Karel IV. (14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378, Praha) byl jedenáctý český král (jako Karel I. – 1346–1378), lombardský král (1355), římský král (1346–1355) a císař (1355–1378), arelatský král (1365) a hrabě lucemburský (1346 – 1353) z dynastie Lucemburků. Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského.

Mládí v Čechách

Z kroniky Petra Žitavského víme, že Karel se narodil 14. května 1316 mezi čtvrtou a zhruba půl šestou ráno, tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze ti dva na návštěvě. První zimu prožilo královské miminko ukryto na hradě Křivoklátě. V zemi hrozila občanská válka. Král Jan nechal uvěznit v té době druhého nejmocnějšího muže v zemi pana Jindřicha z Lipé, protože se svou milenkou a vdovou po dvou českých králích Eliškou Rejčkou chystal státní převrat. Na nátlak tehdy jednoho z nejlepších diplomatů Evropy Petra z Aspeltu byl Jindřich z Lipé propuštěn a spor urovnán. Poté se v doprovodu matky a Viléma Zajíce z Valdeku přesunul na hrad Loket. Sotva se naučil chodit byla matka Eliška přesunuta do věnného města českých královen Mělníka a Karel byl na Lokti uvězněn, aby pomocí šlechty nebyl dosazen na trůn místo krále Jana. Po smrti Viléma Zajíce z Valdeku byl znovu přemístěn na Křivoklát. S matkou se setkal po třech letech krátce před odjezdem do Francie na jaře 1323.

Na francouzském dvoře

Z rozhodnutí otce byl poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, francouzského krále Karla IV. (1322–1328), přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois. Svatební obřad proběhl za mimořádně slavnostních okolností. Francouzští kronikáři obdivovali nádherné slavnostní roucho prince Václava, nyní už Karla. Blance (neboli po francouzsku Blanche) bylo sedm let stejně jako ženichovi a už v tomto věku byla velice půvabná. Jmenovala se ve skutečnosti Markéta, ale říkali ji Blanche – to pro její světlé vlasy. Karlovi přidělili krásné komnaty, mohl se denně stýkat se svou tetou Marií, francouzskou královnou, obzvláštní zalíbení v něm nalezl francouzský král Karel. Teprve nyní se stal opravdovým princem. V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.).

V letech 1330–1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331–1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii, kde se v Parmě poprvé v životě setkal se svým mladším bratrem Janem Jindřichem. Rychle k sobě našli cestu, upřímný vztah, který se mezi nimi vytvořil, trval po celý jejich život. V listopadu roku 1332 na den svaté Kateřiny vybojoval svou první bitvu při obléhání hradu San Felice, ještě téhož dne byl sedmnáctiletý princ Karel pasován na rytíře. Karel po celou dobu pobytu v zahraničí vzpomínal na českou zem a na svou matku, která již v té době byla po smrti, a tak se po sedmi letech vydal domů. V říjnu roku 1333 překročil české hranice.

Markrabě moravský

První zastávkou Karla byl Zbraslavský klášter, kde v hrobce přemyslovských králů odpočívala už plné tři roky jeho matka, královna Eliška. Shledal českou zem ve velmi zuboženém stavu, a tak začal jednat. Navázal kontakty s každým, kdo měl v království aspoň trochu vliv, především s kancléřem Janem Volkem. Pražští měšťané Karlovi půjčili dva tisíce hřiven, šlechtická obec mu povolila obecnou berni, aby mohl zpět získat hrady a královské statky. Král Jan ho jmenoval markrabětem moravským, sám zůstal v zahraničí. Pražský hrad byl v ruinách, a tak ho Karel nechal dát do pořádku, aby mohl přivítat svou ženu Blanku, která zatím pobývala v Lucembursku. Blanka přijela do Prahy s početnou suitou francouzských dvorních dam a dvořanů, nad jejichž okázalostí lidé nestačili žasnout. Bohužel zatím neuměla česky. Brzy se jim narodila dcera, která dostala jméno po mamince – Markéta.

Korunovace v Bonnu

Papež Klement VI. povýšil pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic). 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta.

Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi. V tomto ho podporoval i jeho bývalý učitel a nyní papež Klement VI., a proto poručil kurfiřtům Svaté říše, aby přistoupili k volbě budoucího římského krále, jenž by potom byl povýšen na císaře. Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů, totiž arcibiskupa kolínského, mohučského a trevírského, českého krále Jana a saského vévody Rudolfa (dva zbývající kurfiřti, totiž markrabě braniborský a falckrabě rýnský nebyli ze vzdoru přítomni), zvolen římským vzdorokrálem. Stalo se tak u starobylého královského stolce (po německu Königstuhl) nedaleko Rhens na levém břehu Rýna. Dne 26. listopadu 1346 byl v Bonnu korunován.

Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Bojovalo se u Kresčaku, kde byl Karel raněn šípem a jeho otec, český král Jan Lucemburský padl. Přesto Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.

