Malá Bechovská, ač se konala 13. června, začala pro mě a Drážu už v pátek dvanáctého, protože jsme chtěli být na Bechově o den dříve, abychom nechali Pedra a Zorku trošku odpočinout a nabrat síly na ten rušný den.
V pátek odpoledne jsme tedy hned po práci dorazili na Podlázky, kde probíhalo dobalování a příprava na cestu. Jediné, co nám trochu kazilo radost, bylo počasí, protože bylo pod mrakem a jakoby se schylovalo k dešti. I stalo se. Jen co jsme nasedlali koně, začalo pršet, sice mírně, ale pršet. Rozhodli jsme se chvilku počkat a když jen trochu pršet přestalo, vyskočili jsme na koně a vydali se na cestu. První úsek skrze město proběhl dobře, jen jsme museli déle vyčkávat na křižovatce na Hejtmánce, protože přece jenom bylo páteční odpoledne a ulice na Bezděčín bývá v tuhle dobu poměrně rušná. Přes Štěpánku jsme překlusali stejně jako přes město a nacválali jsme až na cestě podél Klenice směrem k Hypernově. Od posledního výletu byl Pedro jako vyměněný. Cval byl krásný, pohodlný, pomalý. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Aniž bychom zmokli, jsme za sebou nechali Hypku, Řepov, Kolomuty i Březno. Déšť nás dostihl až na cestě mezi Březnem a rybníkem před Dlouhou Lhotou, ale vůbec mi to nebylo nepříjemné – ba naopak, dodávalo to našemu výletu, kouzlo, adrenalin. U rybníka nás déšť opustil a zbytek cesty na Bechov jsme absolvovali aniž bychom zmokli.
Sobotní ráno bylo ve znamení posledních příprav na velké dění. Počasí se alespoň trošku umoudřilo, svítilo sluníčko, obloha byla jako vymetená, jen vítr vál silnější, než bychom si přáli. (Zákeřnost větru mnozí z nás okusili na vlastní kůži, když jsme během odpoledne zjišťovali, že nás pálí odhalené části těla.)
Soutěžní klání mělo vypuknou v jedenáct hodin. Když jsem s Pedrem došel mezi ostatní, naprosto cizí koně a nasedl na něj, pocítil jsem jeho nervozitu. Pedro byl úplně na prášky a ne a ne postát. Mnohem klidnější byl, když jsem stál vedle něj.
První disciplínou byl trail. Poté co na nás přišla řada jsme nedočkavě vyrazili k prvnímu úkolu – otevřít, projít a zavřít branku, což si myslím, že se nám povedlo velmi dobře. Od branky jsme jeli k čtverci, jenž jsme projeli dvakrát skrz a při druhém průjezdu jsme se v něm museli otočit o 360˚. Také téměř bez problému. Problém přišel až na „lávce“ tvořené ze starých pražců. Přes ně nejel vlak a tudíž ani Pedro. Aby všem ukázal, že není žádné béčko, ladně pražce přeskočil a my vyrazili o kus dál k barelu s vlajkou, jíž jsme sebrali a kličkujíce v klusu mezi kuželi jsme ji po chvíli zase vrátili na místo. Jen co se vlajka zabořila do písku, pobídl jsem Pedra a vyrazil cvalem k další překážce – průchodu skrze oxer. Z něj jsme vyklusali vstříc do vějířku poskládaným kavaletám a zajeli do „garáže“, odkud jsme museli vycouvat a běžet k brance, otevřít ji, projít a zase ji zavřít. V téhle disciplíně jsme byli devátí – kdyby Pedro tu lávku přešel a nedělal krávu, byli jsme pátí a odsunuli Drážu se Zorkou na šesté místo!!
Druhou disciplínou, kterou jsem s Pedrem šel byl parkur o výšce 60cm. Přešli jsme ho čistě, bez jediného trestného bodu a umístili jsme se na krásném šestém místě. Nevím jak pro Pedra, ale pro mě to byl zážitek, protože jsem si ani nestihl uvědomit, co skáču za překážky, jestli oxer nebo kolmák, bylo to opravdu rychlé.
Parkur 90cm jsme nešli, ač jsme po něm mlsně pokukovali, ale přece jenom skákání jsem trénoval necelý týden před bechovskou a bylo by hloupé to zbytečně uspěchat.
Na závěr se jeli vlajky. Tady jsem cítil velkou pravděpodobnost umístění, ale že vlajky vyhrajeme, to jsem nečekal. Soutěžilo se vyřazovací metodou a Pedro lítal jako drak. Do cvalu vždy mocně naskočil a pak uháněl vlajce vstříc.
Pedro je zkrátka srdcař .