08 - Kapitola šestá - Proroctví
18. 8. 2009
„Co, že se stalo?!“
Polknu. A je to venku. Ani jsem nečekala, že by to Sára vzala bůhvíjak dobře. „No, o tobě podle všeho nic neví. A o mně taky jen o vlčí škole, jinak…“
„Ona ví o vlcích?!“ jsem ostře přerušena. „Člověk tě musí pořád hlídat! Děláš takové hlouposti! Divím se, že vás nechali jen tak jít,“ zúží oči do podezíravých škvírek.
Zhluboka se nadechnu a snažím se ignorovat Sisčin pokus chytit živou myš provázený směsicí zklamaného kňučení a bojovného vrčení.
„No, možná proto, že to tak docela nedopadlo?“ zatvářím se zkroušeně, jak nejlépe umím. Vyprávím, jak se to celé seběhlo. Sára jen vrtí hlavou.
„Takže si to shrňme: dračí krev nemáš, část tajemství je veřejná a vyhodili tě ze školy. Jistě, teď se mi ke všemu snažíš namluvit, že jde o shodu náhod. I kdyby to všechno bylo jedno, jak chceš teď sehnat toho draka?! Všichni si na tebe budou ukazovat prstem jako na tu sobeckou nešiku, a jestli se o tom dozví můj otec…“ zaúpí Sára při představě takového maléru.
Bylo jednoznačně lepší mlčet. Utěšování by Sarah Blakeovou nejspíš dovedlo jen ještě k hlubšímu pocitu zoufalství, a možná by ji i navztekalo.
Pokrčím rameny. „Možná budu muset zajít na ten Trh.“
~
Škola probíhala v mlčenlivém duchu. Sára se se mnou včera kvůli tomu rušnějšímu odchodu nakonec přestala bavit. Jen se mračila a předstírala, že vůbec neexistuji.
Já zase přemýšlela, jak mám pro všechny svaté splnit slib Keře.
Škoda, kdybych poslouchala některé z brněnských rádií v době zpráv, vysvětlila bych si, co se stalo v podvečer.
Nejen, že na přednášku dorazila Kera, ale dokonce se usmívala! Byla vtipná a vůbec nepůsobila dojmem roztěkané nebo ustrašené kamarádky ještě z předchozího dne. Na ruce měla cosi, co vypadalo jako stříbrný páskový náramek s vlnicí červeného zlata uprostřed. Nebylo pochyb. Náramek nějak dokončila i bez naší pomoci.
Ještě o poznání více mne zarazila zpráva, co mi ICQ ukázalo na obrazovce notebooku o pár minut později.
Prosté: „DÍKY“ bylo tak nepochopitelné, že jsem neodolala nutkání se zeptat: „ZA CO?“
Mezitím opustím Google. Je to na nic. Vyhledávač nachází jen fantaskní obrázky, nabídky knihkupectví nebo ukázky z amatérské tvorby na osobních stránkách ve všech možných jazycích. Nad fotkou ošklivé ještěrky ze zoologické eseje se jen zašklebím.
Zasvítí mi ikonka dialogu…. „ZA POSLEDNÍ SLOŽKU“
Nechápavě na monitor zazírám a rychle formuluji tok svých zmatených myšlenek v „COŽE?!“
Kera jen poklepe na svůj náramek a napíše: „NO, TEN CHLÁPEK S JIZVOU MI JI DORUČIL. POSLALA JSI JEJ PŘECE – ŘÍKAL TO.“
Přemýšlím vážně usilovně nad tím, co mi popisuje, ale nevím si s tím rady, dokud… To snad ne! Nejen, že znám jen jednoho „chlápka s jizvou“, ale silně pochybuji o tom, že by se celé davy dokázaly zneviditelnit bez mrknutí oka. Ovšem, jak věděl, kde a pro koho to sehnat, to je mi naprostou záhadou.
Jsem z toho tak vyjevená, že se vypotácím na chodbu a ve snaze se přesunout k učebně o pár desítek metrů dál zavadím o ducha nějakého zesnulého pracovníka ústavu. Vypadám pak přede všemi ostatními jako cvok, když se do vzduchu začnu omlouvat.
Sára s Kerou mě duchapřítomně umlčí, ale před jistými lidmi je na to již pozdě.
Jako první si toho všimne Sára, když zachytí Andyin pohled k Markétě.
„Zdá se, že je pravý čas vypadnout. Nejspíš tě ještě nenapadlo zamyslet se nad tím, kolik lidí je do toho odtajnění vlčí školy teď zatažených, co?“ zavrčí, na nic se neptá a chňapne mě za loket, aby mne odtáhla ke schodům.
