Život mezi životy 1.
V době, kdy nejslavnšjší badatelé o hypnotické regresi zaznamenali svá pozorování, pokročily výzkumy Dr Whittona sice dost daleko, ale nebyly dosud zveřejněny. Chtěl totiž, než vyvodí příslušné hypotetické závěry, mít pohromadě dostatek průkazného materiálu. K tomu účelu trávil celá léta opakovaným předváděním pacientů do stavu mezi smrtí a narozením, aby prozkoumal a potvrdil typy zížitků, které každý z nás může očekávat, až zemře.
K počátečnímu objevu, který vedl k více než desetiletému výzkumu, došlo následkem technického omylu. Když Dr Whitton náhodou narazil na bardo v roce 1974, bylo mu osmadvacet let. Předtím ho nikdy nenapadlo, že mezi inkarnacemi probíhá aktivní život. Byl tak zaujat zkoumáním souvislostí mezi jednotlivými životy, že neuvažoval, co se děje s lidskými bytostmi, když zrovna nejsou v hmotném těle. Těžištěm jeho metafyzického zkoumání byla právě hypnotická regrese pacientů do řady minulých životů. Nenažil se teorii inkarnace dokázat, šlo mu spíš o prozkoumání této starobylé hypotézy na základě vědeckých principů.
Během mnoha hodin pečlivého, téměř detektivního hypnotického pátrání se naučil katalogizovat anamnézy pacientů za celá tisíciletí. Zjistil, že se lidé převtělují podle karmické nutnosti, aby opakovaně vstupovali se stejnými bytostmi do stále se měnících vztahů. Viděl, jak zkoušky, úspěchy i selhání každého života přispívají k formování současného jedince. Mimo to, ať byly jednotlivé životy v reinkarnační anamnéze sebenesourodější, vždycky probíhaly podle zákona příčiny a účinku. Jinými slovy, činy a myšlení v jednom životě určovaly rámec i úkoly života dalšího.
Po mnoha tisících hodinách hypnotických sezení byl Dr Whitton nucen souhlasit se starými texty, že v převážné většině případů je poučení odměnou, kterou získáváme jen po bolestně pomalém očistém putování z těla do těla. Osobní pozorování mu ukázalo, že hlavní duše - vnitřní já, projevující se různými vtělenými osobnostmi - závisí ve svém růstu a vývoji na očistém procesu reinkarnace.
K těmto dalekosáhlým závěrům se dopracoval už na podzim roku 1973. Ještě ve stadiu přípravných prací navrhl lékařskému výboru Torontské společnosti pro psychický výzkum, že provede dlouhodobý experiment aby dokázal oprávněnost hypnotické regrese ve výzkumu reinkarnace. Podobná studia totiž už měla být podniknuta dávno, neboť popularita regresivní hypnózy dávno přesáhla vědecké znalosti.
Od poloviny padesátých let se začaly množit zprávy o návštěvách v minulých existencích zvláště potom, co se dostalo široké publicity vzpomínkám Virginie Tighové, ženy z domácnosti, ve státě Colorado, která v tranzu mluvila obšírně o svém životě jako Bridey Murphy, irská dívka z minulého století. První kliničtí psychologév a psychiatří - zejména v Kalifornii - si rychle osvojili techniku hypnotické regrese, takže se mohli věnovat poslední senzaci - terapii pomocí minulých životů. Oficiální věda se odmítla jevem vážně zabývat a odbyla vzpomínky na minulé životy jako pouhou vykonstruovanou fantazii. Nevadilo jim, že Dr Ian Stevenson zveřejnil svých dvacet případů svědčících o reinkarnaci, knihu pečlivě dokumentovaných studií , které sledují spontánní tvrzení o minulých životech - často z úst malých dětí - až do rodin v jiných lokalitách.
Obecná zvědavost způsobila, že se Dr Whittonovi přihlásilo víc než padesát dobrovolníků, kteří se chtěli účastnit jeho experimentů. Po pečlivém zhodnocení každého uchazeče si vybral Paulu Considinovou. Ve svých dvaačtyřiceti letech byla vyrovnané povahy, velmi sugestibilní, typická Američanka jak v životním stylu, tak vkusem a vyhlídkami do budoucna. Manžel byl řidičem nákladního auta, měla dva dospívající syny a pracovala jako účetní v torontské teplárně. Právě pro svou obyčejnost se dokonale hodila pro tuto neobyčejnou roli. Paula ani nepopírala, ani neuznávala reinkarnaci a souhlasila s posthypnotickou sugescí, která jí vymaže - pro její vlastní dobro z vědomé paměti všechny zážitky, s nimiž se v minulých životech setkala. Poněvadž šlo o výzkum a ne o léčení, Dr Whitton přikázal Paule, aby až se vrátí do normálního vědomí, zapomněla všechno, co se z předchozích životů dověděla. Obával se totiž, že oživení takových vzpomínek by mohlo být značně nepříjemné, poněvadž budou urřitě - už pro svůj obrovský rozsah - obsahovat různé epizody utrpení a brutality.
Začali v prvních dnech října roku 1973. Každé úterý večer se po práci Paula odebrala do impozantního domu z minulého století, který byl sídlem Torontské společnosti pro psychický výzkum. Tam, ve žlutém pokoji pro hosty s výhledem na zahradu, si zouvala boty a uléhala na pohovku připravena lékažovy hypnotické instrukce. Během příštího roku strávila přes sto hodin v hlubokém tranzu a podala souvislý popis dlouhé řady inkarnací, většinou ženských. Zahrnovaly:
Martu Painovou, narozenou na farmě v Marylendu roku 1822. Zabila se ještě jako mladá dívka pádem ze schodů.
Margaretu Campbellovou, v domácnosti, žijící poblíž kanadského Guebeku. V roce 1707 jí bylo sedmnáct a později se provdala za lovce kožešin jménem Arsenault.
Řádovou sestru Augustu Cecilii, které bylo v roce 1241 čtyřiatřicet let. Pracovala většinu života v portugalském sirotčinci poblíž španělských hranic.
Telmu, mladou sestru mongolského kmenového náčelníka za vlídy Čingischána, kterého znala jako "Tomudžim". Svůj věk popsala jako šestnáct jar v době, kdy byla zabita v bitvě.
Paulin inventář životů postupoval k mladé otrokyni v Egyptě, kdy její hypnotické putování náhle změnilo kurs. Jednou v úterý večer roku 1974, když mluvila z hlubokého tranzu o životě Marty Peinové na farmě, Dr Whitton si vzpomněl, že potřebuje ještě nějaké podrobnosti o posledních dnech Margarety Campbellové. Přerušil její vyprávění a řekl:
"Jděte do života, než jste byla Martou ..."
Předpokládal, že se Martin dětský hlas změní na hlas starší kanadské hospodyně, a čekal několik minut na její typický francouzský přízvuk. Paulina ústa však kromě občasných vzdechů nevydávala žádný zvuk. Pohybovala rty a měnila neustále výraz obličeje, což znamenalo, že sleduje probíhající děj. Ale o jeké události šlo? Poněvadž nevěděl, v jakém čase se ocitla, Dr Whitton uvažoval, že asi někde udělal chybu, když tu Paula přerušila jeho rozpaky rychlým chvěním očních víček. Také rty se opakovaně stahovaly, jakoby hledaly, ale nenacházely slova. Pak pozvolna s velkou námahou prohlásila monotonní mlhavou řečí:
"Jsem na obloze ... vidím statek a stodolu ... je ... je ráno ... Slunce ... je nízko a dělá ... dělá dlouhé stíny na vypálených polích ... strništích."
