Moje stránečky

10.kapitola - Teorie

„Můžu položit jen jednu další otázku?“ poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.

Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. „Jednu.“

„No…,“ na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.

„Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal.“

Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.

„Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou,“ zkritizovala mě zklamaně.

Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.

No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „Šel jsem za tvou vůní.“

Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.

„A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…“ řekla.

Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.

„Kterou?“

„Jak to funguje – to čtení v mysli?“ zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. „Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?“ Ztichla, zčervenala.

„To je víc než jedna,“ odvětil jsem.

Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.

A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.

„Ne, to umím jenom já.  A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů,“ Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. „Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně,“ zašklebil jsem se. „Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova.“

„A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?“ vyzvídala.

Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké.“ 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.

„Moje mysl nefunguje správně?“ zlostně zvýšila hlas.  „Jsem divná?“

Ach, zase ta ironie.

„Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná,“ zasmál jsem se.  Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty …

Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.

„Neboj, to je jenom teorie…“ Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.

„Což nás přivádí zpátky k tobě.“ Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.

Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.

„Nejde veškerá vyhýbavost stranou?“ připomněl jsem jí tiše.

Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.

„Panebože!“ zalapala po dechu.

Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?

Potom zakřičela. „Zpomal!“

„Co se děje?“ vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.

„Jedeš stošedesátkou!“ pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.

Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?

Obrátil jsem oči v sloup. „Klídek, Bello.“

„Chceš nás zabít?“ zeptala se napjatým hlasem.

„Nikam nenarazíme,“ slíbil jsem jí.

Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. „Proč tolik spěcháš?“

„Vždycky jezdím takhle.“

Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.

„Dívej se na silnici!“ opět zakřičela.

„Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu,“ zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. „Vestavěný detektor radarů.“

„Moc vtipné,“ poznamenala sarkasticky.  „Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý …. „Ale ty ne.“

S povzdechem jsem zpomalil.  „Spokojená?“

Podívala se na tachometr. „Skoro.“

Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? „Nesnáším pomalou jízdu,“ zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.

„Tohle je pomalé?“ zeptala se.

„Dost poznámek o mém řízení,“ odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět – okamžitě. „Pořád čekám na tvou nejnovější teorii.“

Opět si rozčilením začala hryzat rty.

Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.

„Nebudu se smát,“ slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.

„Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit.“ Zašeptala

.

Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. „Je to tak zlé?“

„Dost, jo.“

Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.

„Tak do toho.“ Povzbudil jsem jí.

Její hlas byl velmi tichý. „Nevím, jak začít,“ přiznala.

„Tak začni od začátku…“ připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. … „Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.“

„Ne.“ Souhlasila a opět ztichla.

Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. „Co tě nastartovalo – knížka? Film?“

Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.

„Ne – bylo to v sobotu, na pláži.“

Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.

„Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka,“ pokračovala. „Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství.“

Jacob Black – to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo … něco velmi dávného, velmi, velmi dávného… Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.

„Jeho táta je jedním z quileutských starších.“

Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.

To bylo skutečně zlé.

Věděla pravdu.

Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení – byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.

Věděla pravdu.

Ale … jestli jí zjistila už v sobotu …. Tak potom jí věděla celý večer … a přesto…

„Šli jsme se projít,“ pokračovala. „A on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…“

Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada – proč tu teď se mnou seděla.

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„O upírech.“ Ta slova vyslovila šeptem.

„A okamžitě jsi pomyslela na mě?“ Zeptal jsem se.

„Ne. On… zmiňoval tvou rodinu.“

Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?

Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.

Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví …

„Podle něj je to jenom hloupá pověra,“ řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. „Nečekal, že tomu budu věřit.“

Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.

„Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl.“ Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.

„Proč?“ Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.

„Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat.“  Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně….  „A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj.“

Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala … provinile.

Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?

„Jak jsi to z něj vytáhla?“ zeptal jsem se.

„Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala.“ V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.

Představil jsem si to – zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala – jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.

