Eduard I. Longshanks (17. červen 1239 - 7. červenec 1307) byl králem Anglie pocházejícím z rodu Plantagenetů. Jeho velkým počinem bylo obsazení velké části Walesu a to samé se mu téměř podařilo i se Skotskem. Po jeho smrti ale jeho následník Eduard II. vliv ve Skotsku ztratil. Na anglický trůn nastoupil roku 1272, po smrti svého otce Jindřicha III., a vládl až do roku 1307.

Dětství a svatba

Eduard se narodil 17. června 1239 ve Westminsterském paláci. Byl pojmenován po Eduardovi III., kterého jeho otce velmi uznával. Eduard dostal brzy darem pozemky a to včetně oblasti Gaskoňska. Rok před darováním Eduardovi jmenoval Jindřich v Gaskoňsku na sedm let jeho správcem Simona de Montfort. Takže Eduard neměl v Gaskoňsku žádný vliv ani prospěch.

Eduardova první svatba (v jeho 15 letech) byla dojednána roku 1254 otcem a Alfonsem Kastilským, bratrem nevěsty. Alfons trval na tom, aby Eduard obdržel darem pozemky s ročním výnosem 15 000 marek a aby ho mohl povýšit na rytíře. Eduard odcestoval v červnu do Kastilie, kde ho Alfonso povýšil do rytířského stavu a 1. listopadu 1254 se Eduard oženil s Eleonorou Kastilskou (v té době ji bylo 13 let).

Eduard a Eleanor měli patnáct (možná i šestnáct) dětí. Smrt jeho manželky roku 1290 Eduarda hluboce zasáhla. Nechal postavit Eleanořiny kříže (jeden z nich je například na Charing Cross) na každém místě kde se zastavil k nočnímu odpočinku průvod dopravující její ostatky. S druhou manželkou, Markétou Francouzskou, se oženil roku 1299 kdy mu bylo 60 let a z tohoto manželství vzešli tři potomci.

Eduardova povaha byla velmi odlišná od povahy jeho otce. Jindřich, který vládl Anglii v době Eduardova dětství, se snažil dosáhnout dohody se svými odpůrci. Naproti tomu Eduard byl velmi ambiciózní a schopný válečník, nadšený jezdec a lovec.

Mládí

Eduard a Eleanor se do Anglie vrátili roku 1255. Kronikář Matthew Paris uvádí, že se Eduard se svým otcem nepohodl kvůli Gaskoňsku. Eduardovy a Jindřichovy názory se rozcházely a 9. září 1256 Eduard, bez otcova vědomí, podepsal dohodu s Gailardem de Soler, vládcem jedné bordeauxské politické frakce. Nicméně Eduardovy možnosti byly omezeny tím, že v Gaskoňsku působil Stephen Longespée, správce dosazený Jindřichem. Eduardovi byly věnovány i jiné pozemky ve Walesu a Irsku, ale z různých důvodů se správě těchto nemovitostí nevěnoval.

Roku 1258 byl Jindřich donucen akceptovat Oxfordská ustanovení. To přimělo Eduarda, aby se přiklonil na stranu baronů a jejich reformě. 15. října 1259 vyjádřil souhlas s tím, čeho chtěli baronové dosáhnout. Krátce nato odjel král do Francie, aby dosáhl mírové dohody a Eduard to využil ke schůzce se svými spojenci. Jindřich zjistil, že Eduard usiluje o trůn a tak se na jaře roku 1260 vrátil do Londýna. Přinutil Eduardovy spojence, aby se vzdali svých hradů a Eduardova nezávislost byla silně omezena.

V bitvě u Lewes roku 1264 byl Eduard společně s otcem, strýcem Richardem a bratrancem Jindřichem zajat vítěznými barony. Král byl v neustále blízkosti Jindřicha z Montfortu a jeho ženy a zbylá trojice zůstala v domácím vězení na hradu Wallingford. Jindřich z Almainu často cestoval jako kurýr na francouzský dvůr a Eduard svým věznitelům utekl. Spíše ujel.

Bitva u Eveshamu se konala 31. červnce 1265 a Eduard baronské vojsko Simona z Montfortu porazil. Montfort v bitvě společně se dvěma syny zahynul a starý král Jindřich III. byl osvobozen.

