18 - kapitola patnáctá - Otrava královské krve
18. 10. 2013
Srdce Hvozdu spatřilo jen málo z elfího rodu. A ještě méně lidí.
Žužu byla přesto schopna je vystopovat, tak jako jakoukoliv jinou kořist. Měla v žilách krev lesních žen, přesto ji nikterak netrápilo, že právě tu neustále zrazovala svými činy.
Na rameni se jí při chůzi mírně pohupovala dřímající vrána.
Bylo moudré cestovat se společníkem, ačkoliv temná elfka jí připadala v poslední době spíše jako břídil, a pokud by opustila ptačí podobu, nepochybně by nezůstaly pod stromy nadále bez povšimnutí.
Ani většina zvířat o ní netušila, dokud nekráčela přímo před jejich očima. To dávalo divoženkám spoustu možností ohledně lovu, jež většina jiných ras nikdy neměla.
Přesto byla Žužu aktuálně dost pohublá a vyčerpaná. Nikdo jejich cestu nerušil, přesto byl její cíl dál, než si původně myslela. A pouť plná skrývání se, kdy se nemohly zastavit nikde na pořádné jídlo, obtížná.
Navíc je čekalo obě dost nemilé překvapení.
"Bylo jen pravděpodobné, že to tu budou hlídat," odvětila Žužu na udivené zakrákorání.
Vrána jí však oponovala. Žužu v její řeči rozeznávala bez problémů slova, jejichž význam obyčejnému člověku unikal: "Možná mne vycvičili pro boj s nimi, ale mimo tento les. Je jich dvacet a něco o elfí povaze tak trochu vím. Normální hlídky nemusí být nikdy zakončeny nulou, většinou je tvoří nanejvýš čtyři muži. Což znamená, že tu mají zvláštní poslání. Podívej! Chodí na obchůzky mezi stromy. Něco se muselo dostat až do Observatoře. Vědí o nás. Měly bychom to přehodnotit. Je šílené se o cokoliv pokoušet, dokud tu jsou," snažila se vrána přesvědčit mračící se divoženku.
Ta si jen pohrdlivě odfrkla nad tím nápadem a smetla vránu ze svojí paže. "Nevím, jak se tě mohli vůbec Dvořané obávat, když jsi sama ustrašená jako štěně, jen vidíš ty pomalované pomatence. Jsme snad dvě, ne?! Takže ty odvedeš jejich pozornost a já se pustím do práce, až bude poblíž méně očí. Je to tak ubohý plán, že bys s ním ani ty neměla mít problém. Ale ne dnes. Dnes se obě vyspíme. Zítra bude osud Hvozdu zpečetěn a my se vrátíme do Hradu se zprávami, které nám zajistí odměnu," uzavřela debatu a uložila se k odpočinku.
Bára ve svém černém opeření se odebrala raději na strom. Neoplývala přehnaným optimismem ohledně zítřejšího dne, který se jí její společnice snažila vnutit. Žužu ji obětuje, aniž by se v ní vůbec pohnulo něco jako zbytky svědomí, tím si byla jistá. Také byla pevná jako skála, tak ji vycvičili, ale ne tak hamižná, aby zapomínala na pud sebezáchovy. Tohle byl špatný nápad. Elfové ji zastřelí i jako vránu. To musela vědět dobře i divoženka, která si nepochybně naplánovala i slíznutí veškeré smetany. Na druhou stranu, co jí zbývá? Může zkusit štěstí proti elfům, nebo proti Hradu. Ani pod těmito stromy neexistuje místo, kde by ji nenašli. Ale i pokud přežije, kdo jí zaručí, že liknavý Stín ji ve svých očích nenahradí? Zatím se zdálo, že k tomu směřuje. Žužu byla blízko povýšení, zatímco ona už i blízko smrti.
Otřásla se. Věděla jedno. Určitě nehodlá být potravou Stína. Chvíli nad tím přemýšlela. Možná by šlo zařídit, aby utíkala o život divá žena. Taková drobná lest. S tím složila hlavu pod křídlo.