„To bych rád viděl.“ Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. „A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black.“

„Co jsi dělala pak?“ zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.

„Hledala jsem na internetu.“

Jak jinak. „A to tě přesvědčilo?“

„Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.

„Co?“ zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?

Krátce zaváhala a potom zašeptala: „Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží.“

Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc …

Její reakce byly vždy opačné – vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.

„Že na tom nezáleží?“ pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo … byl rozhodnutý zůstat nechráněný?

„Ne,“ řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“

Byla neuvěřitelná.

„Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“

„Ne.“

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.

Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči … Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl …

„Ty se zlobíš,“ vzdychla. „Neměla jsem nic říkat.“

 „Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“

„Takže se zase pletu?“ provokovala útočně.

„To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ napodobil jsem jí jedovatě.

Zalapala po dechu. „Mám pravdu?“

„Záleží na tom?“

Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.

„Vlastně ne.“ Odmlčela se. „Ale jsem zvědavá.“ Řekla vyrovnaným hlasem.

Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.

Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.

„Na co jsi zvědavá?“ zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem automaticky.

„A jak dlouho je ti sedmnáct?“

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. „Už nějakou dobu,“ připustil jsem.

„Dobře.“ Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

„Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

„Mýtus.“

„Slunce tě nespálí?“

„Mýtus.“

„Spíš v rakvi?“

„Mýtus.“

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho – pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

„Nemůžu spát.“ Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

„Vůbec?“ zeptala se.

„Nikdy.“ Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

„Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

„Která to je?“ překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. „Nezajímá tě, co jím?“

„Aha,“ zamumlala. „Tohle.“ Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

„Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?“

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

„No, Jacob o tom něco říkal.“

„Co Jacob říkal?“

„Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“

„Říkal, že nejsme nebezpeční?“ zopakoval jsem skepticky.

„Ne přesně,“ přiznala. „Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

„Tak co, měl pravdu?“ zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. „O tom, že nelovíte lidi?“

„Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

„Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval jsem jí. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“

„Nerozumím.“

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

„Snažíme se,“ vysvětloval jsem pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

„To je chyba?“ zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou – navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

„Velmi nebezpečná,“ zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné – zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

„Pověz mi víc,“ řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.

Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?

„Co víc chceš vědět?“ snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.

„Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.

Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.

„Protože nechci být stvůra.“ Zašeptal jsem.

„Ale zvířata nestačí?“

Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.

. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval …„Někdy je to obtížnější než jindy.“

„Teď je to pro tebe moc obtížné?“

Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. „Ano.“ Přiznal jsem se.

Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?

„Ale hlad nemáš,“ prohlásila s jistotou.

„Proč si to myslíš?“

„Poznám ti to na očích,“ vyhrkla. „Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“

Zachechtal jsem se nad jejím výrazem „podrážděný“. Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. „Ty jsi všímavá, viď?“ Znovu jsem se zasmál.

Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.

„Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.

„Ano.“ Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. „Nechtěl jsem odjet,“ pokračoval jsem pomalu, „ ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“

„Proč jsi nechtěl odjet?“

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.

„Jsem z toho… nervózní…“ doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity… „ když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. „No, vlastně ne tak docela.“ Doplnil jsem.

„Cože?“

„Tvoje ruce,“ připomněl jsem jí.

„Upadla jsem,“ povzdechl si.

Měl jsem pravdu. „Myslel jsem si to,“ řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.

„Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ No, mám – li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice …

„Tři dny?“ zeptala se náhle ostře. „Copak ses nevrátil až dnes?“

Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. „Ne, vrátili jsme se v neděli.“

„Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.

„No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“

To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. „Proč?“ zeptala se a naklonila hlavu.

Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: „Někdy ti to ukážu.“ Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?

„Mohl jsi mi zavolat,“ řekla.

Jaká zvláštní myšlenka. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“

„Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala a sklopila oči.

„Co?“

„Nelíbilo se mi to.“ Řekla nesměle a zčervenala. „Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“

No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.