Ohlédnu se přes rameno. Co na to říct? Nenapadlo. Možná proto, že jsem v poslední době měla svých starostí dost. Snad, protože se Sárou, od které nikdy nevíte jakou informaci na vás vychrlí zítra, se jeden necítí nijak extra jistě. Pravdou totiž je, že podobně jako u Kery, jsou všechny jistoty z mého života nadobro pryč. A nějaká nová by se hodila. Trochu sobecký přístup k věci, ale neřekla bych, že nepochopitelný.
V každém případě mě zajímá další přednáška. Šance na slušné místo u stolu je v nenávratnu (během uplynulých několika desítek vteřin se snížila postupně na nulovou), ale třeba se mi podaří ještě chytit alespoň židli.
„Dávej si pozor. Není dobré šířit to, když po tobě někdo jde,“ vybízí mne Sára, když si všimne mých zaječích úmyslů k návratu do rozvrhu. Popravdě, mám na to v tuto konkrétní chvíli trochu jiný názor, snad jen proto, že mě baví jí odporovat (je to lepší, než přiznat vlastní chybu): „Není snad nejlepší obranou útok?“
Pochopí, kam tím mířím. Jen mi věnuje varovný pohled a sama odchází.
~
Domů se dostávám o poznání později. Kafe je ta nejlepší věc na světě. Ale z lebedění u televizní obrazovky za poslechu politických zpráv, jež mě pramálo zajímají, mne vytrhne Sára, která zamíří nachystat si něco k večeři.
„Domluvila jsem ti schůzku. Zítra jdeme místo oběda za věštkyní, protože silně pochybuji o schopnostech vás dvou v dnešním „světě pod pokličkou“ přežít.
Dříve se mi to nezdálo, ovšem ukazuje se, že tohle městečko je snad magnetem na podobné lidi. Bohužel pro vás ne pouze na ty dobré. Jistě sis všimla, že kdosi dneska posouval některé části nábytku. Našel i pár z tvých zbraní, zjevně je však nepovažoval za důležité. Pořád hledá ty deníky. Chci vědět, proč jsou tak důležité a co se to tu krucinál přesně děje!“
Zamračeně si ji měřím. Někdo se mi bude šťourat v soukromí? (Tedy, ne že by se nešťoural, když mi už zpřeházeli prádlo ve skříni.) Věštění budoucnosti je na můj vkus až moc výstřední. O osudu si rozhodujeme sami. Koneckonců nikde není psáno, že jsem se sem měla nastěhovat.
Na druhou stranu bude zajímavé sledovat, jak se někdo cizí ze všech sil snaží odhadnout moji podivnou maličkost.
„Keru bereme s sebou,“ dodá Sára a zmizí na chodbě, v patách Sisku jako ocásek.
Povzdychnu si. Se Sarah Blakeovou nemá moc valný smysl se hádat, když na něčím vytrvale jde. Bude legrace.
Zaposlouchám se do skandálu u okresního soudu…
~
Můj úsudek nebyl tak docela přesný. Žena ve zšeřelé místnosti za těžkými tmavými závěsy vypadala normálně, v džínách a vytahaném tričku, kolem třicítky, přesto jsem si nebyla jistá tím, že vůbec chci překročit práh toho bytu. Odrazovalo mě Sisčino vrčení. Vlčice je obvykle plná nadšení a optimismu, věří většině lidí už po několika minutách a hlídá si je jako vlastní smečku.
Nezdálo se, že by se s věštkyní dokázala smířit, dokud Sára nevešla, jakoby nic.
Pokrčím k nespokojenému duchovi rameny a vejdu za spolubydlící.
„Čaj?“ prohodí k nám nájemkyně a ukáže na místa u kuchyňského stolu.
Kera se otočí k oknu, aby odtáhla závěs, ale majitelka bytu ji zastaví. „Nemám ráda zbytečně moc světla,“ prohlásí a chvíli zalévá hrnky vařící vodou.
„Vyjasněme si to hned ze začátku…“ podívá se po Sáře. Ta jí hodí balíček. „To, cos chtěla,“ zamumlá.
Působí to tajemně, jako když dealer předává drogy svému zákazníku někde v postranní uličce, aby nebyli na očích. Až na to, že tyhle dvě se ničím netají, když žena přikývne a Sára se dál zajímá: „Neověříš si to?“ Věštkyně ledabyle zavírá balíček v kredenci.