Ráno se probudilo do slunečného dne, po probahněných cestách vítaná změna. Na počasí však nemyslela ani jedna z nich.
Divoženka se skryla v podrostu a čekala. Vrána dle původního plánu vylétla z bezpečí vzdálenějších korun stromů. Nejprve se v táboře elfů nedělo nic. Dokud se neozval křik.
Krev jednoho z mrtvých hlídačů stromů skrápěla zemi vytékaje proudem z podříznutého krku.
Rychle poznala kapitána. Ten se jí bude hodit živý. Změnila se před zraky lučištníků v ptáka a vlétla mezi větve stromů. Ovšem elfové už ji poznali. A Hvozd také. Musela se uhýbat i korunám, které jí chystaly past.
Ne všichni se pustili do sledování, pamětlivi svého úkolu a varování i před podivnou ženou, která má být z jiného světa. Ne, že by jim rozumné rozdělení pomohlo. Žužu byla víceméně totiž přebornicí v nepozorovaném pohybu po lese a bez obtíží se jim vyhnula mírným obloukem. Přesně podle původního předpokladu, ona byla ta pravá. Stromy vůči ní zůstávaly slepé a hluché.
Pustila se tedy mezi jejich kmeny hledat ten správný cíl, nejdelší kořeny, mysl Hvozdu. Tak stanula před košatým silným dubem ronícím tyrkysové slzy ve svěžích krůpějích. Okamžik se zarazila a hleděla na strom jako uhranutá. Jako by v odlescích listů, které nikdy neopadávají, spatřila dva svoje známé.
Zavrtěla hlavou domnívaje se, že jde o mámení smyslů. Rozbalila rychle svoji výbavu a míchala rychle do lahviček s vodou jeden prášek pod druhém, dokud v jediné křivuli nevytvořila jed, s nímž byla spokojena.
Celek ponořena do práce vnímala okolí jen letmo. Všimla by si příchodu lidí, elfů, pohybu mezi stromy. Ale nepovšimnula si sotva postřehnutelného stínu, který sledoval mlčky za jejími zády její počínání. Žužu skutečně nepocházela odsud, věděla pramálo o svých nepřátelích. Nemusela se o ně nikdy zajímat, takže neslyšela víc než jen pár báchorek o Pastýřích.
Že se něco děje postřehla, až když zaslechla ostré šustění. Převrhla svůj výtvor, který jí byl v této chvíli prozření ukradený. Doslova zmizel ve stínu, jež se vzdálil, aniž by zemi pohltila jedinou kapku.
Nenápadná strážkyně odešla stejně nepovšimnuta, jako se objevila, na očích drzou vránu, která tudy prolétla tak rychle, jakoby jí perutě stravovaly plameny. Žužu mohla prozatím nechat elfům.
Ti v mžiku ženu obklíčili ze všech stran. Jejich kapitán se jí zjevně neobával, když před ni předstoupil. Šlo evidentně o dostatečně starého a zkušeného muže.
"Vstup do Srdce Hvozdu je zapovězen jiným, než elfům. A elfy střežen. Nevíš o něm nic, přesto jsi se rozhodla zničit dílo země z lačnosti po zisku. Zákon starší než králové praví: Oko za oko. Krev elfa, který byl zabit, za tu tvoji, než se vydáme hledat tu druhou."
Žužu před něj pohrdlivě odplivla. "Vaše hlína a stromy jsou mi ukradené, staříku. Chceš snad se mnou měřit síly ty? Sám?!" vysmívala se.
Elf se zahleděl někam za její záda a s přikývnutím a mírnou úklonou ustoupil.
Žužu cosi žuchlo přímo za její paty. Obrátila se a hleděla zachmuřeně na mrtvého ptáka.
"Můj pán mi přikázal střežit toto místo před nebezpečím. Rozkaz Krále králů je víc, než bude jakákoliv tvoje žádost o milost," zhmotnila se jen tak, k úžasu divoženky. Žužu pohltila panika. Jak se má bít s někým, kdo dovede něco takového?!