Dr Whitton skoro nevěřil svému sluchu. Paula neměla být "na obloze". Určitě udělal nějakou technickou chybu ... ale jakou? Hypnotické subjekty mívají mnoho společného s programy pro počítače v tom, že jejich podivuhodné odpovědi plní příkazy doslova. Co mají dělat, musí se jim číci naprosto přesně. Hypnotižer se dopustí jediné chybičky a program nevyjde, alespoň ne tak jak předpokládal. Dr Whitton řekl Paule: "Jděte do života, než jste byla Martou". Normálně jí měl přikázat: "jděte do inkarnace, než jste byla Martou." Zřejmě v tom byl nějaký rodíl.
"A co děláte na obloze?" zeptal se zmatený psychiatr.
"Čekám ... čekám ... až ... se ... narodím. Dívám ... se, co dělá má matka ...".
"Kde je Vaše matka?"
"Je, jo u studny a s velikými potížemi ... potížemi ... naplňuje vědro."
"Proč s velkými potížemi?"
"Protože ji tíží moje tělo ... Chci jí ... jí číct, aby byla opatrná. Kvůli sobě a kvůli mě."
"Jak se jmenujete?"
"Nemám ... žádné ... jméno."
Naprosto zmaten, Dr Whitton vyslovil obvyklou formuli zajišťující posthypnotickou amnézii a přivedl subjekt zpět do žlutého pokoje dvacátého století. Ale myšlenkami byl jinde. Tím, že se dopustil slovní nepřesnosti, pronikl náhodou do nezmapované říše lidské zkušenosti - do mezery mezi inkarnacemi. Podle jeho názoru oddělovalo smrt Margarety Campbellové od narození Marty Peinové asi padesát pět let. Je možné, že Pailino nevědomí záhadným způsobem narazilo na pověstné bardo starých Tibeťanů?
Na veřejnosti se o tom nešířil. Důsledně se držel původních směrnic pro experiment a jeho zprávy o výsledních byly zásadně objektivní, aniž by se zmiňovaly o bytosti vznášející se ve vzduchu a čekající na zrození. "Zatím není důvod se domnívat, že hypnóza provede úspěšně obtížný důkaz reinkarnace", napsal do časopisu Nové obzory výzkumu. "Vzpomínky získané hypnózou od běžných subjektů lze potvrdit: jejich původ je však záhadný. Ti, kdo v reinkarnaci věří, budou tvrdit, že tyto vzpomínky jsou pravé a že se týkají minulých životů; ti, co nevěří, řeknou, že je to všechno fantazie. Nevěřit, ovšem ještě neznamená vyvrátit, jako věřit, neznamená dokázat."
Soukromě ovšem, za kouřovou clonou obecných formulací přijal Pauliny vzpomínky jako autentické zážitky z minulých životů a její záhadný výskyt nad americkou venkovskou usedlostí ho přiměl uvažovat o možnosti existence bez těla. Ve vyjadřování dospělých zájmů a citů se Marta projevila jako velmi živá ještě dřív, než vstoupila do fyzického těla. A její odhmotněná duše, vznášející se starostlivě nad budoucí matkou měla vědomí většího rozsahu, než je vědomí tělesné lidské bytosti. Už celá staletí se vyskytují občasné zprávy o lidech, kteří po klinické smrti nabyli vědomí a popisují, jak viděli svá těla na lůžku v nemocnici, nebo na místě nehody. Dr Whitton měl dojem, že taková svědectví jsou vlastně obdobná Paulině vzpomínce, že se vznášela živá na obloze a že jediný rozdíl je v tom, že ti, co popsali své zážitky po resuscitaci, ať si je uvědomovali několik vteřin či minut po "smrti", kdežto ona celé dny i týdny před narozením. Ale místo aby se pustil do nových experimentů a dále zkoumal otázku vědomí bez těla, začal se Dr Whitton ohlížet po něčem obdobném v starých textech. Obrátil se k Tibetské knize mrtvých a našel tam odpovídající popis lidské bytosti v stavu bez těla mezi inkarnacemi:
"Nemáš hmotné tělo z masa a krve, takže ať se setkáš se zvuky, světly, zářením, nebo se všemi současně, neuškodí ti, nemůžeš zemřít, neboť máš tělo přání, čili myšlenkové tělo sklonů. Věz, že toto je stav bardo, /nebo to poznej jako bardo/.
Podobně indická Kathe Upanišáda z 6. století př. Kr. upozorňuje:
"Když tělo zemře, lidské já neumírá. V srdci všech bytostí je atma, duch, já; menší než nejmenší atom, větší než největší prostory."
A řecký dějepisec Plutarchos mohl mluvit přímo o duši vznášející se nad farmou v Marylandu, když tvrdil:
"Každé duši je souzeno, aby putovala mezi inkarnacemi v krajích mezi Měsícem a Zemí."
Tyto citáty sice nejsou potvrzením vědomých stavů mezi životy, ale každý z nich mlčky předpokládá život mezi životy, nepřerušené vědomí od jednoho života k dalšímu. Do zkoumání záhady barda se bšak Dr Whitton dal až následujícího roku 1975, kdy vyšla průkopnická kniha Dr Raymonda Moodyho Život po životě, která popisuje zkušenosti lidí resuscitovaných z klinické smrti. Tento bestseller, který se soustředil na zážitky umírajících, o reinkarnaci nemluví. Nicméně dotazovaní vypovídají, že viděli své tělo a prožili řadu dojmů, které je zbavily strachu před smrtí. Intenzivní pocit lásky, radosti, míru, přítomnost nepopsatelně jasného světla, účast na sebehodnocení a nakonec jakási omezující hranice či přehrada jsou jen některé ze zážitků, o kterých se resuscitovaní zmiňují. Život po životě vzbudil mnoho zájmu o tuto tématiku a Dr Whitton si uvědomil, že bude nutné se podívat znovu na vlastní výzkum a přezkoumat Pauliny vzpomínky na to, jak se vznášela nad rodnou farmou.
Čím víc uvažoval o důkazech pro znovuzrození a vědomí bez těla a čím víc srovnával tyto důkazy s pohledy mystiků a teologů, tím větší byla jeho zvědavost. O minulých životech a z pomezí smrti a narození tu zprávy už byly, ale oblast mezi inkarnacemi zůstávala tajemná, zdánlivě neproniknutelná. A tak, jako astrofyziky vábí děsivé záhady kosmu, přitahoval výzkum povahy a rozměrů barda Dr Whittona. Za čas se stane neoficiálním kartografem této země nikoho, zkušeným průzkumníkem světa limbu. Začíná však opatrně, vyzbrojen pouze hypnotickou technikou a přáním odpovědět na kolosální otázku:
Co se s námi děje mezi pozemskými inkarnacemi?
4. Život mezi životy
Život mezi smrtí a novým narozením je tak bohatý a rozmanitý jako zdejší život mezi narozením a smrtí.