Vojenská tažení

Roku 1266 dorazil do Anglie papežský legát kardinál Ottobono (později Hadrián V.) a žádal, aby se Eduard, spolu s Ludvíkem IX. účastnil osmé křížové výpravy. Aby mohl financovat náklady spojené s výpravou, musel se Eduard zadlužit u francouzského krále a požádat parlament o půjčku. Uvádí, se že jeho družina nebyla příliš velká a čítala asi jen 1 000 vojáků. Mnoho z účastníků výpravy byli Eduardovi blízcí přátele a rodinní příslušníci, včetně jeho manželky Eleanory.

Původním cílem výpravy bylo osvobození pevnosti v Akkonu, ale Ludvík IX. se odchýlil a dorazil do Tunisu. V době Eduardova příjezdu v květnu 1271, byl Ludvík IX. mrtev. Větší část francouzského vojska se vrátila zpět do Francie, ale část se připojila k Eduardovi a jeho tisíci rytířům.^[1] Princ pokračoval do Akkonu, aby se připojil k deváté křížové výpravě. Krátce nato napadl město Quaqun. Roku 1272 se Eduardovi podařilo se sultánem Bajbarsem uzavřít desetileté příměří.^[1] Princova pověst po uzavření příměři stupla na ceně, byl srovnáván dokonce s Richardem I.

Příměří a následky zranění přiměly Eduarda k návratu do Anglie. Na zpáteční cestě se dověděl o otcově smrti a tudíž jako nový král složil v Paříži lenní přísahu francouzskému králi Filipovi.

Nástup na trůn

Eduardův nástup na trůn byl historickým předělem. Do té doby byli angličtí panovníci považováni za krále až po jejich korunovaci. Eduard, podle předchozí dohody, která byla uzavřena před jeho odjezdem do křížové výpravy, byl považován za nástupce svého otce v případě jeho nenadálé smrti, i když byl prohlášen králem až od 20. listopadu 1272, čtyři dny po Jindřichově smrti. Eduard byl korunován až po svém návratu do Anglie. Korunovace se konala v novém chrámu Westminsterského opatství 19. srpna 1274.

Války ve Walesu

Jednou z prvních Eduardových akcí bylo dobytí Walesu. V 50. letech 13. století Jindřich III. a Eduard dobyli Wales. Ovládli velkou část Walesu, ale Welšané vedeni Llywelynem ap Gruffyddem je odrazili. I když Angličané poslali do války čerstvé posily, byli poraženi. Vítězství Welšanů vedlo roku 1267 k podpisu Dohody z Montgomery, která dovolila Llwelynovi rozšířit panství Walesu na jih kde byly území dříve spravované Anglií a vládci Walesu obdrželi titul princ z Walesu, ale byli povinni slíbit poslušnost anglickému králi.

Llywelyn opakovaně odmítl v letech 1274 až 1276 slíbit poslušnost Eduardovi, protože ten podle něj porušil ustanovení z Montgomery, tím, že na svůj dvůr pozval Llwelynova bratra Dafydda. Eduard shromáždil obrovskou armádu, z níž asi polovinu tvořili Welšané, kteří byli nespokojení s Llwelynovou vládou, a zahájil své první tažení do Walesu (1276 - 1277). Po zkušenostech z předchozích porážek upravil svou taktiku tak, aby odpovídala waleským podmínkám. Po tomto tažení musel Llwelyn slíbit Eduardovi poslušnost a pod jeho vládou zůstal jen Gwynedd. Nicměně Eduard mu povolil nosit titul prince waleského a svolil k jeho sňatku s Eleanor de Montfort.

Llwelynův mladší bratr Dafydd, který byl dříve Eduardovým spojencem, zahájil roku 1282 vzpouru, ke které se brzy připojil jeho bratr Llwelyn a další Welšané a zahájili boj o národní nezávislost. Eduard byl tímto vývojem překvapen, ale reagoval rychle a zrušil Waleskou monarchii navždy. Zpočátku nebyli Angličané úspěšní. Vojsko hraběte z Gloucesteru bylo poraženo na jihu a na severu anglická armáda, která chtěla proniknout z Anglesey do centra Walesu, byla poražena armádou prince Gwynedda. Odpor Walesanů ale náhle ustal, když byl v prosinci 1282 v bezvýznamné bitvě zabit Llwelyn. Dafydd a Gruffud byli zajati a popraveni. Aby zabezpečil svou vládu ve Walesu, nechal Eduard postavit ve Walesu síť masivních kamenných hradů. Náklady s tím spojené ale vyčerpaly státní pokladnu a přispěly k jeho neúspěchu ve Skotsku.

Knížectví Wales bylo začleněno do Anglie zákonem z roku 1284 a roku 1301 jmenoval Eduard svého nejstaršího syna Eduarda princem z Walesu. Od té doby, s výjimkou Eduarda III., byl nejstaršímu synu anglických panovníků tento titul udělen.

Války ve Skotsku

Roku 1289, po dlouhém pobytu v Gaskoňsku, obrátil Eduard svou pozornost na Skotsko. Měl v úmyslu oženit svého syna a nástupce Eduarda s Markétou Skotskou. Po její smrti bez zřejmých následníků, byl Eduard vyzván skotskou šlechtou jako arbitr nástupnictví, aby země neupadla do občanské války. Před ukončením jednání o nástupnictví a k překvapení mnoha Skotů, Eduard vyjádřil své přání, aby se stal svrchovaným pánem Skotska. Po několika týdnech vyjednávání byl tento požadavek přijat, ale Eduardova svrchovanost měla mít omezené trvání.

Tato pozice mu dala právo podílet se na rozhodování, kdo má být novým skotským králem. Po dlouhých vyjednáváních se Eduard přiklonil na stranu Jana Skotského. Ten byl 30. listopadu 1292 korunován skotským králem.

Po jeho korunovaci ale Eduard odmítl, že by jeho svrchovanost nad Skotskem měly být jen dočasná. Skotský král Jan byl přinucen podepsat listinu, jež Eduarda zbavovala jeho dřívějších závazků vzdát se svrchovanosti. Brzy si uvědomil, že je Eduardovým vazalem zodpovědným mu za své poddané. Když roku 1294 Eduard po něm požadoval vyslání vojska na Eduardovo tažení proti Francii, byla to poslední kapka, kterou jeho trpělivost přetekla. Roku 1295 Skotové uzavřeli s Francií mír a vyhlásili válku Anglii.

Válka začala v březnu 1296, kdy Skotové překročili anglické hranice a neúspěšně zaútočili na Carlisle. Nedlouho poté Eduardova velká armáda vyrazila do Skotska a požadovala kapitulaci Berwicku. Když to bylo odmítnuto, zaútočili Angličané na město a většinu jeho obyvatel pobili. Historické prameny nejsou v počtu obětí přesné, ale odhaduje se, že bylo zabito mezi 7 000 až 60 000 lidmi.

Po masakru v Berwicku a porážce skotské armády roku 1296 v bitvě u Dunbaru, pokračoval Eduard na sever, obsadil Edinburgh a dorazil až na úroveň Elginu, dále, než kterýkoli anglický král před ním. Při svém návratu zabavil Kámen ze Scone a odvezl ho do Westminsteru. Skotský král Jan byl uvězněn na tři roky v Toweru. Poté byl na papežovu přímluvu propuštěn a mohl se usídlit na pozemcích svých předků ve Francii. Všichni skotští svobodní vlastníci pozemků byli přinuceni přísahat Eduardovi věrnost a ten poté řídli Skotsko jako provincii.

Proti této vládě vypukla vzpoura vedená Williamem Wallacem. Eduardova armáda jeho vojsko 23. srpna 1305 v bitvě u Falkirku porazila a Eduard nechal Williama popravit. I když v bitvě zvítězil, utrpěla jeho armáda velké ztráty a Eduard byl nucen vrátit se zpět do Anglie.

Kapitulace skotské politické reprezentace vyvolala v Eduardovi dojem, že má situaci ve Skotsku pod kontrolou. Jeho úvahy o stabilizaci jeho vlády ve Skotsku byly přerušeny Robertem Brucem, který zabil vlivného skotského šlechtice Jana Comyna a zmocnil se skotského trůnu. Eduard byl touto skotskou vzpourou velmi rozčilen a nařídil, aby byla vzpoura nemilosrdně potlačena. Mnoho Robertových přívrženců bylo zajato a oběšeno. I když byl Robert v počátku ze Skotska vyhnán, roku 1307 se vrátil. Eduard byl nespokojen z neschopností svých mužů zajmout Roberta a tak začal organizovat vojenskou výpravu, do jejíhož čela se chtěl postavit. Eduard byl ale příliš stár a unaven a zemřel předtím, než mohl do Skotska dorazit.

Stáří a smrt

Eduardovo stáří bylo poznamenáno smrtí jeho první manželky Eleanory. Jeho plány na obsazení Skotska padly. Roku 1307 zemřel, v tažení proti skotským vzbouřencům, v Burgh-by-Sands na hranicích se Skotskem. Jeho ostatky byly uloženy ve Westminsterském opatství v prosté černé hrobce. Později byl na tuto hrobku doplněn text Zde leží Eduard I., kladivo na Skoty.