Elfové ustoupili, obě ženy vytáhly dýky a pustily se do sebe. Vysoká strážkyně, ač byla dle lidské podoby velmi mladá, vyzvedla Žužu bez obtíží za krk jako nic.
"Jsi zvláštní, statečné ale bezohledné stvoření. Tady už pro tebe není místo," ukončila vysvětlením rychle život zmítající se ženy. Zlomila jí vaz a pustila ji na zem. Pokývla elfovi. "Vím, kdo jsi, ale Pastýři si již zvolili," pronesla tiše a ztratila se ve stínech lesa.
Otec mrtvého syna za ní dlouho hleděl, i když se mu již dávno ztratila z očí i ostatních smyslů. "Rozkaz Krále králů…" Takže přeci jen nestojí zcela stranou, přestože se s podobným jednáním u toho Dvořana zatím nesetkal. Musí zjistit více, a to se nedá z tohoto místa.
Ohlédl se na strom, stál zde zdravý a silný jako před chvílí. Nebezpečí bylo zažehnáno. Uklidněn zde nechal malý oddíl mužů a se zbytkem po deseti probdělých dnech vyrazil zpět do Observatoře podat zprávu Radě. Novinky ji jistě zaujmou, přestože někteří její členové dosud nebyli plně informování.
Strážkyně se zastavila na kraji hájku ve starém strážním domku. Rozhlédla se, zda ji některý z elfů nesledoval a vešla dovnitř. Na starém zaprášeném stole stála malá klícka, ze které se zběsile snažil její nedobrovolný obyvatel dostat ven. Šílené klování utnul její příchod, přesto několik třísek o něm stále svědčilo.
"Dokonáno, pro dnešek," věnovala jí dívka významný pohled. Černý pták se ustrašeně přitiskl ke vzdálenější stěně klícky.
"Nemusíš mluvit, pokud nechceš. Z toho, co víš, pro mne není nic příliš podstatné. Ale vím dobře, co jsi zač. Mohu tě ujistit, že pokud chceš žít, strávíme spolu nějaký ten čas."
Nechala vránu vranou a uložila se po dlouhých dnech k vydatnému ničím nerušenému spánku. Pták se neodvažoval skoro ani dýchat, natož se vůbec pohnout v její přítomnosti.
Danielu Meriotovi přišlo, že hledí zoufale do otlučené knihy snad už posté za posledních pár dní. Nechtěl elfa děsit, proto mu nesdělil další úskalí magických knižních světů. A sice že v jejich prostředí nikdo nestárne. Mnoho lidí ty univerzity studovaly celé desítky let. Mezi jejich studiem spoustu knih zničili. To samozřejmě přivodí nutně smrt všech, kteří se zrovna nacházejí uvnitř. Tu nejhorší možnou, neboť ani nebylo co pohřbívat, neexistovali vůbec a nemohli se tak stát součástí jiného života, jak bylo přirozené.
Proto jeden z posledních králů vydal Zákon. Tyto školy byly nahrazeny raději obyčejnými. Nové magické akademie vznikaly pouze jako výkon trestu za nejhorší zločiny a nebyly pro studenty nejbezpečnější, takže je studoval jen málokdo. Podle data na obálce knihy nebylo pochyb, s kým je mezi listy Sam zavřená.
Měl by ji dostat ven, ale může trvat měsíce, možná roky, než najde zaklínadlo. Nemohl využít cele své schopnosti, protože by jeho činnost mohla upozornit lektory uvnitř, nebo dokonce některé strany zničit. Nelíbilo se mu to o nic víc, když zjistil, že některá říkadla uvádí přímo čaroděje, který se však na stránkách zjevuje jen jako velmi nejasný obrys. Jako by neměl být viděn.
"Co se tam děje?" vracel se elf z lovu a nahlížel mu jako obvykle přes rameno, zatímco vlci se klidně uvelebili u ohně (ostatně co by se jim ve společnosti dvou dalších Dvořanů mohlo stát).