Rudofl Steiner
Jazyk je výsledkem zkušeností s pozemským světem, tudíž slova nestačí v éterickém prostředí života mezi životy a selhávají. Jak lze vyjádřit nevyjádřitelné? Jak lze vyslovit nevyslovitelné? V básni Paracelsus zachytil Robert Browning eluzivní povahu barda dost přesně. Zdůrazňuje jeho dosažitelnost v nitru člověka.
Hluboký střed má v sobě každý z nás,
kde pravda sídlí v plnosti. A znát
ji, znamená spíš cestu otvírat, jíž skrytá záře
může unikat, než přivolávat světlo,
o kterém myslíme, že je venku.
Dr Whitton doprovázel přes třicet subjektů - většinu po dobu více než sedmi let - do bezčasového a bezprostorového pásma této "skryté záře". Tak mocná a tak nevýslovná je zkušenost prvních návštěvníků, že zmlknou. Jejich obličej se zkřiví bázní a zmatkem, jejich rty se snaží bez úspěchu popsat nádheru kolem. Později usilují o to, aby dali záplavě obrazů a dojmů nějaký smysl. Slovy jednoho ze subjektů:
Nikdy mi nebylo tak dobře. Nadzemská extáze. Jasné, jasné světlo. Neměl jsem tělo jako na zemi. Místo toho jsem měl stínové astrální tělo a vůbec jsem po ničem nechodil. Není tam země ani obloha. A vůbec žádné hranice. Všechno je otevřené. Jsou tam i jiní lidé a když s nimi chceme komunikovat, nemusíme naslouchat ani mluvit.
Tento blažený stav, který Dr Whitton nazval metavědomí, lze definovat jako vnímání reality mimo jakýkoli známý stav existence. Liší se od snových stavů, zkušeností mimo tělo, opětovného prožívání minulých životů i od všech ostatních stavů změny vědomí. Metavědomí znamená ponořit se do nejčistší existence, vzdát se pocitu identity, abychom paradoxně získali sebevědomí intenzivnější než kdykoli před tím. Metavědomí znamená osvobodit se od hranic těla, cítit se s vesmírem zajedno, stát se mráčkem v nekonečném mraku. I když to může připomínat stav volného plynutí a vatové prázdnoty, život mezi životy není světem pohádek. Ti, kdo zakusili jeho bohatství, vědí, že navštívili nejzašší realitu, rovinu vědomí, která je východiskem naších opakovaných inkarnačních pokusů a kam se vracíme po smrti těla.
Jakmile se octvnou ve sféře mezi životy, hypnotické subjekty jsou bombardovány všemi možnými významy a událostmi, které musí nějak dekódovat a přeložit, aby se vyrovnali se svou situací a mohly svou zkušenost sdělit. Proto podvědomě čerpají z univerzálních symbolů kolektivního nevědomí, nebo-li archetypů, jak je nazval velký psychoanalytik Carl Jung. Jenom pomocí symbolů mohou poutníci barda doufat, že pochopí a popíší onen svět bez času a prostoru. Kdo umí symbolizovat snadno, řekne víc; ti, jejichž představivost je slabší, zůstávají v podstatě nezdílní.
Subjekty, které se odvážily do barda, tam vstoupili čistě na bázi experimentu, aniž by očekávali nějakou odměnu, kromě vědomí, že se octvli tam, kde bylo až dosud velmi málo lidí žijících v těle. Zanedlouho se však zjistilo, že jejich zážitky od "sboru soudců" až po psaní "karmických" textů mají pro příští život terapeutický význam. Zatímco oživení hrůzných a zneklidňujících vzpomínek z minulých životů působilo na mnohé léčivým kouzlem, ponoření do života mezi životy vedlo většinou k pochopení sebe. Metavědomí je poučilo o tom, proč jsou zapleteni do okolností přitomné inkarnace. A kromě toho si uvědomili, že si ve stavu bez těla sami aktivně vybrali rámec a úkoly své pozemské existence. Rodiče, povolání, vztahy a hlavní události přispívající k radostem a strastem života tu byly zvoleny předem.
Většina cest do života mezi životy začíná scénou smrti. Dr Whitton přivede hypnotizovaný subjekt do předchoží existence, projde poslední okamžiky života, až se osoba na lehátku octne na prahu barda. Občas sleduje postup otázkami jako "Kde teď jste?" a "Co vidíte?" Subjekt zpravidla umírá v předpokládaném těle svého minulého života a pak postupně líčí události, jež jsou velmi podobné popisům, jak je zaznamenali Dr Raymond Moody, Dr Kenneth Ring, Dr Michael Sabon, Dr Maurice Rawlings a jiní lékaři, kteří studovali a kriticky utřídili zážitky umírajících.
Na začátku metavědomí dochází na obličeji hypnotizovaného k drastickým změnám. Veškerá nelibost, všechny grimasy, všechny známky strachu, úzkosti a bolesti, které provázely zážitek smrti zmizí a tvář zůstane nejprve bez výrazu, pak se na ní objeví klid a uvolnění a nakonec údiv. Oči mohou být zavřené, ale není pochyb o tom, že subjekt prožívá okouzlující vize. Tyto vize bývají tak strhující, že Dr Whitton obvykle dopřává svým subjektům několik minut, aby se naladili na tuto jinou realitu, a pak se teprve pokusí je vyrušit otázkami a příkazy. Když potom komunikuje s osobou na lehátku, nemluví už s člověkem, kterého má před sebou, nýbrž s jeho věčným já, které vytvořilo tuto dočasnou formu. Jeden z hypnotizovaných, elektronický inženýr, řekl:
"Když člověk prožívá minulý život, vidí se jako určitou osobu, která vyvolává nějakou citovou reakci. V inkarnačním mezidobí nevidím ze sebe nic. Jsem pozorovatelem obklopeným obrazy."
Probuzením do existence bez těla začíná ve skutečnosti život mezi životy. Ti, kdo popsali zážitky z oblasti smrtelných stavů jako zdrcující jas oslnivého světla a panoramatický přehled právě prožitého života, nahlédli do inkarnačního mezidobí jaksi jen malou škvírou. Resuscitovaní se často zmiňují o tom, že se dostali k jakési hranici, či bariéře, kterou chápou jako předěl mezi životem a smrtí. Subjekty Dr Whittona se s ničím podobným nesetkávají, protože přechod byl už uskutečněn. Každého z nich však v bardu mate, jakmile se přizpůsobí vlnám extáze, které ho vítají a nezemsky blahodárně září, naprostý nedostatek časového sledu a trojrozměrnosti. Viděno pozemskou zkušeností tu neexistuje logika, neexistuje pořadí není postupu - všechno se děje současně.
Aby získal z vnímaného chaosu určitý vhled a pochopení, Dr Whitton žádá své hypnotizované, aby z všeobsáhlé koláže simultánnosti vydělili a popsali jen některé prvky. Tento úkol lze přirovnat k pytlíku s kuličkami, z něhož vybíráme vždy jen jednu kuličku, aby vzniklo nějaké pořadí. Proto, budeme-li líčit různé zážitky hypnotizovaných, budeme nutně zavádět do onoho světa časový sled. Je třeba si však uvědomit, že logická posloupnost se vyskytuje pouze v blízkosti pozemské roviny v okamžicích těsně po smrti a těsně před narozením. Probereme nyní běžně podávané charakteristiky života mezi životy a mějme při tom na paměti, že většina hypnotizovaných přináší spíš pouhé rozptýlené zlomky, než souvislou zprávu. Následuje obrazová montáž podoby barda sestavená z velké řady zážitků.