„Instuovali tě, jinak bys je sem nepřivedla. Nemám s tím žádný problém. Tak, můžeme tedy začít,“ promluví zřejmě již ke všem třem a vypráví svůj vlastní strašidelný příběh: „Kdysi dávno jsem byla upír, tak jako desítky, stovky jiných, než se začaly na Trhu objevovat prostředky, jak nás snadno a rychle vyhubit.
Vytrhali mi zuby, urvali křídla, pustili žilou a nechali mě o hladu, dokud si nebyli jistí, že v celém svém nesmrtelném životě už nikdy nebudu chtít cítit vůni masa a krve.
Ale stále jsem upír. A nyní mnohem více než v časech okázalosti a sytosti, vidím v krvi osudy těch, kterým patří. Můžete chtít, abych se na vás mrkla,“ položila na stůl talířky a malé nožíky „nebo zase odejít. Je mi to jedno. Nakoupeno už mám. Potrpím si na balíčky, vypadá to totiž, jako když někdo slaví moje narozeniny, což se nestalo už dobrých tři sta let,“ vysvětlí, posadí se na volnou židli a upírá na nás tázavé pohledy.
Přinejmenším teď vím, co se mně a Sisce na ní nelíbilo. Kupodivu první zareaguje Kera, když vezme nůž, řízne se do prstu (což by nikdy dřív neudělala) a nechá pomalu odkapávat krev. „No co?! Na hraní ho už potřebovat nebudu.“
Přistrčila upírce talířek a zamotala si poraněnou ruku do papírového kapesníčku z kapsy.
„Mýlíš se,“ jsou její první slova ke Keře. „Tvoji krev již nepotřebuji. Její je dostatečná. Vznešená a sytá, vypovídá víc než vy ostatní,“ kývne ke mně takzvaná věštkyně. Jen se znechuceně zašklebím, zatímco se Kera ptá: „O čem to mluvíš?“ zajímá se zcela pochopitelně.
Znechucený výraz mi vydrží celou dobu, Sára i Kera se přidají při pohledu nad tím, jak upírka labužnicky z talířku krev slízne. Její bělma ztmavnou až téměř do černa.
„Sáro?“ obrátí se na kamarádku znejistělá Kera, ale zastaví ji náhlý úder upírčiny pěsti do desky stolu, až všechny nadskočíme.
„Brána, která byla dříve otevřena a později zapečetěna, se otevírá znovu, jak služebnice přijímá pokyny od svého pána. Zatím neví vše, hledá jen jednu nevěda o druhé, a pátrá… Chrání vás obě mocná síla…Král a velký mág, vlčice. Ale nebude to stačit. Temnota z tohoto světa zdánlivě nesouví s tou mimo, ale mají stejné kořeny. Naučit se znát nepřítele tady a vyrvat je znamená dostat šanci, až projdete… Jste potomky mocných rodů, šlechtických rodin, poslední odkazy zašlé slávy. Vystopují vás kdekoliv přitahováni vaší mocí, blíž, než si myslíte. Duch je vaším učitelem, melodie největší mocí, ochrana krále nadějí na vzpouru a návrat domů. Naučit se žít a bojovat tady, abyste dokázaly zabít tam. Cesta je již za dveřmi… Stíny je střeží. Cesta, to je váš osud, prozatím.“
Oči jí opět zesvětlají, až vypadá zase docela normálně.
„To bylo všechno? Já, no čekala něco srozumitelnějšího a konkrétnějšího,“ zatváří se neurčitě Kera.
Trochu mě tak uklidní. Doteď jsem měla okamžik obavu, že jsem její výklad nepochopila jen sama. Sára také nevyhlížela dvakrát spokojeně.
„A výklad toho zjevení?!“ uhodila na upírku.
Ta se však škodolibě zasměje. „Řekla jsem, co jsem viděla, ty hloupá malá huso. Sama už nevím, co to bylo. A i kdybych to věděla, lovcům bych to neřekla. Jen chytejte a zabíjejte a prodávejte naše kůže na Trhu. Osud vás dostihne tak jako tak. Nemáte nic, cizinky!“
Ještě za dveřmi slyšíme její šílený smích. Sára vytáhne na ulici z kapsy MP3 přehrávač. „Mám to celé,“ pokrčí rameny a odchází. S Kerou nám nezbývá, než ji následovat.
~
Takzvané proroctví studujeme po kouscích pořád dokola, než se konečně po několika dnech shodneme na tom, že je to hloupost, a jednoduše na noteboocích odenterujeme: „odeslat do koše“.
Sami je máte, drazí čtenáři, černé na bílém. Ačkoliv pár věcí upírka trefila: fakt, že poslední dobou se necítím dvakrát bezpečně, že se Sára Blakeová ze všech sil snaží nás udržet relativně bokem skutečného dění jako vlčice-člověk chránící svoji smečku, a že Kera má svoji melodii.