Včera zcela jasně Sam dokončila svůj úkol za stolem a od té doby procházela stránku po stránce spolu s tou neurčitou šmouhou.
"Už jsem ti říkal, že tady nic nezjistím!" odsekl mu mág. "Spisy jsou všechny na Observatoři. Tedy přinejmenším ty, co se podařilo zachránit. Nemůžu ji právě teď vytáhnout ven, ani tebe dostat dovnitř, jasné?! Je tam podle všeho jen jeden lektor, takže je stejně jen pro jednoho studenta. Uprostřed lesa pochopitelně nemohu vůbec nic!" vztekal se čaroděj.
Elf překvapeně zamrkal, rychle ještě přelétl pohledem kresbu na aktuální stránce a přešel mlčky k vlkům.
"Vypadá v pořádku," svěřil šeptem Sarah. Ta přikývla. Nesla si zaklínadlo napsané na zemi v hlavě a čekala. Jakmile něco bude nasvědčovat tomu, že je se Sam zle, vytáhne ji. Do té doby to znamená v každém případě o jeden hladový krk méně a možnost získat další schopnosti - ať už se učí cokoliv. Musí to mít přece svůj význam. Jen doufala, že se nejedná jen o kreslení. Naučit Sam pěkně malovat je zhola nemožné, a v tuto chvíli i k ničemu.
Neridan právě zjišťoval u hospodského, že jeho určení společníci odešli tři dny dozadu s jakýmsi farmářem, který přišel do hospody žádat o pomoc dobrodruhů. Když se vrátili…
Darion v čele se jen mračil, někteří si bujaře povídali a trpaslík byl celý zbrocený evidentně cizí krví.
Evidentně, protože po něm stékala a zasychala pomalu, zatímco trpasličí krev je hutná jako země sama a taky trochu nahnědlá.
Rytíř věnoval všímavému stopaři tázavý pohled. Ten k němu přešel, aniž by se mu nálada byť o maličko zlepšila. "Na nic se neptej! Je to banda těch největších idiotů, jaké jsem kdy potkal, až na výjimky," dodal myslíc tím na rytíře z Neridanovy předchozí družiny a instruktora šermu, který se v boji ukázal lepším, než na první pohled vyhlíží.
"Jen jeden wamp. Ale nadělal by mnohem menší škody, kdyby se ten tupý panoš jen neklepal strachy v koutě stodoly a žena s trpaslíkem alespoň trošku poslouchali rozkazy," povzdychl si na vysvětlenou.
Keřin strážný nic světoborného nepředvedl, ale přinejmenším jeho morální zásady nemusel hledat s lupou před očima. Něco mu říkalo, že je čas předat velení. Neridan stejně působí autoritativněji a je zvyklý si s podivíny poradit. Přesto nepochyboval, že ze začátku i on bude mít potíže tu tlupu hlupáků zkrotit.
"Nějaké stopy po těch, které hledáme?" zajímal se rytíř s jasným pohledem a přerušil tak tok stopařových vlastních myšlenek. Ten mu věnoval podezíravý pohled.
"Stopa vychladla. Tudy vůbec neprocházeli. Jen pár lidí zahlédlo prý jen kousek jižněji před pár dny velkého draka. Ale letěl směrem na sever. Takže jestli se jednalo o čaroděje, něco mi říká, že je už našel.
Neridan přikývl. Nepochyboval o tom, že budou tábořit někde nedaleko jižní hranice, kde se pořád něco děje. Nezbývá, než obejít nejbližší posádky, jestli jim někdo neulehčuje práci. Pokud se skrývají, do města se nepohrnou. Pohlédl na stěnu hostince, kde visela potrhaná omšelá mapa. Pod velmi mastným flekem od nenechavých špinavých prstů se právě nacházeli.
"Šli z Observatoře. Pokud neprošli tudy, mohli jít jen dvěma dalšími cestami. Vezmi s sebou někoho, kdo umí trochu stopovat, a prohlédněte to tady v těch místech. Pak pošlete vzkaz. Já mám za sebou dost trmácení na to, abych si ho ještě prodlužoval, dokud se nenajím a nevyspím.
