Sedím ve škole a hrozně se nudím, protože máme fyziku, což jsem nikdy nemusela. Taky je to poznat. Jméno mé je Lucia de Sylva (já vím, že je to jméno z knihy, ale nemá to žádnou spojitost). Žiji s rodiči v Anglii, kousek od Londýna a chodím sem i na střední školu. Na základku jsem chodila do spec.školy pro sluchově postižené.
Jsem nahluchlá už od narození a v deseti letech jsem si prorazila zvukovod. No jo, šikula se pozná na první pohled. Mám ještě dva bratry a k tomu starší. Fuj, někdy mi lezou pořádně na nervy a někdy jsou i na zabití, ale stane se, že se chovají jako bráchové.
No, je mi 16 let a vypadám jako každá jiná pubertální holka. Obarvené vlasy na červeno, oči mám jako rozbouřený oceán, obličej je trochu s aristokratickými rysy, protože jsem ze šlechtického rodu. Jinak mám docela vysokou a štíhlou postavu..
Zrovna, když usínám, tak ta kravka, co si říká učitelka fyziky, příjde k mé lavici, třískne ukazovátkem až málem spadnu na zem, protože mám zapnuté sluchadlo a aparaturu, což ještě víc zesiluje. ,,Á, Lucio, ty nám určitě vypočítáš tento vzoreček, že ano?"už jsem říkala, jak ji nenávidím? ,,No, víte, ono je to na můj mozek moc těžké. Já vám řeknu, až bude můj mozek odpočatý, však víte, ono když pařím celou noc na PC, tak to udělá divy."mě jí tak baví provokovat. ,,K TABULI A TO OKAMŽITĚ!"teda, tady si někdo neumí udržet nervy.
Když zakřičí, mám pocit, že ohluchnu a to doopravdy. Jdu k tabuli a po chvíli mučení zase usedám na své místo s koulí. Jak taky jinak, že? Ještě štěstí, že je poslední hodina, jinak nevím, jak bych to tady v zapadákově přežila. Po hodině jdu domů. Mám špatný pocit, že se něco stalo, ale třeba je to jen pocit a nic se neděje. Navíc tyhle návaly úzkosti mívám skoro pořád. Když příjdu konečně domů vím, že je něco jinak. Vždy, když jsem přišla, vítal mě náš pes, sibiřský husky. ,,Ahoj mami, ahoj tati!"pozdravím a jdu chrlit otázky. ,,Kde je Daníček?"všimnu si, jak sebou mamka s taťka trhli. ,,Víš, Luci, museli jsme ho dát utratit. Však víš, už byl starý a nemocný."věděla jsem, že je Daneček nemocný a starý a že k tomu dojde, ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Z očí mi začaly téct slzy.
Měla jsem ho moc ráda, vždyť jsme ho měli už 13let. Nemohu uvěřit, že je pryč. Ani jsem si nevšimla, že sedím. ,,Luci, bude jiný pes, nebo fenka, jak jsi si dříve přála."no jo, mamča se mě snaží ukonejšit. Ale to nepůjde, protože kdyby koupili huskyho, už by to nebyl Dan a já už ani jiného psa nechci. Vyběhnu z obývacího pokoje a běžím k mému pokoji.. Dům máme veliký jako kráva, takže mi chvilku trvá než tam doběhnu. V pokoji padnu na postel. I když to byl jen pes, nedokážu se s tím smířit. Z uší si vyndám sluchadla a vnímám jen ticho, které nastalo. Nic jsem neslyšela, což je dobře. Potřebuji po dnešku klid, protože jsem se ve škole trošku porvala, ale to není nic nového
………………………………………………..
Další den ve škole jsem byla smutná a nesoustředěná, i když to jsem pořád, takže tím není co řešit. Stejně tady na střední nemám kamarády.
