21. 10. 2019
Ahoj babi,
dneska to venku zase vonělo.
Oplatkama.
Vzpomněla jsem si na Tebe.
To dá rozum.
Ale mrzí mě, že kvůli běžným starostem všedních dní na Tebe občas zapomenu.
Není to jednoduché.
Nemůžu si představit, co asi tak děláš.
Kdybys byla, mohla bych myslet na to, jak zrovna v tuto chvíli popíjíš odpolední kafíčko ze speciálního hrnku.
Měli jste je totiž s dědou rozdělené.
Jeden na ráno, další na dopoledne a úplně jiný na odpoledne.
Dokázala bych si představit, že zrovna sedíš na gauči, na svém místě v rohu mezi polštáři, tak, jak jsi to měla ráda, a díváš se na Prostřeno.
Nebo třeba to, jak se hrabeš v hlíně a přesazuješ muškáty, nebo těstě a pečeš právě tu buchtu, po které voní celé ulice.
Jenže nejsi.
Teda vím, že jsi.
Někde.
Ale je to taková neosobní představa.
Jsi někde rozptýlená, v éteru.
Vím, že na nás dohlížíš.
To proto se máme tak, jak se máme.
Hezky.
A jsme zdraví!
A to je hlavní.
Vím, mluvím jako důchodce a taky si tak často připadám, když každému k narozeninám přeju zdraví jako to nejdůležitější.
Protože to je to nejvíc, jen to tak mnozí mladí nevnímají.
To je tak, když někdo křehkost života pocítí na vlastní kůži.
Andulka nám dělá radost.
Opravdu.
Ale já vím, že to víš, jen mám potřebu to zdůrazňovat, protože šťastné dítě taky není samozřejmost
Je na ní vidět, jak ráda je na světě.
Jak se celá rozzáří, jakmile někoho uvidí, a její široký bezzubý úsměv nás dostává do kolen.
Když má plné břicho a prázdnou plínu, jak já říkám, je nadmíru spokojená.
Mám ji za odměnu.
Asi za to všechno, čím jsem si prošla.
A jsem šťastná, že ji má Tomášek rád, přestože si ani nedokážu představit, co může v dětské duši napáchat žárlivost na sourozence.
U Tomáška to bylo trochu jinak.
Cítil se ze mě neklid.
Stres a strach.
A tak byl taky neklidnej.
Později taky úzkostlivej, protože jsme byli jenom já a on, a moc se na mě upnul.
I když se před lidma snažím nebrečet, tehdy jsem brečela, když se nedalo jinak.
Trochu před lidma, hodně o samotě.
Byla jsem hrozně nešťastná a dlouhou dobu se šíleně přetvařovala.
Nalhávala si, jak je to všechno dokonalý a zalitý sluncem.
Ani na minutu jsem ale nezalitovala toho, že ho mám.
Bez něj bych byla totiž úplně někde jinde, to vím.
Posunul mě a je mým učitelem.
Učí mě hlavně trpělivosti, o které jsem si myslela, že jí moc nemám.
Teď taky brečívám.
Někdy smutkem, ale o hodně častěji štěstím, radostí, dojetím a smíchem.
A to je hlavní.
Spolu s tím zdravím.
P.S. : Na Dušičky jsme u Tebe jako na koni!