Darion přikývl. Pracoval většinu dní sám, ale dokázal poslechnout rozkaz. Na rozdíl od jiných. Z toho trpaslíka mu šel zcela upřímně rozum stranou.
Trpělivě poslouchám lekci vědoma si toho, že se nacházím v prostoru poslední kresby knihy. Učitel dokončí svůj výklad okolí a naposledy se zajímá, zda nemám k učivu dotazy. Zavrtím hlavou pamětliva toho, že řada je na mojí vlastní čmáranici. Čaroděj opět zhmotní stolek a přitáhne do rohů mého pergamenu těžítka. Chvíli tiše hledí.
Když už je dlouho ticho, nejasně začne: "To-tohle je tvoje kresba?" vykoktá. Kousnu se do rtu. Nelíbí se mi, jak překvapeně vyhlíží, ale poslušně přikývnu.
"Pták, který se otráví na černé růži, pod níž dřímá saň. A pak rybář na své bárce, který drakovi přímo do chřtánu vrhá svoji královskou korunu. To jsem viděla," trvám si na svém.
Ne že by tedy zrovna ten drak vypadal dostatečně drakovitě, ale s mým antitalentem na malování se holt nic víc nadělat nedalo.
"Toho rybáře znám. Možná musí něco obětovat, aby byl Stín přemožen?" zkouším.
Čaroděj nespokojeně vyprskne: "Ať už se teď venku děje cokoliv, tohle je jako pokus starých ženských, co se považují za vědmy. Buď konkrétní!" přikazuje.
Uraženě nakrčím nos. "Jsem jediná rozená vykladačka v Království. Ale narodila jsem se jinde. Jak mám vyložit znamení, která neznám?!" vyštěknu podrážděně.
Čaroděj se zachytí desky stolu a zavrávorá jako v mlze. "Poslední Vykladač. Jako v těch verších…" zamumlá si pro sebe.
Sama tedy přemýšlím a zkouším to z jiného konce. "David je velký král. Ale vzdá se svého postu, aby osvobodil… Ale draků jsou desítky a možná stovky!" zatřesu s mágem.
Učitel se vzpamatuje, ale rozrušení nesmaže ze svého obličeje docela. "Toho draka - toho znám zase já. Je to Páh hor, nejmocnější z nejstarších. A jestliže je vězněn on… Ten drak je silný, tak jako hory samy. Podle zkazek vládne nesmrtelností a je neporazitelný. Žádná zbraň mu neublíží," vysvětlil. "Co vidíš teď?" zajímá se nad mým svraštělým čelem a upřeným pohledem provrtávajícím svitek.
Polknu. "Vidím toho draka strnulého a bez ohně. A vidím ho na Hradě. Jak by ale někdo mohl drakovi vzít jeho sílu?" zajímám se, protože se zdá, že jedině tak mohou dílky skládačky zapadnout. Stín je přeci dlouhověký, hodně dlouhověký. A zatím jej očividně nikdo neporazil. Ale co když mu drak dal svoje schopnosti darem?
"Drak není váš nepřítel, to si pamatuj. Věnujme se tedy dál tvojí zkoušce, Vykladačko. Proč růže, a z jakého důvodu jsou černé?"
Pokrčím rameny. "Říkala jsem si, že je to symbol Stínovy Gardy, jeho osobní stráže. Možná jeho muži zničí něco důležitého?"
V odpověď však lektor jen zavrtěl hlavou. Konkretizuj, jistě, pomyslím si ironicky.
"Drak je vězněm pod růží. Je uvnitř v Hradu. Možná se dá to místo najít, když člověk uvidí černé růže, proto jsou ve vidění?" zkusím.
Po chvilce přemýšlení přikývne. "Možná. A co znamená ten pták?" zvedne obočí při dotazu a přísně na mne hledí.
Zírám na malého vyděšeného opeřence. Z toho snu se vždy budím stejně vystrašená jako on. Podvědomí neošálí ani nejlepší maska.