Ale všechny tři se shodujeme na tom, že nemáme ani potuchy, proč bychom měly chránit nějakého krále, když máme dost starostí samy se sebou a svým okolím. Těch by bylo jistě alespoň o polovinu méně, mít skutečně po ruce nějakého toho čaroděje (třeba i podprůměrného).
Kera netušila nic o tom, kde by mohla být ta „brána“, přestože se, kdykoliv sundala kouzelný náramek, mohla dívat na zvěrstva, která páchá v druhém světě tzv. Stínová garda, a číst si vyhlášky a vývěsky na stěnách sešlých domů i vratech přeplněné věznice v podhradí mocné pevnosti tyčící se někde v místech brněnského Špilberku.
Zpočátku samozřejmě z toho měla strach a byla v šoku, tak jako to bylo předtím. Dost dlouho jí trvalo smířit se s tím, že nikomu nemůže pomoci a zvyknout si na svoji vlastní nezjistitelnost, aby se mohla přestat krčit. Postupem času se učila ovládat tento svůj dáreček vlastními silami, až jste jen stěží rozeznávali, kdy se prochází jako duch sklíčenými těsnými uličkami Města Stínů, a kdy jenom tiše obědvá s vámi u stolu. Často bůhvíjak zvládala obojí, ale to nejspíš kohokoliv, kdo Keru zná, nemůže překvapit.
Já zase nezjistila přítomnost toho „ducha-učitele“. Leda by byl celou dobu schovaný ve staré kadibudce na dvorku nebo se jednalo o Sisku zběsile prohánějící myši v předsíni. K Sisce mám velice zajímavé pozorování na základě jejího pobytu zde pod mojí střechou. Přestože lidé si jí normálně nevšímají, některá zvířata jsou na ni citlivější. Tuhle jednoho rána cestou k vlakovému nádraží splašila ve vesnici koně, tam na ni vrčel pes. Kočky se jí vyhýbají jako čerti kříži a potkani a myši zažívají infarktové stavy ne nepodobné těm mým, když na mě vyskočí zpod kuchyňské linky nebo zpoza skříně. To by člověk nevěřil, kam všude se ten vlčí škodolibý duch nacpe. A když si jdete pro kastrol na uvaření obědu do kredence a z něj vyčuhuje jen tak nadšená Sisčina hlava, moc na chuti vám to obvykle nepřidá.
Někdy trávím celé hodiny přemýšlením, jak bych Sisce mohla naložit pár na pamětnou, leč je mi to pokaždé k ničemu. Nezbývá, než se smířit s tím, že jsme každá z trochu jiné roviny existence a v té naší je Siska sice nezvaný host, ale ne otloukánek.
Stalo se to docela nečekaně. Tak by začala věta v každé druhé knize. Pravdou bylo, že tuto konkrétní událost jsme očekávaly všechny. Přesto – její ráznost nás zaskočila.
Najít vytlučené dveře…bylo hned jasné, co se bude zase dít dál. Policie, zvědaví sousedi, dům naruby. Horší bylo, že tentokrát šla dotyčná osoba pečlivěji a hlouběji i do věcí v kuchyni. Moje tradiční schovávačka v hrubé mouce dnes zklamala. Dva ze sešitů napsaných nikdy nepoznaným strýčkem byly pryč. Dostala, co chtěla, touží-li někdo uvěřit upírčině předpokladu, že jde o „služebnici“ – tedy ženu. Další problém dlel v tom, že jsem nešla domů tak docela sama. Andy… už toho věděla dost na to, aby si dala dvě a dvě dohromady… a vyšlo jí sice tři a půl, ale ke čtyřem ne moc daleko.
„Měla bys jim zavolat, kde najdou ty… divné lidi. Nikdo jiný to přece být nemohl, nebo ano?“
Ten tázavý pohled se mi ani trochu nezamlouval. Zračil předtuchu, že tajemství, které má být zachováno, je třeba vydat napospas osudu. Polknu. K tomu by bylo třeba souhlasu více lidí, než jen toho mého.
„Lepší bude to nerozmazávat,“ odpovím nakonec diplomaticky, počkám na nové dveře i s montéry a pak uvařím sobě i kamarádce pořádně silný čaj. Jen tak po sobě koukáme, než ji napadne, že jednodušší bude raději odejít na vlastní privát zpět do města. Uleví se mi. Nejspíš to vzdala, a snad i všichni ostatní. Jak jsem se mýlila.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář