncepci se přirozeně najdou odlišnosti. Zatímco takové Jivno bylo hradem poměrně výstavným, rozlehlým a dobře opevněným, Jenčov je naproti tomu miniaturní stavbou a jediným jeho opevněním je přirozená poloha staveniště, v minulosti byl hrádek možná opevněn jen lehkou dřevěnou palisádou.
Královská „chalupa“ nad Vůznicí
Zříceniny hrádku leží v poněkud odlehlé lesní oblasti nad meandrem potoka Vůznice, asi dva a půl kilometru od vesnice Běleč a pět kilometrů severně od Nižbora. Královský stavebník zvolil jako staveniště hrádku výraznou skalku, trčící nad potokem, který ji obtéká ze tří stran. Nevíme přesně, kdy k tomu došlo, písemné prameny o Jenčovu (či o Jinčovu, jak bývá někdy nazýván) zatvrzele mlčí po celou dobu jeho existence. Historikové i na základě archeologických nálezů předpokládají, že zakladatelem hradu byl Přemysl II. Otakar v rámci rozšiřování loveckého hvozdu. Hypotézu, že jméno hradu, odvozené snad od osobního jména Jan, svědčí pro založení hradu Janem Lucemburským, považujeme za příliš odvážnou i z toho důvodu, že Jan byl vším jiným než zakladatelem hradů (Preitenštejn na Manětínsku je čestnou výjimkou). Pro osobu silného a sebejistého Přemysla svědčí i to, jak málo byl Jenčov opevněn, vrcholné období vlády „železného a zlatého“ krále byly časy klidu a prosperity.
Rozměry hradu byly doopravdy „kapesní“. Do prostoru třicet krát deset metrů se vešla právě jen hranolová věž na nejvyšším místě skaliska a pod ní stojící palác o dvou malých místnostech. Jednak terénní podmínky větší stavbu nedovolily, jedna by to ani nebylo potřeba. Pro panovníka a jeho nevelkou loveckou družinu to bylo zcela dostačující.
Co skrývají buky
A co nalezne návštěvník hradu na místě dnes? Popravdě řečeno, nebude toho mnoho. Ti, kdo očekávali mohutné, dominantní zříceniny vysokých palácových zdí, budou zřejmě poněkud zklamáni. Jak neokázalý býval hrad za svého života, tak skromné jsou jeho zbytky. Na druhou stranu, poměrně značná vzdálenost od lidských sídel uchránila Jenčov před tím, aby se stal levným zdrojem stavebního materiálu pro místní chalupníky, jeho rozpad tak byl pouze přirozenou destrukcí opuštěné a neudržované stavby.
K Jenčovu se nejlépe dostaneme od myslivny Skalka, stojící na kraji lesa při silnici z Nižbora do Lán. Zde také zaparkujeme (pokud jedeme autem) a pokračujeme po červené turistické značce podél potoka až pod hrad. Cesta lesem není náročná, v pohodě ji zvládneme s malými dětmi i v doprovodu dříve narozené babičky. Musíme ale mít na paměti, že zřícenina leží na okraji národní přírodní rezervace Vůznice a podle toho se zde také chovat. Přímo pod hradem je schránka s blokem a tužkou, kde mohou návštěvníci zanechat své dojmy, není proto nutné škrábat své monogramy do kamenů nebo kůry stromů.
Od úpatí skalky stoupá stezka vzhůru ke zbytkům paláce se vstupem a klenutým oknem do údolí Vůznice. Zda byl palác ve své době jedno- či dvoupatrový, to už pravděpodobně zůstane navždy tajemstvím a popravdě řečeno, pro běžného turistu to není ani nijak důležité.
Mezi palácem a vyšší částí hradiště s věží byl miniaturní prostor, který mohl být jak jakousi spojovací prostorou mezi palácem a věží, nebo mohlo jít pouze o průchozí dvorek. Z věže na nejvyšším místě skalního suku se dochovalo pouze přízemí, asi jedem metr vysoké a dva metry silné základové zdivo.
Jenčov žije!
Jsou hrady, které po svém zániku zmizely beze stopy, dnes o nich víme jen ze starých kronik a často bývá obtížné, ne-li nemožné najít třeba jen místo, kde stávaly. Jiné měly zase tu štěstí, že jejich pobořené zdi zaujaly nadšené lidi, ochotné věnovat jejich záchraně námahu a volný čas. Amatérští zachránci tak pečují například o hrad Krašov nad Berounkou u Kralovic, o posázavské hrady Zlenice a Zbořený Kostelec a své dobrodince nalezly i skromnější zříceniny Jenčova. V roce 1998 vznikl Spolek na ochranu zřícenin hradu Jenčova, sdružující mladé lidi z celého Středočeského kraje, kterým osud nejmenšího českého hradu, stojícího navíc na překrásném lesním místě, nebyl lhostejný. Starají se o údržbu hradu, ale také o úklid okolního lesa, v blízké Bělči pomáhají při pořádání nejrůznějších akcí, z nichž asi nejatraktivnější jsou „Bělečské půtky a šarvátky“, konané vždy poslední květnovou sobotu na prostranství kolem kostela. Záslužnou je i jejich činnost badatelská, když se snaží vypátrat v různých pramenech jakékoli zmínky nejen o Jenčově, ale i o místech v okolí.
Pokud se na Jenčov vypravíte, poznáte, že prožít obohacující chvíle lze i na méně známých místech, kde pravděpodobně nepotkáte davy turistů, ale spíše srnce nebo divočáka. A určitě budete rádi, že taková místa ještě existují jako protiváha hlučících dálnic a přelidněných nákupních center.
Pohanské obětiště?
Výrazná, zalesněná homole Velízu se pne do výšky pouhých 595 metrů nad mořem, tvoří však zdaleka viditelnou dominantu krajiny mezi Žebrákem a Křivoklátem.