Učitel list vezme a vhodí do ohně, který se objeví ve formě táboráčku obloženého kamením. Táboráčku ze zašlého papíru, stejně jako všechno tady.
"Nikdo další nemusí vědět to, co teď víme my dva," zhodnotil svůj čin. Po jeho druhé straně se objeví rám dveří. "Až budeš připravena projít, můžeš se vrátit zpět do svého života. Lekce skončila."
Obrátil se k odchodu do kresleného domečku, ale chytím jej za cíp hávu. "Musí se stát, co jsem viděla?" zajímám se pochopitelně.
Muž se na mne otočí, v očích trochu lítostivý výraz, zdá se mi. Odpověď je tedy na snadě. "Co jsi spatřila, je budoucnost. Stane se, jak se stát má. Vykladači, ač se to tak může zdát, tu nejsou proto, aby přepisovali éry. To by úpadek nemohl nastat a ten tvůj Stín by se nedostal na výši. Jste jen zlomky velkého obrazu budoucnosti, a proto v ní útržky můžete číst. To, co tě pronásleduje, je skutečné. Co čteš ve svém okolí, jedině to můžeš dotvářet. To je podstata vykládání znamení. Jestli jsi ještě naživu, přestože je tvůj nepřítel tak mocný, je to proto, že tě dosud podcenil. Využij toho k většímu zisku. Víc ti sotva poradí uvězněný hlupák, nemyslíš?" ušklíbne se.
Pokrčím rameny. "V mém vidění nebylo nic o vězení v knize," podotknu kousavě. Mág se rozesměje. "Obávám se, že jen královský dekret změněn skutečným říšským čarodějem do zaklínadla můj úděl změní. Ale ten bude pravděpodobně v tuto chvíli pasé. A kdo ví, co se stane, jestli na nás tady posvítí sluneční světlo? Jsme starší, než naše těla za normálních podmínek vydrží, děvče. Je jedno, že tu neplyne čas tak, jako venku. Můžeme se rozsypat jako prach."
Přemýšlím nad tím, když šťouchnu do dveří a stávám se znovu "opravdovou".
Vytrhnu rozzlobeně Meriotovi z rukou potlučený svazek, čímž jej dostatečně úspěšně probudím, aby zmateně zamžoural na moji postavu. "Dostala jsi se ven!" křikne na mě, jako bych měla v příštím okamžiku zase zmizet.
Zakaboním se ještě víc. "Samozřejmě! Je to škola, dostudovala jsem ji. A co ty tu děláš?! Kde jsou všichni? A kde jsme vlastně teď my?"
Meriot si ulehčeně vydechl. Zjevně si srovnal jedna a jedna a vyšlo mu, že jsem dost skutečná na to, aby na tomto faktu mohl stavět. "Ještě že tak. Štěstí pro mě, jak se zdá. Nemohl jsem najít záchranné zaklínadlo, ani se dostat dovnitř. David už se tvářil výhružně."
Mávnu nad jeho sebelítostným výlevem rukou. "Jak dlouho?" zajímá mne. Samotné mi to připadalo jako jeden, nanejvýš dva dny, ale v okolí čtu více času. Zima odešla, jaro pokračuje v plné síle. Přesto mne odpověď zaskočí: "Tři týdny?!" opakuji nevěřícně. Následně zjišťuji, že se vlastně vůbec nic nestalo, než mi Meriot povypráví o plánu zlikvidovat vůli Hvozdu. "Ale nevyjde jim to. Ta vaše Bardka se o to postarala spolu s elfy," dodal.
Zachmuřeně se posadím. Bardka spolu s elfy možná, ale už jsem se mohla přesvědčit, že podceňovat Žužu není záhodno. "Ta divoženka je schopnější, než bys myslel," zdůvodním svoje pochyby čaroději, když se opodál ozve bez dechu: "Byla."
Oba se ohlédneme po unaveném muži, jemuž se za patami drží dva vlci.