Korunovace českým králem

Oslavy začaly den před korunovací 1. září roku 1347. V doprovodu nejvyšších hodnostářů země a mnoha vzácných hostů z ciziny se Karel odebral na památný Vyšehrad, kde přijal posvátné relikvie: obul lýkové střevíce, přes rámě si vzal prostou rolnickou mošnu. Obřad to byl působivý. Karel se jím veřejně přihlašoval k starým českým tradicím a vlastně i k původu praotce přemyslovské dynastie. Poté Karel vsedl na bělouše, aby v čele slavnostního jezdeckého průvodu odjel na nešpory do Svatovítského chrámu.

V neděli 2. září 1347 brzy ráno odešel v doprovodu hodnostářů do Svatovítského chrámu. Po slibu a pomazání ho arcibiskup Arnošt z Pardubic oblékl do hermelínového pláště a předal mu meč, žezlo a říšské jablko. Poté posvětil královu korunu, aby ji za asistence všech přítomných biskupů vložil na Karlovu hlavu. Svatovítským chrámem zazněl sborový hymnický zpěv, doprovázený varhanami. Tím byl král nastolen. Poté před hlavní oltář přivedli dva biskupové princeznu Blanku. Kráčela s nepokrytou hlavou a s rozpuštěnými vlasy. Arcibiskup Arnošt z Pardubic jí předal také žezlo a říšské jablko, nakonec jí na hlavu položil korunu a Blanka, nyní již královna, usedla na trůn vedle Karla. Tím byla korunovace u konce a mezi lidem zavládla veliká radost.

Zakladatelská činnost

Dne 7. dubna 1348 udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně považováno za datum založení. Univerzita Karlova byla jako každá univerzita založena rozhodnutím církve (papeže Klementa VI.), v Avignonu 26. ledna.

České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě sídelním městem, proto založil Nové Město pražské (8. března 1348) s třemi trhy, které nazval Senný trh, Koňský trh a Dobytčí trh (Karlovo náměstí), které je největším náměstím v Evropě, dále začala výstavba Hladové zdi. Dnešní Václavské náměstí, tenkrát Koňský trh, byl vyměřen za osobního dohledu Karla IV. Velká část staveb, započatých za jeho vlády, byla dokončena až po jeho smrti.

Karel položil základní kámen nového mostu dne 9. července 1357, v 5 hodin a 31 minut. Bylo to prý z toho důvodu, že tomuto datu zrovna odpovídala příznivá konstelace (konjunkce Slunce se Saturnem). Současně datum odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět, tedy 1-3-5-7-9-7-5-3-1. Most od roku 1870 nese jeho jméno „Karlův most“.

Karel IV. za přítomnosti arcibiskupa Arnošta z Pardubic založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.

Bujnost mladého krále

Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální „těžký rytíř“. Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj. V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho káral za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti a s tím i nevhodné oblékání do úzkých nohavic. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti.

Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne z koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen z koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si na čtyřikrát zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku snad o okruží rytířské přilby. Poranění se časem zhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus.

Dne 1. srpna 1348 umřela Karlova žena, královna Blanka, která vždy stála po jeho boku. I když žila v ústraní, český lid ji velmi miloval, stejně tak i Karel. I když se jednalo o politický sňatek, vyvinulo se z něj plnohodnotné manželství a Karel na ni nezapomněl do konce svého života, jak přiznal v roce 1377 při návštěvě Francie. Důvod její smrti byl dlouho neznámý. Až ve 20. století Emanuel Vlček při zkoumání jejích ostatků označil za pravděpodobnou příčinu smrti tuberkulózu.

Karel IV. a Židé

Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku 1349, věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému „tři domy nejlepších Židů… brzy po tom, co budou pobiti“. Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.

16. listopadu 1349 Karel udělil městu Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů.^[2]

Císařem Svaté říše římské

Na počátku roku 1355 se Karel vydal do Říma. Vzal to přes Pisu (tam si dal Karel rendez-vous se zbývajícími hodnostáři) a začátkem dubna 1355 pak stanul spolu s téměř čtyřmi tisíci rytíři před branami Věčného města. Karel se v přestrojení za obyčejného člověka vydal na prohlídku města, kde setrval tři dny. „Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám.“ Po velkolepém příjezdu do města byl uveden do chrámu a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech byl při slavné mši pomazán a korunován za císaře zároveň se svou manželkou, paní Annou Svídnickou; následovala velká sláva. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Tě Boha chválíme. Karel se stal nejmocnějším mužem tehdy známého světa.

Braniborská expanze

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do zemí braniborských. Není docela pravda, že Karel IV. nikdy nevedl válku. Roku 1371 se markrabě Ota Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka I. pustil do sporu s císařem. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace, např. titul arcikomorníka Svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání Braniborska pro Lucemburky, konkrétně syna Zikmunda.

