13.4.2012
Krajina za oknem divoce utíkala, slunce mě šimralo na tvářích, pramínky vlasů mi poletovaly kolem hlavy a kanýrky šatů se mi vlnily u kolen.
Poslouchala jsem konverzaci rádoby intelektuálů na vedlejším sedadle.
Mladíci, zcela jistě vysokoškoláci, pro tento moment oblečeni v trampské maskáčové.
Nedbalá elegance. Zarostlí a vlasatí.
Parodie na Ježíše.
Hovořili spolu jak politici v nedělních odpoledních pořadech v televizi.
Debatovali spolu a velmi často používali výrazy jako "jelikož, myšlenka, poněkud, umýsl, znepokojivé, bez komentáře".
Byli jako dva muži bojující o ženu nebo sedláci handrkující se o půlku prasete.
Jen slovník a hravé šibalské jiskřičky v očích prozradily jejich záměr.
Témata typu "černá je nejtmavší odstín bílé, černočerná je černější než černá" nebo "já jsem on, ty jsi on, on je on, takže já jsem ty" byla na mou malou romantickou hlavu ubohého snílka trochu moc.
A závěr?
Měli by dostávat více domácích úkolů, ony by je ty roupy a potrhlé nápady hrát si na filozofy, přešly.