Odchod z pozemské roviny
Myšlenka na smrt vzbuzovala v básníku Dylanu Thomasovi neobyčejný odpor. "Nekrop cestu slzami do té věčné noci," žádal svého slabého chřadnoucího otce. "Rvi se všemi silami proti její moci". Jeho názor nemohl být vzdálenější pocitům Walta Whitmana, který vyjadřuje nevyhnutelnost smrti upěnlivou prosbou: "Přijď krásná a konějšivá smrti." Každý má svou představu o tom, jaká smrt bude, ale málokdo si uvědomuje, že jeho osobní stanovisko spolu s kvalitou života a stupněm duchovního vývoje značně ovlivňují povahu této zkušenosti.
Nejsnazší přechod z tohoto života do stavu bez těla mají ti lidé, kteří věnovali svá léta formování vnějšího charakteru podle nejvyšších podnětů duše. Radují se z rozpadu těla a těší se, že se osvobodí z jeho vězení. Člověk pokročilý ve vývoji, který pocituje neúplnost právě prožitého života bude mít výčitky svědomí pro svou nedostatečnost a zároveň bude toužit po přiležitosti dostat se do blaženého stavu barda. Ti méně vyvinutí zaujímají dvojí postoj. Buď se bojí, co přijde po smrti a proto se snaží - většinou marně - zůstat v těle. Nebo si přejí, zvláště jsou-li chatrného zdraví, co nejdřív vyměnit svou tělesnou schránku za novou "garnituru" a urychleně se vrátit do hmotné existence. Otřes z násilné smrti často způsobí, že duše buď ze zmatku, zlosti, lítosti nad sebou, nebo z touhy po pomstě setrvává na pozemské rovině. Univerzitní profesor, který znovu prožil své zavraždění jako Indián před několika sty lety na americkém jihozápadě, si vzpomíná na svůj emocionální stav před vstupem do metavědomí:
"Když jsem byl mučen, zabit a zohaven třemi jinými Indiány, vznesl jsem se ze svého těla s velkým hněvem. Říkal jsem si, že kdybych měl lepší výcvik a lepší tělesnou kondici, byl bych si mohl zachránit život. Když jsem opouštěl tělo, udělal jsem ve vzduchu několik manévrů jako v karate. Chtěl jsem mít další příležitost se bránit, tolik jsem lpěl na životě."
Známý zážitek s tunelem - archetyp přechodu - běžně charakterizuje odchod z pozemské existence. Whittonovi hypnotizovaní velice často vyprávějí, jak viděli své tělo dole pod sebou a jak potom byli rychle taženi vysokou válcovou chodbou. Pak zjistí, že své tělo opustili a že mohou utěšit a uklidnit své pozůstalé. Ve většině případů se však dostaví zvláštní a pozoruhodné zkušenosti, které brzy zatlačí všechny pozemské vztahy do pozadí.
Roura, nebo tunel zřejmě slouží jako dopravní kanál na onen svět. Na někoho jěště během přechodu čekají průvodci a do života mezi životy ho doprovázejí, ale většina hypnotizovaných jde sama a na konci své cesty se vmísí do davu neznámých lidí. Ten, kdo nakonec přijímá svého příchozího - ať je to zesnulý příbuzný nebo přítel, průvodce, nebo rádce, který měl svého "svěřence" v posledním životě na starosti, mívá často pochodeň, aby mu svítil na cestu. Tato pochodeň je názorný příklad toho, jak se nehmotné dojmy přenášejí na symboly. Už svou povahou nemůže být bardo "místem" a nemohou tam být pochodně, nebo jiná světská výzbroj. Existuje jen myšlenka a podvědomí ji převádí na předmět, který lze pochopit. Steward C. Easton napsal, že bardo není někde na obloze, ani nikde jinde. Snad nejlépe je lze pojímat jako stav bytí, v němž si odmyslíme úplně všechno co souvisí s hmotným světem.
Máme-li však tuto jinou dimenzi vnímat, musíme její abstraktní prvky převést do symbolů buď z tohoto světa, nebo z jiné inkarnace.
Skvělé začátky
Egyptská kniha mrtvých je sakrální příručka z doby kolem 1 300 let př.Kr. Její původní egyptský název zní Putování ve světle, což přesně vyjadřuje zkušenost přechodu. Oslňující jas, záplava světla je převládající charakteristikou vstupu do života mezi životy. Žádné světské blaho se nedá srovnat s ryzí extází, která obklopí všechny, kdo překročí jeho práh. Všechno je láska. Absolutní vytržení zahladí veškerý strach a negativitu duše, která se ocitá v nerozlišené jednotě bytí.
Ačkoli nás tyto skvělé začátky vítají znova a znova na konci každé inkarnace, působí většinou jako naprosté překvapení. Náhle nám spadnou klapky s očí a uvědomujeme si slavně kosmický vývoj a své místo v celkovém plánu věcí. Snadno a rychle chápeme záhadu osobní kontinuity, povahu nesmrtelnosti a proces reinkarnace. Žena, která navštívila sedm svých inkarnačních mezidobí, říká:
Když v transu projdu smrtí, prožívám radikální fyzickou změnu. Mé tělo se rozšíří a vyplní celou místnost. Pak mě zaplaví nejkrásnější euforie, jakou jsem kdy poznala. Tyto pocity doprovází jasné vědomí a pochopení, kdo vlastně jsem, jaký je důvod mého bytí a jaké je mé místo ve vesmíru. Všechno dává smysl; všechno je naprosto spravedlivé. Je úžasné vědět, že láska skutečně vládne. Když se vracím do normálního vědomí, musím tu vše zahrnující lásku, ty vědomosti, tu jistotu, opustit. A když je život zvlášť nepříjemný a propadám malomyslnosti, skoro si přeji umřít, protože vím, že by to znamenalo návrat do toho báječného stavu. Mívala jsem před smrtí strach. Teď už ho nemám.
Jiný popis:
Tak jasné, tak krásné, tak čisté. Je to jako vstoupit do slunce a být pohlcen bez pocitu žáru. Žiji v plnosti všeho, nechci se vracet.
Povaha tohoto radostného a hlubokého zjevení, je u každého jiná a závisí zřejmě na osobní zkušenosti, vědomí a vyhlídkách. Mnoho hypnotizovaných se ocitá pod klenbou jasného světla, z níž vyzařuje štěstí a mír. Jiní vidí barvy tak nádherné, že u srovnání s nimi se odstíny spektra jeví téměř matné. Některým se dostane osvícení, týkající se přímo jejich životních zájmů. Muž, který prožil dva životy jako matematik, dostal odpověď na svou zásadní otázku v podobě řady rovnic. Věděl, že obsahují vztahy mezi různými formami energie v kosmu, řešení úlohy, kterou se marně snaží vyřešit světoví fyzikové. Žena, která se několikrát převtělila jako výborná hudebnice, slyšela hudbu fantastické krásy. "Byly to neuvěřitelné skladby", prohlásila. "Byla to hudba, s kterou by nějvětší světoví skladatelé sotva mohli soutěžit."