Cesta do Francie

V závěru života podnikl Karel IV. spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Na cestu se vydali 11. listopadu 1377. 20. prosince roku 1377 vstoupil Karel poblíž Cambrai na francouzskou půdu. Král Francie mu tam poslal naproti skvělé poselstvo a s nimi na tři sta koní. Císař byl velmi nemocen dnou a jízda na koni mu způsobovala bolesti, proto mu poslal jeden ze svých osobních vozů, tažený bílými koňmi a také nosítka. A tak dorazil do Saint-Denis, dnes součást Paříže, tenkrát to bylo ještě daleko. Zastavil se v kostele, kde byli pohřbeni všichni, které si pamatoval z dětství: Karla IV., jeho manželku Marii Lucemburskou, která byla Karlovou tetou, a Johanu. Do Paříže vstoupil celý průvod za mimořádných bezpečnostních opatření. Císař byl velmi unavený, a tak slavnostní večeře se účastnil až třetí den, přitom zhlédl na tu dobu velkolepé divadelní představení, které mělo scénickou podobu události z konce 11. století, kdy Godefroy z Bouillonu dobyl Jeruzalém. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn). Poté odpluli lodí do Saint-Pole do paláce královen, kde se slavnosti účastnilo mnoho pánů, rytířů a urozených lidí. Císař si přál vidět vévodkyni z Bourbonu Izabelu z Valois, švagrovou po jeho ženě Blance, která byla jedinou žijící osobou, se kterou se setkal v dětství. Od té doby uplynula dlouhá doba a císař ji téměř nepoznal. A pak už následovala cesta domů přes Lucemburk a Norimberk. V dubnu 1378 byl v Praze.

Rok 1378 smrt a pohřeb

Poslední Karlovo nařízení z 2. listopadu 1378 se týkalo české mince; i za jeho panování byla měna inflací velmi znehodnocena a Karel udělal opatření k její ochraně. Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu (nejspíše z koně či ze schodů). Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v sobotu 29. listopadu 1378 skonal na Pražském hradě tři hodiny po západu slunce. Příčinou byl zápal plic.

Císařova mrtvého těla se ujali balzamovači. Poté byl v síni královského paláce na Pražském hradě vystaven jedenáct dní na katafalku. Další dny byl přemísťován po různých místech Prahy, aby jeho památku mohlo uctít co největší množství lidí. Pokaždé byl vypravován velkolepý průvod. Máry neslo celkem 30 osob. Přihlížející kronikář odhadl průvod na 7000 lidí a průvod dosahoval délky ze Starého Města pražského až na Vyšehrad.

V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumali koncem 20. století Emanuel Vlček a Jiří Ramba.

Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský – za jeho vlády se ze zuboženého Českého království stalo moderní centrum Evropy, Praha se stala sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České království dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi.

Potomci

1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy), Anna však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, díky které připojil Horní a Dolní Lužici a která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou.

1. manželka Blanka z Valois (1316 – 1348):

• Markéta Lucemburská (1335 – 1349) ∞ 1342 Ludvík I. Veliký (1326 – 1382)
• Kateřina Lucemburská (1342 – 1395), rakouská vévodkyně a braniborská markraběnka ∞
  • 1/ 1353 Rudolf IV. Habsburský (* 1339 – 1365)
  • 2/ 1366 Ota V. Bavorský (1346/1347 – 1379)

2. manželka Anna Falcká (1329 – 1353):

• Václav (1350 – 1351)

3. manželka Anna Svídnická (1339 – 1362):

• Alžběta Lucemburská (1358 – 1373) ∞ 1366 Albrecht III. Habsburský (1349/1350 – 1395)
• Václav IV. (1361 – 1419), český a římský král ∞
  • 1/ 1370 Johanna Bavorská (1356 – 1386)
  • 2/ 1389 Žofie Bavorská (1376 – 1425)
• chlapec bez jména (*/† 11. červenec 1362)

4. manželka Alžběta Pomořanská (1346/1347 – 1393):

• Anna Lucemburská (1366 – 1394), anglická královna ∞ 1383 Richard II. Plantagenet (1367 – 1400)
• Zikmund Lucemburský (1368 – 1437), uherský a český král a římský císař ∞
  • 1/ 1385 Marie Uherská (1371 – 1395)
  • 2/ 1408 Barbora Cejlská (mezi 1390 a 1395 – 1451)
• Jan Zhořelecký (1370 – 1396), braniborský markrabě a vévoda zhořelecký ∞ 1388 Kateřina Meklenburská (kolem 1371 – 1400)
• Karel (1372 – 1373)
• Markéta „Mladší“ Lucemburská (1373 – 1410) ∞ Jan III. Hohenzollern (* kolem 1369 – 1420)
• Jindřich (1377 – 1378)

Z neznámé souložnice:

• Vilém, levoboček, doložený z jediné listiny r. 1377