Primademo

/03.11.2010 - Jiří B a ť a / V současném politickém chaosu, který v posledních dnech vládne na mnoha radnicích, kde navzdory tomu, že komunální politika není či by neměla být ze zásady politikou stranickou, se jasně ukazuje, že opak je pravdou. Rošády, které jsou na mnohých radnicích praktikovány, (v čele s magistrátem hl. města Prahy) nejsou nic jiného, než zase to typické stranické handrkování o posty, či lépe řečeno o koryta, vítězové jsou poraženými, poražení vítězi, nebo tak něco a nějak podobného. Úsilí o různé koalice, mnohdy až neuvěřitelně konstruované, jsou vytvářeny nikoliv v zájmu poslání, které mají radnice a zastupitelé občanům poskytovat, tedy sloužit občanům, ale zase a znovu v zájmu zachování pozic, vztahů a styků s jistými subjekty, se kterými straničtí zástupci nehodlají ztratit vazby, které dlouhá léta jejich straničtí předchůdci (kmotři) budovali. Tak či onak je to stále jen omílaná fráze, že občany zvolení zástupci budou „konat ve prospěch občanů, města (obce) nebo regionu čestně a oddaně“! Zlaté oči! To se nestane a ani stát nemůže, pokud bude používán dnes nastavený systém, který zásadně neodpovídá potřebám občanů, kteří nemají žádné právo (a pokud ano, není respektováno) sami rozhodovat o občanských a veřejných záležitostech. Tuto možnost jim umožní pouze systém, ryze a zcela respektující zájmy a potřeby občanů, systém, který je české veřejnosti velmi málo (zda vůbec) znám. Je jím „Přímá demokracie“ a jeho základní institut: „obecné referendum“. Proto mne také zaujal článek paní Jarmily Kubátové (www.zvedavec.org), pojednávající o u nás dosud málo známém pojmu „přímá demokracie“. Pro ty, kteří nemají k dispozici internet, budiž alespoň těchto pár řádků jakýmsi směrníkem či nápovědou, který jim ukáže směr, kterým by se měly ubírat jejich zájmy o prosazení svých představ o lepší, spravedlivější společnosti. Protože se touto tématikou sám dlouhodobě zabývám, musím vyjádřit velké uspokojení nad tím, jakým způsobem byl článek o PD (přímé demokracii) napsán. Není to nějaké fantasmagorické plácání o nějaké fiktivní vizi, ale je doložen relevantními fakty na příkladu Švýcarska (Švýcarské konfederace), kde tento systém již nemalou dobu existuje. Ale co hlavně, ke spokojenosti občanů Švýcarska i státu a to přesto, jak jsem předznamenal, jde o konfederaci a možno říci, že i mnohonárodní společnost, skládající se i z obyvatel Itálie, Francie, Německa, v menší míře i jiných národností a v několika jazycích mluvících „švýcarských“ občanů. Nehodlám zde ze široka rozepisovat podstatu systému vládnutí na bázi zmíněné „přímé demokracie“, to je velmi přijatelnou formou popsáno v článku paní Kubátové. Bohužel musím konstatovat, že ač logika věci přímé demokracie napovídá, že lze vládnout bez složitého, nákladného, zkorumpovaného, tedy nespravedlivého zastupitelského systému v područí politických stran, byl by pro naši současnou politickou „reprezentaci“ věcí zcela nepřijatelnou. Důvod? Švýcarsko je totiž důkaz, že je možno vládnout na bázi apolitického (nestranického) systému, spravedlivého a občanského principu bez tolik našimi politickými představiteli chváleného ale na výsost zneužívaného demokratického zastupitelského systému. Nosnou myšlenkou vládnutí na bázi přímé demokracie je spravedlnost, tedy pojem u našich zastupitelských představitelů - politiků zneuznávaný, nepotřebný a pro ně až nebezpečný. Přesto, že u nás „údajně“ existuje demokratický režim, naše Ústava ČR nezná zákonný pojem „obecné