19 - kapitola sedmnáct - Nečekané odhalení
15. 12. 2009
Znáte to. Sedíte si v klídku v „lochu“ a přemýšlíte, protože nemáte, co jiného dělat. Přemýšlení není složitá činnost, zato docela deprivující.
Obvykle máte na mysli fakt, že se cítíte nevinní. Ale komu byste to tady řekli? Jediný vězeň v domě - hluboko pod ním ve sklepení. Kromě chrápajícího žalářníka pracujícího jen na půl úvazku vás nikdo neuslyší, ať řvete sebevíc.
Krom toho se nevinně moc necítím. Není se čemu divit, poté, co zabijete pár desítek „lidí“ a z vašeho kamaráda se stane vlkodlak.
Napadá mě, už nějaký ten čas, že mu budu asi předhozena jako první večeře. Nepříliš pozitivní vyhlídky, ale dává to logiku. Akce, reakce. Průšvih, pomsta. A ke všemu ty povídačky o léku. Tak nějak to vypadá, že se spoléhají na moji maličkost.
Nuda, nuda, nudáááááááááááá. Co by člověk dal za párek upírů, samozřejmě jen v případě, že by měl nějakou zbraň.
Správce se stará opravdu výborně. Věnuje mi dobré jídlo i pití, teplou vodu, čisté matrace na starou pryčnu. Na vězně si nežiju špatně, zatím.
~
Stínova vražedkyně se usměje. Přesvědčila toho starce. Teď jí nezbývá, než počkat pár dní a hurá nalákat krále přímo do pasti. Tentokrát neriskuje, že by se něco nepovedlo.
Žila si celkem v poklidu asi týden, až přeci jen začala mít obavy, že ji prohlédli, než ji odchytil jakýsi vlk přímo před školou. „Pojďte prosím se mnou,“ vyzval ji a vedl městskou hromadnou dopravou za bílého dne do opuštěně vyhlížející budovy. Připravila se na možný útok, který však nepřicházel.
Místo toho se jí dostalo překvapení.
Hleděla na toho muže a nemohla si odpustit zírání. Samozřejmě, to co jí ze všech stran sdělovali o historii země a dvořanech dobře věděla, takže ani nevnímala a soustředila se jen na to, aby jí neujely nervy a nepokusila se o zbrklý krok – pokus o vraždu. Tělocvična k tomu byla jako stvořená, stejně jako několik možných úniků ze staré stavby.
„Ta jizva!“ proletělo jí hlavou. „To je on a její předchůdce tolik selhal. Měl jej přímo před očima, a podcenil jej jako Strážce! Krále osobně!“
Vzpomínala na Stínovo vyprávění. Poslední zpráva, než vrah docela zmizel v čase i prostoru, zněla: Nalezl jsem Strážce. Mám v úmyslu zjistit, kde schovávají krále.
A zároveň s tím přišel její první úkol: Vypátrej, co se stalo. Kde skončil služebník ze Stínové Gardy.
Nenašla přímo mrtvolu vraha, ale stačila jí svědkyně.
Hlupáci, porvali se spolu přímo před lidskýma očima. Tak se dozvěděla o zranění Strážce. A nyní toho ví mnohem víc. Dostala se blíž, než kdokoliv před ní. Bude slavná, bude bohatá a hlavně - bude mocná. Už brzy.
To si připomínala, zatímco vyčkávala, co se bude dít. Prohlédla si dobře další dvě, jež na ni taktéž zíraly s úžasem. Další spolužačka, další dvořan. Nebylo těžké uhodnout, kdo z nich je bard, a která se stane budoucí královnou. Respektive spíše nestane.
Přikyvovala na otázky, vymýšlela si schopnosti Vykladače, aby si byla jistá tím, že ji do té skupiny přijmou.
Vypadají poměrně zoufale. Není se čemu divit. Trochu se vyptávala. Vlci budou mít brzy problémy s upíry z východu a vlkodlaky z jakéhosi klanu. Mají potíže se Správcem na Trhu. Nemohou riskovat, že král zemře nepoznán v tomto světě.
Ale zarážel ji ještě jeden fakt. Podle sešitů, jež našla, si nebylo těžké domyslet totožnost Vykladače. Nechápala, kde ji ztratili. Podle jejích informací někde na Trhu. Měla takový pocit, že po ní bude chtít dříve nebo později Stín tohoto dvořana najít a zabránit mu spojit se jakýmkoliv způsobem s rebeli. Nikdo netušil, kolik jich ve skutečnosti zbylo. A jestli je v její blízkosti pozůstatek učedníka, nebude pro ni problém je najít.
Odfrkla si. Primitivní úkol. Mohla by ji zabít kdykoliv. Chodila s ní do školy na přednášky, věděla, kde bydlí. Dokonce několikrát v tom domě byla, než jej srovnala plameny se zemí. To poslední jí bylo k ničemu, jestliže se nevrátila. Výstraha nikomu.
Zapomněla na jednu stěžejní osobu: Sáru Blakeovou. Pravého vlčího Strážce, který tady sice přítomen nebyl, ale rozhodně nehodlal usnout na vavřínech.
Otec se vrátil do hotelu v rozverné náladě. Trochu ji to vytáčelo.
„Je tu snad něco k smíchu?!“ zeptala se nabručeně. Pořád se cítila nejistě ohledně upírčina poselství budoucnosti. Nevěřila jí, ale co mohla dělat? Zavrtěla hlavou. Tyhle úvahy neměly smysl. Sama s tím nic nenadělá, jak zjistila již dávno. Musela čekat.
Ovšem odpověď jejího otce ji poněkud vyvedla z míry.
„Cože?! Myslela jsem, že další dvořané už nejsou! Copak mohou žít dva Vykladači?“ spustila pochybovačně. Zdálo se, že tím donutila vlka k zamyšlení.
„No,“ posadil se pohodlně do křesla, „nikdo nedokázal, že nemůžou. Popravdě, to nikdo neví. Pravděpodobně to možné je. Uvědom si, že v tomto světě žilo již několik generací služebníků krále a jeho šlechticů ode dvora ze starých časů. Možná mají společného nějakého předka.“
Brzy s něj vypadlo i jméno dotyčné osoby.
Sára se zamračila. „Jsi si tím jist? Chci říct, chodím s ní na přednášky a nikdy mi nepřišlo, že by to tak bylo.“
Otec se podrážděně ohradil: „Myslíš si snad, že jsem nějaký hlupák?! Prošla samozřejmě důkladnou prověrkou, než jsme ji pozvali ke králi. A v jeho přítomnosti byla podrobena pozorování. Její schopnosti se slučují s dovednostmi tvé ztracené kamarádky. Je to jisté. Ukonči školu a připrav se na odchod domů. Doufejme, že ve své zemi vybojujeme svobodu.“
Sára si pohrdlivě odfrkla. „To nemyslíš vážně?!“ vyštěkla od okna, přestože dopředu věděla, že přesně tak to míní.
Jen jí potvrdil její domněnku. On musí odejít s králem jako jeho rádce a ochránce. A rozhodně se této povinnosti nehodlá vzdát. Ani kvůli ní.
Řekla mu, že stejně dobře ona nemá v plánu odcházet, dokud si nebude jistá, že tu dál k ničemu není. „Kdybyste mi pomohli…Vlků je dost a pracují na mocných postech. Stačí přeci zatlačit na Správce, aby si uvědomil…“
Ozvala se rána, jak muž udeřil do zdi. Sára úlekem nadskočila. Vždy byla citlivější na hlasitější zvuky. Toto byl uširvoucí hluk.
Siska se celá naježená krčila pod stolkem před jeho Greyhairem. Polkla. Takového jej doposud nepoznala, a přestože již nebyl úplně nejmladší a bůhvíjaký atlet, rozhodně by na sebe v souboji nevsázela. Ten jeho čtyřnohý mazlíček působil zatraceně hmatatelným dojmem.
„Nemáš ani ponětí, o čem to tu mluvíš! Vlci proti Správci? Vlci jsou v potížích právě díky té akci na Trhu. Vyrvali jsme to děvče přímo z upířího chřtánu, vzpomínáš?! Ti si to líbit nenechají, stejně jako se my nepohrneme do dalšího fiaska, abychom proti sobě poštvali tu jedinou a nejsilnější ze všech stran v tomto „podsvětí“. Správcova případná podpora může být jedinou nadějí, je-li pravdou, co se povídá.“
Vlčice si jen povzdychla a rychle odešla. Trochu se jí ulevilo, jak za sebou tiše zavřela dveře, ovšem na klidu jí to nepřidalo, jak by potřebovala.
Jen tak bloumala po ztemnělých ulicích a nechávala se unášet nočním klidem rušeným pouze sem tam nekontrolovanými výkřiky skupinek opilých lidí, hlavně studentů.
Siska ji neslyšně následovala.
V zamyšlení si ani nevšimla, kudy kráčí. Za přízemními okny bylo tolik stále naivních šťastných rodin. Ne, že by o tom samy věděly, ale chtěla patřit do jedné z nich. Dala by všechno, aby si to s ní někdo vyměnil. A rozhodně po tom všem neměla nejmenší chuť válčit, jen se někam nenápadně uklidit.
Vzpamatovala se, když jí začala být zima. V úžasu zjistila, že zastavila před oprýskanou zelenou barvou rámující prosklenou výlohu příliš známého obchůdku.
Zavrtěla nechápavě hlavou. Ovšem toto se občas stává. Zalovila rukou v kapse kožíšku, aby nevěřícně nahmatala malý svazek klíčů. Jistě. Kera jí je vrazila do ruky, když se viděly naposledy před několika dny. Tehdy se ve škole Stínoví lovci dohodli na svém tichém opuštění lovecké scény.
Obchůdek i bydlení nad ním zůstávaly stejně prázdné a zatuchlé jako před několika dny. Dokonalé útočiště před všudypřítomnými vlky. Jistě vyhrabe na těch pár dní vše potřebné k vyžití a školní docházce.
Odemkla dveře a zatáhla za sebou závěs. Na podlaze leželo několik účtů. Nevšímavě je překročila. Nezůstane tak dlouho, aby je musela zaplatit.
Svědomí jí nahlodávalo nepříliš jemné rozloučení se s otcem, avšak nemohla riskovat, že by se mu podařilo ji přesvědčit.
Aby zaplašila nejistotu a chmury, začala poklízet. Nakonec si s chutí napustila vanu horké vody.
Ráno přišlo dříve, než by čekala. Povinné přednášce se nevyhne, nechce-li se školou praštit a zavřít si tak dveře do nového života.
Překvapilo ji, že se ukázaly krom obyčejných lidí i Kate a Kera. Ovšem její naděje neměly dlouhého trvání. Dospělý vlk doprovázející je se jen zamračeně obrátil a odešel. Ostatně, kdo by je mohl napadnout v přeplněné učebně za bílého dne?
Stiskla zuby, jak se usadily vedle ní. Raději se rozhlížela po dalším „účastníkovi zájezdu“. Nový Vykladač přítomen nebyl.
„Ahoj,“ ozvalo se od Barda, než nad tím stačila zapřemýšlet.
„Chtěly jsme vypadnout,“ jala se vysvětlit Kate. Musela být plná dojmů. Páni! Bude se vdávat do jiného světa! To samo o sobě znělo naprosto dětinsky absurdně. Natož, když k tomu přidáte ženichův titul. Žádný Blbec ani Magor, ale rovnou král. Musel stát za hodně, když kvůli němu byla ochotná opustit rodinu, přátele, domov…
Ovšem popisování vlkovy pozornosti na náladě Sáře Blakeové nepřidalo. Je to jasné. Kate je z něj úplně mimo.
A Kera jí tu mluví o odchodu a tom, že se uskuteční přímo odtud, z katedry v centru města. Staré lebky, předměty z bronzu i železa a keramické hrnce budou mít co předávat dalším generacím. Znělo to hůře než archeologický vtip. David Copperfield v učebně archeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jak směšné!
„Samozřejmě se objevíme docela jinde a nejspíš ne ve vzduchu (tedy doufám), ale v domě pod námi. Je hluboko v horách, obýván občasně rebeli a Stínoví se zde již několik měsíců pořádně neukázali.“
Sára ani pořádně nevnímala její blekotání o tom, že pověst o dávné vládě spravedlivého krále-vlka ještě v zemi nevymřela. Byla předávána pastýři, řemeslníky, obchodníky a bardy, kteří putují sem a tam krajinou a nejsou tak snadno postižitelní jako městské obyvatelstvo nebo rolníci.
Bezva, že se dostanou do bezpečí, ale co jí to pomůže před zkouškou?!
Kera se ušklíbla, protože podobné myšlenky vycítila. „No, myslela jsem, že bys to mohla chtít vědět, když nás od zítřka už nikdy neuvidíš.“
Sára na ni docela v šoku vyvalila oči. „Zítra?!“
Teprve při hrobovém tichu, pohledech desítek lidí a ostrém napomenutí jí došlo, že to asi křikla pořádně nahlas. Polkla a omluvila se paní docentce. Odvážila se zašeptat, až když byla opět cele zaujata obsahem svojí přednášky.
„Zítra? Není to moc brzo?“
„Popravdě, v osm večer je to již docela pozdě. Ale neblázni, to byl vtip!“ dodala Kera raději.
„Můj snoubenec. Bože, to zní divně,“ zašklebila se Kate, „si myslí, že nemá smysl déle čekat, když už máme všechny, kteří jsou ke kouzlu potřeba.“
Sára si všimla, že vzápětí propadla zase vlastním myšlenkám. Odvrátila raději od zasněné Kate pohled. Jako obvykle se v učebně zdržela ještě dlouho po skončení přednášky. Zastávala doposud názor, že není kam spěchat.
Za jejími zády byla třída konečně zamčena, ovšem v chodbě ji kdosi zastavil. Obrátila se trochu nejistě na bělovlasého pana profesora.
Ten na okamžik mrkl do papíru vykazujícím předpoklady býti seznamem studentů nějakého předmětu z prezenčního bakalářského studia.
„Ehm, neviděla jste dnes náhodou studentku Barboru X., slečno Blakeová?“
Sára se zachmuřila. Zase ona! Ale co jí může chtít zrovna tento člověk?
Rychle zavrtěla hlavou a než se stačila vzpamatovat, za známou osobností se zavřely dveře její pracovny. Pokrčila rameny a chystala se odejít zpět do OTRAVIN, než ji napadl bláznivý plán.
„Dva Vykladači, to určitě!“ odfrkla si pochybovačně a vyrazila na internet s jedinou otázkou: „Nevíš, kde má byt Bára?“
Pak už jí zbývalo co nejrychleji splašit Žužu.
Brzy musela vymýšlet náhradní plán, neboť ta byla právě mimo domov někde v Praze. Bude dostupná až zítra ráno. K ničemu nedospěla, takže raději zašla k Čertovskému kozlovi.
Barman jí rychle nalil dvoudecku červeného vína. „Pár dní jsi se neukázala. Začínal jsem si myslet, že jsi takový blázen, aby ses bez doprovodu vrátila na Trh. Ulevilo se mi, že jsem se zmýlil. Ale jen tak zde také nejsi, pravda? Co potřebuješ?“
Sára se pořádně napila a přemýšlela o tom. Co ji vlastně zavedlo ke starým kolejím? Á, jistě. Podezření.
Vytáhla obálku s přes týden starými fotografiemi a přistrčila je hospodskému. Tahala je s sebou po kapsách již několik dní. Nemohla to dostat z hlavy.
„Podpálili jeden dům ve vsi nedaleko na jihozápad od Brna. Docela nedávno.“
Muž se usmál. „Á, taky proto jsi sem přišla minule, co? Ale povím ti, Stínoví lovci měli příliš mnoho nepřátel na to, aby se dalo zjistit, který z nich to byl.“
Vlčice vstala. Přešla k terči se šipkami a přišpendlila k němu jednu z fotek. Obrátila se k zaraženým pohledům štamgastů.
„Tohle,“ ukázala na obrázek, „je dům ve Střelicích. hodně z vás by jej podpálilo dřív, kdybyste věděli, že patřil velitelce Stínových lovců. Bohužel pro vás je tu někdo nový, kdo fušuje Levé straně do řemesla. Asi na tom dost vydělává na váš úkor,“ přisadila si. Ještě před týdnem by se vysmála každému, kdo by jí sdělil, že bude někdy takto nebezpečně improvizovat.
„Nepochybně jede na vlastní pěst. Je to vrah. Nemohu nabídnout odměnu, když mi o té osobě řeknete, ale najdu ji a oddělám. Není to snad v zájmu obou stran? O konkurenci méně.“
Odešla k baru a poslala snímky sousedovi vedle, zatímco popíjela červené víno.
Nespoléhala na něco takového. Ale vyloučí-li tu možnost, skutečně se jí uleví. Její známí by neměli vběhnout přímo do pasti.
Zdálo se, že nikdo mluvit nehodlá ani přes její plamenný projev. Pokrčila rameny a chystala se odejít.
Zavřela dveře hospody a zasunula obálku zpět do kapsy. Zrovna přemýšlela, má-li větší smysl jet nočním rozjezdem nebo jít pěšky. Rozhodla se pro to druhé, když zaslechla šramot v rohu dvora domu.
Přikrčila se připravena vmžiku se změnit a případného útočníka rychle zbavit života, nicméně zjistila, že to není tak docela třeba.
Hubeňour, který vystoupil po její výzvě do světla pouštěného starou rezavou pouliční lampou ukazoval obě své ruce na znamení, že se bít nehodlá.
„Co chceš?!“ vybafla podezíravě vlčice. Pochybovala, že by v té zimě zrovna zde postával jenom tak z dlouhé chvíle.
Úsměv odhalil silně zažloutlé zuby, ale cigarety z něj necítila. Zjevně byl milovníkem silné kávy.
Muž si založil kostnaté ruce na prsou. „Nejde přeci o to, co chce obyčejný zlodějíček. Spíš o ten tvůj problém, nemyslíš?“
Vyšla si svojí cestou k domovu. „Jsi-li tak obyčejný, jak tvrdíš, co o tom můžeš vědět?!“
„Chodím do tohoto podniku víc než jen několik měsíců jako Stínoví lovci. Strejda je vlkodlak. No, a zrovna, když zfajroval ten barák, vykrádal jsem sousedy naproti. Malá zakázka. Finanční krize holt doléhá i na zloděje. Ovšem tebe zajímá ten, kdo ho podpálil, ne?“
Sára Blakeová se zastavila a zpozorněla. „Ty jsi ho viděl?“ zúží oči do tenkých škvírek a zamračí se, že by se za to nemusel stydět ani vrah.
„Ne. Já jsem popravdě viděl jenom JI. Byla to žena.“
~
Barbora X. se rozhlédne po malé učebně. Král a jeho Strážce, Bard, královna. Dost malá skupinka osob, ale dalo by práci propašovat sem více lidí v tuto hodinu přes vrátného.
„Co nás tam čeká?“ ujišťovala se Kate s obavami snad posté. Vlčí muž jí povzbudivě stiskl ruku a již poněkolikáté si od její spolužačky nechal popsat místo, kde se ocitnou.
Dům uprostřed rozsáhlých luk dál od města.
Kera sama zcela nechápala, jak může být dům v horách v centru a přitom zcela mimo město? Jen pár stoek metrů od něj se již tyčily v druhém ze světů vysoké strohé hradby. Ledaže by byl právě ten větší, než území, se kterým se zde překrývá. Jakoby byl nucen se smrsknout v prostoru.
Ne, že by na tom momentálně záleželo.
Sundala si svůj náramek a vytáhla flétnu. Bylo na ní, aby začala hrát dle notového textu, jež za tu dobu znala nazpaměť. A na Vykladači, aby otevřel stabilní průchod. Temné dveře do budoucnosti. Jaké, to si snad budou moci určit sami.
Při pohledu na průchod se Kera zamračila. „Nic tam nevidím. Je to dobře, když v tom okně není nic vidět?“ zajímala se.
Náramek měla schovaný v kapse džínů. Obklopovaly ji opuštěné pastviny, jen skupinka srnek si tu dopřávala trochu blahodárného spánku. Ale v oblasti „dveří“ napříč světy zela jen černočerná díra. Okno nikam.
„Půjdu první a porozhlédnu se tam,“ navrhl Strážce, král však zavrtěl hlavou. „Neměl bys, jak nám podat zprávu. Nemůžeš jen tak přijít zpět. Bard, který nás prve přivedl, tedy přesněji řečeno naše předky, nepopsal nikdy, jakým způsobem tak lze učinit.“
Bára X. začínala být lehce rozladěná. Jestli tam nakonec nebudou chtít jít, bude je muset popostrčit násilím. Nehodlala zahodit svoji pověst, respektive její poslední zbytky, kvůli hrstce tak snadno nachytatelných hlupáků.
Nemusela se obávat. Po zaváhání sledovala, jak jí starý vlčí Strážce mizí z očí, následován Kate a králem, a nakonec i nejistou Kerou.
Dveře se po tichém cvaknutí trhnutím otevřely. Šipka z kuše Žužu minula čarodějnici mizející v portálu, který se zavřel dřív, než jej dosáhla rozlícená vlčice.
Společenství Koruny s panovníkem v čele se odebralo pořádně rychle za Stínovými lovci. Do věčných lovišť vstříc kruté pravdě a možné smrti.
Temný palác ve světě, kde vládne tyran zvaný Stín.
Sára Blakeová se ze školy vypařila stejně rychle, jako do ní přiběhla. Jen temné vrčení naznačovalo, kde přibližně se nachází.
Divoženka si povzdychla. Tak teď teprve bude s vlčicí k nevydržení. Čistě z principu se jí výsledek této akce příliš nezamlouval. Selhala, a to se nestávalo často.
Na druhou stranu, dost možná to byla chyba městské hromadné dopravy v Brně. Kdyby přijela včas, mohly se sem z privátu Barbory X. (jejich nenápadné spolužačky), kde našly několik dobře schovaných a velice zajímavých maličkostí, dopravit také načas. Stačilo by jen pár desítek vteřin.
Otázkou zůstává, zda by proti vrahovi z jiného světa byly co platné.
Při propočtu šancí asi ani ne. Na rozdíl od něj neznaly tak dobře svého nepřítele – Gardu Stínů.
Ale co teď?
Žužu se začínala obávat toho, že jí to nezůstane jen tak líně ležet v hlavě. Ne, tady se schyluje k pořádné bouři. Půjdou na Trh, vlčice a divoženka, prostě dokonalá sebevražda. Až na to, že tato je ještě promyšlenější, než jakákoliv jiná tutovka. Ony půjdou proti Správci!
~
Zase se nudím ve vězení. Poslední dobou normální den. Nebo je už noc? Kdo by se o to staral. Můj prvotní problém tkví v samotné podstatě bytí v kobce. Znalost umění otevírat zámky nebo jakákoliv mně nyní prospěšná čarovná moc, to je nadstandard.
Připadá mi, že se tu z toho brzy totálně zcvoknu. Když si tak dlouho nemáte s kým popovídat, napadají vás kopce, možná celá pohoří hloupostí.
Můj myšlenkový tok o ničem však přeruší nenadálý hluk zpoza dveří. O co tu jde?
Postavím se na špičky, abych viděla mezi mřížemi v malém okénku Správce téměř sbíhat schody dolů. Spolu s ním několik vojáků. Působí rozlíceně.
Raději rychle ode dveří odstoupím. Není žádná naděje, že by se této cele vyhnuli. Křik znamená, že žalářník je zase v limbu, přesto netrvá dlouho, než v zámku zarachotí klíče. Usadím se na pryčnu a vyčkávám na šílený výraz starého muže. Půl kroku za ním zaostával první z jeho vojáků.
„Co jsi mu provedla?!“ zavrčí na mě, že by zastínil i Sáru Blakeovou. Nechápavě se zamračím a zapíchnu si tázavě prst do břicha. Na Trhu člověk nikdy neví, jestli tomu, s kým mluví, nestraší v hlavě. O Zbrojíři by se dalo pochybovat.
Vzápětí pocítím pálení v obličeji od pořádné facky, jež mě přesvědčí o opaku.
Tohle přestává všecko, jsem tu už nějaký ten pátek bez kloudného slova pod zámkem a teď na mne takto?! Rudá vzteky mu podkopnu nohy a vytrhnu hůl, než mě stačí vojáci odklidit stranou.
„Zkus to ještě jednou starče, a uvidíme, jestli mi tví muži zabrání tě zabít,“ vyštěknu rozzlobeně.
Jen si nechá pomoci na nohy a pokyne svým po zuby ozbrojeným zaměstnancům. Ve vteřině jsem jako v kleštích. Stejně dobře jako zavřená v cele. Samotinká proti Správci, vlečena po schodech do haly domu.
Kontrast mezi tmou v malém prostoru bez pořádného okna a světlem zde v hale domu mne téměř oslepí, jak několik křišťálových lustrů pouští veselé odlesky v podobě „prasátek“ po podlaze a zdech obložených dřevem. Je zde pozoruhodné teplo.
S hrozivým překvapením při pohledu do nástěnného zrcadla po cestě zjišťuji, že i vcelku nedlouhé strádání se na mne podepsalo. Chtělo by to pořádnou vonnou horkou koupel a spoustu jídla. Mým vroucím přáním je kartáček na zuby s pastou. Ovšem nevypadá to na mírumilovné propuštění z vazby s odškodněním za prožité deprese.
Vejdeme otevřenými dveřmi do prostorné místnosti. V ložnici se momentálně zjevně něco děje, neboť o kousek dál postává deset až patnáct mužů s tasenými meči a za nimi dva s pistolemi.
Na druhý pohled si všímám jenom částečně kryté mrtvoly v louži krve rozšlapané po celé podlaze. Někdo to šeredně odskákal. Mohu se jen domýšlet, že někde uprostřed té spouště stojí velice rozzlobený vlkodlak. Ovšem nerozumím Správcovu podivnému chování.
Než přikáže, aby mne tam odvlekli. Snažím se vysmeknout, ale dost neúspěšně. Otevře se mi pohled na toho vlka. Pozoruhodný pohled. Nemá čtyři nohy, huňatý kožich ani tesáky. Ještě zvláštnější fakt, že jeho vzhled nepůsobí ani vlkodlacky, ani lidsky.
Přes krví zalitý obličej vidím muže oděného částečně jako v šupinách. Šedivé vlasy nedokáží zcela skrýt špičaté uši, šupiny lidskou kůži a obličej…V něm se stříbrné oči tak živé a pronikavé prostě nemohou ztratit.
Středoškolák přivydělávající si jako pokladní v prodejně potravin u podivínského dědečka se proměnil do základů. V něco naprosto nečekaného.
V jobu jako byl ten můj potkáte všelicos a zároveň zjistíte, že některé věci skutečně nevykouknou z fantasy knih, jako například elfové.
A nyní se jeden snaží tento zákon překročit. Drak a elf v jenom předtím lidském těle. Hloupý obětavý brigádník musí být dalším přeživším, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nový dvořan.
Což nevyhnutelně zračí jednu věc. Není tak docela vnukem svého dědečka, protože Správce nic víc není. Nic než člověk.
Který je tu také. „Nevidíš něco takového poprvé. Je to tvoje vina, ne snad?!“ obviní mne pohotově , zatímco mi pomaličku dochází fakt, že bych mohla zavřít v údivu stále otevřená ústa.
„Zabte ji!“ přikáže k mému zděšení.
Zareaguji docela rychle, což však neznamená nejrychleji, dokonce ani dostatečně, vzhledem k faktu, že nyní klečím s rukama zkroucenýma za zády na tvrdé podlaze. Nezbývá, než sledovat odcházejícího starce a přibližujícího se muže s mečem, jež je nyní až příliš blízko. K smíchu, zemřít ve 21.století tak starobylou zbraní, když se ozve: „Počkat!“
Vzhlédnu ke Správci, opětuje mi však pohled s klidem bez nejmenší špetky lítosti či změny rozhodnutí, stojíc jen krůček od opuštění místnosti. Krok, který byl zjevně připraven učinit, když posléze dodal: „Zabijte je oba dva,“ těsně předtím, než zmizel na chodbě.
Jen okamžik před výkřikem, při němž vojáci do jednoho strnuli: „Upír! Upíři napadli dům!“
Polknu. Toto už nemůže být ani horší. Jakýsi křik z mého pozadí mi rovněž zní v uších. V ten okamžik pocítím bolest v hlavě, a pak už nic. Tma.
~
Kera zatajila dech. Pohled, jež se jí naskytl, ji ani v nejmenším neuklidňoval. Stalo se, čeho se obávala.
V první moment jen nepřítomně hleděla na starého králova Strážce ležícího v tratolišti vlastní krve, samotného krále hledícího vstříc zbraním mužů ze Stínové Gardy ve snaze zachovat alespoň v pomyslném bezpečí budoucí nejspíš zavražděnou JEŠTĚ NE královnu.
Stínová Garda. Asi jako jediné z nich jí nepřipadalo divné, že těžké pláště vojáků jsou vínově červené s černou růží na zádech.
V tomto světě trávila v poslední době příliš mnoho času. Dost nato, aby našla vhodné místo k přesunu. Ne, že by na tom momentálně záleželo. Černé růže byly považovány v této zemi za nejsplehlivější ukazatele pro místa, kde něco umírá či padá. Věděla, že Stín posedlý celek touto vidinou zabil a pohřbil v zahradách paláce stovky, ba tisíce nejrůznějších tvorů, aby dokázal vyšlechtit nejčernější ze všech keřů. Keř nad padlým drakem.
