La Perla

Děkuji spolku MŽP (mužsko-ženského přátelství) za festival https://www.facebook.com/events/207598400876709, který uspořádali, jelikož to pro mě byl první „osobní“ festival. Tentokrát nepíši o seminářích, ani o výcvicích, těch jsem osobních zažila dost, jde čistě o fenomén festivalu.

Co všechno jsem tam prožila vám asi do detailů vyprávět nebudu, jelikož by to bylo na povídku, pokud bych šla od hlubších vnitřních pochodů tak možná i na román. Každopádně v sobě vnímám velikou vděčnost směřovanou organizátorům, účastníkům, lektorům, místu konání, všem podporujícím silám, celé konstelaci a i sobě, že jsem si dovolila tam být naplno ve své živosti a otevřenosti, cítit, prožívat a přijímat co ke mně přicházelo. Pokud byste (jste) tam byli, tak by (je) Váš příběh byl dozajista úplně jiný i když bychom se (jsme se) v některých prožitcích potkávali.

Ve své práci s biorezonancí se nějakou dobou zabývám konceptem integrace kvalit. Funguje to tak, že když prožiji něco, co se mě bytostně dotkne (je jedno, jestli je to směrem k radosti, nadšení, nebo smutku, lítosti, zoufalství) zpětně přemýšlím nad tím, proč tomu tak bylo. Co mě to mělo naučit? Čím to bylo jedinečné? Jaké kvality jsem díky tomu prožila? Co mám možnost zaintegrovat do svého systému? A tím, že pro mě byl „Festival mužsko-ženského přátelství“ velice intenzivní, tak tomu činím u něj jako celku, a i u mých osobních zážitků z něj. Ve svém životě jsem již byla na různých festivalech, všechny mi přinesli nějakou inspiraci, ale o žádném bych neřekla, že byl osobní. Tento vnímám jako lahodný, kompletní, vyvážený božský pokrm, plný pestrosti, vůní, chutí, naservírovaný na tácech utkaných ze všech elementů.

Mozaika okolností, které utvořili jeho kouzlo spočívala v myšlence festivalu, prostoru kempu, časovém rámci, velikosti skupiny, ubytování na místě konání, oficiálním i neoficiálním programu, pestrosti lektorů a účastníků, opravdovém zájmu účastníků o společné téma, okolní přírodě, jednotném programu …

Většina z účastníků našla festival prostřednictvím FB tak vlastně úplně nevěděli, do čeho jdou, byl to sice druhý ročník, ale člověk prostě neví. Pár lidí mi po návratu řeklo: "No ty jsi byla odvážná, že jsi tam jela, já to viděl/a na FB a nejela bych." Co kdyby to byla nějaká sodoma gomora. No je fakt, že jsem přizvala jen jednu kamarádku, se kterou se často bavíme o mužích a vím, že je otevřená tomuto tématu i ochotná jít naplno do sebepoznávání. Takže shrnu-li to, sešli jsme se tak, že většina z nás jsme se neznali, takže taková ta počáteční nejistota, jak se pohybovat v novém prostředí, mezi neznámými lidmi se mnoha z nás dotýkala. Přijela nádherná skvadra lidí, někteří se léta zabývají osobním rozvojem, někdo i duchovním a pro dost lidí to bylo první setkání s těmito oblastmi. Třeba nezapomenu na jednu hlášku u první večeře směrovanou ke mně a Ivetě. „Vy jste jako ty ezo (myšleno ezoterické) ženy, jo? A v čem jste jako jiný?„ Věkově jsme byli dospělí lidé, řekla bych zhruba mezi 30 a 60, někdo přijel sám, někdo s partnerem, každopádně všichni jsem měli ledacos odžito, téma mužsko-ženské otázky se nás všech nějakým způsobem dotýkají a měli jsme odvahu a chuť se jimi zabývat.

Festival začínal intenzivně, kakaovým rituálem následovaným přechodem po žhavých uhlíkách. Jako vše ostatní byl přechod dobrovolný, někdo přešel, někdo pozoroval, jak ostatní přecházejí. Pro mě to byla druhá zkušenost tohoto druhu, tak plně neposoudím, jak to měli lidé, kteří se jí zúčastnili poprvé. Každopádně s plynutím víkendu přibývaly společné zážitky, tím pádem i společná témata, přicházely příležitosti „náhodně“ se potkat při jídlech a v dalším volném čase, mohli jsme se zažívat u různých cvičení … osahali jsem si, že prostředí je bezpečné, narůstala naše otevřenost, uvolněnost a přesně v takovémto rozpoložení se můžou dít vnitřní procesy, které nám pomáhají něco pochopit, zahojit naše vnitřní zranění, přiblížit se ke stavu celistvosti…