Kdo má o příštím světě ustálené představy, bývá někdy svým způsobem odměněn. Jistý malíř, který byl koncem sedmnáctého století převtělen ve švédskou dívku, zažil v její podobě smrt utopením, když španělská galéra, na které se plavila jako mladičká nevěsta, klesla ke dnu v Severním moři. Byla horlivou katoličkou a její náboženské představy se při vstupu do metavědomí dokonale splnily: Spatřila na purpurovém pozadí cherubíny a serafíny, zpívající chór a Krista, který ji vítal s otevřenou náručí.
Myslím, tedy jsem
Na zemi potlačujeme své myšlení, abychom dosáhli jednoty s vesmírem; to je základ meditace. Ale v životě mezi životy, abychom si uvědomili svou individualitu, musíme začít myslet. Život bez těla probíhá neuvědoměle a jedině myšlení nám umožňuje vidět okraje našich jednotlivých mráčků v nekonečném mraku bytí. Descartův slavný výrok "Myslím, tedy jsem" není nikde tolik na místě jako zde. Bez myšlení zkušenost bytí prostě neexistuje.
Nakolik se v bardu může vědomí projevit, závisí zřejmě na každém jednotlivci. Ti, kdo horlivě usilují o svůj duchovní vývoj, bývají cílevědomě aktivní. A naopak, kdo má o evoluční proces malý zájem, období, které odpovídá rozsáhlým úsekům pozemského času, prostě "prospí".
Oblast bytostí bez těla
Domov bývá takový, jaký si jej vytvoříme. To znamená, že prostředí života mezi životy je vyjádřeno naším způsobem myšlení a vyhlídkami. Tibetská kniha mrtvých zdůrazňuje opakovaně, že v bardu každý vytváří své okolí z obsahů své mysli.
Rudolf Steiner soudí, že myšlenky a fantazie našeho vnitřního světa, se nám po smrti vyjeví, jako vnější svět: "Po smrti se všechny naše myšlenky a představy promění před naším duševním zrakem v mohutné panorama". Whittonovi hypnotizovaní uvádějí ze stavu metavědomí nejrůznější topografické zážitky. Uveďme několik příkladů:
Vidím nádherné paláce a překrásné zahrady.
Jsem obklopen abstraktími tvary různých velikostí, některé jsou obdélníkové, jiné válcové.
Krajina, samá krajina a vlny šplouchající o břeh.
Jdu nekonečnou nicotou, bez podlahy, bez stropu, žádná země ani obloha.
Všechno je nekonečně krásné. Nejsou tu hmotné věci a přece je tu všechno - kostely, školy a knihovny i hřiště.
Nejsem si vědoma, že bych někde byla. Obrazy ke mně pčicházejí odnikud.
Jeden ze subjektů se octl před narozením nejprve v obrovské zvrásněné jeskyni. Na konci jeskyně byla zeď, a když na ni vystoupil, spatřil nádherný zelený obraz pozemské roviny. Pak jsem si uvědomil, že stojím v obou světech. Ze své pozice jsem vnímal zemskou vegetaci i ovzduší. Ale v opačném směru bylo víc světla a vzduch byl řidší. Se svým průvodcem jsem vykročil do toho druhého světa, který vypadal jako středomořská krajina. Byl tam klid, uměřenost a mír. Pod nízkými kopci se choulily bílé domy. Vydávaly zvláštní záři, každý měl úzké, široce klenuté oblouky. Zevnitř vycházelo jemné zlaté světlo.
Zdá se, že se lidem někdy dostane prostředí, které si představovali, nebo pčáli na zemi. Ortodoxní dogmatikové však, kteří věří, že za přísný doktrinářský život budou odměněni audiencí u Ježíše Krista, nebo místem v království nebeském, dojdou zklamání. Whittonovi hypnotizovaní, kteří prožili minulé životy v úzkoprse náboženské víře, příšli v inkarnačním mezidobí na to, že složitý a zdlouhavý osobní vývoj nelze nahradit povrchně zjednodušeným pojmem "spasení". Victor Bracknell, jedna z minulých inkarnací Michaela Gallandera, o němž pojednává naše první karmická anamnéza /kapitola 7/, byl zbožný puritán sedmnáctého století, nezviklatelný ve svém přesvědčení, že koná vůli boží. Stejně neotřesitelná byla i jeho víra, že bude po smrti odměněn patřením na Krista. Ale v životě mezi životy se s vizí Krista, ani s nebeským Jeruzalémem mesetkal. Místo toho se seznámil s konflitky a utrpením, které ve své zaslepenosti působil jiným.
Identita v bardu
Vstoupit do metavědomí, znamená sjednotit se s nadčasovou primární duší, která je neviditelným uhelným kamenem všech mohutností člověka. Intuitivní uvědomování tohoto vnitřního já je zárodkem metafyzického sebeuskutečňování, jak konstatuje Alan Watts v knize Nejvyšší identita. Těžko si představíme, jaké to asi je, ponořit se přímo do jádra vlastního bytí; ví to jen ten, kdo to zakusil. Upanišáda to vyjadřuje lyricky:
Nelze vidět diváka vidění,
nelze slyšet posluchače slyšení,
nelze myslet myslitele myšlení,
nelze znát znalce znalostí,
je to tvé já, které je v každém,
kromě něho, vše podléhá zkáze.
Zdá se, že každá primární duše má jméno, které se však vymyká lidskému chápání. Několik subjektů Dr Whittona vidělo v tranzu jméno své vnitřní identiy, napsané neznámým jazykem, který se nedá vyslovit. Nemohlo by to být - neodpusťme si tento dohad - co Emanuel Swedenborg, švédský mystik osmnáctého století, nazval jazykem andělů? Jeden z hypnotizovaných spatřil své jméno napsané na knize jako symbol. Pokoušel se je vyslovit, ale ať se snažil jak chtěl, nebyl schopen příslušný zvuk utvořit. Zřejmě zápolil s absolutním jazykem mysli, který se hlasem nedá vyjádřit. Tento jazyk telepatické komunikace užívají zástupy bytostí bez těla, které zalidňují bardo a většinou se navzájem znají z dřívějších inkarnací.
Když Kristus řekl: "Království boží je ve Vás", pravděpodobně mínil primární duši, která obsahuje množství osobností, jež se zhmotnily v předchozích životech. Subjekt v transu dokáže prožít existencemi v těle a bez těla a uvědomit si ponaučení z minulosti, což urychlí jeho postup k cíli - konečné dokonalosti. V hypnóze může každá osobnost minulého života, pokud je správně vedena, dosáhnout většího sebeuvědomění, než měla na zemi. Lze se jí zeptat: "Co se děje ve vašem nevědomí?" Je to otázka, na kterou člověk vědomě odpovědět nedovede.
Navzdory skvělým začátkům, o nichž jsme mluvili, osobnost posledního minulého života se travuje emocemi, které mají svůj původ v myšlenkách, slovech a činech inkarnace, jež právě zkončila. Animální emoce, jako hněv, smyslná touha a rozkoš, smutek a žárlivost, zůstávají v hmotném těle, kromě vzácných případů, kdy je cit tak silný, že odcházející duše je poznamenána jeho vlivem. Kognitivní emoce - láska, vina, extáze, údiv, výčitky svědomí, pocit ztráty a strachu, abychom jmenovali jen některé - zůstávají v stínovém, nebo astrálním těle. A tak, připravena provést zhodnocení minulého života, duše předstupuje před
Sbor soudců
Víra v posmrtý soud proniká všechny náboženské, filozofické a mystické tradice od názoru starých Egypťanů, že duše je vážena před strašným tribunálem, až k učení Zoroastrovu, že rada zásvětních soudců rozvažuje osud každého člověka podle hodnoty jeho života. Tito nebeští rozhodčí se obvykle vyskytují v trojici. V řecké mytologii vystupují tři neúprosní soudci, božskou trojici uvádí čínský filozof Lao-cé, v hinduismu jsou to trimurti a v křesťanství Otec, Syn a Duch Svatý.