referendum“, tedy to, co dává možnost spoluúčasti občanů na vládnutí. To navzdory tomu, že Ústava ČR praví, že: „Občané ČR… jsou zdrojem veškeré státní moci“. Jinými slovy, nerespektováním tohoto ústavního práva je občanům odpíráno právo na svobodné rozhodování a podílení se na řízení státu. Zmiňuji-li „obecné referendum“ nemohu přehlédnout skutečnost, že opoziční ČSSD hodlá předložit návrh zákona s tímto obsahem. Osobně (a jistě nejen já) se však nemohu zcela ztotožnit s obsahem návrhu, jak jej poslanci ČSSD předkládají, což je ovšem na delší diskusi a debatu. Nicméně nutno ocenit iniciativu sociálních demokratů na vzniku návrhu zákona o „obecném referendu“ přesto, že jeho některé pasáže lze považovat za tendenční nebo jsou zpracovány, jak jinak, k obrazu svému. Faktem ale zůstává, že návrh zákona, ať je více či méně dobrý, je na světě. Pořád je zde možnost i to nedobré a nevyhovující postupem času eliminovat novelami či jinými nástroji upravit k obecné potřebě a prospěchu občanů. Otázkou je, zda bude návrh parlamentem vůbec přijat. V nadpise článku jsem uvedl název Národního parku České Švýcarsko. To mne, v souvislosti s článkem paní Kubátové, v němž popisuje a komentuje reálnost fungování přímé demokracie ve Švýcarsku, inspirovalo (v nadsázce) k myšlence o Švýcarském Česku, jinými slovy jako kontrapunkt, k přenesení a realizaci praktických zkušeností a metod uplatňování zásad a principů přímé demokracie ve Švýcarsku na české podmínky. Chápu a jsem si vědom toho, že sklidím posměšky, ťukání na čelo nebo jiné projevy nevole, nic méně jako „svobodný občan demokratického státu, s odvoláním se na Listinu základních práv a svobod“ mám právo (jedno z mála respektovaných práv) vyslovit svůj názor. Tímto názorem neevokuji ke špatnostem, nepřístojnostem, k vyvolávání jakýchkoliv negativních či jiných nebezpečných postojů vedoucí k ohrožení státu, jeho suverenity apod., ale vyjadřuji názor na potřebu „spravedlnosti“, našimi politickými představiteli tolik přehlíženou, stejně jako absenci jejich respektu před Ústavou a jejími ústavními zákony. Nic víc, nic méně. Právě existence a praktické uplatňování základní myšlenky přímé demokracie, tedy obecného referenda (včetně referend na nižších úrovních), které je již léta praktikováno ve Švýcarsku k plné spokojenosti jeho občanů i státu, mne vede k myšlence o možnosti přenesení těchto, našim občanům vpravdě demokratických a jistě mnohém vyhovujících občanských praktik, do zkompromitovaných, korupcí a mafiánskými praktikami prosáklých státních a politických orgánů, ale i jinak nemravné vyšší společnosti, kde vedoucí úloha strany pravicové ODS má být tou „nejspravedlivější“ a nejsprávnější cestou ke spokojenosti (bohužel jen některých) občanů. Švýcarsko nám může být vzorem nejen v tomto případě, jeho specifické postavení ve světě napovídá, že praktikovaná přímá demokracie, kupodivu, rozhodně státu (potažmo občanům) neškodí, ba právě naopak. Pravda, transplantace a potažmo praktické užití PD do českého organismu podle švýcarského vzoru, jakkoliv je objektivně pro nás výhodný, je zatím jen „zbožným přáním“ poctivých a po spravedlnosti toužících občanů. Co však není dnes, může být jindy. A bude-li v tomto duchu vedeno úsilí a poctivá angažovanost občanů, pak to může vést k tomu, že světélko na konci tunelu může být dříve či (spíše) později přece jen dostiženo. A prvním krokem k tomu by mělo být prosazení zákona o obecném referendu. Čím dříve, tím lépe. Pro občany, stejně jako pro stát.