Prostor kempu, kde se festival odehrával byl úžasný v tom, že jsme byli v neustálém a přímém spojení se všemi přírodními elementy. Spojeni se zemí, pod širým nebem a dokonce nám i přálo počasí. Sázava nám otevírala svůj chladivý očistný proud, oheň táboráku oživoval, prostorná louka dávala možnost se rozprostřít, stabilita země podporovala jistotu, vzduch nás neustále objímal a byl přítomen v každém našem nádechu a výdechu, a otevřený byl i nedaleký les kde byly krom stromů hromady obrovitánských balvanů. Navíc tu bylo mnoho míst, kde jsme se mohli rozptýlit a třeba se i potkat podle svého ladění. Například, kdo má rád hru na kytaru trávil večery u kytary, kdo má rád pivko, toho napojili u výdejního okýnka, kdo si rád povídá u praskajícího ohně tak se ocitnul tam, kdo je rád ve společnosti vždy nějakou potkal, kdo chtěl být chvíli sám určitě mohl najít místa, kde se mu to vyplnilo.

Program byl jeden, člověk se do jednotlivých bloků prostě mohl, nebo nemusel zapojit. My, myšleno účastníci jsme zůstávali, čímž se snižovala "cizost" a narůstal pocit bezpečí a střídali se lektoři, čímž jsme měli možnost na téma mužsko-ženské otázky nahlížet z mnoha různých pohledů, skrze různé formy. Co lektor to jiné zaměření, jiný přístup, jiný způsob „práce“ a v podstatě stejný záměr: podpora, prozkoumání, pochopení mužsko-ženské dynamiky. Něco bylo spíše přednáška, ale většinou to byla interaktivní cvičení – někdy prostor pro individuální práci, někdy se zapojovala celá skupinka, někdy jsme „pracovali“ týmově v menších počtech … Někdy jsme přemýšleli, někdy pracovali skrze pohyb, někdy se naciťovali, někdy pozorovali, někdy sdíleli … každý, jak chtěl a jak mohl. A témata? Vnitřní síla a odvaha, mužsko-ženská polarita uvnitř každého z nás, naše touhy a očekávání, je možné mužsko-ženské přátelství, jak to máme s vedením a následováním, jak to máme s rozumem a citem … Samozřejmě každý z nás přijel v jiné životní situaci, s jiným životním příběhem, s jiným záměrem, a právě díky této pestrosti mohl prožít, pochopit, dosytit … co potřeboval.

Myšlenka a organizátoři. Toto téma je pro mě veliké a bylo pro mě přínosné být tam jako účastník, ten který se stará jen o sebe. A tím, že mnohdy něco organizuji a roztáčím různé kruhy, vnímám a dokáži docenit všechnu tu neviditelnou práci "v zákulisí". Jako většina účastníků jsem na začátku neměla jasno kdo a proč stojí za tímto festivalem. Určitě najdete nějaká vide, kde to vysvětlují, ale na sledování netu moc nejsem, takže co můžu říct je, že jsem potkala Janu, a z jejího povídání pochopila, že jí v dětství chyběli přátelé. Vyrostla a přátel měla dost, nicméně její zranění z dětství ji stále nějakým způsobem bolelo. Byla na různých seminářích, kde se lidé sešli a rozešli a dokázala si představit, že by se ti lidé na přátelské bázi, bez „byznysového“ podtextu potkávali dál, a tak nadchla pár svých přátel, seznámila je se svou myšlenkou a udělali si takového „skauta“ pro dospělé. Scházejí se nepravidelně v Praze, někdy jedou na vodu, někdy na kola a loni udělali svůj první festival. Ten jí organizačně pomáhají uskutečnit další členové spolku. Je v tom takové to lidské nadšení, rozechvělost z objevování nového, pestrost způsobená charaktery, ochota „sloužit“, být děvečkou pro všechno (multifunkčnost lidí z týmu) a jít s kůží na trh, nejistota, jak to dopadne, a přitom veliká srdečnost a opravdovost. Bylo o nás skvěle postaráno, vegetariánské jídlo bylo lahodné a v dostatku, všechny informace se k nám dostaly.

Nevím, jaké budou další ročníky. Nevím, do jaké míry je moje vnímání festivalu ovlivněné mým osobním příběhem, nicméně mám v sobě velikou vděčnost za to, že tento ročník byl a že jsem byla jeho součástí. Byla jsem tak nadšená, že jsem Janě dokonce navrhla, že pokud by chtěli tak můžeme nějakou akcičku udělat i u nás. Uvědomuji si, jak je obzvláště v této době důležité abychom se jako lidé potkávali, aby byla místa kde se můžeme společně věnovat našim koníčkům, nahlížet na témata, která jsou pro nás v dané době důležitá, podporovali se.

Když jsem si po víkendu dělala bylinkový čaj, tak mi to přišlo jako analogie k festivalu, jako bychom se sešli jako ty byliny, udělali si pořádně silný výluh, do kterého jsme vložili části sebe samých a pak jej vypili, čímž jsme se obohatili o naše jedinečné esence. A alespoň za mě to bylo velice občerstvující, silné a léčivé.