Zatímco symboly a povaha soudu jsou v každé kultuře jiné, jeho smysl je vždy stejný: zhodnotit činnost duše a naplánovat budoucí činnost života. Obecný stav lidské nedokonalosti vždy připisoval tomuto detailnímu hodnocení neblahý smysl. Pavlova epištola k Židům /10.27/ se zmiňuje o "hrozném soudu" a Píseň Olafa Ostensena ze Skandinávské mytologie mluví o "velkém zármutku duší, až budou podrobeny vesmírnému soudu."
Výpovědi subjektů Dr Whittona v podstatě existenci soudního tribunálu potvrzují a značně rozšiřují dosti sporé zprávy dochované ze starého světa. Skoro všichni, kdo se dostali do metavědomí se ocitají před skupinou moudrých starších bytostí - bývají obyčejně tři, někdy čtyři, v ojedinělých případech až sedm - a vnímají je v různých podobách. Jejich totožnost buď nelze určit, nebo se objevují jako mytologičtí bohové, či náboženští učitelé. Například:
Můj průvodce mě vzal za ruku a zavedl do místnosti, kde za čtverhranným stolem seděli soudcové. Měli na sobě volné bílé řízy. Cítil jsem jejich věk a moudrost a připadal jsem si v jejich společnosti jako kluk.
Členové tohoto éterického tribunálu jsou duchovně velmi pokročilí a mohou mít dokonce za sebou celý cyklus pozemských inkarnací. Poněvadž o osobě, která stojí před nimi, vědí intuitivně všechno, jejich úkolem je pomáhat jí při hodnocení právě prožitého života a nakonec jí dát určité rady a doporučení ohledně příští inkarnace.
Existuje-li soukromé peklo v životě mezi životy, pak je to chvíle, kdy duše předstupuje před soud. Výčitky svědomí, pocit viny a odpovědnosti za chyby poslední inkarnace propukají takovou měrou, že její úzkost a hořké slzy mohou i nezaujatého pozorovatele značně vyvést z míry. Pokud člověk žije na zemi, může si své zlé skutky zdůvodnit, nebo zamaskovat; vždycky má po ruce řadu výmluv. V inkarnačním mezidobí se však emoce vyvolané těmito činy vynořují bezohledně a nesmiřitelně. Každé utrpení, které člověk způsobil druhým, se pociťuje tak pronikavě, jako by je způsobil sobě. Ale snad nejbolestnější je vědomí, že čas na změnu smyšlení a nápravu chyb nenávratně minul. Dveře k poslednímu životu zapadly a v konečném účtování, kdy se objeví přesně kdo jsme a čím jsme byli, musíme nést následky svých činů a výmluv. Mínění jiných tu neplatí; posuzuje se jen náš osobní charakter a vnitřní morálka.
Hypnotizovaní často vidí v bouři citů samy sebe, jako oběti svých špatných činů. Tak muž, který v minulém životě zavraždil svou milou se objeví před soudním tribunálem, nebo před Trojicí s proříznutým hrdlem. Matka, která z neopatrnosti zavinila smrt svého dítěte, vidí, jak je spoutána řetězy. A žena, která v předchozím životě nedokázala odpustit zradu, vyjadřuje tíhu svého provinění klasickým křesťanským symbolem:
Klečím a na ramenou držím velký kříž. Celá má duše se zmítá křečovitou bolestí, víčitkami, smutkem, vinou a žalem. Hanbou se nemohu na ty tři ani podívat. Všude kolem mne je však žhoucí teplo modré záře a mír, mír, který nedokáži vyjádřit.
Mír, který tato hypnotizovaná prožívá v přítomnosti soudního sboru, je všeobecným zážitkem. Soudci vyzařují posilující léčivou energii, která odstraňuje všechny nedostatky a zahlazuje všechny viny. Žena cítí, jak se kříž s jejích ramen zvedá, mužovo zraněné hrdlo se zacelí, provinilé matce spadnou okovy ze zápěstí a z kotníků. iný subjekt vypráví:
Když jsem předstoupil před soudce, měl jsem strach. Ale brzy jsem poznal, že se není čeho bát. Vyzařovala z nich dobrá vůle a zájem a strach mě opustil.
Spíš než aby zkormoucenou duši ztvrzovali v pohrdání sebou a v zoufalství, soudcové povzbuzují a zdůrazňují kladné a vzestupné stránky života, jako by říkali: "Ale jdi, vždyť to nebylo tak zlé!" Aby ospravedlnili toto vyváženější hledisko, vyvolají a řídí
Zpětný pohled do minulosti
Duši, aby se mohla lépe zhodnotit, se promítá v jediném okamžiku panoramatický retrospektivní film, který obsahuje každou podrobnost minulé inkarnace. Emanuel Swedenborg pojal tento zpětný pohled jako předčítání z pamětní knihy člověkova chování v době mezi narozením a smrtí. Avšak zážitky subjektů Dr Whittona ukazují spíš na to, že jde o bezprostřední vše zahrnující proces, absolutní znovuprožití minulého života. Například:
Je to, jako by člověk vstoupil do filmu o vlastním životě. Každý okamžik každého roku se tu přehrává, se všemi smyslovými detaily. Vybavuje se absolutně všechno. A to v jediném okamžiku.
Tento pohled nazpět poučí duši o posledním životě víc, než by si člověk sám mohl uvědomit, i kdyby mu paměť fungovala na sto procent. Otvírá se tu svět, jehož si v pozemském životě nebyl vědom. Tento větší obraz je malován tak živě, že duše poprve poznává, kdy odhodila své štěstí, kdy způsobila svou nedbalostí bolest druhému, nebo kdy jí hrozilo smrtelné nebezpečí.
Duše hltá i tu nejmenší podrobnost této individuální videopásky, což má za následek nekompromisní sebeanalýzu. Tento okamžik je pro duši chvílí pravdy a soudcové při tom zůstávají v pozadí. nevystupují, podle výpovědi hypnotizovaných, nijak autoritářsky, jak o tom mluví kulturní tradice. Chovají se spíš jako laskaví učitelé, jejichž cílem je žáka povzbudit, aby se učil a těžil z minulých chyb. Nezřídka zavedou hovor na kritické epizody posledního života, nabídnou dodatečně radu a ujišťují, že každá sebeodpornější zkušenost přispívá k osobnímu rozvoji.
Součástí tohoto retrospektivního filmu jsou i naše naděje, přátelství, estetické sklony a duševní pochody. Emoce se tu objevují velmi spoře, neboť se soudcové taktně snaží, aby duše pochopila své činy objektivně a v širších souvislostech mnoha životů. Jen poznáním směru a plánů karmického vývoje - jimž je během jednoho života vždy těžké porozumět - může duše do jisté míry uskutečnit svou předlouhou pouť duchovního zdokonalování.
