Nejdřív bych ráda vysvětlila, jak jsme /mým přičiněním/ k tak početné smečce přišli:

 "V současnosti naše čtyřnohá smečka čítá 5 psů a 18 kočind." Oprava....od 28.10.2008 je to 6 psů a 18 kočiček... Další oprava...od 30.9.2009 je to 7 psů a 18 kočiček.   

                                        Betynka                         

            Zhruba před dvaceti lety se mi podařilo "ukecat" Petra, že bychom si mohli pořídit mini pejska, s kterým by se tehdy naše malá Verunka nenásilně naučila zodpovědnosti. Už tehdy mi učaroval na výstavách chytrý manekýn s mašličkou-yorkshire terier. Tak jsem si pořídila nejprve jednoho, pak druhého,třetího a nakonec čtvrtého. Zezačátku jsem netušila, jak moc je péče o yorkyho náročná, ale velice rychle jsem to zjistila... Yorkšír, ač maličký, je náročný na údržbu srsti a jako pravý teriér velice živý a chytrý pejsek. Doma jsme se s nimi rozhodně nikdy nenudili a nenudíme. Několik let nás péče o dceru, malou smečku a ostatní pracovní povinnosti plně zaměstnávaly. Po čase jsme se rozhodli, že se přestěhujeme mimo město, kde by náš malý zvěřinec byl spokojenější a my s ním. Na vlastním pozemku, kousek za městem, jsme začli stavět domeček a těšili se, že si k němu pořídíme ještě velkého psa-hlídače. Už během stavby se náš zvěřinec začal nenápadně rozrůstat. Jednou jsme měli cestu do Teplic, po známé E55... čepovali jsme u tehdejšího Aralu na kraji Teplic benzín a tam se potulovalo od auta k autu asi 3-4 měsíční hladové kotě, které každý odháněl. Nemohla jsem ho tam přeci chudinku nechat...nikdo o něj nejevil zájem, ani pumpařky. Prý ho tam někdo ráno vyhodil a odjel, nikoho nenapadlo ho aspoň nakrmit... Lucínek se stal v červnu 1998 naším prvním kočičím členem smečky... To samé léto se u nás zabydlila i mourovatá kočička, která vytušila, že se v našem, zatím rozestavěném, domečku bude mít určitě dobře ona i její koťátka, která čekala...Protože nikomu evidentně nechyběla, zůstala i s koťátky, jen jsem si slíbila, že kastrace jí brzy nemine, stejně tak i později Lucínka, ale z toho se stal kocour výhradně domácí, tak nebylo třeba pospíchat- dostal vykastrování jako "dárek" k vánocům. Micka vegetila i s pěti koťaty /tři holky a dva kluci/ na naší staré chalupě, kde byla spokojená. My tam byli každý den a o starost s koťaty jsme se dělilili rovným dílem. Bylo úžasné, jak mi důvěřovala, přesto, že u nás byla necelé dva měsíce. Asi 14 dní po porodu, jsem ji nechala na doporučení veta vykastrovat. Sice jí jizva bolela, ale statečně kojila koťata dál a já je začla pomalinku přikrmovat. Bohužel, když byl koťátkům asi měsíc, nevrátila se ze své pravidelné obhlídky okolí...došlo mi, že se muselo něco stát...našla jsem ji asi po hodině na vedlejší louce-bez života a pokousanou zřejmě od psa...Pochovali jsme ji u nás na zahradě...Celé jsem to obrečela, moc jsme si na sebe zvykly, ale bylo potřeba se postarat o její koťátka. Týden jsme u nich přespávali a po čtyřech hodinách je krmili, ale protože nastoupil měsíc říjen a s ním i velice sychravé počasí, pobrali jsme milá koťata a odvezli je do bytu, kde jsme se o ně mohli postarat mnohem pružněji. Tři z nich už byla zamluvená, dva kocourci a jedna kočička. Ve dvou měsících putovali do nových domovů a pro kočičku si měla přijet paní za týden, až se uzdraví z chřipky. Mezitím jsme si to ale rozmysleli, všechny tři holky tvořily nerozlučnou partu mušketýrek a protože jsem neměla záruku, že jí paní nechá vykastrovat /měla na tento zákrok dost zkostnatělé názory/, tak zůstala doma taky. Chtěli jsme během dvou let dostavět a v domku se zahrádkou je pak jedno, jestli bude o jednu číču více... Téměř po roce se k nám vrátil i jeden z kocourků-rodina se o něj řádně nestarala-a protože chci, aby se všichni moji odchovanci, i když jsou to "jen obyčejná koťata", měli dobře, na nic jsem nečekala a Macíčka si vzala zpět. A udělala jsem dobře. V r.2000 jsme se stěhovali se třemi jorky/jeden mi "zásluhou" místního veterináře umřel, dodnes to bolí a nerada na to vzpomínám-taky jsem si hned potom našla jiného veta/ a pěti kočičími rošťáky konečně za město...

Během doby stavby k nám začal chodit sousedův voříšek, jak mohl utekl a trávil dny s námi. Jen co jsme se nastěhovali, zůstal už Míša natrvalo. Soused nad tím mávl rukou a pořídil si jiného... Hned první zimu, kdy jsme se nastěhovali, Míša zahnal jednoho mrazivého rána na strom mourovaného kocourka, který tam naříkal do té doby, než jsem ho sundala a dala mu najíst...Už zůstal, usoudil, že u nás se nebude mít špatně. Dostal jméno Mikeš. Stejnou zimu jsem našla v seníku chalupy starého dobitého kocourka, byl celý od bahna, v šoku a dost podchlazený. Zřejmě do něj ťuklo auto a odhodilo ho na kraj silnice, protože neměl naštěstí nic zlomeného. Z posledních sil se asi doplazil do seníku. Možná díky tomu se mi ho podařilo lstí odchytit-moc se mě bál a jako zkušenému starému kocourovi, mu instinkt velel nedůvěřovat. Hlad byl však do večera větší... Hned jsem ho odvezla k vetovi, napíchal ho antibiotiky a kocour putoval na vyléčení domů. Když po týdnu zjistil, že mu u nás nic nehrozí, dobrovolně zůstal... Stal se z něj po kastraci obrovský mazel a větší dobráčisko jsem neměla. Snesl se jak se psy, tak se všemi kočkami i kocoury, choval se jak hodný dědeček, proto a pro svůj vyšší věk-odhadem 8 let-dostal jméno Dědek.......Bohužel jsem ho letos koncem léta, po dlouhém a těžkém rozmýšlení, musela dát uspat -stáří a s tím spojené neduhy, způsobily, že posledních pár dní už nejedl ani z ruky...

Našlo u nás azyl spousta psů i kočiček /všechny kočky i kocouři prošli bez vyjímky kastrací-když vidím,kolik je všude bezprizorních a nechtěných zvířat, považuji jejich eliminaci kastrací za jediné možné řešení/. Některým jsem později našla domov, jiní už zůstali... Pejsky jsem většinou odvezla známým do řepnického útulku, kde jim našla Milena vhodnou rodinu. Míša, ač vykastrován, by doma žádného psího "přivandrovalce" nesnesl. Je lepší hlídač, než jakýkoli alarm.

Proto jsem si domů vzala psí holky - Kačenku a Sellynku, ale to už je popsáno v rubrice "Život s dogou".

  Spící Dědulínek, za ním Matýsek,vpravo vedle něj Maxíček a vpředu Zrzeček.