Hořovický záhadolog, spisovatel a sběratel regionálních legend Otomar Dvořák soudí, že neobvyklé pojmenování místa je odkazem pohanského kultu boha Velese a zdá se, že tento názor můžeme přijmout. Archeologové zde totiž odkryli dávnou pohanskou svatyni, jejíž součástí bylo také obětiště. Veles byl ochráncem stád a pastýřů a býval zobrazován v podobě rohatého skřeta, nikoli nepodobného antickým satyrům.
Úctu k této svatyni a její význam ještě dramaticky zvyšovala existence nikdy nevysychajícího pramene, jehož teplota je zcela stejná, ať jsou červencová vedra nebo lednové holomrazy. Zda zde byla božstvu obětována domácí zvířata, části zemědělské úrody, nebo Veles žádal dokonce oběti lidské, to necháme raději na fantazii čtenářů…
Příhoda knížete Jaromíra
Na samém počátku druhého tisíciletí byl Velíz významným loveckým dvorcem a často hostil knížete s družinou. Kteréhosi dne roku 1003 zde lovil kníže Jaromír, muž nešťastného osudu a krutého konce (probodl ho značně drasticky úkladný vrah při vykonávání tělesné potřeby). Přemyslovci měli nepřátel vždy více než dost a k těm nejzavilejším patřil rod Vršovců. Právě oni si knížete vyčíhali, zajali a přivlekli ho pod dub na Velízi, kde se jej chystali rituálně obětovat. V poslední chvíli již na smrt připraveného vladaře zachránila jeho družina a snad na důkaz vděku za vpravdě zázračnou záchranu nechal na místě své potupy Jaromír vystavět první křesťanskou kapli, zasvěcenou sv. Janu Křtiteli. Je ale pravděpodobnější, že kaple byla již předtím přirozenou součástí knížecího dvorce. Nepochybně je kaple na Velízi doložena za vlády Jaromírova synovce Břetislava (vládl 1034 – 1055), neboť je dochován záznam o jejím darování klášteru na Ostrově u Davle.
Pod správou davelských benediktinů
Ani pod správou ostrovského opatství nepozbyl Velíz významu. Záhy vyrostlo v sousedství kaple proboštství, osazené šesti kanovníky a osmi kaplany. Původní klášter byl dřevěný, teprve v roce 1205 za kralování Václava I. byl kostel i proboštství přestavěno do kamene.
Význam tohoto místa podtrhuje i záznam z kroniky, který líčí, že dne 17. listopadu 1250 byl svatovítským děkanem Vítem pasován na rytíře správce zdejšího dvorce Ursus a tomuto obřadu byla přítomna řada významných a urozených osob.
Zajímavý objev učinili archeologové v místech bývalého kláštera. Nálezy jim prozradily, že jeho předchůdcem nebyla žádná starší stavba, nýbrž hřbitov, fungující podle nalezených esovitých záušnic v 11. – 12. století. Podle kronikářů po roce 1350 nevelký klášter již pouze živoří, přesto se dokázal udržet až do roku 1425, kdy jeho existenci ukončilo husitské vojsko při obléhání nedalekého hradu Točník.
Když byl kostel v devadesátých letech minulého století restaurován, učinili dělníci v sutinách pod podlahou hrůzný objev: našli bezhlavou kostru muže s uťatýma rukama. Zda šlo o projev husitské nenávisti vůči katolickému duchovnímu, či mnohem starší oběť rituálního obřadu, nevíme.
V záznamech ze 16. století se o místě mluví již jen jako o „klášteru pustém na Velízu“.
Kostelík jako z pohádky
Pokud dnes vyšplháte dosti strmou silničkou na vrchol Velízu (ti línější mohou vyjet automobilem), spatříte nejprve několik malebně zrenovovaných chalup a nad nimi vykukující barokní lucernu kostelní věžičky s cibulkovou bání. Je nejstarší stavbou na vrcholu kopce, z pobořeného kláštera se u hřbitůvku zachovalo pouze nevýrazné torzo základových zdí, zarostlých rumištní květenou.
Kostelík se ale vyloupl do krásy. Na první pohled sestává ze dvou různorodých částí: rozložité, v jádře románské věže obdélného půdorysu, kryté mansardovou střechou s vížkou a k ní kolmo přistavěné barokní kostelní lodi. Podoba kostela, jak jej můžeme spatřit dnes, je výsledkem barokní přestavby z let 1770 – 1774, kdy byla na Velízi postavena i fara. Malebnost místa podtrhává nevelký hřbitov s hezkou barokní brankou.
Čechy krásné, Čechy mé…
Vesnička Kublov, ležící na úpatí kopce, se může pochlubit jedním slavným rodákem, výraznou osobností národního obrození. Dne 22. 1. 1824 se v rodině zednického tovaryše narodil Josef Leopold Zvonař, hudební skladatel a pedagog a jedna z nejvýraznějších českých hudebních osobností 19. století. Jeho nejvýznamnějším dílem se stal hymnus Čechy krásné, Čechy mé, zhudebněná báseň V. J. Picka. Zvonař trpěl od mládí těžkou plicní chorobou a v jejím důsledku zemřel ani ne dvaačtyřicetiletý. Jeho hrob najdeme na velízském hřbitově, řadu památek na něj potom v místní škole. V parku před školou stojí Zvonařův pomník, ukázka skvělé práce železáren v Novém Jáchymově.
Od kostelíka na Velízi je pěkný rozhled. Spatříme hrady Žebrák a Točník, zalesněné pásmo Brd a budeme-li mít štěstí na dobrou viditelnost, můžeme zahlédnout na obzoru i vzdálený hřeben Krušných hor.
