Lenošení
Je ráno. Nechce se mi vstávat. Venku svítí sluníčko a vrká holoubek. Ležím stále ještě v posteli. Není kam spěchat. Je to neuvěřitelné. Jak krásně to zní: není kam spěchat! Mám pár hodin čas, než mě život opět strhne do překotného tempa. Je tu takový klid. Ptáci zpívají. Neslyším auta, žádnou techniku a lidskou vymoženost poháněnou elektrikou či benzínem nebo podobným smradem. Mám tyto chvíle v posteli ráda. Nejsou časté. Uvařím si voňavé kafíčko. Hrníček postavím na okenní parapet. Vezmu si křížovky. Střídám je s osmisměrkama a sudoku.
Dago se přišel podívat, co dělám a upozornil mě, že mám otevřít dveře od chaty, aby mohl ven a prohnat kosáky a drozdy. Pověsila jsem do dveří závěs z korálků, který jsem navlíkala celou zimu. Tak, psisko je venku, závěs visí, hup, zpět do postele k luštění.
Nestydím se za své lenošení. Není zas tak časté. Nejen prací živ je člověk. A já neustále používám nehezké věty – nemám čas, už musím jít, spěchám, příště, někdy se ozvu. I když jsem kolikrát vyčerpaná, nechám se strhnout a zblbnout okolím.
Mám hlad. Nikdo mi nenese snídani do postele. Přeci jen budu muset vstát. Nevadí. Křížovku doluštím příště. Až zase budu mít čas na lenošení.