Těžká Hodina-J.Wolker
Těžká hodina je nejen jménem jediné básně, ale vlastně je to zároveň jedna ze dvou stěžejních sbírek Wolkerovy tvorby.
Samotná báseň v podstatě popisuje celý život člověka. Narodí se a je pln energie, nápadů, předsevzetí, šlechetnosti, dobromyslnosti. S postupem času dospívá a z chlapce se stává muž. Vše musí zaplatit tvrdou prací, aby si alespoň částečně splnil svůj sen z mládí. Vitalita se ztrácí a nastává čas zklamání. Všechny ideály dětství jsou nenávratně ztraceny, ušlechtilost se vytrácí s každodenní prací. Zbaven iluzí musí jít světem, ačkoliv se mu nelíbí, musí neustále pracovat, aby měl z čeho žít. V mládí (chlapci) je dovoleno stavět na ideálech, ale dospělý (muž) musí myslet hlavně na obživu a může být rád, když se mu podaří postavit třeba takovou hospodu pro poutníky. V dospělosti se cítí sám, bez svých dětských ideálů, ve „studeném“ světě, kde si ještě nové ideály a představy nevytvořil. V básni jakoby autor popisoval svůj život a zklamání, svůj pesimismus k budoucnu.
Celá sbírka je v podstatě ovlivněna autorovými prožitky a názory na tehdejší situaci (Balada o nenarozeném dítěti, Slepí muzikanti, Čepobití, Tvář za sklem, Kázání na hoře, Oči, Jaro, Báseň milostná, Balada o snu, Sloky, Pohřeb, Muž, Fotografie, Dům v noci, Setkání, Mirogoj, Nevěrná, Odjezd, Milenci, Balada o očích topičových, Moře). V básních a baladách se odráží jeho zklamání, soucit s utrpením chudých a bezmocných. Např. báseň Moře, inspirována jeho léčebným pobytem u Jadranu, vyprávějící o dělnících, námořnících a bárkařích, kteří vlastně celý svůj život věnují namáhavé práci.
Sociálně-politicky je laděna báseň Fotografie. Autor zdůrazňuje, že pokud někde na světě někdo trpí hladem, mnozí na něj umírají a druzí jsou ze stejných důvodů nuceni se stát kanibaly. Pak ti, kteří jinde na světě nenuzují, ba dokonce by se dalo říci, že žijí v přepychu, a nepomohou, jsou pro svoji nevšímavost a nezájem stejnými lidožrouty. Tato nevšímavost je podle Wolkera typická pro kapitalistické státy. Obdobnou hlavní myšlenkou je též myšlenka v básni Tvář za sklem, kde je postavena do protikladu bída a lhostejnost přepychu.
Později se Wolker vrací k epice ve svých sociálních baladách. Jednou z nejznámějších je Balada o nenarozeném dítěti. Vypráví o dvou chudých mladých milencích, kteří k sobě pocítí velikou přitažlivost. Ona zjistí, že spolu čekají dítě, které si však nepřejí a ani si ho nemohou dovolit. Celý příběh je velice skličující.
Balada o snu je báseň věnovaná Josefu Seifertovi. Vypráví o mládenci jménem Jan a jeho milé Marii, kteří oba náleží do dělnické třídy. Vnímavý Jan tíživě vidí chudobu a rozdíly mezi bohatými a chudými a noc co noc se mu zdá o lepším světě. Jednoho dne se rozhodne, že svůj život uskuteční cestou revoluce. Právě tím ale sen zabije.
Balada o očích topičových je jedna z nejznámějších Wolkerových básní vůbec, protože bývala protěžovaná minulým režimem. Hlavní postava básně, elektrárenský topič Antonín, oslepne v důsledku své práce (přikládá do pece a dívá se do plamenů), jeho odkaz ho však přežívá v podobě práce a elektřiny, která usnadňuje lidstvu život.
Tvář za sklem vypráví o kavárně Bellevue, kde se schází společenská smetánka oddělená od reálného vnějšího světa. Jednoho dne však skrz okna nahlédne do kavárny chudý chlapec a jeho odraná tvář upozorní boháče na rozdílnou situaci „tam“ a „venku“.
Pohřeb - vypráví o Anežce Skládalové, která ve věku 69 let podlehla dlouhé nemoci, a jejímu vnukovi, který provází babičku na hřbitov a doufá, že bude moci zemřít hrdinně a při boji za dobrou věc a ne bezmocně. Wolker už asi cítí první příznaky tuberkulózy a touto básní vyjadřuje naději, že bude schopen se s nemocí poprat a žít dál, protože je plný ideálů a nadšení.
Wolkerovo dílo bylo značně ovlivněno revoluční dobou ve které žil. Pravděpodobně podlehl propagandě tehdejší doby, proto se také zaobírá především sociálními problémy. Jeho dílo je v podstatě velice stejnorodé, neboť zemřel mlád, aniž mohl svoji tvorbu dále rozvíjet.
Přišel jsem na svět,
abych si postavil život
dle obrazu srdce svého.
Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice
pro ušlé poutníky a pro poutnice.
Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.
Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
zesláblý úzkostí, zesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného.
Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry,
dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte,
když zůstal jsem na světě sirý,
a modlete se,
aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé,
a věřte dnes za mě, že tomu tak bude,
a věřte dnes za mě, že postavím
dle obrazu jeho
život člověka spravedlivého.
Já mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím.
(Úryvek ze sbírky Těžká hodina, báseň Těžká hodina, J. Wolker)