Tento pohled do minulého života pravděpodobně čerpá z Akašických záznamů, o nichž vizionáři a okultisté odedávna vědí jako o nezničitelných stopách, které zůstanou v éterické látce vesmíru po všem, co se stane. Edgar Cayce, velký americký jasnovidec, řekl: "Jsou pro duchovní svět tím, čím je biograf pro svět hmotný". Jasnovidci se dokáží napojit na tuto kosmickou paměť a hypnotické subjekty mají zřejmě též přístup do stejné nemolekulární knihovny. Kdykoli se regrese zaměří na urřitou scénu, momentku z předchozí existence, hypnotizovaný si intuitivně uvědomí podrobnosti za hranicemi snímku. Popisuje pak tento hluboký obraz tak, jakoby čerpal své informace přímo z videopásky absolutní paměti.
Plánování dalšího života
Nejvýznamnějším objevem výzkumu Dr Whittona je zjištění, že mnoho lidí plánuje svůj budoucí život v inkarnačním mezidobí. Sebepoznání, jež vyplynulo z pohledu do minulosti, umožňuje duši činit zásadní rozhodnutí, která určí způsob dalšího vtělení. Ale duše to nedělá sama. Rozhodování je silně ovlivněno členy soudního tribunálu, kteří mají na mysli její karmické dluhy a potřebu zvláštního ponaučení a dávají jí rozmanité rady. V křesťanské tradici je Ježíš Kristus jedinou vtělenou bytostí, jíž se dostalo výsady vybrat si rodiče. Metavědomí však ukazuje, že tuto možnost mají všichni a že volba rodičů je nesmírně důležitá, poněvadž určuje rámec a směr budoucího života. Staří Tibeťané si byli dobře vědomi významu tohoto rozhodování a Bardo Thodol radí duši: "Zjisti, kde se narodíš a vyber si světadíl!"
Doporučení soudců se řídí potřebami, nikoliv přáním duše. Proto je přijímá často se smíšenými pocity a někdy dokonce tvrdošíjně trvá na vývoji podle vlastních představ:
Pomáhají mi připravit příští život, abych mohla překonat všechny potíže, které se vyskytnou. Ale já nechci tu odpovědnost příjmout, protože cítím, že nemám dost síly. Na druhé straně vím, že musíme narážet na překážky, abychom je mohli překonávat a stali se tak vnímavější, pokročilejší, odpovědnější.
Za zdokonalování se vždy platí problémy a potížemi, což je právě důvod, proč se inkarnace stávají stále náročnější. Další život se často plánuje ve spolupráci s jinými dušemi, s nimiž jsme navázali vztahy v mnoha minulých životech. To znamená, že volba doby a místa narození je nesmírně důležitá. Zvolit špatně znamená promeškat příležitost k užitečnému setkání.
Skupinová reinkarnace, kde se vyvíjí stejný soubor duší v neustále se měnících vztazích různých životů, se podle hypnotizovaných vyskytuje běžně. "Karmický scénář" často vyžaduje nové setkání s lidmi, kteří se vyskytovali k naší radosti nebo žalosti v minulých inkarnacích. Člověk, který cítil nutnost odčinit svou vinu vůči druhým, to vyslovil takto:
V mém minulém životě byli lidé, s nimiž jsem nenakládal zrovna nejlépe a musím se znovu vrátit na zem a odpracovat svůj dluh. Tentokrát, budou-li mi ubližovat, musím jim odpouštět, poněvadž mým jediným zájmem je vrátit se domů. A domov je tady.
Zdálo by se, že výraz "zpřízněná duše" platí o bytosti, s níž se člověk mnohokrát převtěluje, kvůli vzájemnému růstu. Ale ten růst často závisí na opětovném spojení s těmi, jejichž společnost nebyla příliš vítaná. "Ach ne, to už nechci", sténá v hypnóze muž, když se doví, že jeho osobnímu vývoji nejvíc prospěje, když se narodí ženě, kterou v předchozím životě zavraždil.
Aby si zajistili vhodnou karmickou situaci, někteří hypnotizovaní obdrží radu přijmout vadné tělo. V zájmu dalšího vývoje se musí někdy spokojit s invalidní existencí. Jedna žena vypráví:
Vybrala jsem si svou matku, protože jsem věděla, že se v její rodině často vyskytuje Alzheimerova choroba /těžká senilní a presenilní demence/ a že je velmi pravděpodobné, že ji také dostanu. Karmické spojení s mou matkou bylo mnohem důležitější, než genetická vada. A kromě toho byl ještě jeden důvod pro mé rozhodnutí. Soudcové mi řekli, že bych měla v tomto životě projít zkušeností výchovy bez otce, a já věděla, že se moji rodiče brzy rozvedou. Také jsem věděla, že volba rodičů mi umožní dostat se do prostředí, kde se setkám s mužem, kterého mi bylo souzeno si vzít.
Každý scénář se však neplánuje podle takovýchto specifických podmínek. Méně vyvinuté osobnosti zřejmě vyžadují vedení podle podrobného programu, kdežto pokročilejší dostávají jen obecné směrnice, takže v kritických situacích musí jednat samostatně a tvůrčím způsobem. Muž, který prožil řadu inkarnací v depresivní osamělosti, uznává, že jeho vývoj vyžaduje, aby v další inkarnaci čelil smyslným erotickým situacím. Rozhodl se, že se stane vášnivou ženou a že bude ovlivňovat příští události jen základní volbou pohlaví a názorů. Když plánoval svůj nadcházející život představoval si jakýsi hodinový stroj, do něhož může vestavět určité součásti, aby dosáhl určitých výsledků. Dovtípil jsem se, že pracuji na něčem, co chci změnit. A tu změnu jsem uskutečnil na tom stroji a provedl urřité úpravy karmického plánu tak, aby se projevily v mém budoucím životě na zemi.
Tentýž subjekt si uvědomil přítomnost "amorfních bytostí", jež znal z předchozích inkarnací. Zvlášť jedna, která měla mít význačnou roli v jeho příštím životě, se mu objevila v symbolické masce, půl růže, půl kobra. Když se snažil odhalit význam této symboliky, zjistil, že hadí aspekt té osoby byl dvakrát příčinou jeho smrti, zatímco růže představovala lásku, která je oba spojovala během několika životů.
Karmický plán se může projevit jako velké zklamání. Dispečerka taxikářské společnosti, která silně trpěla emocionálními poruchami, a pocitem méněcennosti se domnívala, že je předurčena k velkým věcem, jen kdyby se mohla rozpomenout na svůj karmický plán. Metavědomí však ukázalo, že cílem jejího nynějšího života je prostě naučit se zvládat emoce ve styku s jinými lidmi. Dověděla se, že její velikášství je jen kompenzací komplexu méněcennosti. znechucena domělou přízemností karmického scénáře, propadla malomyslnosti a musela užívat léky proti depresi. Setkání s plánem duchovního vývoje, i když bylo nepříjemné, jí však nakonec pomohlo pokračovat v úkolu, který si stanovila.
Ty, kdo opakovaně selhávají ve významných úkolech svých životů, nutí sbor soudců do podobných situací tak dlouho, dokud se se svým úkolem úspěšně nevyrovnají. Lidé, kteří skončili sebevraždou, propadají v karmalním mezidobí pocitům hrůzy; vědí, že se budou muset vrátit, aby se vyrovnali s potížemi, které vedli k jejich předčasnému odchodu z pozemské roviny. Jedna hypnotizovaná, nyní vědecká pracovnice, se z minulých životů dozvěděla, že už dva tisíce let zápasí s neschopností být sama. V přítomném životě se stala chorobně závislou na svém synovi, takže se téměř nervově zhroutila, když odešel z domova na univerzitu. Metavědomí vyjevilo, že při své zkoušce znovu propadla a že bude muset prožívat podobné situace dál, dokud tuto slabost nezvládne.