Prý se s postiženou holkou nebudou bavit a mě je to jedno. Vystačím si s kamarády se základky. V autobuse se hrozně nudím. Z okýnka pozoruji přírodu a okolí. Strom, strom, dům, dům, auto, babka z cigárem, kolo, sloup, sloup, auto a zastávka, na které rozhodně nevystupuji. A takhle to šlo dál, dokud jsme nedojeli na mou zastávku. Konečně. Domů se přímo loudám a je mi to jedno. Doma je ohromná nuda, protože rodiče jeli někam pryč, bráchově jsou někde v háji a Danča, ten je pod kytičkami.
Moc mi chybí, že si to ani nedokážu představit. Jdu do své koupelny, kde se vykoupu ve vaně. Jsem tam snad hodinu. No jo, miluji koupel. Po pořádném vykoupání jdu do svého pokoje a pustím si film: Meet the spartans. Taková strašná parodie, ale je to legrace. Po Filmu si sednu k notebooku a podívám se, kdo je na icq. Byla tam Anet, přezdívaná jako Mazlík. Takové moje zlatíčko.
Lucia: Ahojky zlatí.
Mazlík: Nu čauky, jak se žije?
Lucia: Ale jj, ok, jen je nuda a Daneček je po kytkama.
Mazlík: Si dělaš legraci, ne?
Lucia: Ne, nedělam, ale nechci na to mylset, tak vymylsi nějaké téma.
Mazlík: Proč já? Lucia: Ty seš ta chytrá =p
Mazlík: Blbečku!
Lucia: Děkuji, to mi lichotí :-)
Mazlík: Pche!
Lucia: Co je zase?
Mazlík: Nic. Jo, dneska jsem viděla jednoho pěknýho kluka.
Lucia: Fakt? Kde? A kdo to je?
Mazlík:No, viděla jsem ho v televizi, a je to Zac Efron.
Lucia: No to jsem si nohla myslet. Ty jseš děsná mrcha, víš to?
Mazlík: Já a mrcha? Nechtěj, abych se zasmála, protože každej ví, že mrcha seš ty!
Lucia: Já, takové malé, hodné, nevinné děvče o:-)?
Mazlík: Hahaha. Ty a nevinná, hodná, jo? Jsem mrtvá smíchy.
Lucia: Mrcho!
Mazlík: Hele, zlati, už musím končit, ju? Papa.
Lucia: Jj, PAPA!
Po našem milém rozhovoru se odeberu k lednici, abych ji vybagrovala. ,,BAF''někdo mě ze zadu chytl za boky a odstrčil od lednice. To neni fér. Kouknu se za sebe, který magor a byl to můj nejstarší brácha Gabriel, kterému je 20 let. Momentálně se na mě pošklebuje a jogurt, co jsem před chvílí držela v ruce, pomalu mizí v jeho žaludku. Zmetek je to. ,,To byl můj jogurt"řeknu a pokouším se ho odstrčit.
Hádejte, jak to dopadlo. Dopadlo to pěkně blbě, protože mě vzal do náruče, šikovně mi vyndal sluchátka a odnesl na zahradu, kde máme bazén. ,,Neházej mě do vodičky! Já do toho nechci! To voda je ledový!"(pozn.ta chyba v přímé řeči je udělaná umyslně)Gabriel si mě natočil, abych mu rozuměla. ,,A co mi udělaš, když tě tam hodim?" ,,Zabiju tě!'' ,,To je dobré, to už slibuješ několik let, že mě zabiješ''řekne a hodí mě do bazénu. Když vyplavu na hladinu, plivu a prskám vodu. Chci vylézt, ale ten hajzl mě tam strčí znovu. Máme totiž bazén zakopaný do země, což je někdy dost velká nevýhoda. Po nějaké době se mi podaří z bazénu vylézt- moje oblečení bylo úplně nasáklé vodou- a rozběhnu se za bráchou, který už bral nohy na ramena. Srab je to! Kašlu na něj a vejdu do kuchyně. Dám si opět sluchátka na uši a jdu konečně vyjíst ledničku.
Tak tady je fotečka Danečka :o) (já vim, ta fotka je trochu šikmá, klepala se mi ruka. :D)
HUsky
(Aranel van de´Corvin, 31. 12. 2008 15:58)