"Je mrtvá. Zabila ji strážkyně, kterou jsem tam přikázal nasadit poté, co ji elfové chytili. Chtěla otrávit náš strom. To jsem nemohl dovolit," vysvětlil ne zrovna jasně a vzápětí zavrtěl hlavou nad pochopitelnou otázkou. "To teď není důležité. Jsi konečně zpátky a my přinesli večeři," věnoval mi mírný úsměv.
Tvrdě usnul ještě před jídlem, na které jej neváhám probudit. Musí být skutečně se silami v koncích, když i přes elfí krev spí a neví o sobě, ovšem nepohrdne vlastním chyceným ušákem.
Meriot si bere dobrovolně hlídku, takže se sama ukládám k odpočinku.
Leknu se, když si mne přitáhnou známé ruce. "Nemysli si, že mi znovu jen tak utečeš!" ozve se mi u ucha. Rozhoduji se to ve prospěch obecného klidu raději nekomentovat. Na výměnu názorů jsem sama dostatečně ospalá.
Probírám se ještě uprostřed noci. Nejprve mám pocit, že za to může moje utkvělá noční můra, posléze si všímám naježených vlků pozorujících les. Uštědřím stále spícímu elfovi štulec do žeber, když už s prsty kolem jílce vstávám a mířím k nejbližším stromům kopnout do ne zrovna bdělého hlídače.
"Někdo jde," houknu na Meriota a zhoupnu se do koruny nad ním. David se bez meškání chopí loveckého luku, zatímco čaroděj má dost času na to si počkat, co se bude dít dál.
Ve tmě mezi kmeny spatřím cosi povzbudivého ve stejnou chvíli, jako vlci uvolní trochu postoje. Okamžik počkám, než seskočím do měkkého loňského listí přímo před zaskočeného kapitána.
Než se nadá, šťouchnu jej do ramene, až zavrávorá. Můj smích rozezní les. Mrknu vesele na Dariona. "Dlouho jsme se neviděli, chůvo," stále mne hřeje příjemné překvapení. Pokynu k řeřavým uhlíkům, pozůstatku po večerním opékání.
"Máte štěstí, že máme vlky. Jinak bychom nejdříve stříleli," poznamená elf nakvašeně, ale nechává poutníky usadit se a zatímco se Darion rychle ujímá oživení táboráčku, užívá si hodnocení ostatních stejně jako já.
Chmury mi přeletí přes oči jen u jednoho člena družiny. Šermířovy kroky působí stejně upjatě. Vyměním si rychlý pohled s Meriotem, který zjevně nemá zrovna ponětí o tom, co se tu děje.
"Nezdá se mi, že byste se krajem v takové skupině pohybovali jen tak," nakousne čaroděj, zatímco vlčice poklidně dřímají u elfových nohou.
Zúžím oči do malých škvírek. "Vybrali vás v Observatoři, tak? Nesourodý chumel podivínů se v této zemi jen tak nevidí a dobrovolně by nikdy nevznikl. Stopař, dobrodruh, trpaslík bez kmene, šermířský instruktor z pevnosti…Vás dva už jsem viděla v Neridanově skupině. Stejně jako lidi z osobní stráže Radní. Takže ta vás poslala, ona a správce Observatoře, jinak by nešlo tolik rytířů. Sotva o tom byli zpraveni všichni členové Rady, to byste se k nám nechovali dvakrát přátelsky, co?" zazubím se na vojáky a přisednu si k Davidovi a vlkům.
"Proč vás poslali?" zajímá mne.
Přestože jsem položila zcela pochopitelný a velmi jednoduchý dotaz, Neridana z Artamysu se zjevně něco z mého jednání dotklo, neboť dal najevo svoje podráždění: "Když jsi taková vědma, co takhle mě s odpovědí předejít, Vykladačko?! Nebo mám říct průvodče?!"
Podivný elf po něm střelí rychlým výhrůžným, Daniel Meriot zase varovným pohledem, z čehož si cestovatel učiní vlastní bystrý úsudek. K jejich údivu a nemalému rozčarování se rozhodně odpovědět. Na naše zaražené pohledy pokrčí v odpověď na nevyřčený dotaz rameny.