Scénář lze radikálně měnit i během inkarnace. Důkazem je případ člověka, který v mládí nenáviděl svého otce a jen zřídka ho navštěvoval v sanatoriu v Miami, kde otec ležel těžce nemocen. Jednou však ho z vnitřního popudu navštívil, protože měl pocit, že jde o něco důležitého. Když přišel do sanatoria, zjistil, že je otec na tom velmi zle a že ho napojili na různé život udržující přístroje. Stál sám u jeho postele a všiml si, že se otec dusí, protože se mu odpojila respirační hadička. V této situaci se teď musel rozhodnout: buď zavolá sestru a zachrání otci život, nebo si toho nebude všímat a nechá ho umřít. Po krátké úvaze vyběhl z pokoje a přivolal sestru, která spěšně trubičku nasadila.
O několik let později, když mu bylo devětadvacet, utrpěl vážný úraz, když jel na kole a z boku do něho vrazil nákladní vůz. Měl velké štěstí, že vyvázl pouze se zlomenou holení. Ale teprve, když už mu bylo přes čtyřicet, se dověděl z metavědomí, že obě události spolu souvisely a že jsou obsaženy v jeho karmickém plánu:
V mém karmickém scénáři bylo jasně uvedeno, že příhoda s nemocným otcem představovala zásadní zkoušku, kterou jsem si pro sebe stanovil. Pokud mu odpustím, čím se na mně provinil - a to v několika životech - nákladní auto mě nezabije. V plánu ovšem existoval předpoklad, že vzhledem k svému minulému chování ho mohu nechat též umřít. Já jsem však tuto zkoušku zvládl a po mém úrazu byl tento dílší plán splněn. Poučil jsem se, že v karmálním mezidobí vznikají takováto schemata, aby se uskutečnila v běžném životě.
Kdo má o svůj evoluční proces velký zájem, tvoří si plány na několik životů dopředu. Tyto cílevědomé bytosti tráví v bardu svou existenci nějakým studiem. Materialistické duše se naopak rychle převtělují, jakmile se jim naskytne možnost, a duše bez ctižádosti často upadají do spánku hned po svém vystoupení před skupinou soudců, aby je nakonec probudilo nutkání vstoupit znovu do pozemského života, do těla.
Získávání vědomostí připravuje duši na další vtělení, kde se má uskutečnit to, co se naučila. Dokonalosti lze dosáhnout pouze praktickým použitím. Hypnotizovaní se viděli, jak pilně pracují v rozsáhlých studovnách s knihami, nebo v seminářích. Lékaři a právníci studují své obory, zatím co se jiní věnují například "zákonům vesmíru", nebo jiné metafyzické tematice. Někteří dokonce vyprávějí, že se zabývali obory, jež nelze popsat, protože nemají na zemi obdoby. Jedna žena líčí nepřímo své úsilí najít cestu k Bohu:
Jsme stvořeni k božímu obrazu a naším cílem je se Bohu připodobnit, abychom se k němu dostali. Je mnoho vyšších rovin a vrátit se k Bohu, dosáhnout roviny, kde přebývá jeho duch, znamená zbavit se pokaždé svého šatu, až se náš duch stane naprosto svobodným. Učit se nepřestaneme nikdy. Někdy smíme pohlédnout do vyšších rovin - každá má víc světla a jasu, než ta předešlá.
Z plánování též vyplývá, že mnoho z toho, co se odehraje na zemi, už bylo víceméně odzkoušeno v stavu mezi životy. Už roku 1897 napsal Ralph Waldo Trine v knize Soulad s nekonečnem:
Nejdřív se všechno vypracovává v neviditelnu, než se projeví ve viditelnu; v rovině ideální, než se to uskuteční na rovině reálné; v duchovním světě, než se to odehraje ve světě hmotném. Říše neviditelna je říší příčin. Říše viditelna je říší účinků. Účinek je vždy takový, jaká je příčina.
Jako bychom byli umělci, kteří v bardu vytvoří hrubé obrysy svého obrazu. Na tomto světě se pak dáváme do práce na zamýšleném mistrovském díle a provádíme den za dnem jeho hlavní myšlenku do nejmenších podrobností. Nakonec - po smrti nebo v metavědomí - poodstoupíme a zkoumáme svůj výtvor. Teprve po návratu do prostoru mezi životy poznáváme, jak jsme svého úkolu dosáhli.
Vytvoření hrubého názoru ovšem není zárukou toho, jak dopadne skutečnost. Může sice existovat plán, ale ten musí být teprve realizován. Je tedy možno říci během života, zda uskutečňujeme své karmální záměry? Odpověď najdeme ve svém nitru. Kdo žije podle daného scénáře nebo ho dokonce překračuje, má vnitřní pocit, že život probíhá tak, jak by měl. Naopak ti, kdo se odchýlili, mají dojem, že se jim všechno vymyká z rukou. Nastává chaos. Jako herci, kteří zapomněli roli vstupují na scénu a v dramatu života beznadějně improvizují. Jsou však také lidé, kteří se octnou ve vratké poloze mezi předurčeným osudem a zkázou, mezi naplánovaným životem a živelným vystoupením ochotníků. Mají sice plán, ale ten je plný neukázněných improvizací.
To je případ sedmatřicetileté ženy, která byla před několika lety vylákána do pustiny blízko indiánského pohřebiště ve státě Illinois a tam znásilněna. Než navštívila Dr Whittona, věnovala mnoho času a energie, aby zjistila, proč se to stalo, ale marně. Návštěva prostoru mezi životy ukázala, že znásilnění předurčeno nebylo. Současně se ale dověděla, že si sama z neopatrnosti přivodí náhodnou osobní tragedii, která v jejím životě způsobí velkou změnu:
Plán naznačoval, že prožiji tragickou událost, která změní až mi bude třicet let, můj celý způsob myšlení. Soustředím se na tu událost a budu pátrat všemi dostupnými prostředky po hlubším smyslu své existence. To se také přesně stalo.
Duše má sice svobodu odmítnout rady soudců, ale když to učiní, neposlouží si. Nedbá-li totiž jejich doporučení, znamená to, že reinkarnace bude probíhat bez schváleného plánu, což má za následek život plný neplodných a zbytečných zkoušek a starostí. Narodit se bez plánu, je tedy věcí volby. Duše se však stává třtinou zmítanou větrem a propadá zhoubnému osudu, místo aby se podílela na svém předurčení. Zanedbání rady soudců se tedy netrestá, až na zvlášť bolestivé sebehodnocení na konci života, který bývá s největší pravděpodobností promarněn.
Někdy se člověk v transu dovídá, že si v stavu mezi životy řádný plán neutvořil a se strachem sděluje tuto okolnost hypnotizérovi. Ti však, kdo se mohou dovolávat karmického scénáře, odpovídají v hypnóze klidně a bez vzrušení, i když popisují životní plán plný útrap. Není nic horšího, alespoň se tak zdá, než mít otevřenou budoucnost.