Umírající vesmír
Z okolí vesmíru cítím se cizí,
dávno upálen ohništi vizí.
Stanice prokletí nepokoj v objetí,
vlastnostmi ryzími ve věčném prokletí.
Slepá dočasnost bortící věže,
stává se kolejí, kam mě to veze?
K nicotě stavu, hledání míru,
hořící kříže, prohnilou víru.
Popravou naděje vydali manifest,
v oblaku dýmu do hrobu nezavést.
Snopy spletené pocity doby,
na laně visící ve slovech skoby.
Obzory ztrácí se v obrazech hříchu,
neznalost naděje v konečném tichu.
Světla universu pohasnou záhy,
citovým vlastněním cítím se nahý.
Krví zkropený náhrobek krize,
života bído, kde jsou tvé vize?
Nesoucí kříž na cestě idejí,
přesto však vidí, ti co nic nesmějí.
Ti co mě cítí na linkách balady,
neznali důsledky, deprese nálady.
Uctívat povíce stanovy smůly,
vlastním srdcem na světě můry.
Lítají nad tím co sytím mým,
egem, však jsem jen mim.