"Na mě nekoukejte, to si vyřiďte s tou vaší Radní!" brání se pro jistotu Darion, na nějž se posléze ne zrovna nadšeně s elfem obracíme. Založím si ruce na prsou. "A jak víte, že vás prostě a jednoduše neodklidíme?" zeptám se nevinně.
Jediný, kdo se tomu směje, je trpaslík. Ostatním je zřejmé, že nejde zrovna o zpestření konverzace z mojí strany.
Kapitán se pohotově chopí slova. "Kdybych ti byl nepohodlný, zbavila by ses mě už dříve. Navíc není nutno zabíjet ty, které můžeš kdykoliv odvelet. Rozkaz zněl: dovést skupinu bezpečně ke Dvořanům a plnit jejich rozkazy. To vy dva velíte," zdůraznil poslední poznámku lakonicky.
Meriot si odfrkl. "To je tedy milé. Vykladačka je zase kapitánka a říšský mág jako obvykle v nemilosti. Na druhou stranu, ty nejsi v knižním světě a zprávy jsem předal. Takže vás tři a půl nechám sníst si svůj dárkový balíček ničemů v soukromí, když dovolíte," odvrátí se nasupeně.
Zachytím lehké cuknutí v pažích dobrodružky. Jako by se chystala zvednout se ze země, ale včas si takový počin rozmyslela. Ale, ale…
"Ještě nemáme všechny informace, Danieli. Takže, i vzhledem k možné praxi ohledně tvých dosavadních studií, bych tě požádala, abys spolkl prozatím svoji jízlivost a zůstal. Oba dva víme, že já jsem svéhlavá na jakékoliv vedení čehokoliv. A ty nám budeš v Dračích horách k ničemu. Nemluvě o tom, že nad námi dvěma stojí ještě dva další. Jeden z nich je v tuto chvíli indisponován svojí nepřítomností, ale druhý…Pane?" šťouchnu elfa do žeber loktem.
Tomu tím rozhodně nepůsobím radost. Věnuje mi mírně řečeno hrozivý pohled, než se krapet znechuceně ohlédne zpět po našich nových družinících. "Beru jen ty, co se mnou udrží krok, nikoho navíc, Sarah?" kývne k vlčicím. Ty se zvednou a odejdou do tmy.
Zavrtím nespokojeně hlavou a vezmu jej za předloktí. "Promluvme si," požádám, ale vytrhne mi ruku a začne sbírat vaky s pohledem upřeným ke světlajícímu nebi.
"Davide, víš dobře, že s tebou se nemůže měřit nikdo, koho známe. Polovina z nich strávila většinu života za hradbami pevnosti, nemůžeš přece čekat, že bez výcviku…" začnu, ale přeruší mne v půlce poznámky mávnutím rukou.
"Na tom se nechci podílet," odseknu mu na dotyčné gesto. Obrací se ke mně zády a sebere vaky, aby je naložil na koně.
"Můžete jít, nebo nemusíte. Ale pokud budete chtít zůstat, procházku alejí nečekejte. Vlčice hledají možnost střetu v okolí. Očekávám, že Radní poslala už řádně vycvičené muže. Pokud ne, nejspíš se nedožijete dalšího dne."
Zadupal zbytky ohně, vzal koni otěže a pustil se pryč. Asi po hodině pochodu se ke mně přitočil. "Ani za mák se mi nezamlouvá, že mě bude někdo špehovat. A budižkničemu si vzhledem k tomu, kdo všechno nás dva hledá, nemůžeme dovolit, to víš stejně dobře jako já. Jestli ti na některém z těch břídilů záleží, neměla bys to dávat všem okolo najevo, Sam. Nevíš, kdo může poslouchat, jak jsi mě sama učila. Každopádně budou mít víc šancí na přežití s tvojí účastí, než bez ní."
Den probíhal v tichosti a ve znamení uondaných nohou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář