6.6.2010
Průvan bičoval zažloutlou záclonou a vnořoval do pokoje svěží závan čerstvého vzduchu.
To jsem dlouho nepocítila.
Něco mi to připomínalo.
No jasně, léto.
Ale na mysl mi vešly i jiné věci.
Vzpomínky.
A taky plány a cíle.
Neuskutečněné a neuskutečnitelné.
Představila jsem si svoje oblíbený místo.
Kdo mě zná, ten ho ví.
Kdo mě nezná, je to Vranovská přehrada.
Teda hned po babiččině zahradě.
Vlastně to není zahrada, jen malej dvorek s dvěma mini trávníky, tisíci květináči pestrobarevnýho kvítí, pár záhonky s fazolemi a dušičkami, růžemi a skalkou, kde jsou minikarafiáty, drobná kvítky sytě fialové a fuschia barvy a okolními přebytky rybízu.
A nesmím zapomenout na bílé květinky, které už moře let tvoří lem obrubníku, vedle kterého jsem si v létě dávala deku a kreslila si svítícími pastelkami.
U babičky to všechno voní.
Nejen přeplněnými květináči a zahrádkou tisíce barev.
Ale libečkem, rybízovou buchtou z piškotu, čerstvě rozvěšeným prádlem a štěstím.
Štěstí nevoní, nejsem blázen.
Ale tvoří v týhle dokonale sladěný harmonii nezaměnitelnej a hodně důležitej prvek.
Ráno vás probudí slunce, co prostupuje oknem do voňavých, naškrobených peřin, dáte si sýr a ovoce a zahrajete žolíka.
Možná jsem dítě a všechno příliš prožívám, ale je mi tam dobře.
Je mi tam nejlíp.
Ale zpátky k Vranovu.
Vlastně není nic moc co vyprávět.
Nemusím mít kufry v drahém hotelu v centru.
Není to centrum, jen malé náměstíčko.
Nejhezčí je chata.
Docela maličká chatečka bez elektriky, ve které svítíte svíčkami, večer si něco uklohníte na ohni a při západu slunce se projedete na loďce.
Ale ani to se mi prozatím nepoštěstilo.
Stačí mi ta atmosféra, třpytivá hladila, vůně vody (a štěstí) a třeba jen jeden člověk po boku.
Dneska jsem nechtěla vyprávět o tom, jestli je Vranov hezkej nebo ne a stojí za to ho navštívit či nikoliv.
Přemýšlela jsem nad tím, že sním.
To je potřeba.
Ale já jenom sním.
Protože nikdy ničeho nedosáhnu.
Toho, po čem toužím.
Všechny plány se mi zhatí.
Nic nedokážu.
Třeba mi to není přáno.
Třeba mi je souzeno jen polemizovat a představovat si.
Vzdávám se snů, nerealizuju je.
Jen se topím v hezkejch představách, co by, kdyby.
Nemá cenu se snažit.
O tom mě přesvědčuje stále více okolností, co mi zasahuje do chodu života.
Tolik věcí jsem odložila s chladnou hlavou a klidným svědomím na další život.
Tolik věcí jsem odložila na potom.
Že žádné potom nebude?
Že o tom nebudu vědět?
Nevadí..
A mimochodem.. nejsem pesimista, i když na vás tak pravděpodobně působím.
Jsem realista s jistejma životníma zkušenostma.
Nejsem s hlavou v oblacích a růžovejma brejlema na palici..