Nestihla zcela domyslet nastálou situaci, neboť ji zezadu někdo přistrčil do rukou nejbližšího gardisty. Netrvalo dlouho, všichni tři klečeli před zraky proměnivší se elfské čarodějnice, Stínova zabijáka, v nenávistně hledící řadě.
„Neberte to osobně, šlo mi jen o postup,“ zkonstatuje zvysoka hledící Bára X. suše jejich výrazy ve tvářích. Za jejími zády se mezitím sbírá temnota ze zmenšujícího se portálu, aby dala vzniknout v hmotné podobě postavě vyšší a kostnatější, než jsou obyčejní lidé. Kera polkla. Toto vůbec nebylo dobré. Před nimi se právě zjevil Stín. Kate nesmýšlela o mnoho jinak. Ještě nedávno se spíše obávala faktu, že ji někde srazí auto na přechodu pro chodce, nežli černokněžníků z hloupých pohádek. Skutečnost, že bude muset svůj žebříček rizik přehodnotit, se jí ani trochu nezamlouvala.
„Dlouho jsem čekal na tuto příležitost. Poslední z rodu králů poklekne v MÉ zemi!“
Při důrazu na slově „mé“ se Kate otřásla. Jeho země, jeho vůle. Mělo to být tak jinak… Sledovala rostoucí vztek ve zjizvené tváři. Stejně bezmocný jako ten její. Přesto vzdorovitý. Bůhvíproč to ještě nevzdal. Něco tají.
Stín si toho také povšiml. Obrátil se trhnutím na svoji služebnici. „Ti, které jsi přivedla, to nejsou všichni, pravda?!“ zasyčel varovně.
Bára se najednou celá opticky zmenšila a rychle sklonila hlavu. „Na Trhu ztratili Vykladačku, jinak bych se za ni nemohla vydávat. Majitelku těch spisků. Nevíme přesně, kolik dvořanů tam venku ještě zůstalo. A nikdy s jistotou vědět nebudeme. Ale popravíte-li krále, můj pane…“ zkoušela, avšak přízrak ji umlčel rázným posunkem.
„Ten starý šmelinář královský mág vyučil muže z rodiny té Vykladačky, ne snad! Může se zde objevit stejně tak, jako ty tam venku. Vždyť jsem na ten způsob přišel z jeho vlastních poznámek! Mrtvolu jsem zatím nedostal do rukou, takže měl dost času je zdokonalit. Nehodlám riskovat masové povstání tím, že zničím místo centra odporu jen jeho část.“
Kate měla pocit, že její snoubenec musel zešílet, když se zasmál. Vojáci jej vzápětí hrubě vytáhli na nohy.
„Nachystal jsi past, ale sám jsi se do ní chytil,“ vysmíval se vlk škodolibě. „Zabiješ nás a lidé se vzbouří. Necháš nás žít, ale nepomůže ti vlastnictví takových rukojmích. Neboť jeden z takzvaných mužů Společnosti Koruny není jen obyčejný služebník krále. Vlčí králové vládnou lidem, ale ne zemi samotné. Ta naštěstí pro tebe zatím spí, než se její pán vrátí z vyhnanství, aby jej podpořila. Zemi má na svědomí národ mnohem letitější, jehož příslušníci s tebou nebudou mluvit. Nebo jsi snad nějakého elfa donutil? Nějakého nepodřadného, jež něco ví?“ ušklíbil se ošklivě zamračené vražedkyni.
Báru donutil se zamyslet. Mezi elfy se povídaly stovky pověstí o dávných králích, ale pokládala to za povídačky pro elfíky před spaním. Silně pochybovala, že by byly rozšiřovány v tak pravdivé podobě, jedná-li se o tajemství rodu. Na druhou stranu… zjevně se v tomto případě v legendách ocitá ono proklamované „zrnko pravdy“.
Stínovy kostnaté prsty se obtočily jako pařáty samotné smrti kolem králova krku. Jejich majitel hledal usilovně lež, jíž však nenacházel, ke svým stále větším obavám.
„Ukliď mi je z očí,“ zavrčel na elfku nebezpečně. „A pak… pak mi přivedeš tu ženu z Trhu a každého, kdo by ti v tom hodlal bránit.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář